SATAN A SMRT

SATAN A SMRT

FRANK SCHÄTZING

Prolog Vlk stál na pahorku a upřeně hleděl na zlatě ozářený prstenec mocných hradeb.

Dýchal pravidelně. Mohutné slabiny se mu lehce chvěly. Celý den běžel, z krajiny kolem Jülichových hradů dolů přes vrchovinu až sem, kde houština končila a otvíral se výhled na vzdálené město. Přesto se necítil ani vyčerpán, ani unaven. Zatímco se ohnivý kotouč slunce za ním dotýkal obzoru, zaklonil hlavu a větřením zkoumal okolí.

Dojmů přicházela přemíra. Cítil vodu z řeky, bahno na březích, trouchnivějící dřevo lodních trupů. Nasával směsici výparů, v nichž se mísily zvířecí pachy s lidskými i s pachy toho, co lidé vytvořili: vonná vína a fekálie, kadidlo, rašelina a maso, sůl ze zpocených těl i vůně drahých kožešin, krev, med, byliny, zralé ovoce, malomocenství i plíseň. Cítil lásku a strach, hrůzu, slabost, nenávist a moc. Všechno tam dole mluvilo vlastní voňavou řečí, vyprávělo mu o životě za kamennými hradbami a také o smrti.

Otočil hlavu.

Ticho. Jen šepot lesů kolem.

Nehybně čekal, až zlato z hradeb zmizelo a třpytil se jen cín na hradebních věžích. Ještě chviličku a den bude vydán napospas zapomnění. Pak přijde noc, aby obestřela údolí novými, temnými barvami, až i ty ustoupí, jediným světlem se stanou jeho planoucí oči.

Blížil se čas, kdy se vlci stahují do lidských snů. Čas proměny a lovu.

Svižným pohybem se vlk rozběhl z pahorku dolů a ponořil se do vysoké suché trávy. O něco později v ní beze stopy zmizel. Ptáci se postupně opět rozezpívali.

Řeč není závojem skutečnosti, nýbrž jejím vyjádřením.

Petr Abélard

10. září

Ante portas

„Zdá se mi, že je zima.“

„To se vám zdá pořád. Bůh sám ví, že jste zbabělec k politování.“

Heinrich se těsněji zahalil do pláště a zlobně šlehl okem po jezdci po svém boku.

„Vy to tak nemyslíte, Mathiasi. To, co říkáte, nemyslíte vážně. Ona totiž je zima.“

Mathias pokrčil rameny. „Promiňte. Pak je tedy zima.“

„Vy mi nerozumíte. Já cítím chlad v srdci.“ Heinrich svá slova doprovodil teatrálním gestem. „Že musíme sahat k takovým prostředkům! Nic mi není vzdálenější než násilí, v tom je mi milosrdný Bůh svědkem, avšak…“

„On není váš svědek,“ přerušil ho Mathias.

„Cože?“

„Proč by měl Bůh mrhat drahocenným časem na vaše nářky a bědování? Já se divím, že jste v tuto hodinu vůbec na koni.“

„Promiňte, ale jste nestoudný,“ procedil Heinrich. „Laskavě mi prokazujte alespoň trochu úcty.“

„Úctu chovám k tomu, kdo si ji zaslouží.“ Mathias se na koni vyhnul volskému potahu, který se náhle vynořil ze šera. Světla rychle ubývalo. Po celý den sice svítilo slunce, ale bylo již září, a tak se večer ochlazovalo a stmívalo mnohem rychleji. Poté se zvedala mlha a měnila svět v pochmurnou záhadu. Kolínské městské hradby měli již přes půl kilometru za sebou, takže jim na cestu svítily jedině louče. Mathias věděl, že si Heinrich strachy málem nadělá do kalhot, a to mu působilo škodolibou radost. Heinrich sice měl své přednosti, ale srdnatost k nim nepatřila. Pobízel koně k rychlejšímu tempu a rozhodl se, že bude svého druha ignorovat.

Opouštět město v tuto dobu obvykle nikoho nenapadlo, ledaže by ho vyhazovali. Krajina v okolí byla nejistá. Všude se potulovaly tlupy pobudů a darmošlapů a ti nerespektovali všeobecný mír, který vyhlásil kolínský arcibiskup Konrad z Hochstadenu za souhlasu duchovních i světských knížat sousedních oblastí. Stalo se tak v roce 1259, ani o rok dřív. Existovala o tom listina obtěžkaná pečetěmi. Podle toho cáru papíru mohli pocestní a obchodníci putovat Porýním, aniž by je krádežemi a vraždami ohrožovali loupežní rytíři a další zákeřníci. Co však jakžtakž fungovalo ve dne, především když kupci za ten chabý příslib bezpečnosti přispívali do pokladny, ztrácelo veškerou platnost po západu slunce. Právě nedávno našli venku na poli, jen pár kroků od Fríské brány, tělo dívky. Ležela na pozemku jednoho nájemného dvora, znásilněná a zardoušená. Její rodiče byli vážení lidé, patřili do rodu zbrojířů, kt
erý po generace sídlil v domě U helméře naproti arcibiskupskému paláci. Říkalo se, že sám ďábel to děvče vylákal ven nějakými kouzly. Někteří chtěli sedláka, na jehož poli mrtvou našli, vidět vpleteného do kola, a přitom o toho sedláka ani tak nešlo. Jenže co má spořádaná měšťanská dcera co ležet mrtvá na jeho pozemku! Přitom si žádný z těch křesťanů nedokázal vysvětlit, co tam venku tak pozdě vlastně pohledávala. Když se však člověk zaposlouchal pozorněji, náhle věděl, že se stýkala s herci, a co je ještě horší, taky s kuplíři z uličky lásky a s různou chátrou, která by se do města raději neměla vpouštět. Takže to byla její vina. Copak někdo věřil na všeobecný mír?

„Počkejte!“

Heinrich byl daleko za ním. Mathias usoudil, že svému plnokrevníkovi příliš popustil uzdu, a tak se vrátil ke klidnému tempu, až se jeho spolujezdec opět ocitl vedle něho. Mezi nimi a městem teď už leželo několik dvorů a oni konečně dorazili k lesíku. Měsíc ozařoval krajinu jen velmi chabě.

„Neměl tady někde čekat?“ Heinrichův hlas se třásl téměř tak jako on sám.

„Ne.“ Mathias se pátravě zahleděl mezi krajní stromy lesíka. Cesta se ztrácela v naprosté tmě. „Musíme až k té mýtině. Poslyšte, Heinrichu, jste si jist, že se nechcete vrátit?“

„Sám?“ Heinrich se rozpačitě kousl do rtu, ale už to bylo venku. Nad jeho zbabělostí však ihned zvítězil hněv. „Neustále se mě snažíte provokovat,“ rozčiloval se hlasitě. „Jako kdybych se chtěl vracet! Jak by mě to vůbec mohlo napadnout, že tady v té tmě s vámi, s takovým nádivou a darmochvalem, který si otevírá hubu…“

Mathias zadržel koně, natáhl se a popadl Heinricha za rameno.

„Pokud jde o hubu, měl byste nejspíš držet na uzdě tu svou. Být na místě toho, s nímž se chceme setkat, a slyšet to vaše lamentování, práskl bych do bot.“

Jeho druh na něho zíral vztekle i zahanbeně. Pak se dal do klusu a uháněl mezi stromy. Mathias ho následoval. Větve vrhaly ve světle pochodní tančící stíny. Po několika minutách dorazili k průseku a koně se zarazili. Vítr mezi stromy šuměl, jinak však kromě monotónního houkání sýčka kdesi nahoře nebylo slyšet nic.

Mlčky čekali.

Po chvíli se začal Heinrich neklidně vrtět v sedle.

„A co když nepřijde?“

„Ale přijde.“

„Proč jste si tak jistý? Takoví lidé jsou k ničemu. Dnes jsou tady a zítra bůhvíkde.“

„Přijde. Doporučil ho Wilhelm z Jülichu, takže přijde.“

„Hrabě z Jülichu o něm houby ví.“

„Nezáleží na tom, co člověk o takových lidech ví, ale na tom, co dělají. Wilhelmovi prokázal cenné služby.“

„Jenže já nesnesu, když o druhých nic nevím.“

„Proč? Je to tak pohodlnější.“

„Přesto. Možná bychom měli radši zmizet a všechno si znovu promyslet.“

„A co chcete potom vykládat? Jak jste svého koně počural strachy?“ ušklíbl se Mathias.

„Za to se omluvíte!“

„Zmlkněte konečně.“

„Ještě nejsem tak starý, abyste mi zakazoval mluvit.“

„Nezapomínejte, že jsem o tři roky starší,“ posmíval se Mathias. „A starší je vždycky moudřejší než ten mladší. Ale protože se za moudrého nepokládám, můžete zvážit, jak na tom vlastně jste. Teď ale bude ticho.“

Než mohl Heinrich cokoli namítnout, seskočil Mathias z koně a sedl si do trávy. Heinrich nervózně pozoroval obrysy borovic všude kolem a vyhlížel měsíc, který se mezitím schoval v husté mlze. Jen tu a tam z mraků vykukovaly hvězdy. Tahle noc se mu ani trochu nezamlouvala. Vlastně se mu nelíbila žádná noc, pokud ji netrávil ve vlastní posteli nebo v náruči nějaké milostnice.

Znechuceně se ohlédl a zbystřil zrak, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje.

Mezi stromy se kmitl nějaký stín.

Heinrich se tolik polekal, že se musel ovládat, aby ostruhami nepobídl koně. Náhle mu nepříjemně vyschlo v hrdle.

„Mathiasi…“

„Copak?“

„Něco se děje.“

Mathias byl okamžitě na nohou a zahleděl se týmž směrem.

„Nemůžu nic rozeznat.“

„Ale něco tam bylo.“

„Hm, možná vám nezdolná touha po boji a hrdinských činech vyjevila nějakého nepřítele. Někdy tu taky čarodějnice…“

„Nežertujte. Tamhle, podívejte se!“

Ve tmě se objevily dva nažloutlé body a pomalu se blížily. Cosi černočerného se v temném křoví sotva znatelně pohnulo a otočilo mohutnou lebku.

Sledovalo je to.

„Ďábel,“ polekal se Heinrich. Pravicí tápal po jílci meče, ale nemohl jej najít.

„To je nesmysl.“ Mathias držel louč před sebou a pokročil k okraji lesa.

„Máte rozum? Proboha, vraťte se.“

Mathias si dřepl, aby líp viděl, ale ty dva body zmizely stejně rychle, jako se objevily.

„Vlk,“ usoudil.

„Vlk?“ lapl po dechu Heinrich. „Co pohledávají vlci tak blízko města?“

„Přicházejí lovit,“ prohlásil kdosi.

Oba se otočili. Tam, kde předtím seděl Mathias, stál vysoký urostlý muž. Bohaté světlé vlasy mu splývaly po ramenou a sahaly téměř do pasu. Plášť měl černý jako noc. Ani jeden z nich ho neslyšel přicházet.

Mathias zaostřil zrak.

„Urquhart, nemýlím-li se?“

Světlovlasý lehce přikývl.

Heinrich čněl na svém koni jako solný sloup a čučel na příchozího s otevřenými ústy. Mathias k němu pohrdavě vzhlédl.

„Teď už můžete slézt z koně, šlechetný pane a rytíři, bohatý léty i statečností,“ posmíval se mu.

Heinrichovi škublo ve tváři, stiskl čelisti a spíš se ze sedla sesul, než že by sestoupil.

„Sedněme si,“ navrhl Mathias.

Poodešli kousek od koní. Heinrichovi se mezitím vrátila řeč, vzpřímil se a zatvářil se důstojně.

„Ani jsme vás neslyšeli přicházet,“ pravil vyčítavě.

„Přirozeně.“ Urquhart odhalil dvě řady zdravých bílých zubů. „Měli jste co dělat se svým vlkem. Vlci přiběhnou rychle, když je člověk zavolá. To jste nevěděli?“

„O čem to mluvíte?“ svraštil čelo Mathias. „Nikdo není tak pošetilý, aby je přivolával.“

Urquhart se záhadně usmál.

„Možná máte pravdu. Nakonec to třeba byl jen pes, který se vás bál víc než vy jeho. Pokud vás to uklidní,“ dodal zdvořile směrem k Heinrichovi.

Heinrich upřeně zíral k zemi a začal trhat stébla trávy.

„Kde máte koně?“ vyzvídal Mathias.

„Na dosah,“ odpověděl Urquhart. „Ve městě ho už přece nebudu potřebovat.“

„Nenechte se mýlit. Kolín je větší než většina měst.“

„Já jsem zase rychlejší než většina koní.“

Mathias si ho pátravě prohlížel. „To mi vyhovuje. Mluvil s vámi hrabě z Jülichu o ceně?“

Urquhart přitakal. „Wilhelm se zmínil o tisíci stříbrných. Připadá mi to přiměřené.“

„My nabídku zvyšujeme,“ řekl Mathias. „Váš úkol se zvětšil na dvojnásobek.“

„Dobře. Tedy trojnásobnou odměnu.“

„To se mi zdá příliš.“

„Já zase pokládám za nepřiměřené chybějící podrobnosti. My tady přece nesmlouváme o zboží. Chci trojnásobek.“

„Stojíte za to vůbec?“ otázal se Heinrich příkře.

Urquhart se na něho chvíli zadíval. V koutcích mu pobaveně zacukalo. Pak zvedl husté obočí. „Ovšem.“

„Tak dobře,“ přikývl Mathias. „Trojnásobnou odměnu.“

„Cože?“ vyjel Heinrich. „Ale vždyť jste přece zrovna sám…“

„Při tom zůstává. Projednáme podrobnosti.“

„Jak si přejete,“ souhlasil Urquhart.

Je zdvořilý a ví, co se patří, pomyslel si Mathias. Zvláštní chlapík. Pak tiše spustil. Jeho protějšek naslouchal bez pohnutí a jen občas přikývl.

„Máte nějaké otázky?“ končil Mathias.

„Ne.“

„Dobře.“ Mathias vstal a oprášil si trávu a hlínu z oděvu. Vyňal z pláště svitek papíru a podal jej světlovlasému. „Zde je doporučující dopis od opata bratří františkánů. Neobtěžujte se zbožnou návštěvou, nikdo vás tam neočekává. Já sice nevěřím, že by vás někdo kontroloval, ale s tímto doporučením vám neodepře vstup do města žádná stráž.“

Urquhart tiše hvízdl. „Já žádný papír ke vstupu nepotřebuju. Ale přesto, jak se vám podařilo přimět opata, aby vám dal k dispozici svou pečeť?“

Mathias se samolibě usmál. „Náš společný přítel Wilhelm z Jülichu je hrdým vlastníkem jednoho dvorce poblíž Ostruhařské ulice. Je to hned za rohem a opat od bratří františkánů mu dluží lecjakou laskavost. Wilhelm mu daroval pár drahocenných věcí pro sakristii, pokud rozumíte, co říkám.“

„Myslel jsem, že františkáni jsou dle vůle milosrdného Boha zcela chudí a bez prostředků.“

„Ovšem, a právě proto patří vše na jejich pozemcích jedině Pánu. Ale dokud si to on sám nevezme, musí to někdo náležitě spravovat.“

„Nebo projíst?“

„A propít.“

„Že byste konečně skončili?“ rozčiloval se tlumeně Heinrich. „Porta hanonis se zavírá úderem desáté. Nic mě neláká méně než noc strávená před branami.“

„Tak dobře.“ Mathias si Urquharta prohlížel. „Udělejte si plán. Uvidíme se zítra večer kolem páté u sv. Voršily a domluvíme se na dalším. Předpokládám, že se dokážete do té doby postarat o vlastní bezpečnost.“

„Nemějte obavy,“ usmál se Urquhart. Protáhl se a vzhlédl k měsíci, který právě plaše vykukoval z mraků. „Měli byste vyrazit, moc času vám nezbývá.“

„Nevidím u vás žádnou zbraň.“

„Jak jsem vám už řekl, nemějte obavy. Já své zbraně používám, nevystavuju je na odiv. Jsou však připraveny.“ Mrkl na Mathiase. „Mám s sebou dokonce i pero a pergamen.“

„To nejsou zbraně,“ namítl Mathias.

„Ale jsou. Psané slovo dovede být účinnou zbraní. Všechno může posloužit jako zbraň, umí-li se to náležitě použít.“

„Vy to musíte vědět nejlíp.“

„Určitě. Jeďte.“

Heinrich se znechuceně otočil a zamířil ke koním. Mathias ho následoval. Když se ještě jednou ohlédl, Urquhart byl pryč, jako by se do země propadl.

„Všiml jste si jeho očí?“ šeptal Heinrich.

„Čeho?“

„Urquhartových očí!“

Mathias se snažil srovnat si v hlavě myšlenky.

„Co je s jeho očima?“

„Má je mrtvé.“

Mathias zíral na místo, kde Urquhart naposled stál.

„Něco se vám, Heinrichu, zdá.“

„Má oči jako mrtvola. Mám z něho strach.“

„Já ne. Jeďme.“

11. září

Nechali koně jít co nejrychlejším tempem, jak jen to tma a spleť lesních kořenů dovolovaly. Když pak vyjeli z lesa na volné pole, pobídli je ostruhami, a tak dorazili k bráně asi za deset minut. Sotva se dostali pod ochranu mohutných městských hradeb, křídla brány se za nimi pomalu zavírala.

Noc zase jednou zvítězila.

Forum feni

Jacop řečený Lišák se loudal po tržištích a sháněl něco k snědku.

Jeho přezdívka nebyla náhodná. Hlava mu totiž zářila jako oheň. Postavu měl malou a štíhlou, a nemít tu střapatou kštici rudých vlasů, které mu trčely do všech stran, nikdo by si ho nepovšiml. Jako by každý z těch jeho nepoddajných pramenů chtěl jít vlastní cestou, kterou nechtěl sdílet se žádným jiným. Říkat těm jeho pačesům účes by bylo troufalé. Přesto anebo spíš právě proto vyvolával u žen touhu ho za ně popadnout a tahat, projíždět prsty mezi tím houštím, jako kdyby šlo o to, které se podaří zvítězit a uvést tu jeho kosmatou palici aspoň trochu do pořádku. Zatím ještě žádná nezvítězila, za což Jacop svému Stvořiteli hlasitě děkoval a vždycky se postaral, aby měl hlavu co nejvíc rozcuchanou. Zájem o jeho kštici však nijak neklesal, a která se do jeho houští jednou zapletla, vystavovala se nebezpečí, že ztratí veškerou půdu pod nohama a utone ve světlemodré hlubině jeho očí.

Dnes ho však prázdný žaludek přiměl k tomu, že si na hlavu natáhl kus cáru, jemuž se v jeho nejlepších letech říkalo kápě, a svou touhu po ženské společnosti odložil. Alespoň nakrátko.

Nos mu dráždila vůně drahých holandských sýrů. Rychle se prodíral mezi handlovními stánky a snažil se ji nevnímat. Živě si uměl představit, jak se v poledním slunci vrchní vrstva na řezu taví, takže je sýr jakoby potažen mastným leskem. Který rarach přinesl tu vůni k nosu zrovna jemu, když na sýrovém trhu bylo právě příliš živo, než aby se dalo hbitě po něčem hmátnout.

Lepší vyhlídky byly naproti na zeleninovém trhu. Severní strana Fora feni byla vůbec příhodnější k nákupu za pět prstů, protože skýtala nejrůznější možnosti úniku. Dalo se prchat mezi hromadami uhlí u stánků uhlířů a solným trhem, kde se Forum zužovalo v průchod na Starý trh a ve spoustu uliček, kudy se dalo zmizet, třeba mezi domy kalhotám a přes halu, kde se prodával chléb, pak nahoru ke stánkům s drůbeží a do Židovské uličky. Další možnosti poskytoval směr k Rýnu. Solnou uličkou či ještě spíš Lipovou, kde handlíři venku pletli košíky a provazy z lipového lýčí a kde na rohu máselného trhu měli prodavači ryb své otevřené stánky. Ještě dál k nábřeží stávaly kádě s lososy. Právě zde, ve stínu mohutného klášterního kostela Velkého sv. Martina, začínal vlastní rybí trh a Kolín tu tolik páchl po sledích, sumcích a úhořích, že se pronásledovatelé nejpozději v těchto místech obrátil
i; bylo jim líto ctihodných bratří od sv. Martina a zároveň velebili Pánaboha, že oni své zboží nemusí nabízet na rýnském nábřeží.

Jacop však o ryby nestál. Nesnášel jejich pach, pohled na ně, zkrátka všechno. A tak ho k útěku přes rybí trh mohlo přimět pouze nebezpečí, že by mohl přijít o život.

Prodíral se mezi skupinkami tlachajících děveček a sester od sv. Panny Marie, které hlasitě smlouvaly o cenách dýní, překřikovány vyvolavači, otřel se o draze oblečeného kupce a klopýtavě, s koktavými omluvami narazil na stánek s mrkví a celerem. Tato akce mu vynesla tři nadávky, mezi nimi k jeho údivu i jednu, jíž ho v minulosti ještě nikdo nepočastoval, a také pár pěkných, hladkých a šťavnatých mrkví. Ušlo to.

Rozhlížel se kolem a uvažoval. Mohl si odskočit ke košům s jablky u sedláků na Starém trhu. To byla bezpečná cesta. Pár kousků zralého ovoce a mrkev hlad i žízeň zažene.

Jenže tohle byl jeden z těch dní, kdy chtěl Jacop víc. A ono víc leželo bohužel na méně bezpečné straně Fora, na jihu, přesně tam, kde bylo mezi návštěvníky tržiště nejvíc duchovních. U masných krámů.

Masné krámy…

Právě tam jednoho zloděje minulý týden už poněkolikáté nachytali. Poněkud ukvapeně mu uťali pravou ruku a utěšovali ho tím, že teď má aspoň maso. Kolínský soud následně konstatoval, že se v tomto případě jednalo o nedovolený akt braní spravedlnosti do vlastních rukou, jenže tím mu ruka znovu nenarostla. A koneckonců, je to jeho vina! Maso totiž není nic pro chudé.

A přece: cožpak nekázal nedávno děkan od sv. Cecílie, že mezi chudými se drží Boha jedině ten, kdo snáší svou bídu poctivě? Je tedy Jacop bezbožník? A dá se vytýkat bezbožnost někomu, kdo nedokáže odolat pokušení a má chuť na maso? Jeho však maso svádělo tolik, že pokušení svatého Jana se s tím vůbec nedá srovnat.

Bylo to však nebezpečné.

Žádný chumel lidí jako na severní straně, kde se dá snadno zmizet. Taky míň uliček. Za masnými krámy bylo už jen veřejné napajedlo a hned vedle ono osudné místo, kde toho chudáka minulý týden nachytali.

Že by se tedy spokojil s jablky? Maso je stejně do žaludku těžké.

Na druhé straně se však masu u mě v žaludku leží líp než u nějakého flanďáka, uvažoval Jacop.

Toužebně zašilhal k masným pultům, kde ležely červené kusy s tučným žlutým okrajem. Už se s tím vyrovnal. Osud zkrátka nechtěl, aby z něho byl boháč. Ale tím méně mohl chtít, aby Lišák zemřel na zlomené srdce.

Jacop zkroušeně přihlížel, jak předměty jeho žádostivosti mění majitele, a přitom si mezi hrdými měšťkami, oblečenými ve vínově červených šatech se zlatými přezkami a s bohatě vyšívanými hedvábnými čepci na pyšně vztyčené hlavě, povšiml alexiánů, převorů od křižovníků a františkánů v černých kutnách.

Od té doby, co arcibiskup Konrad v uplynulém roce definitivně propůjčil městu právo skladu, nebylo velkolepějšího trhu nad ten kolínský. Zde se setkávali lidé různých stavů, nikdo se neostýchal vystavovat své bohatství na odiv tím, že před očima svých bližních zcela vykupoval handlovní stánky. Po celém prostranství se hemžily děti, které své stavovské rozdíly řešily dřevěnými holemi nebo svorně honily čuníky po udusané hlíně. Naproti hale s obchody pláteníků na východním konci Fora, kde se to žebráky jen hemžilo, začínal prodej hovězího masa. Visely tam sušené klobásy, z nichž dobrý tucet zmizel v košíku honosně oblečeného starce ve špičatém klobouku, a Jacop by se nejraději vplížil do toho košíku s nimi.

Ty klobásy ostatně nezmizely úplně. Když se ten stařík po chvíli šoural dál, jedna drze vykoukla.

Jacop ji sledoval vytřeštěnýma očima.

A klobása zase koukala na něho. Slibovala mu rajskou blaženost na zemi. Vypadala vábně, téměř nádherně. V tmavém červenohnědém uzeném mase pod napjatou slupkou na něho jukaly stovky maličkých bílých kousků tuku tak mile, až měl dojem, že na něj důvěrně pomrkávají. Připadalo mu, že ho ta uzenka vyzývá k nejodvážnějšímu činu, totiž jednoduše ji popadnout a uhánět. Představoval si, jak sedí ve své boudě u městských hradeb a přežvykuje. Ta představa byla tak živá, že se proměnila v posedlost. Nohy se daly samy do pohybu. Na všechno zapomněl, na nebezpečí i na strach. Ta klobása pro něho znamenala celý svět.

Jacop se jako úhoř protáhl mezi lidmi, až se dostal za starce, který se právě zastavil a okukoval koňskou pečeni. Nejspíš špatně viděl, protože se kvůli tomu musel nad prkenným pultem hodně sklonit.

Jacop se postavil těsně k němu, chvíli ho nechal ohmatávat a přičichávat, a poté vykřikl, co měl sil: „Zloděj! Jen se podívejte, tamhle vzadu! Vzal do zaječích i s řízkem, hajzlík jeden.“

Lidé se rozhlíželi na všechny strany. Řezníci, kteří předpokládali, že je zloděj na opačné straně, se rychle otáčeli, samozřejmě nic neviděli a zmateně kroutili hlavou. Jacopovy prsty nepotřebovaly moc času, a už měl klobásu ve svém haveloku. A teď hybaj pryč.

Zrak mu padl na řeznický pult. Stačilo po kotletách jen sáhnout. A řezníci ke všemu pořád čučeli bůhvíkam.

Natáhl ruku, okamžik váhal. Dej si pokoj, ozval se vnitřní hlas, a koukej zmizet.

Jenže pokušení bylo příliš silné.

Popadl kotletu ležící na kraji v okamžiku, kdy se jeden řezník zase otáčel. Mužův pohled dopadl na jeho ruku jako katova sekera, chlapík celý zrudl.

„Ty holomku,“ zasupěl.

„Zloděj! Zloděj!“ zakrákal stařec vedle, obrátil oči v sloup, zachroptěl a skácel se mezi vyložené zboží.

Jacop déle neotálel. Rozpřáhl se a mrštil kotletu řezníkovi do tváře. Kolemstojící začali hystericky ječet, sápali se po Jacopově hábitu a strhli mu kápi. Jeho vlasy v slunci vzplály jako oheň. Kopal kolem sebe, ale shluk lidí ho nechtěl nechat uprchnout, a rozzuřený řezník přeskočil pult.

Jacop se bál, že přijde o ruku, a to ho patřičně vyděsilo.

Ze všech sil zvedl ruce a skočil přímo doprostřed davu. Udiveně shledal, že to šlo snáz, než si myslel. Uvědomil si, že přitom vyklouzl z haveloku, který teď dav trhal na cáry, jako by za všechno mohl ten ubohý kus oděvu. Jacop kolem sebe mlátil rukama, nadechl se a pádil přes prostranství směrem ke Sladovnické uličce. Zpátky už to nešlo. Řezník mu byl stále v patách, a nejen on. Pokud mohl soudit z dupotu a vzrušeného halasu, hnala se za ním dobrá polovina Fora, a vypadalo to, že všichni chtějí jeho ruku odevzdat popravčímu. Což rozhodně nebylo v Jacopově zájmu.

Utíkal přes mokré strouhy a šutry nad Sladovnickou uličkou a jen o chlup unikl kopytům jedné splašené herky. Otáčeli se po něm i další lidé, které ten tyátr zaujal.

„Je to zloděj!“ pokřikovali.

„Co? Kdože?“

„Ten zrzek. Ten co prchá!“

A smečka narůstala. Přidávali se lidé přicházející z blízkých uliček, snad i ti, co proudili z kapitulního kostela Panny Marie, chvátali, aby ho rozsápali na kousky anebo alespoň rozčtvrtili.

Jacopa se zmocňoval strach. Jediná úniková cesta Sladovnickou uličkou a Obilní branou k Potoční uličce byla zatarasená. Někdo tam postavil do cesty povoz tak pitomě, že se tudy nedalo ani protáhnout.

Ale možná by se dalo podlézt.

Jacop sebou v běhu mrštil na zem, pod ojí se překulil na druhou stranu, opět vyskočil a uháněl nahoru k Potoční. Řezník se pokusil o totéž, ale protože byl třikrát tlustší než Jacop, uvízl pod vozem a ostatní ho museli za velkého pokřiku vytahovat. Krvežíznivý dav tak ztrácel cenné sekundy.

Nakonec tři z pronásledovatelů udatně přelezli přes kozlík a hnali se za Jacopem dál.

Na Potoční

Jacop však zmizel.

Když pronásledovatelé všechno několikrát proběhli, vzdali to. Třebaže se provoz směrem nahoru po Potoční držel v mezích a kolem poledne pracovalo venku jen pár barvířů, ztratili ho. Nakukovali doleva do Plstnického příkopu, ale ani tam nebyl nikdo, koho by mohli chytit.

„Zrzek,“ huhlal jeden z těch tří.

„Jak to myslíte?“ nechápal druhý.

„Prostě zrzek, u všech kozlů! Ten nám přece nemohl upláchnout! Museli bychom ho vidět.“

„Zdržel nás ten povoz,“ připomněl chlácholivě třetí. „Pojďme. Však oni mu to při posledním soudu spočítají.“

„Co vás nemá!“ První z těch tří si roztrhl rukáv, když skákal přes povoz, a oči mu sršely hněvem. „Někdo ho přece musel vidět.“

Vydal se nahoru, následován svými druhy jen s nevolí. Cesta se vinula podél kalného potoka kolem starých římských hradeb. Ocitli se ve čtvrti Oursburg. Poptávali se různých měšťanů, až dorazili k barvířskému trhu. Ryšavce prý nikdo neviděl.

„Nechme toho,“ navrhl jeden. „Mně koneckonců nic neukradl.“

„Ani za nic!“ Ten s roztrženou kazajkou se vztekle rozhlédl kolem. Zrak mu padl na mladou ženu, která klečela u potoka a namáčela obrovský kus modře obarveného plátna. Byla svým způsobem hezká, měla mírně zahnutý nosík a našpulené rty. Postavil se před ni a rozhorleně spustil: „Hledáme jednoho zloděje, který natropil obrovskou škodu.“

Vzhlédla k němu bez valného zájmu a dál si mlčky hleděla svého plátna.

„Chcete nám pomoct,“ zahřímal, „nebo odsud máme odcházet s pocitem, že tu toho ničemu někdo ukrývá?“

Žena se zatvářila zděšeně a vytřeštila oči. Pak se zhluboka nadechla, což vzhledem k objemu jejích ňader způsobilo, že samozvaný inkvizitor zapomněl na všechny zloděje světa, založila si ruce v bok a ječela: „To je mi ale ukvapený obviňování! Kdybysme tu nějakýho zloděje načapali, už by dávno seděl v lapáku.“

„Tam taky patří! Roztrhal mi kazajku, ukradl půl koně, ba co dím, celého, a ujel na něm. Nedivil bych se, kdyby cestou ještě někoho zamordoval.“

„To je k nevíře!“ Žena v upřímném rozhořčení vrtěla hlavou, až jí spousta tmavohnědých kadeří vlála kolem hlavy. To samozvaného inkvizitora poněkud rozptylovalo, a tak se jaksi nemohl soustředit na to, jak lumpa dál pronásledovat a lapit. „Jak vypadá?“ zeptala se žena.

„Má ohnivou kštici.“ Muž ohrnul rty. „A vůbec, nebýváte občas tady u potoka moc osamělá?“

Po ženině tváři se rozlil sladký úsměv. „To víte, že jo.“

„Tak jo…“ Muž si hrál s prsty.

„Inu, víte,“ dodala, „někdy si říkám, jak by mi bylo pěkně, kdybych tak měla někoho, kdo by jen tak seděl vedle a naslouchal mi. Protože můj muž, abyste věděli, je váženej kazatel u dominikánů, pořád jen mluví z kazatelny, a tak jsem úplně sama. Sedm dětí jsem porodila, ale ty jsou někde v luftě a hledaj těch dalších pět.“

„Cože?“ vykoktal muž. „Jakých dalších pět? Myslel jsem, že jich máte sedm.“

„Sedm z prvního manželství. S tím kazatelem mám dalších pět, a to je suma sumárum dvanáct hladovejch krků a nic k jídlu. Nemyslete si, že trocha toho barvířství něco vynáší.“ Usmála se ještě zářivěji. „Teď si pořád říkám, jestli nemám tomu antonitovi dát vyhazov.“

„Ale… přece tu je ještě ten dominikán?“

„Jo, ten tu byl předtím. Ale teď mluvím o svým antonitovi. To je takovej nekňuba! To když tak koukám na vás…“

„Ne ne, počkejte.“

„Chlapík s tak urostlou postavou jako světec, učiněnej pramen moudrosti, to je pane jiná než ten handlíř s vínem, co jsem s ním…“

„Jo, jistě. Hezký den.“ Muž pospíchal za druhy, kteří jen vrtěli hlavou a odcházeli směrem k Obilní bráně. „A kdybyste viděla toho zloděje,“ zavolal ještě v běhu udýchaně, „tak mu řekněte… zeptejte se ho…“

„Copak, urozenej pane?“

„Přesně to, přesně to.“

Dívala se za těmi třemi, dokud nezmizeli.

Pak se od plic rozesmála.

Její smích dokonce přehlušoval zvony od sv. Jiří. Po chvíli ji až bolelo v bocích a slzy jí tekly po tváři, takže ani neviděla, že se jí modré plátno z proudu vzdulo, shrnulo se a nad hladinou se objevil promočený a po vzduchu zoufale lapající Jacop řečený Lišák.

Richmodis z Weidenu

„Takže vy jste zloděj?“

Jacop, ještě ne zcela při smyslech, se natáhl vedle ní a vykašlával poslední zbytky vody z plic. Měla ostrou pachuť. Dál proti proudu byli nad modrými barvíři usazeni červení jircháři, a tak se odtud do potoka dostávalo leccos, co není radno polykat.

„Jo,“ těžce supěl. Hrudník se mu zvedal a klesal. „A navíc jsem pěknej vejlupek.“

Zatvářila se nevlídně.

„Mně jste přece říkal, že sám prcháte před zloději a mordýři.“

„Něco jsem si musel vymyslet. Je mi líto.“

„Ale co.“ Pokoušela se přemoct, aby se nechichotala, ale nedařilo se jí to. „Pontskej Pilát si po provinění umyl ruce. Vy jste se zase vykoupal, takže byste mohl jít kázat.“

Jacop se napřímil a vytřepal si vodu z vlasů.

„Spíš bych něco snědl. Oběd mi zůstal v haveloku.“

„V jakým haveloku?“

„Inu, měl jsem kabátec, ale musel jsem ho nechat na Foru. Nepříznivý okolnosti.“

„Asi kvůli různejm lidem, protože chtěli zpátky to, co jste jim ne zcela právem sebral.“

„Abych pravdu řek… tak nějak to bylo,“ přiznal Jacop.

„A copak jste v něm měl?“

„V tom haveloku? Mrkev a jednu uzenku. Ale to je fuk.“

Pobaveně si ho prohlížela.

„Jenže tak dočista fuk vám to asi není. A taky vám toho moc nezůstalo,“ ušklíbla se. „Aspoň kalhoty. I když ty vaše bych neprodala ani nejzavilejšímu nepříteli.“

Jacop se na sebe podíval. Jeho nová známá nebyla daleko od pravdy. Jenže kalhoty a kabátec bylo to jediné, co měl na sebe. Tedy co kdysi vlastnil. Protřel si oči a pak se prstem zašťoural v levém uchu, v němž mu ještě šuměla voda.

„Uvěřila jste tomu?“ zeptal se.

„Čemu?“

„Tomu, co jsem vám povídal.“

Zatímco valchovala modré plátno, dívala se na něho zpod přivřených víček a posměšně se culila.

„Pokud se jen z poloviny vyznáte v kradení jako ve lhaní, radím vám, abyste se tržišti pár příštích desetiletí zdaleka vyhejbal.“

Jacop hlasitě popotáhl.

„Já se v těch věcech docela vyznám.“

„Kdepak, vy se přitom jen koupáte.“

„Oč vám jde?“ Pokoušel se vzbudit dojem uražené ješitnosti. „Každý řemeslo má rizika. Snad kromě toho barvení. To je tedy vzrušující činnost. Modrá ráno, modrá v poledne, modrá…“

Její ukazovák ho málem nabodl.

„Co mi to tu vykládáš, ty prázdná makovice! Já tady pokojně sedím u vody, když vtom se přiženete jako blesk z čistýho nebe a chcete se schovat. Ke všemu se kvůli vám dám ještě do žvanění s tím kapounem, jen abych se dozvěděla, že skutečnej lump tu leží přede mnou v potoce. A tomu vy říkáte bez rizika?“

Jacop mlčel a přemýšlel o ztraceném obědě.

„Copak?“ vyjela na něho. „Ztratil jste řeč? Nebo vám snad v tý vodě narostly žábry?“

„Máte pravdu. Co mám tedy říkat?“

„A co takhle poděkovat?“

Jacop si dřepl a zatvářil se jako zkroušený pes.

„Vy byste chtěla, abych řekl děkuju pěkně?“

„To přinejmenším!“

„No tak tedy, uvidím, co se dá dělat.“

K jejímu údivu začal lovit ve svých nekonečně širokých kalhotách, za huhlání a nadávání je všelijak obracel, až se najednou celý rozzářil. Cosi vytáhl a triumfálně jí to strčil pod nos.

„Přece jen to mám!“

Barvířka svraštila čelo a zadívala se na věcičku. Byla to hůlka s dírkami, dlouhá jako její ukazovák.

„No a? Co to má být?“

„Dávejte pozor.“

Přiložil si hůlku ke rtům, začal do ní foukat a tu zazněla podivná tichá melodie.

„To je flétna!“ vykřikla vzrušeně.

„To je.“ Zkroušený psí pohled rychle zmizel. Vypadalo to, že tomu neodolatelnému ničemovi nadešla pravá chvíle. „Přísahám při archandělu Gabrielovi, že jsem si tuhle píseň vymyslel docela sám a jen pro vás, nikomu jsem ji ještě nehrál a taky hrát nebudu; jinak mi může svatej Petr seslat na hřbet třeba duchy lvů z Kolosea.“

„Co vy všechno nevíte! Ostatně vám ani slovo nevěřím.“

„To je škoda. Musím tedy vykonat další dobrej skutek.“ Jacop vyhodil hůlku do vzduchu a pravicí ji chytil. Když však rozevřel dlaň, flétna byla pryč.

Barvířka zírala, až se Jacop bál, aby jí oči nevypadly z důlků.

„Jak jste to…?“

„A teď dávejte pozor.“

Hbitě jí sáhl za ucho, flétnu vyčaroval, vytáhl její levici z vody a položil jí maličký nástroj do dlaně.

„Pro vás,“ rozzářil se.

Zrudla, potřásla hlavou a tiše se zasmála. Jacop shledal, že se mu její smích líbí, a rozzářil se ještě víc.

Chvíli si svůj dárek prohlížela, pak se na něho zamyšleně zadívala a pokrčila nos.

„Jste vy opravdu takovej arcipadouch?“

„Ale určitě. Já zardousil tucty chlapů pouhým malíčkem. Říkají mi Chomout!“ Na doklad toho napjal malík, ale pak dospěl k závěru, že celé té historce chybí i jen zdání pravdivosti, a sklesle svěsil ramena.

Pohoršeně si ho změřila, ale v koutcích úst jí zacukalo potlačovaným veselím.

„No dobrá.“ Hodil do vody kamínek. „Prostě se snažím udržet při životě. To je všechno. Život se mi líbí, jenže to někdy není lehký. Ale říkám si, že ten nahoře to nějak pochopí. Koneckonců ta jabka, co jsem sebral, nejsou z ráje.“

„Ale přece jen jsou boží.“

„Možná, jenže můj hlad není žádnej boží hlad.“

„Vy toho napovídáte. Pojďte mi radši pomoct s tím plátnem.“

Společně vytáhli těžký kus plátna z vody a donesli jej k dřevěnému sušáku před domkem, v němž žena nejspíš bydlela. Na slunci tam schly již další kusy látky. Všude to páchlo boritem, barvou z kraje kolem Jülichu, díky níž mohli barvíři barvit namodro.

„Jak se vlastně jmenujete, když už jsem vám zachránila život?“ zeptala se, rovnala plátno na mřížoví sušáku a dávala pozor, aby jeho okraje nesahaly až na zem.

Jacop se zazubil.

„Jsem Lišák!“

„To je vidět,“ pravila suše. „A máte taky jméno?“

„Jacop. A vy?“

„Richmodis.“

„Pěkný jméno.“

„To není moc nápaditej kompliment.“

Jacop se musel smát. „Žijete tady úplně sama?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, na to se mě dneska už jeden ptal. Co já si musím ještě všechno vymyslet, abych vás pobudy uspokojila?“

„Takže tu bydlíte s manželem?“

Obrátila oči v sloup. „Vy se nedáte jen tak odbejt, co? Žiju u otce. Barvíř je vlastně on, ale záda už mu neslouží a taky prsty mu zchromly, má v nich revma.“

Revma bylo typickou nemocí barvířů. Bylo to z toho neustálého máchání ve vodě, za každé roční doby. Vlastně si barvíři namodro nežili nijak špatně, protože se z modrých látek šily pracovní kytle, a tak si na nedostatek práce nemohli stěžovat. Znamenalo to ale také zničené zdraví. Jenže kdo na to hleděl, všechna řemesla nakonec ničila zdraví, i když každé jinak, a bohatí kupci, kteří vydělávali peníze spíš hlavou, téměř pravidelně trpěli zase dnou. Právě nedávno prý osobní lékař francouzského krále Ludvíka IX. v Royaumontu veřejně oznámil, že dna vzniká z přemírného holdování vepřovému masu, ale Medicejští ze svatého stolce naproti tomu namítali, že kdo je bohatý, má více příležitostí hřešit, a musí tedy také více pykat. Což by mělo sloužit jako důkaz, že pakostnice je aktem boží milosti, jež slouží sebekázni a odříkání, v souvislosti s čímž Pán ve své nekonečné dobrotě
vynalezl pouštění žilou a rozžal tak světlo v duté lebce medicíny. Navíc nelze ani pochopit, k čemu má tohle hledání příčin vlastně sloužit, jako kdyby boží vůle sloužila disputacím na koncilech nebo snad dokonce nízké opovážlivosti buřičských kacířů a heretiků!

„To je mi vašeho otce líto,“ řekl Jacop.

„Máme v rodině jednoho ranhojiče.“ Richmodis si podrobně prohlížela plátno a srovnala záhyb. „Právě je tady u nás a stará se o to jak člověku ulevit. Já jsem ale přesvědčená, že tou úlevou je víno, k němuž má strýc velmi vřelej vztah.“

„Tak buďte šťastná, že váš otec dokáže udržet aspoň číši.“

„To teda umí ze všeho nejlíp. A do hrdla se mu revma ještě nedalo.“

Tím se jejich rozhovor zřejmě vyčerpal. Oba čekali, že ten druhý řekne něco chytrého, ale dlouhou dobu se ozývalo jen štěkání psa.

„Smím se vás na něco zeptat?“ začal Jacop konečně.

„Aby ne.“

„Proč nemáte žádnýho mužskýho, Richmodis?“

„To je dobrá otázka. A proč vy nemáte ženu?“

„Já… já totiž ženu mám.“ Jacopa se zmocňovaly rozpaky. „Vlastně ne. Už si spolu moc nerozumíme. Pro mě a za mě jí říkejte přítelka.“

„Stará se o vás?“

„Ale jo, staráme se o sebe vzájemně, pokud jeden z nás má vůbec něco nazbyt.“

Jacop neměl v úmyslu, aby to vyznělo nějak smutně, ale i tak Richmodis vyvstala mezi obočím ostrá rýha. Už se neusmívala, spíš ho pozorovala, jako by zvažovala nejrůznější možnosti jak reagovat na to, co právě vyslechla. Pohledem sledovala potok proti proudu. Jeden ze sousedů, kteří byli právě venku a plnili své barvířské kádě, po ní plaše koukl, ale hned si zase hleděl svého.

„To bude voda na jejich mlejn, že dcera Godderta z Weidenu má něco s nějakým polonahým zrzkem,“ soptila pohrdlivě. „A při nejbližší příležitosti to povědí tátovi.“

„Tak jo,“ ozval se chvatně Jacop. „Už jste toho udělala dost. Radši zmizím.“

„Tak to tedy ne,“ vyjela na něho ostře. „Starýho se nemusíte bát. Počkejte tady.“

A než se Jacop vzmohl na slovo, zmizela v domě.

Čekal tedy.

A protože teď osaměl, prohlíželi si ho lidé tím víc. Neskrývaná zvědavost se mísila s otevřenou nedůvěrou. Někdo na něho ukazoval, a tak Jacop přemýšlel, zda by se neměl raději přece jen ztratit.

Ale co by si Richmodis pomyslela, kdyby jen tak zničehonic vzal roha? Jak by to mohl udělat tomu nejkrásnějšímu zahnutému nosíku, jehož majitelka mu věnovala takovou pozornost?

Zamyšleně urovnával plátno.

Ale pohledy sousedů začaly být rázem výhrůžné, a proto ruku raději odtáhl. Někdo hnal po cestě hejno hus a úkradkem po něm pokukoval.

Jacop si začal pohvizdovat a zatím se bavil tím, že si podrobněji prohlížel dům Weidenských. Dospěl k závěru, že není z nejskvostnějších. Jeho přesahující horní patro mělo dvě okénka a domek se i se svou špičatou střechou mezi přilehlými domy takřka ztrácel. Trámy hrázdění však byly udržované, právě nedávno nanovo tmavě natřené, a vedle dveří pod oknem světnice kvetly bujné žluté květiny. Nepochybně to byla Richmodina zásluha.

Zásluha Richmodis, jež právě zmizela.

Hlasitě nasával vzduch a nervózně přešlapoval. Je nerozumné ještě tu okounět. Raději…

„Tady máte!“ Richmodis se objevila ve dveřích, v ruce balík, za nímž se téměř ztrácela. „Vemte si to. Ten kabátec je dost starej, ale pořád lepší, než abyste v jednom kuse děsil ženské. A tadyhle,“, než se Jacop nadál, ucítil na hlavě cosi, co mu bránilo v rozhledu, „hučka proti dešti a sněhu. Střecha jí trochu schlípla, ale zato nepromoká.“

„Ta střecha jí schlípla nějak moc,“ poznamenal Jacop, jednou rukou si pošoupl neforemnou pokrývku hlavy do týla, zatímco druhou se snažil pobrat všechno, co mu dávala.

„Neremcejte! Ještě kazajku a kalhoty. Táta mě pošle do hajzlu. A taky si vemte ty škorně. A teď koukejte zmizet, než si bude půl Kolína myslet, že se chcete ucházet o mou ruku.“

Jacop si vždycky myslel, že ho jen tak něco nevyvede z míry, ale teď civěl na svůj nový majeteček a dočista ztratil řeč, což se mu jinak nestávalo. Nakonec ze sebe vypravil: „Proč to vlastně děláte?“

Laškovný úsměv jí zkrášlily drobné vrásky kolem očí.

„Ještě nikdo mi zničehonic nedaroval flétnu.“

„Ale!“

„Teď mě na ni samozřejmě taky musíte naučit hrát.“

Jacopa se náhle zmocnil pocit, že by řezníka i všechny ostatní, kteří ho dohnali do Potoční, nejraději zobjímal.

„Na to rozhodně nezapomenu.“

„To bych vám taky neradila.“

„A víte co?“ zaskřehotal rozpustile. „Miluju ten váš nosejk!“

Tváře jí zrudly.

„Tak už dost. Mazejte!“

Jacop se zazubil. Pak se otočil na patě a koukal zmizet.

Richmodis si založila ruce v bok a dívala se za ním. Hezký hoch, uvažovala. Pak ji napadlo, že by ho ráda popadla za pačesy. Škoda že se už nevrátí. Chlapíkům jako on záleží jen na sobě. Ten se s tou svou zrzavou kšticí u potoka jen tak hned neobjeví.

Melancholicky se vracela k vodě, ale moc se mýlila.

Rýnská ulička

Stařena seděla ve stínu. Jen obrys jejích dlaní se mdle odrážel od černého sametu šatů a ve svitu odpoledního slunka, které na ně šikmo dopadalo, vypadal bizarně.

Místnost, v níž seděla, prostorná a vysoká, byla v prvním poschodí a měla na delší severní straně těsně vedle sebe pět úzkých arkýřů, vedoucích na ulici. Kromě drahocenných gobelínů na protější zdi i na obou postranních stěnách tu nebyl téměř žádný nábytek. Že jde o obytnou místnost, naznačoval jen masivní černý stůl a několik lenošek. Tato místnost se ostatně používala jako slavnostní sál nebo pro oficiální schůzky.

Vpravo od stařeny seděl muž těsně před padesátkou a popíjel víno z tepaného poháru. Vedle něho stál nehybně muž o něco mladší. Ve dveřích se o rám opíral Mathias a sledoval mladíka asi dvacetiletého, který neklidně přecházel podél oken a nakonec se zastavil před sedícím. „Gerhard bude mlčet,“ řekl.

Jeho hlas byl zosobněnou úpěnlivou prosbou.

„Nepochybuju, že bude mlčet,“ promluvil muž s pohárem po delší odmlce, během níž byl slyšet pouze stařenin chrčivý dech. „Jen si kladu otázku jak dlouho.“

„Bude mlčet!“ opakoval mladík naléhavě.

Mathias popošel ze dveří do středu místnosti.

„Kuno, o vašem přátelství s mistrem všichni víme. Já jsem taky přesvědčen, že Gerhard nikoho z nás nezradí. Ten má víc cti v malíku než všichni flanďáci ve svých klerikálních panděrech.“ Stanul před chlapcem a zahleděl se mu zpříma do očí. „Jenže to, čemu věřím, nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Můžeme všechno získat, ale taky všechno ztratit.“

„Za pár dní bude stejně po všem,“ zapřísahal je Kuno. „A Gerhard do té doby nepodnikne nic, co by nám mohlo uškodit.“

„A potom?“ Druhý mladší muž, který dosud mlčel, přistoupil k lenošce a zlostně zaťal pěst. „K čemu je nám všechna ta obezřetnost, když pak budeme svého zdařilého plánu litovat na kole s roztříštěnými kostmi, zatímco havrani si budou pochutnávat na našich očích? I na těch vašich, Kuno! Z důlků vám vyklovou ta vaše zasněná kukadla, co se na svět dívají s naivitou novorozence.“

„Tak dost, Danieli,“ zdvihl starší muž ruku.

„Dost?“ Danielova pěst dopadla na desku stolu. „Zatímco nás tenhle sentimentální blázen všechny přivede do záhuby?“

„Řekl jsem dost!“

„Poslouchej otce,“ ozval se Mathias chlácholivě. „Naší věci neposloužíme, budeme-li se hádat. Mně stačí, když vím, že je mezi námi osel jako Heinrich.“

„Ale tomu se přece nedalo zabránit,“ zahuhlal Daniel.

„Někdy můžou být k užitku i blbci,“ připomněl Mathias. „A jeho zlato je cenný spojenec. Jak vidíš, já připouštím, že je osud nevypočitatelný. Ostatně,“ přiložil ukazovák ke rtům, což míval ve zvyku, nebyl-li si něčím stoprocentně jist, „musíme získat Gerhardovu důvěru.“

„Tu máme,“ ozval se tiše Kuno.

„Máme starou belu!“ vykřikl Daniel.

„To stačilo!“ Starší muž vyskočil a udeřil pohárem o stůl. „Používejte laskavě hlavu, v tom vašem vytrubování se ozývá příliš mnoho falešných tónů. O co vlastně jde? Radíme se společně o jedné věci, a Gerhard, jehož všichni ctíme, vážený občan tohohle města a blízký přítel, se k nám nechce připojit. Je to jeho svaté právo, řekl bych. Právě to jsme si měli uvědomit, když jsme v jeho přítomnosti mluvili tak lehkomyslně. A pokud máme teď nějaké problémy, je to naše vina.“

„Tady nejde o žádnou vinu,“ namítl Daniel.

„Ale jo. O tu jde po celý život. Budiž, stalo se. Kuno se tady dovolává Gerhardova přátelství a zaručuje se, že mistr bude mlčet.“

„To nemůže,“ neudržel se Daniel. „Gerhard nám dal jasně na srozuměnou, co si o našem odvážném plánu myslí.“

„Nabídli jsme mu přece, ať se k nám připojí, ale odmítl. Tak co? To ještě zdaleka neznamená, že nás zradí.“

Daniel hleděl nevrle před sebe.

„Tak dobře, Johanne,“ povzdechl si Mathias. „To ale taky neznamená, že máme nějaké záruky. Co tedy navrhuješ?“

„Ještě jednou promluvíme s Gerhardem. Ověříme si jeho oddanost a věrnost. Pak, jak ho odhaduju, budeme moct klidně spát.“ Johann se podíval na Kuna, na jehož rysech byl patrný náznak úlevy. „Myslím, že to bude také v zájmu našeho mladého přítele.“

„Děkuji vám,“ špitl Kuno. „Určitě toho nebudete litovat.“

Johann vážně přikývl.

„Pak oznamte taky svým bratřím, že si nemusejí dělat starost.“

Mladík chvíli váhal, na okamžik sklonil hlavu a poté odešel z místnosti. Zůstali jen Johann, Mathias, Daniel a žena ve stínu.

Zvenčí se ozval rachot kolemjedoucího povozu. Jen slabě doléhaly nahoru také hlasy, útržky rozhovoru. Kolem proběhlo hejno pokřikujících a hádajících se dětí.

Po chvíli se ozval hluše Johann: „Co máme dělat, matko?“

Ruce se začaly pohybovat. Vyzáblé prsty sebou cukly, jako pavouci šátraly v záhybech černého sametu.

Její hlas se podobal šelestu.

„Zabijte ho.“

Velké hradby

Jacob doběhl na místo, které nazýval svým bydlištěm, a rychle se rozhodl, že navštíví Tilmana, přítele, který přebýval na poněkud horší adrese.

Taková klasifikace byla ovšem komická. Ani jeden z nich nebydlel na alespoň trochu slušném místě. Ale mezi žebráky a těmi nejchudšími z nejchudších, kteří nikdy nenašli místečko v žádném chudobinci ani klášteře, se během posledních letech vytvořila pozoruhodná hierarchie, a k ní patřilo i takzvané hradební právo neboli status muri.

Historie tohoto práva měla svůj počátek na konci předcházejícího století, kdy Kolíňané z doutnajícího nepřátelství mezi císařem Barbarossou a Jindřichem Lvem vyvodili důsledky, jež měly následně změnit obraz města. Jindřich, vévoda saský, který pocházel z rodu Welfů, totiž tenkrát Barbarossovi z rodu Staufů bez okolků vypověděl přátelství. To neznamenalo nic jiného, než že Barbarossa měl svůj zbraněmi řinčící svár s papežem Alexandrem III. laskavě vybojovat sám.

Na oné věci bylo zapeklité vlastně to, že se tehdejší kolínský biskup Philipp z Heinsbergu do Barbarossova válčení horlivě zapletl, a tak bral Jindřichovu zradu i jako zradu na sobě. Takové rozkmotření podle zkušenosti obvykle vedlo k vraždění a zabíjení, a to především těch, kteří za tu šlamastyku vůbec nemohli. Sedláci tedy neviděli žádný rozdíl v tom, zda vojsko, které táhlo krajinou, sloužilo jejich pánům či nepřátelům jejich pánů. Tak či onak, jejich ženy byly znásilňovány, děti ubíjeny a oni sami páleni ohněm na nohou, dokud neprozradili, kde mají ukrytu svou trochu úspor. Dvůr jim spálili, zásoby zkonfiskovali nebo na místě snědli, a protože se vojáci domnívali, že sedlák bez dvora stejně není schopen přežít, pro pořádek ho pověsili na nejbližším stromě a táhli dál.

Nikdo se nad tím nijak moc nepohoršoval.

Horší však bylo, když se taková trvalá rozepře dotkla záležitostí kléru. Když Philipp z Heinsbergu v květnu roku 1176 táhl do Itálie, Jindřich Lev právě změnil kurz. Philipp odpověděl tak, že srovnal se zemí welfský klášter Weingarten a velkou část svatých bratří povraždil. To sice papeži Alexandru III. naprosto nebránilo, aby ho potvrdil jako kolínského arcibiskupa a uzavřel s Barbarossou mír, jenže Jindřich Lev, který prohrál na celé čáře, zuřil a Staufským rozbíjel lebky, byť obezřele a ze zálohy. Philippovi to posloužilo jako podnět ke zpustošení Vestfálska, a tak byly dvory a kláštery v jednom plameni. Jindřich Lev, který se dostal do velkých nesnází, začal vzpomínat na lepší časy a učinil pokus znovu se Barbarossovi vlichotit, což se mu vlastní vinou velice nepodařilo. Zhruba v té době totiž muselo dojít mezi Barbarossou a Philippem k rozhovorům týkajícím se případného nového rozdělení Jindř
ichových vévodství. Philipp každopádně vycítil svěží vánek a vytáhl s vojskem proti Lvovi s tím větší vervou, plenil a pálil, aby ho srazil definitivně na kolena.

Vypadalo to, že se Jindřich Lev může už jen modlit.

Ale pak se Philipp dopustil chyby. Posedlo ho velikášství, se svými spojenci se rozkmotřil a ti ho nechali uprostřed jeho válečného tažení proti Lvovi na holičkách. Zbyli mu pouze kolínští pěšáci, ale jen s těmi se nedala vyhrát žádná válka. Schlíple tedy zavelel k ústupu. Celkově špatná nálada vedla ke katastrofě. Kolínští bojovníci za Pána zabili každého, kdo měl tu smůlu, že byl právě v dohledu. Tím jen podstatně posílili nebezpečí, že by boje mohly někdy v budoucnu pokračovat na kolínském území, a to by, jak všichni věděli, stálo životy především těch, kteří o tuhle prokletou nesmyslnou válku stáli ze všech nejméně.

Jenže teď ji měli na krku.

Za této situace došla kolínské městské radě, která Philippa z Heinsbergu dosud podporovala, definitivně trpělivost. Arcibiskup právě nebyl ve městě. Ihned se začalo se stavbou nového, rozšířeného opevnění na ochranu města, na což měli ovšem právo pouze arcibiskup nebo císař. Jak se tedy dalo čekat, došlo k obrovskému sporu. Philipp z Heinsbergu zuřil, stavbu zdi zakázal, ale byl ignorován; volal po Barbarossovi, ale nakonec se nechal uklidnit vyplacením dvou tisíc marek.

Tím už velkým hradbám nestálo nic v cestě.

Nyní, léta Páně 1260 a dobrých osmdesát let po zahájení stavby, prohlásila městská rada dílo za dokončené. V délce sedmi a půl kilometru, s dvanácti mohutnými branami v podobě samostatných tvrzí a s dvaapadesáti obrannými věžemi zastínilo v pravém slova smyslu jakékoli jiné městské hradby. Uvnitř kolínských hradeb se nejen odehrával celý život města, ale také tam patřila podstatná část území a klášterních staveb, jež dosud ležely nechráněné před branami Kolína. Zeď, ohraničená na břehu Rýna mocnou Bayenskou věží a Kunibertovou branou, se táhla v půlkruhu kolem pozemků sv. Severina a sv. Pantaleona na jihu, sv. Mauricia na západě a sv. Gereona na severozápadní straně, zahrnovala mnohé z výnosných ovocných sadů a vinic a proměnila město ve vlastní, takřka soběstačný svět.

Pro Kolíňany byly tyto hradby výsledkem chytré a odvážné bezpečnostní politiky, jež velice posílila jejich sebevědomí, a to samozřejmě k lítosti tehdejšího arcibiskupa Konrada z Hochstadenu.

Pro Jacopa znamenaly hradby učiněné požehnání.

V politice se nijak zvlášť nevyznal a ani o to nestál. Ale stavitelé městských hradeb vymysleli architektonickou zvláštnost, jež jemu i jiným mimořádně posloužila. Na jejich vnitřní straně byly totiž v pravidelném sledu obloukovité výklenky, dost hluboké i vysoké, aby mohly poskytnout ochranu před nepřízní počasí a ročních dob. Někoho pak napadlo, že si v jednom takovém oblouku vybuduje z prken, větví a hadrů provizorní chatrč, a hned našel řadu napodobitelů. Jedním z nich byl starý nádeník jménem Richolf Wichterich, který si občas na staveništi chrámu přivydělával u šlapacího kola pohánějícího naviják, a tak skromně přežíval. Když se Jacop před několika měsíci opět vrátil do Kolína, se starcem se spřátelil, Richolf však krátce nato zemřel, a tak se Jacop do jeho chatrče nastěhoval. Tím získal to, čemu se ve městě brzy posměšně říkalo status muri, tedy privilegium využívat ze všech zoufalýc
h forem existence alespoň jednu jakžtakž snesitelnou v závětří hradeb, jež byly samozřejmě vybudovány jen pro sobě rovné.

Jacopův hradební výklenek byl sice poblíž brány Nova porta eigelis, ale ležel natolik stranou, aby nebyl trnem v oku mužů sloužících purkrabímu, pánu této tvrze.

Na rozdíl od Jacopa, který neměl téměř nic, nevlastnil jeho přítel Tilman vůbec nic. Většinou nocoval u Kachní mokřiny, na vnější straně zdi, jež vznikla rozšířením hradeb v desátém století a zahrnovala sv. Maximina, sv. Voršilu a také kláštery makkabejských a dominikánů. Tam žádné chránící výklenky nebyly. Byla to bídná oblast. V pozvolna klesajících příkopech se vytvořily zahnívající tůně, v nichž se ráchaly kachny, za nimi se z bahna tyčily vrby a topoly a pak už začínaly rozlehlé ovocné zahrady klášterů a klášterních statků. Hrozně to tam páchlo. Tilman říkával, že umírání u jeho zdi musí být ještě ubožejší než umírání na volném poli, a svůj názor zdůrazňoval štěkavým pokašláváním, jež napovídalo, že by nad takovými otázkami už nemusel dlouho přemýšlet.

Když ho Jacop nakonec po delším hledání našel, seděl u Kachní mokřiny, zády se opíral o zeď a zíral k nebi. Jeho vyzáblé tělo vězelo v dlouhé roztrhané košili, nohy měl obalené v hadrech. Tilman mohl být kdysi pořádný kus chlapa, ale teď byl hubený jako tyčka.

Jacop si k němu přisedl. Nějakou chvíli oba pozorovali pomalu plynoucí mraky.

Na obzoru se začala zvedat temná stěna.

Tilman zakašlal o otočil hlavu k Jacopovi. Měřil si ho zarudlýma očima odshora až dolů.

„Sluší ti to,“ prohlásil.

Jacop se na sebe podíval. V šatech svého nedobrovolného dobrodince vypadal přece jen jako prostý muž z lidu, a nikoli jako žebrák, pokud pomineme onu obludnou hučku. Vzpomněl si na svou koupel na Potoční a musel se smát.

„Byl jsem u potoka,“ řekl.

„Tak?“ Tilman se chabě ušklíbl. „Možná bych si měl k tomu potoku taky jednou zajít.“

„Opovaž se! Aspoň kvůli mně to nezkoušej. Člověk musí mít jistý schopnosti, aby se mu dostalo daru takovejch požitků. Pokud rozumíš, jak to myslím.“

„Rozumím. Jak se jmenuje?“

„Richmodis,“ pronesl Jacop hrdě. Jen slušné dívky se jmenovaly Richmodis.

„Co dělá?“

„Její otec je barvíř. Ale ona dělá všechno sama.“ Jacop potřásl hlavou. „Tilmane, to tedy byla zamotaná záležitost. Můžu ti jen doporučit, abys nechal masný krámy na pokoji. Všechny tyhle šunky a klobásy stojí pod špatným znamením.“

„Chytli tě, co?“ konstatoval Tilman nepříliš překvapeně.

„Hnali mě přes půl trhu! Musel jsem se nakonec schovat v Potoční. Potopil jsem se.“

„A paní Richmodis tě vylovila, mám pravdu?“

„Ona není žádná paní.“

„Tak co tedy je?“

„Stvoření z vyšší milosti.“

„Můj ty bože!“

Jacop pomyslel na svůdné křivky pod počestným šatem a na křivý nosík. „A je ještě k mání,“ doplnil, jako kdyby oznamoval své zasnoubení.

„Ach Jacope.“

„No a co? Proč ne?“

Tilman se předklonil. „Pokud ti můžu poradit, vyhýbej se tržišti stejně jako Potoční a bachor si v nejbližší době nacpi někde jinde. Podle kštice tě poznají i v Cáchách.“

„Jen mi nezáviď! Musel jsem za ty šaty zaplatit.“

„Kolik?“

„Hodně.“

„Jenom se nevytahuj. Copak ty něco máš?“

„Měl jsem. Tři mrkve a jednu klobásu.“

Tilman se opět opřel o zeď.

„To je hodně,“ povzdechl si.

„Jo! A za to by mě málem roztrhali na kusy.“ Jacop se protáhl a mohutně zívl. „A mimochodem, jak jsi na tom ty?“

„Mizerně. Seděl jsem před Mariánskou zahradou, ale byli tam poutníci a ty zkasírovaly ctihodný sestry, Bůh aby je všechny nakopal do zadku. Hemžilo se to tam cizími žebráky a podvodníky, co předstírají takové neduhy, že i toho nejmilosrdnějšího přejde chuť něco ti dát, tak co by tam člověk dělal. Jiní zase běhali s řehtačkou po městě a sbírali na malomocný. A tak jsem uháněl pryč. Nechci taky dostat lepru, ještě by člověku mohla při žebrání upadnout ruka.“

„Samozřejmě. Jedl jsi?“

„Ale jo, pozvali mě k purkmistrovi. Podávali opečený hrušky s cukrem, divočáka a nadívaný holuby…“

„Takže houby.“

„Ty moudrá hlavo, vypadám snad najedenej?“

Jacop pokrčil rameny. „Jen jsem se zeptal.“

„Ale pít budu,“ vykřikl Tilman vítězoslavně. „Dneska večer ve Slípce!“

„V pivnici U slípky?“ zeptal se Jacop pochybovačně.

„Právě tam.“

„Odkdy máš prachy na pivnici?“

„Nemám, troubo, jinak bych je přece prožral. Ale má je jeden, kterýho znám. Neptej se mě odkud, ani to sám nechci vědět. Ten chlápek se jich chce zbavit, říká, že peníze se chlastat nedají, a tak pozval mě a pár dalších, ať si svlažíme hrdlo.“

„Ten tvůj chlapík musí mít palici jak dutou dýni. A kdypak?“

„Kolem šestý. A víš co? Přijď tam prostě taky, on není žádná držgrešle.“

Byla to lákavá nabídka. „Ještě nevím,“ řekl přesto Jacop. „Nejdřív musím splašit něco k snědku.“

„Ale! Tys taky ještě nejedl?“

„Ani sousto.“

„A proč se zrovna pokoušíš o klobásy! Proč si nezajdeš na Starej trh a neschrastíš tam pár jablek?“

„Proč?“ Jacop se zhluboka nadechl. „Protože jsem jabka měl včera. Protože jsem je měl předevčírem. Protože jsem měl jabka předtím a ještě předtím a pořád jen samý jabka. Protože z toho už mám pocit, že jsem jablečnej červ.“

„Jseš moc vybíravej.“

„To ti teda pěkně děkuju.“

Opět se na chvíli odmlčeli. Obloha temněla čím dál víc. Odpoledne pomalu ustupovalo večeru.

„Takže nic k snědku.“ Tilmanova kvintesence zněla věcně. „Jako vždycky.“

Rozkašlal se.

To byl ten kašel. Nahodilý a zničující. Jacop vyskočil a zaťal pěsti.

„Tak dobře! Jabka!“

Tilman se na něho dlouze zahleděl. Potom se usmál.

„Tak dobře! Jabka.“

Mathias

Severně od zbytků starého chrámu stály podél Dranckovy uličky římské hradby. Jejich část v místech, kde mohutný chór nového chrámu začal měnit starou topografii, byla již zbourána. Zbytek římského opevnění však stejně jako dříve lemoval staré atrium.

Mathias se procházel po nábřeží Rýna, nikam nespěchal, pozoroval, jak vykládají holandské lodě, které přivážely pepř, koření a kádě sleďů, poté prošel kolem Francké věže až do míst, kde na starém břehu začínaly dvorce, a zahnul do Dranckovy uličky. Před ním se na levé straně tyčil věnec kaplí nového chrámu a Mathias cítil, že se ho zmocňuje úzkost.

Gerhardovy plány znal. To, co zde vznikalo, bude, pokud se to vůbec kdy dokončí, dokonalý kostel, nebeský Jeruzalém na zemi. Jen pro nákres fasády s oběma vysokými věžemi spotřeboval stavitel chrámu na půlpáta metru pergamenu, a tak se ho Mathias otázal, zda si vůbec uvědomuje, že je smrtelný.

Gerhard se mu trpělivě pokoušel vysvětlit, jaké důsledky s sebou nese pětilodní chór, a že pokud chtěl být věren předlohám z Paříže a Bourges, neměl zkrátka jinou možnost než celý ten obrovský kostel vyjádřit jedním geniálním tahem. I když Mathias přesně nepochopil, co má na mysli, stavitelovo pojetí nijak nezpochybňoval. Léta na zkušené přivedla Gerharda na vysoké lešení katedrály v Troyes a na různá staveniště v Paříži. Velice podrobně studoval proslulou Sainte Chapelle, která vyrůstala do výše na dvoře Justičního paláce. Když vznikal chór v Amiens, platilo již jeho slovo víc než názor leckterého francouzského stavitele. Jeho učitelem byl doctor lathomorum Pierre de Montereau, stavitel opatského kostela St. Denis, a s Jeanem de Chelles, pod jehož vedením vznikal Notre Dame, byl v čilém styku. Bůh ví, že Gerhard Morart měl jedinečnou školu.

Především však dokázal vybudovat celou huť předáků, kteří byli zběhlí v novém stavebním stylu.

Jednu chvíli měl Mathias chuť se prostě otočit a na všechno zapomenout. Jenže na to bylo již pozdě. Příliš pozdě bylo dokonce již tenkrát, když se jejich skupina dala dohromady poprvé.

Odsunul pochybnosti stranou a cítil, jak se mu navrací obvyklý klid. Jeho velkou předností byl stoicismus. Johann ani Daniel nebyli obdařeni potřebným pragmatismem, aby se na jejich společný záměr dokázali dívat střízlivě. Měli sklon k výbuchům hněvu, morálním kocovinám a váhavosti. Mathias se v podstatě cítil zavázán hlavně té staré dámě. Nikoli citově, to rozhodně ne! Ale rozumově.

Zvon u sv. Panny Marie ad gradus východně od staveniště chrámu odbíjel pátou.

Mathias přidal do kroku a procházel podél nového věnce kaplí, kolem zbytků starého římského opevnění, proti Páterské bráně zahnul doprava a prošel nějakých sto metrů Marzellenskou ulicí až k odbočce vedoucí ke klášteru sv. Voršily.

V uličkách bylo téměř liduprázdno. Klášter byl obehnán asi čtyři metry vysokou zdí, v níž byl jediný úzký průchod, obvykle otevřený. Mathias prošel pod nízkým obloukem brány na protáhlé nádvoří. Vpravo stál klášterní kostel, spíše malá a nenápadná, ale krásná stavba s jednou špičatou vížkou, a několik předsunutých budov. V této počestné klidné atmosféře si Mathias znovu uvědomil, jak skrovné představy má o proporcích domu Páně. Věděl, že mu chybí potřebná fantazie k tomu, aby si nový chrám v jeho konečné podobě dokázal představit. Někdy dokonce litoval toho, jak je čistý rozum slepý. Pak měl opět dojem, že ona titánská odvaha je symbolem jeho vlastního úsilí, že stojí za jakoukoli námahu, a se zanícením sledoval, jak je kladen kámen na kámen, naháněla mu hrůzu síla úhelnic, tyčí, olovnic a šňůr, trávil celé hodiny tím, že pozoroval tesaře a kameníky, a přihlížel, jak nádenci u rumpálu silou svých paží a nohou vytahují do výše tuny drachenfelského kamení, jak zedníci nahoře ty kameny sesazují tak, aby přesně lícovaly, a jak chrám vyrůstá k nebi jako živá bytost. V takových okamžicích pociťoval nepopsatelnou touhu po moci, zavíral oči a s pýchou pomýšlel na budoucnost.

Pak si opět vzpomněl na starou paní a tu se ho náhle zmocnila představa gigantické zříceniny.

Opřel se zády o zeď obklopující kostelní sad a díval se na prázdný dvůr, kde stála kašna. Po nějaké době vyšly z protilehlé budovy dvě ctihodné klášterní dámy a zamířily ke kašně pro vodu. Letmo se po něm podívaly a zatvářily se, jako by je vůbec nezajímal.

Pokud se muž, s nímž se tu má setkat, co nejdříve neobjeví, bude muset odejít s nepořízenou.

Tiše klel.

„Fiat lux,“ pravil Urquhart.

Mathias odskočil ode zdi a prohlížel si dvůr ze všech možných stran. Nikoho neviděl.

„Tady nahoře.“

Jeho zrak putoval vzhůru po zdi. Urquhart seděl přímo nad ním na okraji a s úsměvem mu pokynul.

„Co tam k čertu děláte?“ zeptal se Mathias.

„Čekám na vás,“ odpověděl Urquhart svým příznačným tónem, v němž zdvořilost kořenil tichý posměch.

„A já zase na vás,“ odsekl Mathias. „Neslezl byste laskavě dolů?“

„Proč?“ smál se Urquhart. „Vylezte vy ke mně nahoru.“

Mathias na něho hleděl rezervovaně. „Vy moc dobře víte, že to nedo…“ Odmlčel se a změřil si pohledem výšku. „Jak jste se tam vůbec dostal?“ zeptal se s údivem.

„Vyskočil jsem.“

Mathias chtěl něco namítnout, ale nic vhodného ho nenapadlo. Dvanáct stop do výšky nevyskočí žádný člověk.

„Můžeme si tedy promluvit?“ otázal se místo toho.

„Určitě.“ Urquhart se hbitě otočil kolem své osy a pružně dopadl na zem vedle Mathiase. Světlé vlasy měl vyčesané do jakési helmy, takže vypadal ještě vyšší.

„Počkejme, až odejdou ty dámy,“ zahuhlal Mathias. Měl zlost, že ho Urquhart nechal tak zbytečně dlouho čekat.

Dlouhán se zatvářil překvapeně.

„Vy ale uvažujete složitě! Není snad pro vidoucího největší záhadou to, co je zřejmé? Oculi videant, sed ratio caesus est. Budeme-li si počínat jako zloději, úzkostlivě se kolem sebe rozhlížet a tlumit hlas, jakmile se někdo nablízku objeví, zasluhujeme si, no, jak se jmenuje ta zvláštní věžička v Kolíně, kde se vykonávaly rozsudky, aha, už vím, Weckschnapp!, jo, tu si zasluhujeme. Chovejme se tedy přirozeně. Věnujme milosrdným služebnicím Kristovým své úvahy a trochu té dvornosti.“

Obrátil se ke klášterním dámám a galantně se uklonil.

„Bude pršet,“ volal. „Je lepší pospíšit si pod střechu.“

Mladší z obou se na něho usmála.

„Taky déšť je boží dar,“ odpověděla zbožně.

„To ano, ale budete téhož názoru i později, až budete sama ležet v cele, zatímco déšť bude neúprosně bubnovat na zeď jako kdyby se vstupu dožadoval sám rohatý?“ Laškovně zvedl prst. „Mějte se na pozoru, můj kvítku.“

„Samozřejmě,“ vykoktala zděšeně a upřeně na Urquharta zírala, jako by to byl ztělesněný důvod, aby klášter okamžitě zase opustila. Pak sklopila zrak a zrudla. Mathias odhadoval, že je jí nanejvýš patnáct let.

Její průvodkyně ji úkradkem pozorovala a chvatně se pokřižovala.

„Už pojďte,“ přikázala. „Rychle!“

Otočila se na podpatku a s grácií tažné herky kráčela ke klášterním budovám. Mladší spěchala za ní, ale ještě několikrát se koketně ohlédla. Tváře jí planuly a v jejích rysech byla patrna touha. Urquhart se uklonil ještě hlouběji a zpod hustého obočí si ji posměšně změřil. Zřejmě ho to pobavilo.

Pak na dvoře opět osaměli.

„Tak těch jsme se zbavili,“ prohodil Urquhart spokojeně.

„Patří tohle mezi vaše taktické tahy?“ zjišťoval chladně Mathias.

„V jistém smyslu,“ přitakal Urquhart. „Nejlíp jste skrytý na veřejnosti, nejlepší způsob jak zůstat nepoznán je chovat se nápadně. Ani jedna z těch dvou nás nedokáže popsat, ani mne ne. Kdybychom se odvrátili, udivilo by je, proč nepozdravíme. Se zájmem by nás pozorovaly, sledovaly by obličeje, oděv i držení těla.“

„Pokud jde o mne, nemám rozhodně v úmyslu se před někým schovávat…“

„Vy jste taky počestný muž.“

„… a nechci, aby nás někdo spolu viděl,“ pokračoval Mathias bez ohledu na Urquhartovu poznámku. „Naši příští schůzku budeme muset zamaskovat líp.“

„Tohle místo jste navrhl vy.“

„No dobře. Teď už přestaňte plést hlavu nevinným sestrám a raději mi povězte, jak chcete tu věc provést.“

Urquhart se naklonil k Mathiasovu uchu a pár minut mu cosi šeptal. Tvář naslouchajícího se s každým slovem vyjasňovala.

„A co svědci?“ zajímalo ho.

„Už jsou nalezeni a zaplaceni.“

Na Mathiasově tváři se objevil úsměv. Bylo to po dlouhé době poprvé, co se usmál.

„Pak máte mé požehnání, Urquharte.“

Světlovlasý dlouhán oddaně sklonil hlavu

„Pokud se to strašnému Bohu líbí,“ prohodil.

Mathias svraštil čelo. Snažil se přijít na to, kde tento výrok již slyšel. Strašný, starozákonní Bůh pomsty, který děsí krále a knížata zbavuje ducha…

Cítil, jak mu po spáncích pomalu stéká pot. Nejistě se podíval Urquhartovi do očí, zda jsou to skutečně oči mrtvého, jak šeptal Heinrich. Jeho protějšek na něho ve stejné chvíli vesele mrkl, až si Mathias připadal pošetile. Urquhart si pohrával s citáty jako šprýmař. Živí žili, mrtví byli mrtvi.

„Neměli bychom se scházet na stejném místě dvakrát, rozuměl jste?“ připomněl ledově. „Zítra ráno kolem sedmé u františkánů.“

„Jak si přejete.“

„Nezklamte mě.“ Pak nechal Mathias toho druhého bez pozdravu stát a spěšně se vracel stejnou cestou, jakou přišel.

Bylo třeba dát jasně najevo, kdo komu slouží.

Teprve když se dostal znovu do Dranckovy uličky, vloudila se mu trapná myšlenka, že před Urquhartem vlastně utekl.

U chrámu

Byla to přirozeně pošetilá myšlenka.

Ale Jacop si vzal do hlavy, že si zajde pro ta nejvznešenější jablka z celého Kolína a ta patřila Konradovi z Hochstadenu, Jeho arcibiskupské Eminenci, vojevůdci z milosti Bedřicha II. a zároveň rádci vzdorokrále Viléma Holandského, zkrátka mocnému a nepříjemnému člověku.

Aby se dostal k jablkům, bylo zapotřebí navštívit arcibiskupskou zahradu, kde chovali i zvířata. Prostírala se mezi Konradovým palácem a do výše se týčícím novým chrámovým chórem, přesněji řečeno kousek za oběma stavbami. Zahrada byla pochopitelně obehnána zdí a zavřena na zámek. Pokud šlo o zvířata, vyprávěly se po Kolíně různé pošetilé historky, třeba to, že si Konrad drží lvy a dokonce jedno pověstmi opředené zvíře jménem elephantus s ďábelsky dlouhým nosem a nohama jako kmen stromu. Ve skutečnosti se mezi ovocnými stromy, obtěžkanými plody, procházeli především pávi a bažanti, kteří byli nejen krásní na pohled, ale bylo-li třeba, našli také cestu do arcibiskupského žaludku; to byl kromě několika tuctů veverek celý ten zázrak.

Jediná cesta do Konradova soukromého ráje tedy vedla přes zeď. Jediné místo pak, kde se ji člověk mohl odvážit přelézt, byla Velká Sparerská. Ten název byl zcela nevhodný. Vlastně to nebyla ani ulička, spíš cosi jako myší díra vedoucí mezi staveništěm chrámu a zahradou. Sloužila zřejmě pouze jako průchod od chrámového dvora ke kostelu sv. Panny Marie ad gradus a do kláštera sv. Markéty, stojících za věncem kaplí. Ulička byla z obou stran lemována zdí, která byla příliš vysoká, než aby se dala zdolat bez žebříku.

Ale to nevadilo. Rozhodně ne Jacopu Lišákovi.

Tady totiž z arcibiskupské zahrady přečnívalo několik prastarých statných jabloní daleko do uličky a až na sousední staveniště. Vyšší větve mířily přímo na chrám, ty pod nimi, sukovité, zasahovaly do Sparerské dost daleko na to, aby na ně člověk oběma rukama dosáhl a vytáhl se po nich nahoru.

Nebylo tudíž ani třeba přelézat do zahrady. Příroda to však ve své zlomyslnosti zařídila tak, že si na ovoci mohl pochutnat jen ten, kdo uměl výborně šplhat. Neustále se o to někdo pokoušel, většinou však zůstali viset ve větvích jako netopýři, nedokázali se zachytit a jen čekali, až je „očeše“ dráb nebo některý arcibiskupský pochop. Tak se krádeže jablek udržovaly v jistých mezích, a navíc tomu nedávno Konrad učinil přítrž tím, že za další provinění vyhlásil drastické tresty. Od té doby se jablka již nekradla.

Jacop si usmyslel, že to změní.

Stál pod větvemi a vyčkával. Bylo už po sedmé. Právě zacházelo slunce. Třebaže se neúprosně schylovalo k dešti, večerní obloha byla ještě dost jasná. Zvedl se silný nárazový vítr. Na stavbě chrámu nechali řemeslníci práce a ubírali se domů. Nemělo smysl stavět dál, když se stmívalo, jen by nadělali chyby a příštího dne by se muselo začínat znovu.

Během okamžiku bylo v uličce jako po vymření.

Jacop napjal svaly, mírně se pokrčil v kolenou a vší silou se vymrštil. Chytil se spodní větve, prohnul se nahoru, šplhal dál a výš, rozkročil se a v příštím okamžiku už seděl v listí.

Nikdo ho nezahlédl.

Sáhl po větvi nad sebou, dostal se ještě výš a už byl naprosto neviditelný.

O to více se však sám rozhlížel, a to, co viděl, mu rozbušilo srdce. Příroda kolem něho hýřila až marnotratně. S těmihle jablky se nedalo nic na světě srovnávat. Lačně po jednom sáhl, zuby prokousl houževnatou zelenou slupku a roztrhl plod na dvě poloviny. Šťáva mu tekla po bradě. Jablko v něm zmizelo jak v propadlišti, druhé vzápětí následovalo a ze třetího zůstala aspoň stopka.

Jacop hlasitě říhl a zděšeně se podíval mezi listím dolů.

Žádné nebezpečí nehrozilo.

Čeká ho strašný břichabol, to věděl, protože tělo bude muset zpracovávat jen samé kyseliny. Ale ta bolest pomine. Když teď ukojil nejhorší hlad, mohl si další kořist ukládat do svého nového a naštěstí prostorného haveloku. Myslel přitom také na Tilmana a na Marii, ženu, pod jejíž střechou občas našel přístřeší. Stávalo se tak, když jí to dovolilo řemeslo nebo když byla zima příliš nelítostná. Přidal ještě něco pro sebe a na prstech pracně spočítal, že potřebuje třikrát deset jablek.

Raději neztrácet čas!

Pro jednoduchost otrhal nejprve ty nejlepší kousky bezprostředně nadosah. Pak už viděl kolem sebe jen menší plody, a protože ještě nedal dohromady tolik, kolik potřeboval, opatrně se po větvi posunul. Visel teď uprostřed nad uličkou. Zatímco se levou rukou pevně držel, pravá čile pracovala. Vždyť z toho, co tady rostlo, by se uživily celé rodiny.

Nejkrásnější jablka lákala ještě dále vpředu, ale popolézt k nim si Jacop zprvu netroufal. Uvažoval, že mu kořist stačí, jenže když už jednou seděl v arcibiskupových jabloních, nechtěl se spokojit s málem. Přimhouřil oči a posunul se o kousek dál. Ta větev byla zřetelně slabší a vyčnívala už nad staveniště chrámu. Listí tu bylo prořídlé, a tak bylo dobře vidět na chrámový chór obehnaný lešením. Teď tam již nebylo ani živáčka, ale ráno tam bude s prvním kohoutím zakokrháním opět živo, samý křik, bušení a rachot, až se bude všechno otřásat. Nyní však na staveništi panoval zvláštní, dojímavý klid.

Chvíli byl Jacop ohromen tím, jak blízký mu připadal půlkruh prudce do výšky stoupajících oken a sloupů. Nebo ho snad klamou smysly? Je to jen ona nesmírná velikost, která tomu zázračnému dílu propůjčuje dojem, že se ho člověk může dotknout holou rukou? Přitom ta stavba měla být ještě mnohem větší. Více než dvojnásobně vysoká, a to bez věží! Sotva si to lze představit.

V té chvíli to však nebylo důležité. Jacop se soustředil opět na jablka. Pohledem na nějaký chrám se člověk nenasytí, jak říkala Marie.

Právě.

V okamžiku, kdy jeho prsty sahaly po jednom skutečně mimořádném kousku, objevila se na lešení nějaká postava. Jacop ucukl a přitiskl se k drsné kůře stromu. Raději pryč! Jenže to by byla obrovská škoda. Bude lepší chvíli vyčkat. Listí ho krylo, takže nebyl vidět, ale sám mohl všechno dobře pozorovat. Očima zvědavě sledoval muže kráčejícího po fošnách. I na tu dálku bylo vidět, že má drahý šat. Jeho plášť byl bohatě lemovaný kožešinou. Šel vzpřímeně jako někdo, kdo je zvyklý poroučet. Občas zatřásl trámy lešení, jako by se chtěl ujistit, že dobře drží. Pak se zase opřel rukama o pažení a díval se do hloubky.

Třebaže byl Jacop šejdíř a darmošlap, který znal jen sobě rovné, věděl, kdo to tam naproti přišel zkontrolovat své dílo. Stavitele chrámu znal každý. O Gerhardu Morartovi se říkalo, že musel pro svůj plán přivolat ke spolupráci samotného satana. Tento vyučený kameník se od svého památného pověření stavbou chrámu stal jedním z nejváženějších a nejvlivnějších měšťanů, takže mu chrámová kapitula darovala pozemek, na němž si postavil nádherný kamenný dům zcela ve stylu budov urozených rodů. Stýkal se s patricijskými rodinami Overstolzů, Mohučských a Koneů. Jeho rada byla žádána, jeho práce vzbuzovala obdiv i obavy stejně jako on sám. Již za svého života se stal Gerhard legendou a nemálo lidí věřilo, že s pomocí samotného ďábla to nemožné dílo ještě před smrtí dokončí a pak se z nejvyšší špice chrámu odebere rovnou do pekel v doprovodu nabubřelého a ješitného Konrada.

Jacopovi se chrám zatím jevil spíš jako výsledek tvrdé práce než temných paktů.

Gerhard Morart mezitím vystoupil až do nejvyššího patra lešení. Jeho mohutná silueta se temně rýsovala ve zbytku světla, jež zanechal den. Vítr mu neustále rval plášť. Jacop pocítil první kapky deště a zachvěl se.

Ať si tam Gerhard nahoře zůstane třeba celou noc, když se mu to líbí. Jacop měl načase naplnit si kapsy a zmizet.

V témže okamžiku se na lešení nečekaně objevila druhá postava. Nově příchozí byl mnohem vyšší než Gerhard. Přistoupil ke staviteli chrámu tak blízko, že jejich stíny na okamžik zcela splynuly.

Pak zazněl pronikavý výkřik a tu Jacop viděl, jak se Gerhard řítí dolů, padá podél svého lešení, sloupů, hlavic, podél žeber, kolem stěn a podstavců. Máchal rukama a v jednom strašném okamžiku to vypadalo, jako by mával Jacopovi v jabloni. Pak se ozval dutý úder, jak tělo dopadlo na zem, ještě jednou nadskočilo, jako by je uchopila obrovská pěst, a zůstalo ležet na zádech.

Jacop upřeně zíral na bezvládného mistra. Ten pád mohl sotva přežít. Lišák se rychle vracel po větvi zpátky, ale neposunul se ani metr, když zaslechl mohutný praskot a větev se pod jeho vahou zlomila. Řítil se po zetlelém dřevě dolů, jako by rajtoval na koštěti, a hlučně přistál na změti listí a kůry. Mrskal sebou, snažil se z té hromady vyprostit a zoufale lapal po vzduchu.

U všech svatých! Vždyť on spadl rovnou na staveniště chrámu.

Stále ještě těžce oddechoval, ale konečně se postavil na nohy. Při pádu mu sletěl klobouk z hlavy. Znovu si tedy tu neforemnou hučku narazil a zděšeně se rozhlédl kolem.

Pryč odsud, nabádalo ho cosi. Pryč, dokud je čas. Byl to týž hlas, který ho varoval ráno na tržišti.

Pryč odsud!

Zrak mu zabloudil ke Gerhardovi. Jeho pokřivené tělo leželo ani ne padesát kroků od něho. Že by ho klamal sluch, anebo se odtud opravdu ozývá sténání?

Zahleděl se na mistra pozorněji.

Gerhard je po smrti, napovídal mu hlas.

Jacop zaťal pěsti a cítil, jak na něm vyrazil pot. Ještě je čas nenápadně se vytratit.

Pak zahlédl pohyb. Gerhardova ruka se pohnula, sice jen málo, ale nebylo pochyb, že ten muž ještě žije.

V mysli mu vytanula jistá vzpomínka, ale on se ji snažil rychle zapudit.

Lišáku, zmiz!

„Ty paznehte, copak nikdy nezmoudříš?“ šeptal. V prudkém dešti, který mu šlehal do tváře, spěchal dlouhými skoky k chóru a poklekl vedle těla.

Gerhard zíral skelnýma očima k obloze. Po tváři a řídkých vlasech mu stékala voda. Jeho kožešinou lemovaná kápě ležela vedle. Vůbec nevypadal jako někdo, kdo uzavřel nějaký pakt. Má jemnou tvář ušlechtilých rysů, pomyslel si Jacop. Či přesněji, měl. Nyní se v ní zračil děs z blízké smrti.

Hruď stavitele chrámu se křečovitě zvedala. Rty se mu chvěly.

Jacop mu odhrnul mokré vlasy z čela a sklonil se nad ním. Zdálo se, že si Gerhard jeho přítomnost uvědomuje. S nesmírnou námahou pootočil hlavu a podíval se na Jacopa. Jeho rty se opět pohnuly.

Řekl snad něco?

Z druhé strany chrámu se blížily hlasy a kroky, přicházeli zřejmě lidé, kteří ten výkřik zaslechli. Jacop zaváhal, pak přiložil ucho ke Gerhardovým ústům a zavřel oči.

Tři slova ze sebe Gerhard vypravil a s každou slabikou vydechoval zbytek života, který v něm ještě zůstal.

Jacop bezděčně uchopil ruku umírajícího a stiskl ji.

Z Gerhardových úst vytekl tenký pramének krve.

Byl mrtev.

Proboha, koukej zmizet, naléhal neslyšný hlas.

Jacop nad sebou zaslechl podivné zvuky. Vyskočil. Cosi slézalo dolů po lešení, a tak se podíval vzhůru.

Zatajil se mu dech.

Přes jednotlivá patra lešení se rychle blížil velký černý stín. Neslézal však, nýbrž neuvěřitelně hbitě seskakoval, mrštně zdolával prkna a fošny jako nějaké zvíře. S chvostem vlasů kolem hlavy připomínal kometu.

Byl už téměř u Jacopa.

Ať už to byl kdokoli nebo cokoli, Jacop neměl nejmenší chuť se s ním seznamovat. Obrátil se a utíkal pryč, co mu nohy stačily. Přes chrámové nádvoří přibíhali lidé, křičeli a gestikulovali. Jacop udělal kličku, skrčil se do stínu vedlejší stavební boudy a poté se mu podařilo vmísit se do davu. Lidé mluvili jeden přes druhého, hlasitým křikem si sdělovali onu strašnou zprávu, která se šířila přes chrám do blízkých uliček.

Ne, nikdo ho neviděl. S výjimkou toho stínu.

V tom okamžiku si Jacop kupodivu vzpomněl na jablka. Rukama zajel do kapes haveloku. Několik jich tam zbylo, při pádu ze stromu nevypadla. Tím líp!

Zachránil víc než jen holý život.

Co nejnenápadněji proklouzl přes chrámové nádvoří Dračí branou, a když se ještě jednou ohlédl, stínovou bytost na lešení již nebylo vidět.

Ulevilo se mu, zrychlil krok a běžel dál do Becherovy uličky.

Stín

Urquhart ho s odstupem následoval. Přes vlasy si přetáhl plášť, a tak byl mezi lidmi spěchajícími za svými záležitostmi i při své výšce černý a nenápadný jako nastoupivší noc.

Bylo by bývalo snazší zabít toho chlapíka hned na staveništi. Urquhart totiž věděl, že Jacop tu vraždu pozoroval. Jenže Gerhardova smrt měla vypadat jako nehoda. Mistr se přece zabil pádem, a kdyby vedle něho ležel další se šípem v hrudi, to by vypadalo podivně. Přesto bylo nutno toho nepříjemného svědka, který tak nečekaně spadl ze stromu, rychle odstranit, pokud možná co nejdál od staveniště a někde, kde se nepohybuje moc lidí. Samostříl pod pláštěm měl natažený, ale v tlačenici kolem tržišť se k cílené střele nenaskytla jediná příležitost. Hlava prchajícího neustále mizela mezi chodci, kteří chvátali domů nebo na večerní bohoslužby, zatímco on spěchal ven z města.

Co asi Gerhard tomu chlapíkovi pošeptal? Řekl ještě vůbec něco, než zemřel, anebo jen procedil krev mezi zuby? Ale pokud ano, pak ten chlapík v sobě nese tajemství, dá se proto sotva očekávat, že si je nechá pro sebe.

Rázem by mohl všechno pokazit.

Urquhart zrychlil a jeho rozum se s každým krokem snažil o tom druhém něco zjistit. Jednotlivé postřehy se skládaly jako pestré střípky v mozaiku. Ten muž byl ryšavý. Při pádu ze stromu mu spadl klobouk, a tak Urquhart v chabém světle soumraku zahlédl, jak mu zazářila rudá kštice, než se rozběhl ke Gerhardovi. Zdálo se, že je ve výborně tělesné formě, rozhodně to je rychlý běžec. To taky musí být. Kdo se v tuto hodinu potlouká kolem arcibiskupových stromů, je nepochybně zloděj, a zloději musí umět běhat jako zajíci, jinak se zhoupnou na šibenici. Tenhle zloděj musí být navíc zatraceně mazaný. Způsob, jakým se vmísil do davu, svědčí o jeho bystrosti a stejně tak i skutečnost, že se vydal do nejrušnějších ulic, kde je velice těžké někoho pronásledovat.

Nikoli však pro Urquharta-stín.

V ulicích bylo stále ještě mnoho lidí, a tak mohl zrzka jen sledovat a pozorovat. Při troše štěstí, a pokud pod svým havelokem nese lup, vyhledá úkryt, možná nějaký kutloch, kde přespává. Taková místa bývají osamělá. Zloději hledají ze strachu před sobě podobnými samotu.

Ledaže by měl nocleh v některém klášteře. Ty a špitály jsou obtížně dostupné. Jít za ním tam by bylo složité.

Už tedy nesmí ztrácet čas.

Urquhart sáhl pod plášť a prstem uchopil rukojeť samostřílu. Právě byli ve Františkánské ulici, kousek od rohu u Drusianovy uličky. Vpravo se rozkládal františkánský klášter.

A vtom, snad tomu chtěla náhoda, se všichni lidé náhle kamsi rozešli, zmizeli ve vchodech domů. Jen tu a tam ještě nějaký jednotlivec schoulený před deštěm spěchal po kluzké půdě. Pak byla ulice na chvíli liduprázdná, až na spěchajícího chlapíka pod schlíplou hučkou, který příliš mnoho viděl a příliš mnoho slyšel.

Urquhart zvedl zbraň.

Vzápětí ji však zase rychle sklopil. Vhodný okamžik propásl.

Z jedné krčmy naproti klášteru totiž vyšli čtyři muži, všichni vypadali značně sešle. Jeden z nich zrzavého hlasitě pozdravil. Ostatní ty dva obklopili, a tak jim Urquhart viděl jen ramena a záda.

Přikrčil se na doslech do stínu hradeb a františkánského kostela a čekal.

„Tilmane!“ volal Jacop. Byl to jeho přítel od Kachní mokřiny, který právě vylezl z krčmy. Jacop měl radost. Mířil totiž ke Slípce a doufal, že tam Tilmana sežene, ještě než vyschne pramen.

A taky si potřeboval s někým promluvit, protože byl dosud celý zděšený.

Tilman se zazubil. Nevypadal líp než před dvěma hodinami, ale nyní měl v očích horečnatý lesk. Alkohol zřejmě vykonal své.

Také ostatní byli žebráci. Jacop je znal od vidění až na jednoho, který s ním sdílel status muri, takový nepříjemný pupkáč, s nímž tu a tam prohodil pár slov. Nic, co by člověku uvízlo v hlavě. Prostě spolu vycházeli, což, přeloženo z řeči chátry, znamenalo jen tolik, že nikdo z kumpánů nerozbil kvůli nějakému žvanci tomu druhému kebuli. Někomu jinému nejspíš ano. Sám tlusťoch měl k takovým násilnostem sklon, pokud to něco vyneslo. V poslední době se říkalo, že začíná být lehkomyslný, a tak mu Jacop nedával ani půl roku, než se jeho hlava odkutálí katovi pod nohy.

Krčma U slípky nepatřila k těm pivnicím, kde nějakého otrhance vyhazovali hned, jakmile vstoupil. Dokud mohl chudák zaplatit, byli vůči němu tolerantní. Spousta žebráků totiž vedla celkem poctivý, bohabojný, a tudíž krátký život, a tak nebylo důvodu nedopřát jim, aby se tu a tam podíleli na milosti kolínského pivovarnického umění.

Společenská úroveň hostů ovšem časem poklesla natolik, že sem slušní lidé přestali chodit. Hospodský byl vystaven prudkým projevům nepřátelství především ze strany františkánů, jejichž klášter stál hned naproti. Kromě toho si na něho stěžovaly známé místní běhny, že tu provozuje pokoutní nevěstinec, kde si navenek počestné měšťanky vydělávají slušný peníz od výše postavených pánů, samozřejmě tajně. Tím poškozovaly veřejně uznávanou prostituci, čímž opět budily hněv městských popravčích, jimž veřejné nevěstky podléhaly a odváděly jim poplatky.

Slípka neustále čelila pohrůžkám, a proto byl hospodský opatrný. V Cleve byl nedávno jeden sládek obžalován z čarodějnictví a upálen. A právě v tu noc načmárali ctihodní bratři františkáni smůlou na dveře hospody slovo „Cleve“, a kupecké rodiny od pyšných sousedících domů Velký soudek a Malý soudek zase hodně hlasitě vykládaly cosi o stížnosti u svaté inkvizice, protože prý jejich děti viděly, jak od Slípky vyběhly černé kočky, zatímco ďáblové Abigor a Asmodius uvnitř v podobě necudných ženských vykřikovali rouhavé oplzlosti a smrděli sírou. Jacop si sice kladl otázku, odkud ty děti vědí, že to byli právě tihle dva ďáblové, když jich přece, kolik že jich to vlastně je?, musí být nejméně deset, deset různých ďáblů, jak si vzpomínal. A tak to se Slípkou nevypadalo příliš dobře.

A právě proto, dozvěděl se Jacop od pupkáče, právě proto je vyhodili!

„To je nesmysl,“ špitl mu Tilman. „Prostě došly prachy. Jdeš moc pozdě.“

„Vyrazili nás!“ krákoral tlusťoch, který to zaslechl a zjevně byl oním velkorysým hostitelem.

Tilman dlouze kašlal.

„To je fuk,“ oddychoval těžce. „Tak jdu zas na mokřinu.“

„Jo, lehni si tam a zdechni,“ chechtal se další z party a dal mu herdu do zad. Nebyl to radostný smích.

Jacopa se zmocňovalo zklamání. Proč se mu musela přihodit ta věc u chrámu! Příležitost napít se něčeho jiného než páchnoucí vody se hned tak zase nenaskytne.

Pak si vzpomněl na jablka a na Marii.

„Pojď,“ řekl Tilmanovi a popadl ho za paži. Ostatní žebráci nadávali, protože jim peníze na pořádnou opici nestačily, a klidili se kamsi opačným směrem.

„Máš ty jabka?“ zeptal se Tilman a sotva popadal dech.

„Tady.“ Jacop jedno ukázal. Tilman se do něho zahryzl, jako by celé dny neměl do čeho kousnout. Nejspíš tomu tak bylo.

Za nimi rachotil uličkou nějaký opožděný povoz.

„Kam vlastně jdem?“ chtěl vědět. Poslední slabiky zanikly v novém záchvatu kašle.

„K Marii.“

„Uvidíme se zítra.“ Tilman se chystal rozloučit, ale Jacop mu sevřel paži a zároveň přidal do kroku.

„Nikam nepůjdeš. Především a za prvý musím tobě i Marii povědět něco, čemu nebudete věřit.“

„Ty tvoje historky. Kdy byla některá z nich pravdivá?“

„Za druhý na tom nejseš dobře. Pokud se dneska nevyspíš v suchu, brzy už nebudeš potřebovat ani padaný jabko.“

„Víš přece, že mě Marie nemůže vystát,“ namítl Tilman nešťastně, ale přesto šel.

„Já vím, že nemá chuť nechávat u sebe nocovat kdejakýho toulavýho psa, jenže ty seš můj kamarád, a kdo říká, že právě dnes večer nebude její nálada díky šťastnýmu řízení osudu…“

„Zapomeň na šťastný řízení.“

„Jdeš se mnou!“

„Tak jo. Tak teda jo.“

Z Drusianovy uličky vyjel s rachotem volský povoz a zakryl Urquhartovi výhled. Když se zrzavý a jeho kumpán znovu vynořili, byli už hezký kus cesty před ním. Několik františkánů se vracelo zřejmě z Nového trhu do svého kostela, táhli za sebou ruční káru s tenkými dřevěnými lištami. Urquhart se jim vyhnul a začal Jacopa dohánět, ale opět se mu pletli do cesty lidé přicházející z postranních uliček.

Musel se obrnit trpělivostí.

Rychle uvažoval. To setkání s tlupou žebráků bylo příliš krátké, než aby jim zrzavý mohl něco vykládat. Ale u toho, se kterým šel teď, to bylo něco jiného. Každým dechem rostlo riziko, že se poslední poselství Gerharda Morarta dostane mezi lidi.

Samozřejmě bylo také možné, že stavitel chrámu neřekl vůbec nic, prostě jen chroptěl a sténal a potom zemřel. Taková možnost existovala.

Urquhart však raději počítal s opakem.

Po několika minutách ti dva zahnuli doprava na Berlich, což byla špinavá a řídce obydlená část Kolína, známá hlavně díky tamním chovatelům vepřů. Také to tam podle toho páchlo. Ale ještě někdo se tady usadil.

Že by šli za děvkami?

Urquhart se tiše kradl podél temných chatrných domků. Dál vpředu bylo slyšet, jak někdo tlumeně volá „Marie!“. Pak se pootevřely nějaké dveře a zrzavý se svým kumpánem zmizeli uvnitř.

Podařilo se jim tedy upláchnout.

Zatím.

Urquharta nejprve napadlo, že půjde za nimi a všechny problémy vyřeší z jedné vody načisto. Poté se rozhodl jinak. Nevěděl totiž, kolik lidí v tom domku je. Nezdál se velký, ale zřejmě to byl hampejz, možná ho provozuje nějaký pasák. Kdosi se vypotácel ven a vrávoral směrem k němu. Nebyl to nikdo z těch dvou, které sledoval. Nejspíš nějaký kupec, draze oblečený a příliš opilý na to, aby si ho povšiml. Něco si huhlal a zmizel za několika chlévy.

Urquhart se za ním chvíli díval a pak se opět soustředil na dům. V prvním poschodí rozžali a poté někdo prudce přibouchl okenice.

Ti dva někdy musí zase vyjít ven.

Urquhart splynul s tmou. On uměl čekat.

Berlich

Skutečně to byl hampejz. Hospodský, neotesaný dobromyslný chlapík, se jmenoval Clemens Brabanťan. Měl ve zvyku zaúčtovat svým hostům takříkajíc na uvítanou čtyři pinty vína, z nichž ovšem šenkoval jen tři. Dole hořel oheň živený rašelinou a čadil tak, že nuzná jizba, která zabírala celé přízemí, byla samá saze. Sám Clemens spával za špinavým závěsem. Na ohni se opékalo tučné chrupavčité maso, většinou spálené dočerna, kromě případů, kdy si některý z hostů přinesl něco lepšího. To pak Clemens seděl u ohně a tu pochoutku pozorně obracel a otáčel, jen aby to hostovi chutnalo. Děvčata dostávala pouhý ždibec, pokud je ovšem návštěvník pozval. A protože Clemens ze srdce respektoval morálku a spravedlnost, dodržoval toto pravidlo i u sebe a díky tomu měl u děvčat respekt, zvláště když je navíc nebil.

Totéž platilo o víně. Clemens obvykle naléval „mokrého Ludvu“, jak se v Kolíně říkalo plodům špatné úrody, nakyslou břečku, která sice neměla skoro žádnou chuť, ale zato se za ni platilo značným pálením žáhy. Mezi hosty však byli také frejíři, kvůli nimž se Clemens spouštěl do svého sklípku, aby načepoval docela jinou kvalitu. Jistí pánové z vyšších kruhů, kteří o tom dobře věděli, tak přicházeli vždy znovu a znovu, neboť Clemensův nejdrahocennější kapitál, tři ženštiny v prvním patře, byly bujných tvarů a až na jednu, kterou pánbůh potrestal vyhublostí a pajdavým okem, vypadaly velice vábně.

Dvě z nevěstek, Wilhilda a Margareta, byly vedle svého řemesla také provdané. Jejich muži pracovali v krámech dole u Rýna jako přidržovači. Až šest jich bylo zapotřebí k držení velkých pytlů, které se plnily solí. Jako přidržovač si člověk sice skoro nic nevydělal, ale taky toho nemusel moc umět. Nakonec zbývalo přece jenom dost, aby nějak vyšel, a dohromady s manželčiným výdělkem z nevěstince se dalo přinejmenším líp žít než umřít.

Třetí z Clemensova spolku byla pokládána za nejkrásnější na celém Berlichu. Jmenovala se Marie. Bylo jí jedenadvacet let, i když jí kruhy pod očima a pár chybějících zubů na kráse určitě nepřidávaly. Zato však měla nádherné hedvábné vlasy a pod krásně klenutým obočím oči zelené jako kočka. Tvá ústa jsou květ, šeptal jí prý nedávno opile do ucha jeden z kanovníků, kteří se tu občas objevili, tvá ňadra chrám rozkoše a tvůj klín oheň očistce!

Díky tomu všemu se proto nikdo nedivil, když byla Marie čím dál pyšnější a často mluvila o tom, že z Berlichu jednou odejde, provdá se za pána s postavením, s nímž by chtěla vést bohulibý život v pěkném a řádném domě, kde by to nepáchlo prasečím hnojem a kde by neslyšela výkřiky a sténání ve vedlejších jizbách.

Její vztah k Jacopovi tím trpěl. Zpočátku měla z každého jeho gesta, z každé maličkosti, kterou jí přinesl, zkrátka z něho samého opravdovou radost. Dost často, když už v noci nepřicházeli další frejíři, s ní spával v jedné posteli. Přinášel jídlo, co se právě dalo sehnat, a proto nemusel platit ani po pomilování odcházet. Clemens, na něhož Jacop při dělení kořisti moudře nezapomínal, schvaloval tento způsob soužití stejně jako u manželů obou zbývajících děvčat. Přednost měl ovšem vždy obchod! Takže pokud někdo zaklepal na dveře hodně pozdě a chtěl si zahřešit, Clemens manžela nemilosrdně vyhodil, ať byl ženatý, jak chtěl.

Milostný plamen mezi Jacopem a Marií časem pohasínal. Marie myslela na lepší, a tak se neustále hádali, zvláště když se Jacop cítil z nevysvětlitelných důvodů zavázán Tilmanovi a neustále ho do Berlichu tahal. Někdy taky v malém kamrlíku nocovali ve třech. Tilman si však nepřišel na své, nemohl si Marii dovolit, a Marie by nešla s Tilmanem do postele za žádné peníze, tedy pokud by to nebyl alespoň stříbrňák. Během času začínala zuřit, jakmile zaslechla Tilmanovo jméno, a tak Jacop věděl, že jejich vztah spěje ke konci.

Snad právě proto teď tak tvrdohlavě trval na tom, aby šel Tilman s ním. Mají-li se s Marií tak jako tak hádat, ať k tomu existuje alespoň pořádný důvod. Na to, jak Tilman vypadal, by byl učiněný zázrak, kdyby se toho strašného krvavého kašle zbavil, ale Jacop se alespoň snažil, aby ho nenašel jednoho rána na Kachní mokřině mrtvého, obklopeného havrany, kteří by se živili na jeho vyzáblém studeném těle.

V dolní světnici bylo temno. Clemens měl na ohni zase cosi nedefinovatelného, seděl před tím a ohříval si ruce. Štěrbinami v okenicích hrozně táhlo. Jacop konstatoval, že je šéf nevěstince den ode dne hrbatější a sehnutější. Brzy se mu ruce a nohy spojí v dokonalé kolo, které budou moci kutálet podél potoka. Na lavici u dveří seděla Margareta a měřila si příchozí svým šilhavým pohledem. Právě proto se o ní říkalo, že vždycky vyhlíží dva pány najednou, a nakonec nevidí žádného.

Jinak byla jizba prázdná.

„Těbůh, Jacope,“ zavrčel Clemens.

Jacop se na Margaretu letmo usmál a těžce dosedl na hrubě tesanou stoličku. Teprve teď ucítil modřiny, které utrpěl při pádu z jabloně. Vlastně měl celé tělo jednu podlitinu. „Je tu Marie?“

Clemens zamračeně přikývl. „A máš pro ni vůbec něco?“

„Tu máš.“ Jacop hmátl do haveloku a položil na stůl tři jablka. Clemens vytřeštil oči, vstal od ohně a přišoural se k Lišákovi. Nemotornými prsty téměř něžně přejel po hladké slupce.

„Odkudpak je máš? Teda něco takovýho na žádným trhu neseženeš.“

„Spadly z nebe. No tak, Clemensi, můžeme nahoru?“

„Inu…“

Jacop si povzdechl, sáhl do kapsy a vytáhl další jablko.

„Jistě, Jacope.“ Jablka zmizela v košíku. „Zákazník právě odešel, jak jsi mohl vidět.“

„Zazobanec?“

„Zádnej chudák. Ale držgrešle, zaplatil tu nejnižší taxu, a tak jsem mu za to nalil jen ‚Ludvu‘. Bůh mě netrestej! Ale zřejmě mu stačil.“

„A co Wilhilda?“

„Ta má hosta.“

„To mě těší. Mimochodem to, co tu máš na ohni, docela voní.“

„Jo, to by se ti tak hodilo,“ odsekl Clemens. „Jenže to není pro tebe! Ty buď vůbec rád, že ti ty tvoje mizerný jabka nehodím na hlavu!“

Jacop už kráčel po schodech nahoru, s Tilmanem v závěsu.

„To neříkej dvakrát,“ vykřikl, „mohl bys naštvat arcibiskupa.

Clemens zvedl obočí a ohlédl se po košíku.

„A ne abys ji bil!“ křikl ještě za Jacopem.

Tilman nervózně potřásl hlavou a stoupal za Lišákem do prvního poschodí. Celé tělo se mu chvělo potlačovaným kašlem.

„Nemůžeš se pokusit chvíli nekašlat?“ požádal ho Jacop.

„Ty vtipálku!“

„To nic.“ Jacop vrazil do dveří Mariina kamrlíku.

Stála u okna, kdysi bílé prostěradlo přes ramena, a právě zažíhala novou svíčku. O svíčky Clemens pečoval vzorně. Když Jacop s Tilmanem vstupovali, postavila svícen vedle postele a prudce přibouchla okenice.

V místnosti nebyl téměř žádný nábytek. Nízký stolek, dvě stoličky. Postel z hrubě opracovaného dřeva, vystlaná slámou, na ní zplstnatělá přikrývka, v níž si hovělo, jak Jacop věděl, nejmíň tolik vší, kolik měl Kolín obyvatel. Pod oknem stála truhla, kde Marie přechovávala své jměníčko. Měla tam šaty, které jí před několika měsíci daroval jistý muž, jehož měla velice ráda. Kdykoli ji navštívil, většinou jen mluvil. Jednoho dne jí přinesl ty šaty, odešel a už se nikdy neukázal. Marie ani nevěděla, jak se jmenuje. Když si však ty šaty oblékla do kostela, připadala Jacopovi jako každá jiná počestná měšťka, a tak se ani neodvažoval vedle ní ukazovat. To pak byl náhle přesvědčen, že vyzrála na osud a skutečně najde nějakého zbožného a váženého muže.

Teď ty šaty ležely v truhle a ta byla zamčená. A kdyby bylo podle vůle velkého duchovního Bertholda z Řezna, stejně by je už nikdy nesměla vzít na sebe. Ten ve svém kázání burácel proti nešvaru hampejzů a požadoval, aby všechny nevěstky chodily ve žlutých šatech a byly tak vystaveny veřejnému opovržení.

Na stole stál prázdný džbán a ležel tam převržený pohár. Opilec ji tedy ke svému hodování nepozval.

„Přinesl jsi něco?“ zeptala se, aniž by ho přivítala.

Jacop mlčky přikývl a položil ke džbánku zbylá jablka.

Usmála se a objala ho, ale k sobě ho nepřitiskla. Tilmana nevzala vůbec na vědomí. Nemocný se třásl a co možná tiše se posadil na stoličku.

„Přihodilo se mi něco zvláštního,“ začal Jacop a svalil se na postel, jejíž prkna povážlivě zapraštěla.

„No a?“

Zíral ke stropu.

„Stavitel chrámu je po smrti.“

Posadila se vedle něho na okraj postele a se zrakem upřeným na dveře ho pohladila po vlasech. Pak se na něho podívala. Kruhy pod očima měla ještě tmavší než jindy, ale možná se mu to v tom sporém blikotání svíčky jen zdálo, že má tváře tak propadlé. Přesto byla krásná. Příliš krásná pro tento život.

„Ano,“ řekla měkce, „byl uvržen do záhuby.“

Jacop se zvedl a zamyšleně se na ni zahleděl.

„Odkud to víš?“

Zvedla ruku a palcem ukázala ke stěně. Tam vzadu měla kamrlík Wilhilda.

„To jí vykládal ten chlap u ní v jizbě?“ vyzvídal Jacop.

„Přišel chvíli před tebou. Tkadlec. Bejvá u ní často. Hned o tom začal. Taky to jen zaslechl od jinejch lidí, od těch, co viděli, jak Gerhard špatně šlápl. Asi to byl jedinej špatnej krok v jeho životě.“ Zakroutila hlavou. „Ale Bůh si ho za to povolal k sobě. A kolik špatnejch kroků uděláme my? Někdy ani nevím, k čemu na světě jsme.“

„Okamžik.“ Jacop se posadil. „Jací jiní lidi?“

„Co?“ Marie se zatvářila zmateně.

„Říkala jsi, že jiní viděli, jak Gerhard špatně šlápl.“

„Jo.“

„Jací jiní?“

Podívala se na něho, jako kdyby přišel o rozum. „No, prostě jiní. Lidi.“

„Co to bylo za lidi?“

„Zatraceně, Jacope! Co je na tom tak důležitýho?“

Jacop si přejel dlaní přes oči. Lidi…

„Marie,“ řekl klidně, „to znamená, že jsou svědci, co viděli, jak se Gerhard z vlastní nepozornosti zřítil dolů a zabil. Je to tak?“

„Jo, je!“

„Kdepak!“ Jacop prudce zavrtěl hlavou a vyskočil z postele. „Tak to není.“

„Co tím chceš naznačit?“ ozval se Tilman, znovu se rozkašlal a snažil se ty strašné zvuky potlačit.

Jacop si přitiskl prsty na spánky a zavřel oči. V duchu viděl znovu všechno jako živé. Gerhardův výkřik, stín, pád a jeho poslední slova, která jako by se mu vpálila do mozku.

„Tak to není,“ opakoval. „Stavitel chrámu Gerhard Morart, pokud máme oba na mysli stejnýho člověka, se nezabil z neopatrnosti, ale někdo ho zavraždil. A nikdo to neviděl, kromě mě. Nikdo jinej tam nebyl.“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a oči znovu otevřel.

Oba, Marie i Tilman, na něho překvapeně zírali.

„Myslel jsem, že nalitej jsem já, ne ty,“ poznamenal Tilman.

„Gerharda zamordovali,“ opakoval rozčileně Jacop. „A já u toho byl! Seděl jsem v tý zatracený jabloni, když se na lešení objevilo to černý strašidlo a srazilo ho do hloubky.“

V komůrce dosud vládlo hrobové ticho.

„Zatraceně, bylo to tak!!!“

Marie se začala chichotat.

„Ty ale fantazíruješ.“

„Copak asi budeš vykládat příště?“ chrchlal Tilman. „Že ho odnes sám rohatej?“

„Drž hubu!“ vyjela Marie. „Ty tady nemáš co žvanit, ty vyblitý strašidlo.“

„Já…“

„Tady ne!“

Jacop slyšel jejich hlasy jakoby zdálky. Se vším počítal, jen ne s tím, že mu neuvěří.

„… já o to nestál sedět tady v tý tvý prokurvený komoře,“ křičel Tilman, „byl to Jacopův nápad. Než bych od tebe něco vzal, to radši…“

„To by Jacop nikdy nepřipustil, tys ho tím svým směšným kašlem napálil,“ přerušila ho rozlícená Marie.

„To co tobě připadá tak směšný, bude moje smrt!“

„Čím dřív, tím líp, ale po pravdě se ti vede líp než nám všem.“

„Pane, stůj při mně! Jacope, já jdu. Radši pojdu, než bych si nechal kázat od tvý kurvy…“

„Neříkej mi kurva!“ ječela Marie.

„A co teda seš?“

„Od tebe si to líbit nenechám. Možná jsem kurva, ale než bych roztáhla nohy tobě, to se radši napiju ze stoky!“

„To je dobrej nápad, to bys měla udělat, ty bezzubá žumpo, ty čubko nestoudná…“

„Nepřekousni si jazyk!“

„Už nechci nic slyšet, ty stará couro, a hlavně ne tyhle řeči o satanovi!“

Tilman se prudce zvedl a hnal se ke dveřím, kde se mu podlomila kolena. Jacop k němu rychle přiskočil a popadl ho pod pažemi.

„Vyhoď ho,“ žádala Marie.

„Ne,“ zavrtěl Jacop hlavou. „Je chorej, copak to nevidíš?“

Marie si vlezla na postel a schoulila se tam.

„Ať táhne.“ Neměla daleko k pláči.

Tilman těžce oddechoval. Na horním rtu se mu leskly studené krůpěje potu.

„On stůně, Marie,“ opakoval Jacop tiše.

Rozpřáhla obě paže a zkroutila prsty jako drápy.

„Pak si jdi pro mě a za mě i ty. Vypadni!“

„Marie…“

„Nechci tě už ani vidět!“

Přitiskla si dlaně na tvář a rozplakala se.

„Marie, já…“

„Táhni!!!“

Jacop sklonil hlavu.

Urquhart

Mezitím se dalo do hustého deště. Veškerý provoz na Berlichu ustal. Tu a tam pronikalo ven škvírami v zavřených okenicích světlo.

Urquhart čekal.

Dveře hampejzu se náhle otevřely, vyřítil se jakýsi chlapík a hnal se nahoru uličkou ke starým hradbám. V tom svinském počasí se choulil, a tak se zdálo, že je to jen chodící hučka s havelokem. Ale Urquhart si zrzkovo oblečení vryl do paměti velice dobře.

Bylo načase s tou nemilou záležitostí skoncovat. Bez velkého spěchu se vydal za odcházejícím mužem.

Ten sice při každém druhém kroku brkal o vlastní nohy, ale přesto vyvinul překvapivou rychlost. Urquhart se rozhodl, že za ním chvíli půjde, dokud se neuklidní. Jednou mu při té rychlosti musí dojít síly, pak se zastaví.

Oddělat ho při pomalejším tempu chůze bude jistější.

Havelok s hučkou přešel přes Kachní mokřinu a vydal se po úzké cestě do ovocných sadů a vinic. Tady vládla taková tma, že člověk sotva viděl vlastní ruku před obličejem. Až na Urquharta. Ten se vyznal i v pekelných temnotách. Měl smysly jako šelma a neušel mu ani jediný běžcův pohyb. S uspokojením konstatoval, že mužův krok se zpomaluje. To je dobré. Brzy bude po všem.

Přemýšlel, kolik toho asi ten zrzek dokázal navykládat. Byl tu ten jeho kumpán, jehož s sebou přitáhl do nevěstince, zřejmě nějaký kamarád. Tomu přijít na stopu nebude žádný problém. Urquhart si vštípil do paměti jeho podobu, když je sledoval až k Berlichu, a další informace mu poskytnou děvky. V podstatě ani není nutné podnikat v této záležitosti ještě další kroky. Nebezpečí představoval jen skutečný svědek. Na nějakého žebráka s neuvěřitelnou historkou z druhé ruky, na toho by se dalo skoro zapomenout.

Ale jistota je jistota.

Nyní byli v Plackově uličce, spojující sv. Gereona s Eigelsteinem a vedoucí rovnoběžně s městskými hradbami. Uličce to byla jen podle jména. Po celé její délce nebyl ani půltucet hospodářských budov, jinak cestu lemovaly pouze stromy a řady plotů, ale teď se z ní stala nebezpečná klouzačka, samé bahno a štěrk. Okolní pozemky patřily převážně bohatým pánům z Klockringu, kteří kromě toho vlastnili také různé činžovní domy ve Weidenské ulici, u níž Plackova ulička končila.

Zrzek zřejmě požíval status muri.

Šel čím dál pomaleji. Ze všech sil vzdoroval bičujícímu mokrému větru, až se Urquhart divil, jak špatně odhadl jeho fyzické síly. Vrby se skláněly pod černými mraky, ženoucími se po obloze, jako by chtěly přírodním silám vzdávat hold. Stále ještě nebyl v dohledu žádný dům. Už to dlouho nepotrvá a ten chlapík se začne potácet, půjde, co noha nohu mine.

Najednou uklouzl a už seděl v bahně. Urquhart se zastavil. Hučka a havelok halily sedící postavu tak dokonale, že vypadala jako veliký balvan. Pak se muž pohnul a pokoušel se postavit na nohy.

Málem se mu to podařilo.

Rozkašlal se.

Několika kroky se dostal Urquhart až těsně za něho, zvedl samostříl, zamířil na jeho zátylek a zmáčkl spoušť. Šíp pronikl do těla s takovou silou, že to mužem mrštilo kupředu, padl na kolena, schoulil se a setrval v groteskní poloze, jako by vzýval Pána.

Urquhart ho pozoroval takřka jako nezúčastněný divák.

Nebyl na své dílo hrdý, ale ani nelitoval toho, že vraždil. Nechápal, proč lidé, kteří se podobných činů dopouštějí, buď dodatečně bědují, nebo se naopak chvástají. Smrt je jedinečná, příběh tohoto muže skončil a na tom se nedalo nic změnit. Nic, co by stálo za další zamyšlení.

Obrátil se a vracel se zpátky směrem k Berlichu.

Mrtvý za ním splynul s nocí v beztvaré, bezejmenné a bezvýznamné cosi.

Berlich

Marie se po Tilmanově odchodu poněkud uklidnila, ale celkovou náladu to už zkazilo.

Jacop civěl do plamene svíčky.

Dlouhou chvíli nepadlo jediné slovo.

„A co z toho teď máš?“ zeptala se konečně nevrle.

„Z čeho?“

„Z toho, žes mu přenechal svůj kabát, klobouk i místo u hradeb.“

„Vždyť je to jen na dnešní noc, Marie.“

Pokrčila nos a schoulila se, jako by jí byla zima.

„Já nejsem bezcitná,“ podotkla po chvíli.

Jacop si povzdechl. „To taky nikdo netvrdí.“

„Ale jo!“ zatrucovala a oči jí sršely hněvem. „Tys to říkal a ten tvůj hroznej kamarád Tilman to říká taky. Dovedeš si představit, co to znamená, když člověk najde s velkou námahou konečně střechu nad hlavou, jenže pak se o ni má dělit s kdejakým přivandrovalcem?“

„Koho tím přivandrovalcem myslíš?“ zeptal se Jacop zostra. „Starám se o tebe, jak jen dokážu. Je mi líto, že nejsem zazobanej měšťan, co se cpe den co den vepřovým s hrozinkama a chlastá to nejlepší víno.“

„Já nemyslela tebe.“

„Ale vyznělo to tak.“

„Mohl by ses zeptat, koho jsem měla na mysli. A vůbec, co já vlastně dělám? Líhám bůhví s kým! A taky z toho žiju, abych nemusela spát někde v páchnoucím příkopu. Každej se musí o sebe postarat. Přesto můžeš přijít, jak to jen jde, ale tobě to nestačí, co? Sotva ti někdo něco dá, hned to velkoryse rozdáváš, sotva ti nabídnu střechu nad hlavou, hned sem taháš kdejakou pakáž.“

„Je to stejná pakáž, co k ní patřím i já, Marie!“

„Jenže tohle je moje světnice! A záleží jen a jen na mně, koho tady strpím a koho ne.“

Jacop mlčel. V podstatě měla pravdu. Kdyby šlo o to, koho je mu líto, celý Berlich by na jejich ubytování nestačil.

„Vem si aspoň jabko,“ utrousil poněkud bezradně.

Ani se nepohnula, ale to byl pouze projev hrdosti, protože po tom ovoci toužebně pokukovala.

„Vypadají pěkně,“ připustila.

„Aby ne, patří přece arcibiskupovi. Teda patřily.“

„Kéž bys tam byl nechodil!“

„Proč?“

„Protože se ti to popletlo v hlavě, vykládáš historky o satanovi, že je mi z toho až ouzko.“

„Já nevím, jestli to vůbec byl satan.“

„Nebyla tam ani noha. Wilhildin kunčaft říká, že tam proti lešení stáli dva mužští a viděli, jak Gerhard uklouzl.“

„Lžou.“

„Proč by lhali? Tys teda spadl z jabloně, pak přišli lidi a tebe honil nějakej černej stín. Pročpak asi ti lidi žádnej černej stín neviděli?“

„Marie.“

„Protože tam žádnej nebyl!“ dodala vítězoslavně.

„Ale proč já ti to všechno vykládám? To mě máš za takovýho lháře?“

Lstivě se usmála. „Ne. Ale ty se možná chceš stát s tvou svou pohádkou zajímavej, protože by ji pak toužil kdekdo slyšet. Nalejou ti, budeš o tom muset vyprávět znovu a znovu, bude se to vyšetřovat, pozvou tě před svatou inkvizici“, při těch slovech se rychle pokřižovala, „budou toho chtít od tebe vědět ještě víc, a tak se najednou z bezvýznamnýho Lišáka stane statnej medvěd.“

„Ty ses zbláznila. Svatá inkvizice přece v Kolíně vůbec není. Ty myslíš, že někdo na moje slova dá, když mi nevěříš ani ty?“

Zamyšleně se na něho podívala.

„Ale jo, myslím si to. Po světě chodí spousta pošuků. Ti věří všemu, jen když to aspoň trochu budí hrůzu.“

„Jenže tohle je pravda!“

„Jacope.“ V hlase jí zazněl výhrůžný podtón. „Chceš mě fakt naštvat?“

„Hergot!“ vyjel. „Vždyť já s Gerhardem dokonce mluvil.“

„Čím dál lepší.“

„Říkal…“

„To jsem teda napjatá!“

V jejím hlase bylo příliš mnoho posměchu.

Jacop ztratil chuť. Vstal ze stoličky a zamířil ke dveřím, na Marii se už vůbec nepodíval. U dveří se zastavil a prohlížel si žilkování v trámech. Celý se třásl hněvem.

„Možná najdeš svýho dobrodince, co tě odsud odvede,“ vyjel. „Jen si nedovedu představit toho, kdo by klesl tak hluboko, že by zapomněl na poslední špetku hrdosti.“

Marie ztratila řeč.

Jacop nečekal, až se vzpamatuje, vyšel na schody a seběhl dolů. Tenhle práh už nikdy nepřekročí, přísahal si.

Už nikdy!

Byl již skoro dole, když zaslechl její vzteklý křik. Z otevřených dveří cosi vyletělo a narazilo na stěnu. Pravděpodobně po něm hodila svícen. Se zaťatými zuby vykročil ven do deště, zatímco Clemens a Margareta se na sebe udiveně podívali, pokrčili rameny a pak si každý zase hleděl svého.

Stínu, který se vynořil na konci uličky, si Jacop nevšiml a onen stín také nezahlédl jeho.

Propásli se o okamžik, o jediný úder srdce.

Urquhart zamířil k nevěstinci, zabušil na dveře a vstoupil, aniž by vyčkal vyzvání. Dveřní rám byl tak nízký, že se musel sehnout. Černou kápi si stáhl z hlavy.

Shrbený tlustý chlapík cosi opékal na ohni a podíval se na něho se svraštělým čelem. Na lavici seděly a podřimovaly dvě ženy. Jedna byla opravdu hezká, druhá nejspíš laciná. Ucítil směs zelí, spáleného masa a čehosi neurčitého, po čem bylo lépe nepátrat.

„Dobrý večer,“ pozdravil tiše.

Starý u ohně chtěl něco říci, ale zarazil se. Důkladně si Urquharta prohlédl a pak nasadil servilní úsměv. Vyskočil, pokud mu to hrbatá záda vůbec dovolovala, a šoural se k němu. Nejspíš usoudil, že by s příchozím mohl udělat dobrý kšeft. Hezčí z obou žen se na světlovlasého obra podívala a hbitě probudila druhou, která sebou polekaně cukla, otevřela oči a tu se ukázalo, že šilhá.

Urquhart popošel do středu místnosti a rozhlédl se. Hospodský ho sledoval pln očekávání.

„Děvče?“ zeptal se opatrně.

Urquhart se na starého zamyšleně podíval. Pak ho objal kolem uzlovitých ramen, vzal ho stranou a zašeptal: „Později. Možná byste mi mohl pomoct.“

„Může bejt,“ utrousil hospodský s poťouchlým úsměvem. „Možná máte s náma chudejma trochu soucitu. Jinak, to víte, člověk ve stáří už zapomíná…“

Urquhart se usmál. „Na mou návštěvu nezapomenete.“

„Tak to je jiná!“ Hrbáč nasadil masku nejvyšší ochoty. „Čím můžu posloužit?“

„Dneska večer tu byl kdosi, jehož jméno mi vypadlo z paměti. Jeho vlasy“, důvěrně na hospodského zamrkal, „jsou přinejmenším stejně nápadné jako ty moje, i když vídají hřeben asi podstatně míň.“

Hospodskému se rozjasnila tvář.

„Zrzavej, co? Jako oheň?“

„Přesně, jak říkáte.“

„Aha, to je Jacop!“

„Jacop?“

„Jacop Lišák. Tak mu aspoň říkají.“ Hospodský si zakroužil prstem kolem hlavy. „Však víte.“ Rozesmál se, jako by byli s Urquhartem staří přátelé.

„No jistě.“ Takže zabil nějakého Jacopa. Taky dobře. O jednoho Jacopa míň.

Obě ženy po mužích zvědavě pokukovaly.

„Postarejte se o jídlo!“ vyjel na ně starý. „A stáhněte uši. Má si snad pán myslet, že se ocitl v kotci plným králíků?“

„Takže byl dnes tady?“ vyptával se Urquhart.

„To si pište, že byl.“

„A co vám vykládal?“

Hospodský nechápavě zamžoural. „A o čem jakoby měl povídat?“ opáčil.

„Na to se ptám já vás.“ Urquhart sáhl do kabátu, vytáhl minci a vtiskl ji starci do ruky. Ten se jen, pokud to vůbec bylo možné, zašklebil ještě víc.

„No jo, dělal si chutě na pečeni,“ zamumlal s pohledem na onu věc nad ohněm, jež tedy měla být pečení. „Snad si myslel, že z toho něco dostane. Túdle!“

„Jinak nic?“

„Když se mě tak ptáte, tak toho ten otrapa moc nenamluvil.

Měl s sebou ještě jednoho takovýho chudáka. Ne, neříkal nic, šel hned nahoru k Marii.“

„Ach Marie…“ Urquhart předstíral, že přemýšlí. „Mám takový dojem, že se o ní párkrát zmiňoval.“

„Jo, ona je veškerá moje chlouba!“ Hospodský se pokusil bít v prsa, což vedlo k směšnému pokroucení celého těla. Pak zatahal Urquharta za rukáv a spiklenecky na něho zamrkal. „Mohl bych zařídit, aby vám byla k službám,“ zašeptal. „Je mnohem pohlednější než tamhlety,“ ukázal opovržlivě palcem přes rameno.

„Později. Takže s nikým jiným nemluvil?“

Teď zase hospodský předstíral, že se probírá v hlubinách své paměti. Jenže tam zřejmě vládla tvrdošíjná temnota. Urquhart mu ukázal další minci, ale než po ní mohl starý sáhnout, sevřel ji v dlani.

„Ne, ne, určitě, nic neříkal,“ chvatně ho ujišťoval stařec. „Já jsem byl pořád tady dole, stejně tak Margareta, a tady Wilhilda… no, ta měla v tý době zákazníka.“

„A co je s tím druhým, o kterém jste mluvil. Ještě je tady?“

„Tilman? Ne.“

„Hm.“ Urquhart zaklonil hlavu. Tilman? O toho se postará později. Nejprve si to musí vyjasnit tady.

„Slyšel jste o Gerhardu Morartovi?“ zeptal se.

Výraz tváře hospodského se změnil a vyjadřoval hluboký a zbožný zármutek.

„Jo, chudák mistr Gerhard.“ Jeho náhlý smutek podpořilo dvojí naříkání z lavice. „Taková hrozná nehoda. Tu zprávu nám přinesl Wilhildin… ehm, návštěvník. Mistr prej byl tak osvícenej nebeskou říší, že ho jeho kroky vedly rovnou do volnýho prostoru.“

„Pokoj jeho duši,“ pronesl Urquhart zbožně, zatímco stařec se jen nedbale pokřižoval.

Tak oni skutečně nic nevědí.

„V takovejch chvílích nás utěší jedině láska krásný ženský,“ povzdechl si hospodský. „Nemám pravdu?“

„Jistě.“ Urquhart se tiše zasmál. „Proč ne.“

Jacop

Déšť ustal. Dokonce se objevil měsíc a opět svítil na cestu.

Jacop došel až k Novému trhu, jenže vlastně ani nevěděl proč. Cítil potřebu jen tak jít a přemýšlet. Na místu nezáleželo. Nejmilejší by mu sice byla nějaká pivnice ve městě, ale co by si v ní počal bez peněz. A tak jen bloumal bez cíle a nakonec se ocitl na lukách mezi kostelem sv. Apoštolů a klášterem sv. Cecílie, kde se za dne konaly dobytčí trhy. Přiháněli tam koně a hovězí dobytek na prodej, svištěly tam biče, kupující i prodávající hlasitě smlouvali, naparovali se tam různí dryáčníci a nad tím vším se vznášel štiplavý zápach výkalů.

Totéž místo teď bylo temné a liduprázdné. Těch několik málo stromů ve větru šumělo. Od impozantního dvorce hraběte z Gymnichu na východní straně sem nepronikalo téměř žádné světlo, před vchodem do pivnice U píky, kam by Jacop nyní tak rád zapadl a vylezl odtud pokud možná po čtyřech, hořela jen osamělá louč. Všechny ostatní budovy, široké průčelí dvora U meče, patřícího patricijské rodině Hirzelinů, kláštery, kaple i panské domy, vypadaly jako po vymření. V tuto hodinu byly okenice zavřené a řádní lidé v posteli.

Dnes si Jacop přál víc než kdykoli jindy, aby byl pořádný člověk.

Rozmrzele se loudal přes rozbahněnou louku až k dobytčímu napajedlu a sedl si tam u pumpy.

Přál si, aby Mariina výbuchu vzteku dokázal litovat, ale cítil jen vlastní zraněnou hrdost. No dobře, je to děvka. Ale aspoň je vůbec něco. V počestném domě, v němž by měla za muže pilného řemeslníka, kterému by stálo za to, aby ji z té Clemensovy krysí díry vysvobodil, by se jí krása zase vrátila. Jacop jí však mohl poskytnout jen to, co jiným ukradl, a i to pouze tehdy, když ho nenačapají jako dnes ráno nebo nespadne z arcibiskupovy jabloně.

Myšlenky se mu zatoulaly k barvířce.

S Marií si už neměli co říct, to bylo jasné. Chabé pouto chudoby, které je několik týdnů spojovalo, přervala její domýšlivost. Zlé na tom bylo, že tu její domýšlivost naprosto chápal. Marie nedělala nic jiného, než že usilovala o uskutečnění svých snů a doufala, že se bude moci zachytit ruky z poctivého a blahobytného světa, z jehož výšin k ní někteří její zákazníci sestupovali. Byla ochotná skoncovat se všemi, kteří ji provázeli dosavadním životem, se všemi zbitými, nemocnými, žebráky a zloději, s odsouzenci k smrti, s těmi, kdo ztratili čest a prohráli. Se svými přáteli.

Poslední se stanou prvními, pomyslel si Jacop. Proč není spokojená s osudem, který jí Bůh přisoudil? Chudí jsou prostě chudí. Bohatí jsou tu proto, aby chudým dávali, a chudí, aby se modlili za blaho duší bohatých, což je většinou zatraceně zapotřebí. Tak to ve světě chodí, a co je na tom špatného?

Nic.

Jenže, uvažoval dál, když není nic špatné, nemůže být ani nic dobré. Zaražen pádnou logikou svých úvah vyskočil. Vysvětlovalo to jeho nejistý pocit, který míval, když kněží kázali o spravedlivém rozdělení rolí. O jejich neměnnosti. Co může mít Bůh proti tomu, když se chudák pokouší povznést. Cožpak nebyli bohatí, kteří zchudli, jako třeba kupec Berengar ze Solné uličky, jemuž šly nakonec obchody tak špatně, že ho teď vídají o žebrácké holi?

Marie třeba dopadne špatně. Možná je to jen takový naivní snílek. Pýcha ji však neopustí.

A jak je to s jeho pýchou?

Opět si sedl k pumpě a začal se přít sám se sebou. Je to snad její vina, že on sám nemá vyšší cíle než se najíst tolik, aby své drobné tělo nasytil, při každé příležitosti krást, kolínské panny připravovat o nevinnost a jinak žít jen ze dne na den?

Je to snad její vina, že před závazky a nepříjemnostmi vždycky uprchne? Co by jí měl poskytnout někdo jako on, čeho ona nemá až do omrzení? V čem on sám vlastně vyniká?

Co se kdy pokoušel dokázat?

Prsty zalovil v širokých kalhotách, které mu darovala barvířka. Cosi tam zastrčil, to jediné, čeho měl nadbytek, neboť neustále vyřezával a rozdával další a další exempláře.

Jednu z těch svých pokřivených flétniček Jacop nakonec vytáhl.

Olízl si rty a vzápětí se rozezněla veselá melodie. Jako včelky vířily jeho tóny nad tržištěm Novo mercato. A náhle to vypadalo, jako kdyby stromy přestaly šumět a naslouchaly mu, jako by měsíc vyhlédl z mraků jen kvůli němu a tráva se začala kolébat do taktu jeho hudby. Tu si Jacob uvědomil, že přece jen něco umí, a nechal svou dřevěnou flétnu jásat a sebe povznášet k stále novým a rafinovanějším kaskádám radosti…

Náhle přestal.

V duchu se mu opět zjevil stín z chrámového lešení. Černočerná bytost s dlouhými rozevlátými vlasy, mající postavu člověka a hbitost i divokost zvířete.

To zjevení, co zavraždilo stavitele chrámu.

A pak to upřelo zrak na něho.

Ďábel!

Jacop zavrtěl hlavou. Ne, byl to člověk, neobyčejně velký a hbitý člověk, nic jiného. Vrah.

Ale proč by měl někdo Gerharda Morarta zabíjet?

Opět si vzpomněl na údajné svědky. Žádní svědkové neexistovali. Nikdo kromě něho nablízku nebyl a Gerhardův smrtelný pád neviděl. Ať to tvrdí kdokoli, lže. Jen on, Jacop, zná pravdu. Gerhardova vraha viděl jako jediný.

A vrah také viděl jeho.

Náhle ho po celém těle zamrazilo. Přitáhl si kolena k bradě a díval se na mohutnou kulisu kostela sv. Apoštolů.

Marie

Opřená o loket si prohlížela hustý porost na Urquhartově hrudi. Ukazováčkem projížděla mezi chloupky a dělala z nich prstýnky.

Uchichtla se.

„Nějak veselá?“ reagoval Urquhart.

„Napadlo mě, jak by asi dlouho trvalo, takhle vás nakadeřit.“

Urquhart se zašklebil.

„Padl by ti na to celý život.“

„To jo.“ Marie povytáhla obočí. Pak se rozesmála, vrhla se na něho a objala ho kolem krku. „Za celej život jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by byl takhle chlupatej. Vy vypadáte skoro jako“, chvíli hledala vhodné přirovnání, „jako vlk!“

Přitáhl si k sobě její hlavu a políbil ji.

„Vlci jsou něžnost sama,“ zašeptal.

Marie se mu vyprostila z objetí a vyskočila z postele. Stále ještě cítila jeho váhu, jeho horký dech, cítila ho na sobě i v sobě. Miloval ji divoce a nevázaně, způsobem, který ji nanejvýš vzrušoval a současně podivně zneklidňoval.

„Vlci jsou krutí,“ opáčila.

Přejížděla dlaněmi po měkké látce jeho pláštíku, který byl přehozen přes stolek.

Urquhart ji mátl. Měla mnoho mužů, dobré i špatné milence, netrpělivé i pomalé, brutální i takové, kteří byli jako děti. Mnozí se k ní chovali mile, dali jí více peněz, než kolik bylo sjednáno, což nesměl Clemens vědět, a pozvali ji na víno či dokonce na něco k snědku. Jiní s ní zase zacházeli jako s nějakou věcí, s předmětem bez duše a rozumu. Pak přicházeli osamělí, kteří se často potřebovali jen vymluvit, a nenasytní. Bývali tu ustaraní, přepjatí, nesvědomití a zkroušení, jimž pocit provinilosti tak křivil tvář, že Marie často ani nevěděla, zda sténají rozkoší či utrpením. A byli tu i tací se zvláštními zálibami, Bohem prokletí. Ale i těm se odevzdala, hlavně když zaplatili. Každého pochopila a zařadila si ho, začlenila do příslušné kategorie jako léčivou bylinu nebo zvířecí druh. Byl to její způsob jak se vyrovnat s tím, že si muži berou její tělo: byla nad nimi a s odstupem je zko
umala jako zajímavé objekty. Z každého z nich v ní něco zůstalo, každý v její komůrce zanechal kousíček své hrdosti a ona ty pozůstatky sbírala jako trofeje a zamykala je v hlubině své duše.

Jen Jacop našel cestu do jejího srdce, když přišel před třemi měsíci do Kolína, ale ten si svou hrdost uchoval zcela neporušenou.

Nyní byl i Jacop provždy minulostí. Dala si to nemožné předsevzetí, že z té chudoby unikne. A kvůli nejisté naději, že ji jednoho dne povznese nějaký řádný muž a nabídne jí život lepší, než jaký má v té páchnoucí Clemensově díře, musela Jacopa obětovat.

Jenže s každým, který přicházel, se její naděje zmenšovala a čím dál víc se měnila v bláhový sen, a tak bylo stále těžší a bolestnější věřit svaté Panně, že by děvku povznesla do stavu měšťky. Každou vteřinu, kterou Marie trávila sama, se totiž modlila k Panně Marii, ale pak Clemens opět přiváděl staré známé, muže, kteří jí připadali jako ovoce na tržišti, tady jablka, zelená a červená, zralá nebo nahnilá, tamhle kdoule, broskve, třešně a různé bobule, každý patřil k určitému druhu, všichni v jistém smyslu stejní, každý zbabělý, každý přinášející jen zklamání.

Urquhart k žádnému z těchto druhů nepatřil.

V něm dýchala podstata, z níž naskakovala husí kůže. A přesto si přála, aby mu propadla navěky, aby ho směla všude následovat, ať už do blahobytu, nebo do zatracení.

V jedné chvíli pocítila nutkání prostě vyběhnout ze dveří.

Ale co když je to ten, na něhož čekala?

Vlci jsou něžní. Vlci jsou krutí.

Otočila se k němu a plaše se usmála. Urquhart ji pozoroval.

„Chceš jít?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Kam?“

Urquhart přisvědčil. Dlouhé rozpuštěné vlasy mu splývaly po ramenou jako plášť.

„Ano,“ opakoval tiše. „Kam?“

Protáhl se a vstal.

„A co vy? Už jdete?“ Marie ani nevěděla, zda ta slova vyřkla s lítostí či s úlevou.

„Ano.“ Začal se oblékat.

„A přijdete zase?“ zeptala se váhavě.

Urquhart si přehodil přes ramena černý pláštík. Na jeho vnitřní straně cosi viselo, jakýsi samostříl, jen mnohem menší. Jakmile si pláštík na hrudi zapnul, ta věc zmizela.

„Možná. To záleží na tom, co mi povíš.“

„A co mám povědět?“

„Existuje jistý chlapík. Jmenuje se Jacop a ty ho znáš.“

Marii ta náhlá změna předmětu rozhovoru ohromila. Co má Urquhart společného s Jacopem?

„Jo, znám ho.“

„Potřebuje pomoc.“

„Cože?“

„Jeho duch potřebuje pomoc.“ Urquhart přistoupil těsně k Marii a zvedl jí bradu. „Našemu společnému příteli hrozí nebezpečí, že pro svoje řeči přijde o hlavu. Tvrdí podivné věci o čemsi, co údajně zažil dnes večer.“

„Nebesa!“ vyjekla Marie. „To ten stavitel chrámu!“

„A co ti vykládal?“

Proč bych mu to měla prozrazovat, říkala si, ale současně bez rozmýšlení spustila. „Jacop je strašnej žvanil. To teda jo! On prej viděl, že někdo shodil stavitele dolů. Prej s ním dokonce mluvil.“

„Se satanem?“

„Ale kdepak!“ Marie zavrtěla hlavou. Vztek na Jacopa jí rozvázal jazyk, ale současně pociťovala překvapivé přání, aby byl s ní.

„Tak tedy s Gerhardem?“

„Jo. Aspoň to tvrdil.“

„A co mu měl Gerhard říct?“

Pozor, zašeptalo v ní cosi. Uhranutá jantarem jeho očí však na to varování nedala. Podivné oči. Ležela za nimi propast, děsivá a bezedná.

„Nevím. Nemám tušení.“

„Klérus takové řeči neuslyší rád.“

„Odkud Jacopa znáte?“

„Až později, krásná Marie. Oba přece chceme, aby neudělal nějakou hloupost. Takže on viděl satana? Jak vypadal?“

„To nevím. Já jsem to nechtěla poslouchat!“ Povzdechla si. Ubohý, hloupý Jacop. „Ale já se ho na to zeptám, až zase přijde,“ řekla tiše, spíš pro sebe.

Pokud vůbec přijde…

„Neměla jsem se k němu tak chovat. Vždycky na mě byl hodnej. Pořád je na někoho hodnej, ani si to neuvědomuje, abyste věděl.“ Zakroutila hlavou, podívala se na Urquharta a nevěděla, zda se má smát či plakat. „Každýmu dá i to poslední, blázen jeden. Přivede toho Tilmana, já ho vyhodím, a jeho nenapadne nic lepšího než mu dát vlastní kabát a klobouk, a navíc ho ještě poslat do kutlochu, kde sám přespává.“

Urquhart měl pocit, jako by dostal ránu.

„Co to povídáte?“ zašeptal. Rysy ve tváři mu zkameněly.

„Umíte si představit, jak mě to žere, jak mě to dokáže rozpálit? Že jsem na něj křičela, zranila jeho hrdost, ponižovala ho? Ale vždyť to musí pochopit, já nejsem žádnej útulek pro chudý, nemůžu…“ Kousla se do rtu. „Promiňte, nudím vás. Promiňte!“

„Kdy Jacop odešel?“ zeptal se Urquhart hluše.

„Kdy zmizel? Těsně předtím, než jste přišel vy. Je docela dobře možný, že jste ho potkal.“

„Kam šel?“

Sklopila zrak. „Nevím. Možná do svý boudy ve zdi.“

„Ve výklenku hradeb?“

Přikývla. „Porta eigelis. Nikdy jste neslyšel, co je to status muri?“

Urquhartův pohled zamířil do prázdna.

„Musím jít,“ prohlásil.

Marie se vylekala. No tak si jdi, křičel její vnitřní hlas. Táhni co nejdál, ty nejsi to, co hledám, ty mi naháníš strach! Ale současně cítila, jak jí bije srdce ve vzrušené naději, že ji snad vezme s sebou.

Ne, radši jdi…

„Vraťte se,“ vyhrkla místo toho bez dechu. „Přijďte, kdykoli se vám zachce. Budu tady pro vás, jen a jen pro vás!“

Urquhart se usmál.

„Děkuju,“ řekl něžně. „To nebude třeba.“

Jacop

Jacop už měl toho zírání na kostel po krk.

Od chvíle, kdy Marii opustil, musela uplynout více než hodina. Mezitím z něho hněv vyprchal a sebelítost ho nudila. Nejlepší bude, když na celý dnešní den zapomene, prostě ho vyškrtne z paměti a pokusí se s Marií zase udobřit. Mohli by zůstat aspoň přáteli.

Lezavý chlad prostoupil všemi jeho údy. Vyslal do noci prosebnou modlitbičku, aby mu Clemens dovolil posedět u ohně, oklepal se jako pes a vydal se loudavě zpět k Berlichu. Kratší cestě Vilskou uličkou se vyhnul. Kolovaly pověsti o řezníkovi, který se tam usadil, že prý v noci tahá lidi do svého domu, zabíjí je a zpracovává do salámu. Ve Vilské uličce sice žádný řezník nežil a ani tam nebývali žádní zloději, kteří by byli horší než sám Jacop, ale moc fámy byla nezlomná a ďábel měl stejně prsty ve všem. Jacop dal přednost cestě podél starých hradeb.

Mraky se mezitím už skoro rozplynuly. Špičaté štíty hrázděných domů po pravici se halily do stříbřitého svitu měsíce. Kromě něj teď nebyl venku nikdo, snad až na pár opilců, jejichž hlasy slyšel z postranní uličky. Před ním se dali do zuřivého štěkotu dva psi. Po několik kroků ho doprovázela na hradební římse černá kočka, která se pak bez hlesu ponořila do temnoty protilehlých zahrad.

Ani myšilovové nikdy nespí.

A pak se před ním objevil Berlich, tichý a mlčenlivý. Skrýš ošumělých malých tajemství. Nastydlé duše před krbem, v němž to vesele praská. Malé peklo. Na druhém konci si vítr pohrával se štíhlým stromem, a tak Jacop zaostřil zrak.

Strom zmizel. Vůbec žádný tam nikdy nebyl. Zahlédl siluetu muže, neobvykle velkého muže s vlajícími vlasy, který právě zmizel na protilehlém konci.

Jacopovy kroky se zpomalily.

Kolik je v Kolíně tak velkých chlapů, černých jako noc?

Rozladěn svým zbabělým chováním pokračoval spěšně v cestě. Je to směšné! Nakonec se mu ta věc s chrámem změní v utkvělou myšlenku. Už na to nechce myslet. Co má vlastně společného s Gerhardem Morartem a nějakými příšerami, co se potulují po lešeních? Bylo by nejspíš mnohem smysluplnější, kdyby přemýšlel, jak si opatřit něco k snědku nebo, ještě líp, mázek vína! Jacop si už ani nedokázal vzpomenout, kdy naposledy pil víno. Něco rozhodně opatří, hned zítra ráno sežene něco na usmířenou s Marií a pak se s klidným svědomím podívá, jak to vypadá v Potoční.

Pokud bude Marie ochotná se usmířit.

Znovu se zastavil. Cítil, že Marie už na něho nečeká.

Byla to jedna z těch vzácných chvilek, v nichž Jacop znal pravdu, aniž by se o tom nějak přesvědčil. Veškeré spojení s Marií se zpřetrhalo. Možná už je pryč, našla svého poctivého ženicha, jak tomu chtěla náhoda, právě v téhle poslední hodině, která se tak líně táhne. Nebo spí, s tváří obrácenou ke zdi, jak to vždy dělala. A Clemensovi nařídila, aby ho za žádnou cenu nevpouštěl dovnitř. Ať už je to tak či onak, zkrátka už na něho nečeká.

Ten pocit byl podivný. Jacop si nedokázal vysvětlit, odkud se tahle přesná jistota bere. Hádali se spolu nejednou, ale sám Bůh ví, o Marii se věru nedá říct, že by byla nesmiřitelná.

Měl by odejít?

Jeho pohled zamířil k domu na rohu. Mezi zavřenými okenicemi v prvním poschodí pronikal ven uzoučký proužek světla. Je tedy ještě vzhůru.

A on se zachová jako pitomec, který přišel o rozum, jestliže hned teď nepůjde dovnitř.

Když po několikerém zaklepání vstoupil do světnice, vypadalo vše zdánlivě jako vždycky. Clemens se právě chystal vzít pečeni z ohně. Na stole stála velká mísa s jahelnou kaší. Margareta a Wilhilda k ní stavěly čtyři pohárky a džbán s vínem.

„Tak už seš zase tady,“ poznamenal Clemens.

„Jo, zase.“

„Vždyť jsi sotva vypadnul.“

Jacop pokrčil rameny a žádostivě se zahleděl na maso na stole, spálené dočerna.

„Nějaká hostina?“ zeptal se nabručeně. „Proč a nač?“

„Kšefty jdou dobře,“ zavrčel Clemens tónem, který zrovna nezněl po dobrých obchodech. „A vůbec, po tom, co tu lidi dostanou do žaludku, ti nic není. Chceš jen Marii sežrat její podíl. Pchá! Na to můžeš zapomenout.“

„A kde vůbec je, ty starej rejpale?“

Clemens ukázal hlavou na schody.

„Počítám, že hned přijde dolů. Její poslední dnešní zákazník před chvílí odešel. Moc fajnovej pán. Znal tě, a to já nemůžu pochopit.“

„Kdo?“ vykřikl překvapeně Jacop.

„Kdo, kdo! Na jméno jsem se ho neptal.“

„Já žádný fajnový pány neznám,“ namítl Jacop a zamířil ke schodům. „Jakpak vypadal?“

Clemens se na něj zazubil.

„Rozhodně líp než ty.“

„To sis teda moh odpustit.“

„Asi dvakrát tak velkej, řekl bych.“ Chraptivě se zasmál. „Ne, třikrát. A ty vlasy…“

„Vlasy anděla,“ usmála se zasněně Margareta.

„Až k zemi,“ zasténala Wilhilda omámená vzpomínkami.

Jacop pozoroval kotníky na své ruce, které bělavě vystupovaly, jak se křečovitě držel zábradlí, a cítil, že mu stydne krev.

„Tmavý šaty?“ zeptal se.

„Černý jak noc.“

To snad není pravda, pomyslel si. Myšlenky se mu v hlavě pletly jedna přes druhou. To prostě není pravda!

Vyběhl po schodech rychleji než kdykoli předtím a zastavil se před jejími dveřmi.

„Marie?“

Žádná odpověď.

„Marie!“ opakoval hlasitěji.

To není pravda, to není…

Strachy se třásl jako v horečce a rozrazil dveře.

Marie stála u okna, zády opřená o stěnu, a hleděla na něj. Neřekla jediné slovo.

„Marie, já…“ Zmlkl. Cosi v jejím obličeji nebylo v pořádku. Nejistě přikročil blíž a podíval se důkladně.

Brada se mu rozklepala.

Marie se na něho dívala.

Ale jen jedním okem.

Druhým jí prolétl šíp ze samostřílu, prorazil temeno hlavy a vestoje ji přibodl ke zdi.

Plstnický příkop

„Rozsekám ho na kusy!“

Kunův hlas byl jediný výkřik. Vtrhl do místnosti ozářené svíčkami a po tvářích mu tekly slzy. Pěstmi udeřil do hrany těžkého dubového stolu, u něhož si sedm mužů právě pochutnávalo na opulentní večeři. Vzrušením se celý třásl.

„Z toho se budete zodpovídat,“ vyjel na Johanna. „Vy i ta čarodějnice Blithildis.“

Mathias odhodil slepičí kost, kterou při mladíkově příchodu právě ohlodával, a vyskočil.

„A vy se naučíte klepat,“ zareagoval ostře.

„Dejte si pozor na to, co říkáte!“ křičel Kuno. „Odvážili jste se mě oklamat. Svatosvatě jste mi slíbili, že Gerharda ušetříte, a teď se všude povídá, že je po smrti!“

„To taky je. Ale ne proto, že bychom mu ublížili, nýbrž kvůli své vlastní nepozornosti.“

„Protože spadl z lešení?“ Kuno zvedl s hysterickým smíchem ruce ke stropu. „Slyšíte to, vy všichni svatí? Slyšíte ty lži…“

„Tohle není vhodná chvíle k vzývání svatých!“ přerušil ho Johann. „Pokud se chcete za každou cenu modlit, modlete se za svou duši, aby jí bylo odpuštěno to, o čem jsme společně rozhodli. Vy nejste lepší než my a my nejsme horší než vy, rozuměl jste?“

„Nechte mě, ať ho vyhodím z okna,“ vyštěkl Daniel, jen stěží se ovládaje.

„Proč jste to udělali?“ vzlykal Kuno. Schoulil se a rukama si zakryl tvář. Pak si postupně změřil ostatní. „A je to má vina,“ šeptal. „Ano, je to má vina, to je na tom to nejhorší. Jsem vinen.“

Theoderich vzal pohár, naplnil jej vínem a postavil na stůl před Kuna.

„Koho vlastně chcete rozsekat na kusy?“ zeptal se jakoby mimochodem.

„Urquharta,“ sípěl Kuno.

Theoderich zavrtěl hlavou. „Napijte se, Kuno. Co s tím má Urquhart společného? Existují dva svědci, kteří viděli, jak mistr Gerhard spadl z lešení, protože udělal osudný chybný krok. Věřte mi, námi to otřáslo stejně jako vámi.“

Chlácholivě položil mladíkovi ruku na rameno, ale Kuno ji setřásl, zíral na pohár a nakonec se zhluboka napil. „Svědci,“ sykl opovržlivě.

„Ano, svědci.“

„Byl to Urquhart.“

„Urquhart dělá jen to, co mu řekneme a zač ho platíme.“

„Tak to jste mu zaplatili za Gerhardovu smrt.“

„Nech těch velkohubých řečí,“ křičel Daniel. „Jestli se ještě jednou odvážíš říct o mé babičce, že je čarodějnice, nedám jí už ani příležitost, aby tě proměnila v ropuchu, ale rovnou ti tu tvou prázdnou palici rozseknu, neřáde jeden.“

„Za to byste se měli…,“ vybuchl Kuno.

„Laskavě se vzpamatujte!“ poručil Johann. „A to všichni.“

„Vy mrchožrouti,“ dodal tiše Daniel.

„Promluvíme si zcela otevřeně,“ řekl Johann. „Od té chvíle, co se přihodila ta trapná věc s Gerhardem, vládne mezi námi nesvornost, a to musí skončit. Tak dobrá, je pravda, že jsme Gerhardovi dost nedůvěřovali. Je taky pravda, že Urquhartův úkol byl v důsledku tohoto nepotěšitelného vývoje rozšířen. Ti svědci, to byl jeho nápad. Jsou pochopitelně koupeni.“

„Otče,“ podíval se na něj Daniel nevěřícně, „proč mu to všechno vykládáte?“

Johann si Kuna podrobně měřil. „Protože je mužem cti a rytířskosti, který věří v naši věc. Gerhard byl pro něj cosi jako otec. Chápu, že se rozčiluje, ale vím taky, že máme v Kunovi stále silného a věrného přítele, a to takového,“ jeho hlas zesílil a nabral ostrý tón, „který je si svých vlastních hříchů dostatečně vědom, a nemusí proto tváří v tvář tomu, co se stalo, lámat nad námi hůl.“ Poté již tišším hlasem pokračoval: „Je nás teď jen devět. Lorenza nepočítám, ten slouží pouze našim penězům, ale my ostatní tvoříme spolek. Jestliže si začneme navzájem nedůvěřovat a obelhávat se, nebude mít naše konání úspěch. Ztroskotáme. A tak vás prosím a přikazuji vám, abyste už nevedli žádné spory. Danieli?“

Danielovy čelisti pracovaly. Pak proti své vůli přikývl.

„Kuno?“

Oslovený sklopil zrak.

„Nemůžete po mně chtít, abych bůhvíjak jásal,“ zavrčel.

„Nikomu z nás není do jásání,“ pravil Mathias. „Ale myslete na den, až bude všechno za námi. Myslete na ten den!“

„Oslavíme své vítězství!“ přidal se Heinrich a s povzbudivým úsměvem se naklonil ke Kunovi. „Vaši bolest chápeme, ale vy si uvědomte, co by se stalo, kdyby Gerhardovi svědomí nedovolilo jinak než nás zradit. Myslete taky na naši bolest, Kuno.“

„Kdyby aspoň Hardefust neubil toho řezníka,“ zavrčel Daniel.

„Jenže to prostě udělal.“ Mathias pokrčil rameny a hrábl do mísy pro pečivo. „A kdyby se to nestalo, bylo by dost jiných důvodů, aby se kolo dějin pootočilo stejným směrem. Co děláme, je v pořádku.“

„Co děláme, je v pořádku,“ potvrdil Johann.

Kuno zachmuřeně mlčel.

„Zítra časně ráno, až budou zvony vyzvánět sedmou, se setkám kvůli podrobnostem s Lorenzem,“ oznámil Mathias do ticha. „Pak mi podá zprávu Urquhart. Věřím, že to dopadne dobře. Vypadá to, že nám hrabě z Jülichu poslal opravdu toho nejlepšího.“

„Já z něj mám hrůzu,“ prohlásil tlumeně Heinrich.

Mathiase svrběl jazyk, napadala ho spousta způsobů, jak je zpražit, samé znamenité jedovaté urážky, jedna trefnější než druhá.

Pak si povzdechl. Jejich zamlklé bratrstvo mělo nejméně tři chromé nohy, Danielovu neschopnost se ovládat, Kunovu sentimentalitu a Heinrichův neustálý strach. Na tom se již nedalo nic změnit. Mohl pouze doufat, že nikdo z těch tří se nedopustí nějaké chyby.

Odevzdaně se natáhl přes stůl a sáhl mezi opečené porce ze tří ostře okořeněných zajíců.

Útěk

Jacopovi se udělalo špatně. Pozpátku se vypotácel z ubohé komory, v níž násilně skončily Mariiny sny. Zády se dotýkal stěny, zatímco mrtvá ho stále sledovala svým jediným okem, podivně vyčítavým pohledem, jako by se ho chtěla zeptat, proč tu nebyl.

Chtěl se pokřižovat, ale ruce měl jako ochromené.

Z dolní místnosti doléhalo nahoru cvakání pohárů a Clemensovo mlaskání.

„Tak co je s tebou, Marie?“ volal. „Pospěš si, než všechno zmizí. Každej den neochutnáš tak fajnový jídlo.“

Napětí se uvolnilo.

Jacop se smekl, brkl a skutálel se ze schodů. Ženy se vyděsily. Clemens se po něm ztěžka otočil.

„Jacope,“ vydechla Wilhilda. „Jseš bledej jak smrtka.“

Chvíli nevěděl, co si počít. Zrak mu neustále těkal po hodujících. Clemensovi zbrázdily čelo ostré rýhy.

„Copak, Jacope?“ ohlédl se bezděčně ke schodům.

„No tak, Marie?“ houkl opět nahoru.

Jacop ztratil hlavu. Jedním skokem byl u dveří a venku na ulici.

„Marie!“ zaslechl další Clemensovo volání.

Dal se do běhu po Berlichu. V hlavě měl dočista zmatek. Dokázal myslet na jediné, jak se dostat odsud, pryč od Marie, pryč od její krásné jednooké tváře, která se na něho stále ještě dívala, stále ještě, i když už byl u starých římských hradeb a na Kachní mokřině, ta tvář jakoby navždy vypálená do jeho mozku. Běžel, třebaže ho píchalo v bocích, ale neodvážil se zastavit, posedlý panickým strachem, že by ho skutečnost mohla dohonit. Chodidla mu čvachtala kalužemi v příkopu.

Pak se zhroutil, padl tváří do vody, ale ještě než se mohl v té hnijící kaluži zalknout, instinktivně se obrátil na záda.

Nad ním takřka nadosah zářil měsíc a shlížel na něj. Bylo to Mariino oko.

Pronásledovala ho.

Zvedl se, odvrátil hlavu od neúprosného obrazu a začal zvracet.

Napolo vleže, opřen o lokty, setrval, dokud křeče nepovolily. Pak se mu trochu ulevilo. Potácivě se postavil na nohy a vrávoral dál.

Marie musela zemřít. Proč ale?

Tupě uvažoval, co má dělat. Nemělo to smysl, myšlenky mu zmateně vířily hlavou, ale současně se mu únavou klížila víčka. Potřeboval si lehnout, schoulit se, usnout a snít o něčem krásném, třeba o ráji, o Bohu a andělích, o Kristu a svatých, o světě bez bídy a špatností. Zastavil se a pokřižoval, pak znovu a znovu. Rty tiše odříkávaly Otčenáš. Byla to jediná modlitba, kterou znal celou.

Spát. U velkých hradeb.

Nohy se jakoby samy od sebe daly do pohybu a vedly ho ovocnými sady do osamělé, vrbami lemované Plackovy uličky. Tilman mu snad nechal trochu místa v oblouku. Pokud jeho nabídku vůbec přijal. Jacop o tom pochyboval.

Teď prostě jen spát.

Marie.

Po chvíli zahlédl před sebou na cestě ležet cosi velkého a temného. Chodíval tu téměř denně, ale tak velkého balvanu si nikdy nevšiml. Apaticky přišel blíž.

Cosi se snažilo proniknout jeho letargií a říci mu, že to není žádný balvan. Ale on toho nedbal.

Teprve když o to zavadil špičkou boty, uvědomil si, že na té věci leží jeho havelok, a navíc že to není žádná věc, nýbrž groteskně zkroucený člověk.

Před ním ležela jeho hučka…

Tilman.

Jacopovi se v hlavě náhle rozsvítilo. Tilman se tu nejspíš zhroutil cestou ke kutlochu v hradbách. Látka kabátu byla dosud mokrá od deště.

„Hej,“ řekl Jacop. Nebylo to ani tak slovo jako spíš nezřetelné zakrákorání, jež mu vyšlo z hrdla. Jako kdyby po léta nevydal žádný zvuk. Klekl si a natáhl ruku, aby nehybným tělem zatřásl.

Zrak mu padl na šíp. Stejný šíp jako…

S výkřikem vyskočil a opět se dal do běhu. Cestu nyní lemovaly domy vpravo i vlevo. Před ním ležela Vrbová ulička. Povšiml si muže s lucernou a uskočil stranou do jedněch vrat.

Rozum mu náhle opět začal pracovat na plné obrátky, rychle a analyticky, takřka bez emocí, jako by z něho spadla černá rouška. Opatrně vykoukl ze svého úkrytu. Stále ještě viděl onoho muže, ale nebyl to žádný vysoký stín, jen ponocný, který se vzdaloval směrem k Eigelsteinu.

Marie je po smrti. Tilman je po smrti. Dosud každý, s nímž Jacop po svém návratu od chrámu hovořil, byl zavražděn. A vždy stejným způsobem.

Ale proč? Proč Marie?

A proč Tilman?

Protože v tom haveloku a hučce vypadal jako on, Jacop Lišák.

Ten poznatek ho zasáhl jako blesk.

To on byl ta oběť. On měl zemřít. A pravděpodobně pořád ještě zemřít má.

Jacop váhavě couvl do Plackovy uličky. Asi by bylo nejlepší se v příštích dnech ve městě vůbec neukazovat. Zůstat prostě v kutlochu u hradeb. Tak uvažoval, zatímco mířil dál do Vrbové uličky. Odtud už bylo možné rozeznat oblouky, ještě temnější čerň v tmavé ploše velkých hradeb. K tomu, aby se dalo zjistit, zda tam není ještě někdo jiný, nebylo dost světla.

Zastavil se. Ještě někdo jiný? Kdo asi?

Marie musela přijít o život po Tilmanovi. Vrah s ní nejspíš hovořil. Ví o svém omylu?

S hrůzou si uvědomil, že stojí uprostřed ulice, sotva sto kroků od svého oblouku, a že odtamtud je určitě snadné ho poznat.

Upřeně se zahleděl do tmy.

Ta čerň se pohybovala. Cosi v ní číhalo.

A čekalo, až se přiblíží.

Jacop se otočil jak na obrtlíku a dal se do běhu.

Nemýlil se. Ať na něho v oblouku čekal kdokoliv, nyní už se nenamáhal skrývat. Jacop slyšel, jak kroky toho druhého, až děsivě rychlé, duní při nárazech jeho nohou na tvrdý poklad.

Ty kroky se blížily.

Samostříl! Mohl by jím Mariin vrah zamířit i v běhu?

Jacop začal kličkovat a potácet se, třebaže se tím jeho běh zpomalil. Jeho pronásledovatel již dvakrát prokázal, že mířit umí, a tak měl Jacop jedinou šanci: nedovolit mu, aby vůbec mohl vystřelit.

Zoufale se rozhlížel po ponocném s lucernou. Ten zmizel, asi zašel do některé postranní uličky.

Všude bylo jako po vymření.

Před sebou měl velké rozcestí. Vrbová ulička ze severu a Kachní mokřina z jihu se tu setkávaly na Eigelsteinu, aby pak na druhé straně vyústily do Starého příkopu vedoucího k Rýnu. Mezi nimi se tyčila Antiqua porta eigelis, zchátralý oblouk starší Eigelsteinské brány, za níž Eigelstein přecházel v Marzellenskou ulici. Pokud by tedy člověk neuvažoval o cestě zpět k velkým hradbám, nabízely se tři možnosti kudy dál.

Neexistovala však žádná možnost o tom přemýšlet, byť i jen na jediný okamžik.

Pronásledovatel ho doháněl.

Jacop chvátal mezi strážními věžemi porty nahoru po Eigelsteinu. Po levé straně se nad špičatou linií střech zvedaly věže sv. Machabeje. Vypadalo to, jako by se domy pod všemocnou silou kostela krčily a bázlivě se choulily k sobě.

Ano! Skrč se!

Jacop se sehnul, takže běžel téměř po čtyřech jako lasička. Při myšlence, že by ho teď jeho lovec mohl střelit tak nanejvýš do zadku, se málem rozesmál. Bylo by to ještě hloupější než jít na smrt vzpřímený. Jak nedůstojné je zemřít jen proto, že člověk nemůže pro bolest v zadku už běžet dál. Jistá část Jacopovy osobnosti zkoumala s podivnou střízlivostí všechny možnosti, jak se dá zemřít po zásahu ze samostřílu, zatímco její zbytek stoicky běžel dál a pokoušel se ignorovat hrůzné bodání v boku, jež ho začalo trápit jako předzvěst definitivní prohry.

Zanech už těch fint! Utíkej rychleji!

Unikl té smečce na tržišti. Až dosud za sebou nechal každého. Kdyby se ho zeptali na nejrychlejšího běžce v Kolíně, bez váhání by jmenoval sebe.

Byl rychlý. Ale neměl výdrž.

Na kočičích hlavách někdejší římské vojenské silnice, jíž Eigelstein kdysi býval, bubnovaly nohy neznámého ve stejnoměrném, takřka uvolněném rytmu. Podle zvuku mu běh nečinil nejmenší námahu, zatímco Jacop měl dojem, že mu určitě prasknou plíce.

Už dávno mě mohl zabít, blesklo mu hlavou. Proč to ještě neudělal? Chce snad čekat, až se zhroutím? No jistě, pohrává si se mnou! Ví, že mu nemůžu uniknout, tak proč by střílel? Požene mě prostě tak dlouho, až zpomalím natolik, že bude moci v klidu zamířit. Je to zkrátka líný, zhýčkaný mizera, tak je to.

Před ním se otevíralo další rozcestí. Vpravo se šlo nahoru ke klášteru voršilek, vlevo dolů k Rýnu. Mohl si vybrat, na které cestě zemře, široké byly obě dost.

Projel jím záchvat vzteku.

Stačí! Už má všeho dost! Už se mu nechce dál kličkovat, nechce se mu stále utíkat, trávit celý život v poklusu. Má toho až po krk!

Pak zahlédl na několik metrů před odbočkou k Rýnu průchod mezi domy.

Matně si vzpomínal, že za ním leží Betlémská kaple, malý kostelík, který patřil k jednomu ze sousedících dvorců. Pokud ho neklame paměť, vede ten průchod rovnou do úzké, plevelem a stromy zarostlé uličky, která se rozvětvuje ve změť cestiček rozbíhajících se do klášterních vinic. Už tady jednou byl. Pozemek kolem kaple nebyl příliš ošetřovaný, ploty a zdi se zčásti rozpadaly, a tak bylo snadné dostat se do zahrad.

Tam by mohl uniknout!

V podrostu by nedokázal Jacopa porazit ani tenhle ďábelsky rychlý pronásledovatel.

Běžel, a když už průchod takřka minul, uskočil nečekaně vlevo a vrhl se do uličky s takovou vervou, že si o kámen na obrubě zdi bolestivě odřel rameno. Stejnoměrný běh jeho protivníka se narušil. Pokoušel se zpomalit, tím ztratil čas, a tak již bylo jisté, že Jacop získal malý náskok. Teď všechno záviselo pouze na jeho orientačních schopnostech.

V první chvíli neviděl nic než černočernou tmu, pak začal chabě rozeznávat obrysy stromů a postranní loď kaple.

A ještě něco. Přímo před sebou.

Jacop to nechápal.

Tohle nebyla ta ulička, kterou si pamatoval. Odtud už to dál nepokračovalo. Na dohled cesta končila několikametrovou zdí. Spletl se.

Kroky za ním, nyní už opět rychlé a stejnoměrné, se blížily. Vzdálenost mezi ním a pronásledovatelem se zkracovala. Jestliže nedostane co nejdřív nějaký zatraceně dobrý nápad, může se stejně dobře zastavit.

Okamžik! Tohle byl skutečně zatraceně dobrý nápad!

Jacop sípal. Téměř již cítil v zádech šíp, věděl, aniž by cokoli viděl, jak ten druhý zvedá samostříl a vychutnává si svůj triumf.

Ještě jednou z posledních sil přidal a uháněl bez ohledu na blížící se zeď. Pak se prudce zarazil, otočil se a běžel svému pronásledovateli vstříc.

Plstnický příkop

Johann vyšplhal po schodech a váhavě se zastavil před nádherně zdobenými dveřmi. Cenná řezbářská práce v mihotavém světle jeho svíčky ožila. Jako dítě před těmi dveřmi často stával, krátce poté, co strýc Gottschalk objevil řezby a intarzie u jednoho kupce ve Florencii a přivezl je domů. Říkalo se, že práce pochází z krajiny kolem Byzance a za prvního křižáckého tažení se dostala do rukou benátských rytířů. Za příznivého osvětlení často pluly po oceánu ze starého tmavého dřeva lodě, nestvůry a démoni natahovali své mahagonové krky a shora se na něj šklebily škaredé dubové tváře s otvory po sukách místo očí a s červotočem prožranými zuby, zatímco nad nimi se vznášeli cherubové a serafové s křídly z ořechu a jasanu a na obzoru zářilo svaté město z ryzího ebenového dřeva, tak nádherné na pohled, že mu do tváře vháněl rudou barvu stud nad tím, že se nemůže podílet na jeho osvobození !

Ale to byl ještě dítě a měl hlavu plnou ideálů.

Teď mu bylo skoro padesát, byl to v podstatě starý muž. Nezúčastnil se žádného křižáckého tažení, a přesto viděl ze všeho toho, co Bůh stvořil, víc než mnozí ze samozvaných osvoboditelů, kteří ve jménu božím bičovali celý svět a sami byli hrůzně bičováni v žalářích Seldžuků a v mučírnách Pečeněgů; hlavy mnohých z nich, nabodnuté na hrotech kopí, zdobily v nekonečných špalírech příjezdové cesty k pohanským branám. V době, kdy se učil, jak vydělávat peníze, ustoupily sice Johannovy duchovní ctnosti do pozadí, ale nikdy se nezapomněl modlit psalmum, miserere mei deus est a hledět na své bohatství očima skromnosti.

Založí kostel, přísahal si opakovaně, tak jako kdysi Hermann de Novo Foro, jemuž město Kolín vděčilo za sv. Mauricia, a nechá pro něj namalovat velkolepý oltářní obraz, Utrpení Kristovo, na podkladu z plátků ryzího zlata. Všechno to zařídí, až budou mít za sebou příští dny, až pominou starosti a pochybnosti o sobě i bezesné noci.

Teď ale měl na práci něco jiného.

Zaklepal a vstoupil do pokoje za dveřmi.

Stará paní seděla potmě, ale byla vzhůru. Johann věděl, že vlastně nikdy pořádně nespí. Slepota jí jako spánek stačila a v tomto spánku se opájela obrazy ze svého života, když byla ještě mladá a spolu s Wernerem, již dávno mrtvým a téměř zapomenutým, sídlila a vládla v Rýnské uličce. Konaly se tam slavnosti, jejichž věhlas pronikl až do Londýna, Paříže a Říma. Hostila římské kardinály, viděla, jak ve velkém plesovém sále tančí bohatí kupci z Cornwallu a jak před ní padají na kolena flanderští páni ve špičatých kloboucích a s naditými peněženkami. Obdivovali ji pro její smysl pro obchod, ctili pro její moudrost a toužili po ní pro její krásu.

To všechno bylo už dávno.

Přesto nežila v minulosti, nýbrž tady a teď. Za svými zapadlými víčky hleděla do budoucnosti a někdy jako by viděla mnohem víc než všichni ostatní, kteří se domnívali, že jsou schopni vidět.

Johann se posadil na okraj židle proti ní a odstavil stříbrný svícen.

Mlčel a zíral do plamene.

Po chvilce se pomalu předklonila. V odrazu světla svíčky vypadaly její rysy jako vytesané do bílého mramoru. I přes zavřené oči a hluboké vrásky se dala tušit fascinace, kterou kdysi vyzařovala. Jako by člověk pozoroval posmrtnou masku velmi staré a velmi krásné ženy.

„Máš starosti,“ zašeptala. Z jejího plného, melodického hlasu již zbyl jen šelest, suché listí, které vítr posílá proti zdi.

„Ano.“

Johann sepjal konečky prstů. Stařena si sotva slyšitelně povzdechla.

„Ty už nevěříš v naši věc?“

Zavrtěl hlavou, jako by to mohla vidět.

„Tak to není, matko. Věřím v ni pevněji než kdykoli předtím. To, co děláme, je správné.“

„Ale už nevěříš bezpodmínečně v naše společenství.“

„Nevěřím.“

„Hm.“ Bílé prsty zase pokračovaly ve své cestě po černém sametu sukně, hledaly se navzájem, splétaly se. „Inu, Gerhard Morart je mrtev. Musel zemřít ne proto, že jsme krutí, že já jsem krutá! –, ale protože si to žádala naše věc.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale zdá se, že někteří z našeho kroužku to nechápou. Dneska si ti blázni myslí, že mohou projít ohněm, aniž by se popálili.“

„Do ohně musíme všichni,“ prohodil Johann tiše. „Někdy, jednou.“

„Samozřejmě. Ale co je bohulibé a co nikoli? Přemýšlel jsi někdy o tom, jaká je to troufalost chtít znát vůli boží a na druhé straně vykonávat jeho jménem právo? Když ani papež neumí prokázat, že je skutečným sluhou Páně, jsou-li tedy cesty boží nevyzpytatelné, jak učí bible, pak je možná právě papež tou skutečnou třískou v oku božím. Kdo tedy bude hořet dřív? Ten, kdo zpochybňuje nejvyšší autoritu svaté církve římské, nebo ten takzvaný Svatý otec?“

„Mně to připadá jako rafinovanost, na niž žádný smrtelník nedokáže dát odpověď.“

„Možná je pokus vykládat slovo boží tak, jak se nám to hodí, opravdu rafinovaný. A právě proto by ses neměl zbytečně trápit, můj synu. Na tomto světě nenajdeš žádnou z odpovědí, o něž usilujeme. Ale měli bychom přestat jednat jen proto, že nevíme?“

„Budeme jednat!“ ozval se Johann rozhodným hlasem.

Kůže jako pergamen na stařeniných vyschlých rtech se napjala. Usmála se.

„Jen bych byl rád,“ pokračoval, „kdybych měl pohromadě lepší spolek. Nesdílím sice Mathiasovy obavy ohledně Mohučského a Heinrich je prostě jen trochu bojácný, ale zato jsou tu jiní.“

„Ano, já vím.“ Zvedla hlavu a vysunula bradu. Chřípí se jí chvělo, jako by se pokoušela zachytit nějakou letmou vůni. „Máš starost o Daniela, viď? Je prudký a jednoho dne někoho zabije.“

„Nebo bude zabit. Daniel je periculum in familia.“

„Kuno mi připadá nebezpečnější.“

„To ano,“ řekl temně Johann. „Právě Kuno je onen jiný, jehož jsem měl na mysli.“

„Ale my nesmíme Kuna odsuzovat jen proto, že hovoří srdcem. Gerhard Morart ho houpal na kolenou. Kuno se chtěl stát kameníkem stejně jako on. Když šel Gerhard na vandr, naléhal Kuno na svého otce, aby mu dovolil jít s ním, i když byl jen malý, velmi malý chlapec, který se sotva naučil myslet a mluvit. On stavitele chrámu nadevše miloval.“

„Tím hůř.“

Stařena natáhla ruku a hledala Johannovu hlavu. Vyzáblými prsty se dotkla jeho vlasů.

„Kuno přece není žádný hlupák,“ uklidňovala ho. „On se vzpamatuje a bude zase stát při nás, jak jsme si to navzájem slíbili.“

„A když ne?“

Stařena mlčela.

Johann vstal a jemně ji políbil na čelo.

„Dobrou noc, matko.“

Vzal svíčku a zamířil ke dveřím.

„Johanne.“

„Máti?“

„Měl by ses možná trochu rozptýlit. Čti si v žalmech. Myslím, že v osmé knize žalmů, kde je volání o pomoc proti nelítostným nepřátelům, najdeš radu, kterou hledáš.“

„Ano. Jistě máš pravdu.“

Odešel z jejího pokoje, tiše za sebou zavřel dveře a přistoupil k anglické skříňce pod goblénem, na němž byla zobrazena lovecká scéna z řecké mytologie. Mohutné svíce, silné jako ruka, stojící v dubových svícnech po obou stranách skříňky, poskytovaly dostatek světla na to, aby se dalo číst. Vytáhl zásuvku, vyňal Písmo svaté a pak ten těžký svazek rozevřel.

Zdola k němu doléhaly hlasy. Theoderich a Daniel hráli v kostky, zatímco Johannova hospodyně Hadewig zpívala jakousi starou píseň, mající neuvěřitelné množství strof.

Usmál se.

Když se nyní dny krátily a noci byly čím dál chladnější, sedávali opět častěji pospolu u krbu a vyprávěli si různé příběhy. Rodina žila rozptýlená po celém Kolíně, ale tady, na dvorci v Plstnickém příkopu, kde stará paní snila o dnech minulých i budoucích a svými sny naplňovala dům, až jim člověk zcela propadl a zapomínal na čas a zimu venku, tady pobývali nejraději.

Johann rychle listoval v bibli, hledal místo, o němž se mu zmínila. Nešlo o to se uklidnit. Stará paní věděla, že jeho znalost bible není dostatečná, že v ní musí hledat, aby její poselství pochopil.

Nakonec tu stránku nalezl a prstem putoval po řádcích.

Chvilku stál bez pohnutí. Pak knihu zavřel, uložil zpátky na místo a šel se dolů ohřát.

Jacop

Dlouhými skoky se hnal Jacop proti stínu. Jeho pronásledovatel zřejmě s takovým náhlým obratem nepočítal. Byl příliš blízko a pravděpodobně také příliš ohromen, než aby se dokázal zastavit nebo aspoň vyhnout. Narazí na sebe jako dva berani. A jen Bůh ví, který z nich bude poté schopen zase odejít. Pro Jacopa to však bylo lepší než si nechat vstřelit šíp do zad.

Jacop pocítil zvláštní uspokojení, že může svého protivníka konečně spatřit. Ten cizí muž mu už nepřipadal tak obrovitý jako na chrámovém lešení, ale stále ještě dost velký. To, co svíral v napřažené ruce, opravdu připomínalo samostříl, jen mnohem menší. Byl celý v černém jako havran, rysy tváře se v té tmě sotva daly rozeznat. Měl vysedlé lícní kosti, kosmaté obočí, nad ním vysoké čelo a spoustu dlouhých rozevlátých vlasů. Jacop by nedokázal říci, zda ta tvář je hezká či odporná. V pohybech svého soupeře cítil cosi nezkrotného, zvířecího. Ten tvor proti němu zabil Gerharda Morarta, Tilmana a Marii. Pokud to je sám satan, nezbývá Jacopovi čas ani na poslední modlitbu.

Pokud to však je člověk, ať už ho přivedla na svět a s pomocí samotného ďábla vychovala kterákoli čarodějnice! –, dá se přelstít. Dokonce i sám satan již byl ošálen.

A pokud jsi zvíře, pomyslel si rozzuřený Jacop, tím spíš. Vždyť já jsem taky zvíře. Lišák!

Čekal, že se s ním srazí.

Nedošlo k tomu.

Jeho protivník roztáhl paže a odrazil se. Jacop viděl, jak se před ním zvedá černý plášť, výš a výš, a cítil dotek hrubé látky na tváři, když ho obr přeskočil.

Tak vysoko nikdo neskáče. Ale to je jedno.

Jacop bez dechu vyběhl z té slepé uličky a za nejbližším rohem zahnul dolů k Rýnu. Slyšel, jak ho ten druhý již opět pronásleduje. Ohlédl se, předpokládal, že ho má v patách, měl však větší náskok, než čekal. Ten úskok se mu tedy podařil.

Zabočil do malé uličky, o níž věděl, že vede k chrámu, uháněl, co měl sil kolem stromů a hradeb, vlevo podřimoval klášter sv. Maximina. Mnichům začínal den v jednu hodinu po půlnoci. Vstoupí do jejich kláštera, přísahal si, ve všem si bude odříkat a s mnichy se modlit, jen když se té hodiny dožije a bude ještě dýchat. Větve ho šlehaly do rukou i nohou a zraňovaly ho ve tváři. On však nic z toho nevnímal.

Při okraji cesty se vynořil kostelík, docela malý a nenápadný. Nějaký muž vyšel, cosi vyhodil na cestu a chystal se zase vejít. Kutna se mu ve větru vzdouvala.

„Otče!“

Jacop sklouzl k jeho nohám a popadl ho za rukáv. Mnich se polekal a snažil se ho setřást. Byl tlustý, holohlavý a supěl.

„Pusťte mě dovnitř,“ těžce oddechoval Jacop.

Mnichova očka na něho přes tučné tváře podezíravě bleskla.

„Na to už je příliš pozdě,“ vyštěkl.

„Příliš pozdě?“

„Už je po mši.“

„Prosím vás, pusťte mě dovnitř. Jen na okamžik, moc vás prosím.“

„Už jsem přece říkal, že to nejde, milý synu, měl bys přijít…“

„Ctihodný otče!“ Jacop se chopil jeho rukou a tiskl je. „Nechte mě, ať se vyzpovídám. Teď okamžitě! Víte přece, že mi tuhle milost nemůžete odepřít v žádný hodině, taková je boží vůle i zákon, vy to víte moc dobře!“ Na chvíli pochyboval, zda je tomu skutečně tak. Možná taky ne. V církevních záležitostech se moc nevyznal, ale za pokus to stálo.

Mnich zvedl udiveně obočí a zatvářil se nerozhodně.

„Tedy…“

Z konce uličky sem doléhaly kroky. Tiché, rychlé a pravidelné.

„Otče, prosím!“

„Tak dobře. Jinak se tě nezbavím.“ Nevrle Jacopa postrčil do kaple a zavřel za ním hlavní vchod.

Jacop horečně přemýšlel. Jak je možné, že ten druhý je mu zase na stopě? Odkud ví, kudy běžel?

Je jako větřící zvíře.

Náhle ho cosi napadlo.

„Svěcenou vodu. Otče, kde je svěcená voda?“

Tlusťoch spráskl ruce nad hlavou. „On chce svěcenou vodu! Kde je svěcená voda? Kdepak asi bývá v kostele svěcená voda? Kriste Ježíši, milosrdný Bože, kdy tys byl naposled v chrámu Páně? Tadyhle přece!“ Jeho tlustý krátký ukazovák zamířil na prostou kamennou misku na sloupu. „Tohle je svěcená voda. Ale nemysli si, že si jen tak… Co to vlastně děláš? To ti nakukal sám rohatý? Tohle není žádná louže, aby ses v ní mohl koupat!!“

Jacop přistoupil k míse, chopil se jí a její obsah si vylil na hlavu. Pokud vrahovi nemůže uniknout díky své rychlosti, pak mu k tomu možná dopomůže moc svěcené vody. Bůh ho bude ochraňovat.

Mnich mu vytrhl misku z rukou a zrudl jako krocan.

„To tě opustili všichni dobří duchové?“ křičel celý rozlícený. „Ven!“

„Počkejte.“ Jacop přeběhl k okénku vedle hlavního vchodu.

„Já budu… Já zavolám…“

„Zavřete pusu. Venku číhá satan.“

Mnich ztratil řeč. S očima vytřeštěnýma, jak mu to jen odulý obličej dovoloval, se pokřižoval.

Jacop nakoukl ven.

Zahlédl stín a trhl sebou. Stín se blížil po cestě ke kostelíku, tam se zastavil a nejistě se ohlédl.

Jacop se neodvážil ani dýchat.

Stín popošel o kousek dál, opět zůstal stát a rozhlížel se. V jedné chvíli se Jacopovi zdálo, že jeho bezvýrazný pohled spočinul právě na něm.

Pak se díval doprava a doleva, sem a tam. Vzhlédl k obloze. Měsíc jeho profil na temném pozadí stromů a hradeb stříbřitě zvýraznil a ozářil dlouhé vlasy.

Je zmaten, jásal Jacop. Nechápe, kam jsem zmizel. Rozum mu říká, že musím být někde tady blízko, ale smysly tvrdí opak.

Uvěří svým smyslům. To dělá každý dravec.

S napětím čekal, dokud postava váhavým krokem opět nevykročila. Po chvíli splynula s tmou.

Stín ho ztratil!

„Milý synu, co ta zpověď,“ šeptal mnich. Na čele mu vyvstaly drobné krůpěje potu. Celý se třásl.

„Ještě chvilku strpení, prosím vás.“

Temnou kostelní lodí se čas vlekl bolestně pomalu. Mnich dostal nejspíš takový strach ze satana, že se neodvážil odejít.

Když si byl Jacop konečně jist, že svému protivníkovi unikl, klesl vyčerpaně na studenou kamennou podlahu, zavřel oči a vyslal krátkou děkovnou modlitbičku ke svaté Voršile. Ta mu byla ze všech světců nejsympatičtější. Bez okolků se rozhodl, že jí poděkuje za záchranu svého ubohého hříšného života, a na oplátku velkoryse zapomene, že se chtěl někdy stát mnichem u sv. Maximina.

„Co to tu vykládáš o satanovi?“ klepal se mnich.

Jacop se vylekal.

„O satanovi? Ach tak. Na to zapomeňte.“

„A co zpověď?“

„No jo, zpověď. Víte, když to tak uvážím, na to je vlastně ještě dost času.“

„Ale…“

„Právě jsem si vzpomněl, že jsem byl u zpovědi zrovna dneska ráno. Představte si! Nebo to bylo včera večer? Povězte, otče, copak může prostej, počestnej chlap natropit za den tolik neplechy, aby to stálo za zpověď?“

Mnich na něho vytřeštil oči, jako by se přeslechl. Pak se vzpamatoval a mdle se usmál. Tvář měl jako měsíček, ale bez jeho roztomilosti.

„Můj milý synu…“

Jacop se koukal zvednout. Ten milý syn nijak mile nezněl.

„… když jsem byl v tvém věku, dokázal jsem tři chlapíky tvého vzrůstu zmydlit tak, že si museli počítat žebra. Na to jsem teď už samozřejmě příliš starý a příliš zbožný.“ Ostrým krokem přistoupil k Jacopovi a vlekl ho k východu. „Ale na to, abych tě bohulibým kopancem vyprovodil ze svého kostela, na to bych měl ještě stačit!“

Jacop o tom přemýšlel.

„No jo,“ řekl. „Taky si myslím.“

12. září

Na nic už nečekal, otevřel dveře z těžkých fošen, rozhlédl se po cestě a přikrčený mazal pryč. Doufal jen, že stín na něho už nečeká.

Tentokrát ho nikdo nepronásledoval.

Mnich opět vyšel před svůj kostel a s rukama v bok kroutil hlavou.

Zpověď? Ten ryšavý mizera k němu tak ještě jednou může přijít ke zpovědi!

Pak ho zlost přešla. Zbožně se nadechl svěžího vzduchu a mumlal rychlé Ave Maria.

Jaká krásná a klidná noc.

Jacop

Když se Jacop probudil, měl ošklivé sucho v ústech. Spal nanejvýš tři hodiny, z nichž dvě znamenaly učiněné utrpení, peklo zlých snů.

Ale žil.

S bolavými kostmi se posadil a chvíli přemýšlel, proč ho všechno bolí, jako kdyby ho zmlátili nebo lámali kolem. Pak uviděl lana, na nichž ležel. Silná jako hadi se klikatila po dně malého člunu. Nejspíš má od nich na těle pěkný vzorek.

Protáhl se, ale bolestí se opět schoulil. Když si vyhrnul krátké rukávy kazajky, všiml si, že má pravé rameno roztržené a rudomodré. Narazil jím na zeď u brány, když se snažil uprchnout svému nočnímu pronásledovateli u Petrské kaple. Ohmatal si bolavé místo konečky prstů a zasténal. Bolelo to ještě hůř, než to vypadalo.

Opatrně vykoukl přes palubní zábradlí na provoz na překladišti. Kotvilo tu několik břichatých lodí z horního toku Rýna, musely připlout v noci. Lodníci teď měli plno práce s překládáním břidlice ze středního Rýna na povozy tažené osly. Mezi nimi Jacop zahlédl přístavní zřízence, jak se svitky papíru a brky dozírají na práci. Byl tu hluk a shon, třebaže podle slunce neodbila ještě ani šestá. V přístavu se však začínalo pracovat ještě před rozbřeskem.

Nejvyšší čas, aby zmizel.

S bolavými údy přelezl zábradlí a skočil na zem; doufal, že ho nikdo neviděl. Byl to jen malý člun, ke všemu byl vytažen na souš a zřejmě neměl na palubě žádné zboží. Jenže hlídači neměli rádi, když tu přespávali žebráci a všelijaká verbež. Jakmile někoho načapali, okamžitě to znamenalo být podezřelý z krádeže, což byla většinou také pravda. Na tom, že si někdo jako tentokrát Jacop chtěl jen zachránit život, vůbec nezáleželo.

Loudal se loděnicí jako někdo, kdo rád lelkuje. U brány do Rýnské uličky panoval čilý ruch. Bylo to jedno z několika málo míst, kudy se smělo přivážet zboží do města, a kromě toho zde stála veřejná obilní váha. Tomu odpovídala dlouhá řada povozů a kár. O kousek dál vlevo u brány na Plstnický příkop se skupina městských biřiců spolu s několika dráby v pestrém oděvu zabývala tím, že kontrolovala několik zpustle vypadajících postav. Jacop si vzpomněl na nezdařenou krádež kotlety a usoudil, že by se tu raději neměl ukazovat. Každá jiná cesta do města znamenala sice okliku, ale byla pravděpodobně bezpečnější.

A jak tak šel podél městských hradeb s jejich strážními věžemi a domečky v cimbuřích, nenápadně pozoroval spěchající dělníky, klábosící námořníky, dozorce a celníky. Byl připraven kdykoli vzít nohy na ramena. Momentálně však bezprostřední nebezpečí zřejmě nehrozilo. Doufal, že ho jeho protivník z minulé noci ztratil z očí či lépe, že ho už nezvětří, poté co se polil svěcenou vodou. Což opět svědčilo o tom, že má co dělat s jakousi podivnou bytostí, s démonem či dokonce se samotným satanem.

Jacopa zamrazilo.

Ale dá se ďáblovi vůbec uniknout? Ten by ho vyčmuchal všude. Stín ho však ztratil.

Že by přece jen člověk?

Náhle si vzpomněl na Marii. Byla mrtvá. Málem si nedokázal vybavit její tvář. Vypudil ji z hlavy. Všechno, co se stalo minulé noci, mu připadalo nesmírně vzdálené, téměř jako by ty strašné zážitky existovaly ve vzpomínce jiného člověka. Jacop byl natolik chytrý, aby věděl, jak je ten pocit klamný. Měl neurčitý dojem, že ten příběh ještě neskončil, nýbrž naopak právě začíná a on musí počítat s nejhorším. Nemůže se neustále koupat ve svěcené vodě. Kolín je velký, ale ten, kdo ho tak houževnatě hledá, ho taky vyslídí, a o tom, že ten stín hledá právě jeho, se nedalo pochybovat.

To on byl ta oběť. Nikoli Tilman.

Asi by bylo nejlíp, kdyby z Kolína odešel. Koneckonců prchá celý život, proč ne taky teď? Jenže jak často ještě bude muset utíkat?

Jacopovi se nechtělo odcházet. Už ne.

Došel k Prádelní bráně, od níž se dalo dojít na Thurnský trh. Jacop prošel bez velkého spěchu pod předsunutým hrázděným průčelím domu, kde seděli celníci a vypisovali nákladní listy, vmísil se mezi chodce a nechal se unášet davem. Kousek před Senným trhem zahnul do Rýnské uličky, proběhl kolem honosného kamenného domu rodiny Overstolzových a pak Sladovnickou uličkou na Plstnický příkop. Na tržišti se zatím nechtěl ukazovat, i když se jeho hladový žaludek ozýval velice hlasitě. Ale tady měli na jeho zrzavou palici nejspíš nepříliš pěkné vzpomínky, zvláště u masných krámů.

Ty jeho vlasy!

Je možné, že by ten stín z lešení jeho vlasy zahlédl? Při pádu ze stromu ztratil klobouk, ale ještě nebyla taková tma, aby se barva jeho kštice nedala rozeznat. Bylo by tedy hračkou ho vyslídit. Vždyť září zdálky, jako by si o popravu přímo koledoval. A ta jeho hučka je provždy tatam. Měl ji na sobě Tilman. Totiž to, co z něho zbylo.

Měl pocit, jako by se mu v útrobách hemžily tucty stonožek. Rychle doběhl do vchodu domu Overstolzových, sundal si kazajku a začal si ji omotávat kolem hlavy. V rameni mu bolestně zabodalo, pravou ruku měl téměř k ničemu. Látka mu padala do očí. Vztekle zaklel, strhl ji dolů a udělal další pokus. Bez úspěchu.

„Co tady děláš?“ zeptal se ostrý hlas za ním.

Srdce se mu zastavilo.

Pomalu se otočil a s úlevou si oddechl. Žádný dlouhán s hřívou, který by na něho mířil samostřílem. Ten muž měl na sobě oříškově hnědý kabát, olemovaný černou kožešinou, pod ním vínově červenou nabíranou suknici. Hlavu mu kryla vyšívaná čepice s klapkami na uši a bradu zdobil prošedivělý plnovous. Změřil si Jacopa chladně jiskřícíma očima.

„Odpusťte!“ špitl Lišák.

„Čumilové tu nemají co dělat, slyšíš? Mohl bych na tebe poštvat pár statných psů.“

„Ano. Ano, samozřejmě. Ještě jednou odpusťte.“ Jacop sbalil svou kazajku a chtěl se kolem muže protáhnout.

„Hej ty!“

Zastavil se. V krku jako by mu uvízl knedlík, a ať polykal, jak polykal, nechtěl se hnout.

Muž přišel blíž. Jacop zahlédl, jak rukou odhrnul plášť a sevřel hrušku malého meče, který mu visel u boku v pouzdře se zlatým kováním.

„Já jsem chtěl… chtěl jsem si jen drobet odpočinout,“ hbitě ho ujišťoval Jacop.

Muž se zakabonil.

„Jsi žebrák,“ řekl. „Proč nežebráš před kostely?“

„Já nechtěl žebrat.“

Okamžik. A proč vlastně ne?

„To jen ten hlad, však víte!“ Jacop nasadil svůj nejzkroušenější výraz a výmluvně ukázal na břicho, na němž nebyl jediný zbytečný gram tuku. „Kolena se mi podlamujou, jsou jak vosk na slunci, a to slunce mi dočista spaluje mozek. Nevím, jestli se dožiju dnešního večera. A co moje ubohý děti! Má žena! Ale odpusťte, pane, odpusťte milostivě, jestli jsem vám stál v cestě, nechtěl jsem nic špatnýho, jen trochu toho božího smilování a něco do žaludku. Odpusťte.“

Byl to dost strojený proslov, ale neminul se účinkem. Muž si ho pátravě prohlédl od hlavy až k patě a potutelně se usmál.

„Jak se jmenuješ?“

„Jacop, pane. Říkají mi Lišák.“

Muž sáhl do kapsy kabátu a vtiskl Jacopovi do dlaně minci.

„Pomodli se za mě, Lišáku.“

Jacop horlivě přikývl. „To udělám, pane. Slibuju.“

Sevřel poklad v dlani a spěchal pryč.

„A kup si něco k jídlu, Lišáku, místo abys kradl,“ volal za ním muž.

Jacop se obrátil a viděl, jak muž mizí ve velkém domě. Měšťan! Bože a všichni svatí! Ten musí pocházet z rodu Overstolzů, nejvlivnější rodiny v celém Kolíně a okolí. Jestli tohle nebyl dobrý kšeft!

Prohlížel si minci. Zlaťák! Bylo to dost na to, aby mohl zahánět démony noci o nějaký ten lahodný okamžik déle.

Ale není to dost na to, aby na ně mohl úplně zapomenout.

Svíral chladný kov a spěchal, přičemž se levicí snažil upravit si tu proklatou kazajku na hlavě tak, aby mu zakryla vlasy. Byl už skoro na Plstnickém příkopu, když se mu to konečně podařilo. Ani si netroufal představit, jak v tom asi vypadá, a už vůbec nemyslel na to, co tomu řekne Richmodis.

Ramenem mu znovu projela bolest.

Richmodis zatím byla jediný člověk, který mu mohl pomoci. Jeho pohled putoval nahoru po Potoční. Dnes tam bylo vidět víc lidí než včera.

Vroucně doufal, že svou přítomností Richmodis neohrozí. Skutečnost, že ještě žije, považoval za znamení toho, že je zatím v bezpečí, jenže za něco, co Jacop viděl, ale neměl vidět, už byli zabiti dva lidé. Aspoň to předpokládal. Zatím ještě neměl dost času na to, aby o tom přemýšlel.

Jak se tak blížil k potoku, prohlížel celé okolí, ale Richmodis nikde neviděl.

Bude muset zase jít. Nebo sebrat odvahu a zaklepat u ní, jenže to pak riskuje, že mu starý z Weidenu utrhne hlavu, protože má na sobě jeho šaty a boty. Možná to bude chtít všechno zpátky a zažaluje ho u konšelů z krádeže.

Jacop s ním v duchu rozmlouval, říkal, ano, jistě, vezměte si klidně, co je vaše. Pokud jde o kabát a klobouk, doporučuju vám Plackovu uličku, tam leží jeden s šípem v zátylku, ten nebude dělat žádný potíže a všechno vám vrátí.

Aha, šíp! Nezabil jsi ho nakonec ty sám?

Jacop cítil, jak se mu na čele perlí pot. Posadil se u nízkého břehu a ponořil ruce do vody. Nad tímhle jsem se vlastně vůbec nezamyslel!

Bylo toho moc najednou. Lehl si na záda, rozpřáhl ruce a hleděl do modrého nebe.

Nejspíš mu jsou už v patách, konšelé, drábové a biřici. K tomu i Gerhardův vrah, a navíc ještě pár řezníků.

Výborně, výborně.

Zavřel oči. Kéž by dokázal usnout!

„Tak co, nechtěl jste mě naučit hrát na flétnu?“

„Richmodis!“

Obličej měla vzhůru nohama, zdálo se, že se po něm sápou prameny jejích vlasů. Prudce se zvedl a cítil, jak mu ramenem znovu projela bolest, ostřejší než předtím. Kazajka mu sklouzla z hlavy, rozbalila se a spadla do bláta.

Richmodis přikročila blíž a usmála se. Na ruce nesla zakrytý košík.

„To jsem si nepomyslela, že vás zase tak brzo uvidím.“

„Říkal jsem přece, že miluju váš nosejk.“ Jacop se pokoušel vstát. Všimla si jeho poraněného ramene a ušklíbla se.

„Pane na nebesích! Jak jste k tomu přišel?“

„Dveře byly moc ouzký.“

Vyhrabal se na nohy, zvedl kazajku ze země a provinile ji vyprášil. Její pohled putoval od ramene k tomu kusu hadru, zkoumal ho od hlavy až k patě a vrátil se opět k rameni. Sáhla mu na ně a stiskla.

„Au!“

„No no. Vřeštíte jako hejl.“

„Richmodis!“ Jacop ji vzal kolem ramen, ale pak ho napadlo, že to asi není nejvhodnější, a opět ji pustil. „Já vím, že chci trochu moc, ale…“ Ohlédl se. Zase lidi, kteří na ně civí.

„Co jste provedl tentokrát?“ povzdechla si.

„Říkala jste, že váš strejc je felčar.“

„On je dokonce doktor a děkan u sv. Máří Magdalény a zná se s důležitejma lidma. Proč?“

„Měl by mi… já totiž nevím, co mám s ramenem. Jdou po mně, protože jsem všechno viděl, jen kvůli tomu pitomýmu stromu, a to s tím oblečením mě mrzí, ale já jsem přece chtěl jen pomoct Tilmanovi a…“

Richmodis potřásla energicky hlavou a zvedla ruce.

„Přestaňte! Kdo po vás jde? Co jste viděl? A kdo je Tilman? Ničemu z toho nerozumím.“

„Ani já ne,“ přiznal Jacop.

„Tak pojďte.“ Vzala ho za paži a táhla do domu. „Nechci, abych vás zase musela lovit napolo utopeného mezi plátnem a vykládat báchorky o spoustě svejch mužskejch nejrůznějším žvanilům, co sem zase přiběhnou.“ Otevřela dveře a gestem ruky ho pobídla dovnitř. „Tak šup tam.“

„Nebudete mít nepříjemnosti s otcem?“ zeptal se nesměle.

„Ty vaše ohledy mi jdou na nervy. Tadyhle se posaďte.“ Ukázala na lavici vedle krbu. Praskal tam ohýnek. Světnice byla prostá, ale útulně zařízená.

Jacop zavrtěl hlavou. „Ne. Poslyšte, já sice nepocházím zrovna z lepších kruhů, ale vím, že by počestný měšťanský děvče nemělo brát do světnice někoho jako já, když je lidem na očích. Radši půjdu.“

„Ať vás to ani nenapadne!“

„Myslím to vážně.“

„Já taky,“ řekla energicky. „Rozdávat roztomilý flétničky, sebrat kazajku, tátův klobouk a kabát, to jsem moc zvědavá, kde to všechno teď je, a pak vzít roha? Chraň vás pánbůh.“ Hleděla na něho přísně, snažila se tvářit nadurděně, ale pak se musela smát. „A na můj nos koukejte zapomenout.“

Jacop odevzdaně rozpřáhl ruce, zvedl se z lavice, ale opět si sedl. Dívka vztyčila ukazovák.

„Tady zůstat! Hned jsem zpátky.“

Přikývl a zhluboka si povzdechl. Bylo neodpovědné, že Richmodis vyhledal, jenže nevěděl, co si jinak počít. Byl zraněný a ke všemu mu ještě hrozilo nebezpečí, že ho Clemens obviní z Mariiny smrti. Počínal si jako úplný blb, že odtamtud utekl. Kdo uteče, je vinen. To by tak ještě scházelo, aby mu tu vraždu přišili, a navíc i Tilmanovu. Nakonec by na něho svedli i to, že srazil Gerharda z lešení. Ale to ne! Alespoň z tohohle ho nemůžou podezírat. Jsou přece svědci, kteří viděli, že to byla nehoda. Svědci, kteří u toho nebyli.

Richmodis se vrátila s putýnkou plnou vody. Přišla ze zadní světnice, která vedla na dvůr. Weidenští měli zřejmě vlastní studnu. To nebyla žádná samozřejmost. Většina obyvatel patřila k některému ze společenství, která se dělila o studny na rozcestích a nárožích.

Richmodis si klekla na lavici vedle něho a začala mu hadříkem opatrně vymývat ránu. Počínala si tak šetrně, že to pro něho byla takřka slast. Za jiných okolností by si Jacop určitě vymyslel nějaké další poranění, jen aby ještě chvíli cítil dotek jejích něžných rukou.

„Tak.“ Hodila hadřík do putýnky a zkoumavě si prohlédla své dílo. „Víc teď udělat nemůžu.“

Jacop si rameno prohlédl. Hrálo všemi barvami.

„Richmodis…“ Chopil se její dlaně a stiskl ji. Nebránila se, upřela na něho své zelené oči a čekala, jenže on nevěděl, čím začít.

„Jste na útěku,“ snažila se mu konečně pomoci.

„To jsem.“

„To jste byl včera taky.“

„Včera to bylo kvůli krádeži. To je něco jinýho, takový je moje živobytí.“

„Ach tak, živobytí,“ posměšně zvedla obočí.

„Nestalo se nic, co si myslíte,“ řekl naléhavě. „Jsem podvodník a zloděj, to nezapírám. Jenže tentokrát jde o jinou věc. Mou jedinou chybou je, že jsem se nachomejtl ve špatnou dobu na špatným místě. Viděl jsem, jak kohosi zavraždili, vrah zase viděl mě a všichni, co jsem jim o tom pověděl, jsou po smrti!“ Při vzpomínce na Marii se mu zlomil hlas. Pocítil škrábání v krku a rychle se zadíval stranou.

Vzala ho ukazováčkem pod bradou a hlavu mu jemně pootočila zpět. „Dobře, a co dál?“

Pokrčil rameny a bolestí sykl. „Dál nic. Jsem v bryndě a nechci vás do toho zatáhnout. Věřte mi, já vás chtěl opravdu zase vidět…“

„V to chci pevně doufat!“

„… jenže vám tím možná ohrožuju život! Ta příšera mě minulou noc štvala po celým Kolíně, divím se, že jsem vůbec ještě naživu.“

„Příšera?“ Opět se jí mezi obočím objevila drobná vráska.

„Gerhardův vrah.“

„A vy jste mu unikl?“

„Jo. Prozatím.“

„Dobře. Tak si nemusíme dělat starosti. Kdyby vás byl mezitím našel, byl byste teď nejspíš na pravdě boží.“ Prsty mu vjela do vlasů, popadla je a trhla jimi takovou silou, že bezděky vykřikl. „Ale jak slyším, tak žijete.“

Pustila ho, vyskočila z lavice a vyšla ze světnice. Za dveřmi se ozývalo vrzání a harašení.

„A čí vraždu jste pozoroval, že vás chtějí za každou cenu oddělat?“ volala.

„Nekřičte tolik!“ Jacop obrátil oči v sloup a rychle běžel za ní. Zadní místnost byla kombinací kuchyně a sýpky umístěné proti zvyklostem v přízemí, jak se zdálo. Otevřela velkou truhlu a přehrabovala se v různých látkách a krámech. Lišák se opřel o rám dveří, ale v té chvíli zasténal. To rameno! Richmodis se na něho letmo podívala a pak opět pokračovala v přehrabování.

„Rozumím,“ prohodila. „Ten vrah je tady v truhle a všechno slyší.“

„Já vám to nemůžu říct. Nechci, aby ještě někdo zemřel.“

„Tohle si natáhněte.“ Hodila mu jakýsi kabát a čepici na uši. „Když o tom nechcete mluvit, musíme jednat. Nač ještě čekáte?“

Jacop si to oblečení prohlížel. Bylo opravdu pěkné, z jemné látky a hezky zpracované. Nikdy neměl na sobě nic podobného.

Richmodis zatleskala.

„Tak co je? Přeje si velkomožný pán, aby ho oblíkli?“

Jacop jí rychle vyhověl a narazil si čepici tak hluboko, že mu zakryla i poslední ryšavý vlas. Richmodis ho obcházela a ze všech stran ho upravovala, dokud nebyla zcela spokojená. Jacop se ale necítil příliš dobře. Připadal si nemotorný a nejraději by si zase vzal ten utahaný starý havelok.

„A co teď?“

„Teď? Jdem se projít.“

„Kam?“

„Za mým strýcem. Prohlídne vám rameno, něco pořádnýho vám naleje a vy mu přitom povíte, co se vám přihodilo. Pokud se vám podaří si ho získat, udělá pro vás všechno, aby si svůj život študovanýho člověka trochu okořenil. Pokud ne, srazí vás do příkopu. Bez klobouku a bez kabátu.“

Jacop nevěděl, co na to má říct. Vyšli z domu a zamířili šikmo přes potok na barvířský trh. Rozhlédl se, zda je někdo nesleduje, načež do něho Richmodis nesouhlasně šťouchla a přidala do kroku.

„Neohlížet se,“ šeptala. „Lidi se dívají tak jako tak.“

Po levici za sebou nechali kostely sv. Jiří a sv. Jakuba a míjeli karmelitánský klášter.

„Kde bydlí váš strýc?“ zajímal se Jacop a vyhnul se seleti, jež mu s kvikotem vběhlo pod nohy.

„Už jsem přece říkala, je děkanem u sv. Máří Magdalény.“

„To neznám.“

„Vy pohane!“

„Já nejsem pohan, jen jsem dlouho nebyl v Kolíně.“

„Sv. Máří Magdaléna je farní kaple proti sv. Severinovi. Je trochu malá, to je pravda. Strýc bydlí o tři domy dál a má tam taky studovnu.“

„Richmodis, je tady ještě něco…“

„Hm?“

„Ty šaty…“

„Jsou od mýho táty, aby bylo jasno.“

Ještě tohle!

„Zlobil se na vás kvůli těm věcem, co jste mi dala?“

„Ale jo. Nadával. Honil mě po baráku a řval tak, že se sousedi seběhli před domem.“

„Proboha! Ještěže dneska nebyl doma.“

„Jo, to je štěstí.“

Minuli starou římskou bránu, za níž začínala Severinská ulice, vedoucí přímo k velkým hradbám. Odtud dál to byl samý kostel, klášter a kaple, klášter bosáků, sv. Kateřina a další. Mezi tím stály patricijské domy a pivovary, v podstatě pro každého něco. Bůh ví, že Severinská ulice se měla čím honosit.

Richmodis energicky vykročila.

„Poslechněte, vy majitelko nejkrásnějšího nosejku široko daleko,“ ozval se Jacop po chvíli. „Kde vlastně je?“

„Kdo?“

„Váš otec?“

Zastavila se a změřila si ho, jako by nikdy v životě neslyšela tak hloupou otázku.

„No, kde by byl? U strejce!“

Ranní procházka

Přesně o sedmé se Mathias dostavil ke klášteru františkánů. Musel se podívat dvakrát, než Urquharta poznal. Vrah měl nyní na sobě černou františkánskou kutnu, kápě mu zakrývala skoro celý obličej a hlavu měl skloněnou. Vypadal, jako by byl ponořen do hlubokého rozjímání.

Mathias se zastavil vedle něho jakoby náhodně a zamžoural do slunka.

„Nač ten převlek?“ zeptal se.

Urquhart pootočil hlavu a bezvýrazně se na něho zahleděl.

„Zdá se mi vhodné, že provázíte zbožného bratra na jeho ranní procházce,“ prohodil. „Včera jste projevil jen malý zájem o to, aby nás viděli spolu. Nu, asi máte pravdu.“

„Bylo to možná poněkud přehnané,“ poznamenal Mathias. „Koneckonců nikdo neví, kdo Gerharda…“

„Tady ne. Pojďte.“

Rozvážným krokem kráčeli k nejbližšímu rohu a zahnuli doprava podél tmavých tisových keřů Mirweilerova dvora, v nichž právě tisíce špačků provozovaly své ranní představení. Před nimi i za nimi se táhla jedna z nejživějších kolínských řemeslnických ulic, vybudovaná a vydlážděná ještě Římany. Ze všech stran se ozývalo klepání, hoblování a dusání, mísící se s rachotem povozů a dupotem i funěním tažných zvířat, s vyvoláváním a křikem a s chrochtáním vepřů; co chvíli ten hluk přehlušoval zvuk zvonů z četných okolních kostelů a kaplí. Byli teď právě mezi ostruhaři, v jejichž dílnách se zhotovovaly i koňské postroje. Mathias si objednal sedlo, které pořád ještě nebylo hotové, ale mezitím už spolklo tolik peněz, že zvažoval žalobu u cechu.

Procházeli kolem otevřených dílen, honosných městských domů a kolem pivnice Münster, kterou Daniel k zlosti celé rodiny navštěvoval stále častěji. Pak se vpravo objevila veliká usedlost.

„Váš přítel,“ poznamenal Mathias posměšně.

„Přítel?“

„To je dvorec hraběte z Jülichu.“

„Wilhelm není můj přítel,“ namítl Urquhart znuděně. „Nějaký čas jsem mu sloužil a on z toho měl svůj užitek. Teď sloužím vám.“

„A není to nejhorší,“ poznamenal Mathias blahosklonně. Z kapsy pláště vytáhl hrušku a s chutí se do ní zakousl. „Gerhard je po smrti. Všichni hovoří o nehodě. Vaši svědkové byli užiteční.“

„Dva z nich byli užiteční.“

„Měl jste přece jen dva, nebo se snad mýlím?“

„Byli tři.“

„Tak?“ Mathias zvedl ukazovák ke rtům. „Zdá se, že stárnu. Ale tři jsou samozřejmě ještě lepší.“

„To tedy ne. S tím třetím jsem totiž nepočítal.“

Mathias zíral na hrušku se stopami svých zubů.

„Řekněte to ještě jednou.“

„Byl tam jeden zloděj,“ vysvětlil Urquhart. „Nejspíš kradl ovoce v arcibiskupském sadu. Viděl, jak jsem Gerharda srazil z lešení, a to je moc nepříjemná věc. Nemohl jsem vědět, že sedí ve stromě jako klíště, až nakonec spadl na zem. Možná strachy,“ sykl opovržlivě.

„A co teď?“ vykřikl Mathias, kterého to vyděsilo.

„Uklidněte se. Teď tu je zkrátka někdo, kdo může kolínské křesťany přesvědčovat o opaku, že totiž Gerhard neudělal chybný krok.“

„Ale co! Kdo uvěří nějakému zloději a žebrákovi?“

„Nejspíš nikdo.“ Urquhart zůstal stát a měřil si Mathiase ze stínu své kápě. „Stál byste o to?“

„Jak to já?“ vyjel Mathias. „To je přece vaše vina!“

„Nikoli,“ odporoval klidně Urquhart. „Nelze vědět o kdejakém vrabci, který sedí ve větvích. To nedokážu ani já. Ale nelamentujte předčasně, mám ještě něco lepšího. Gerhard… ale na to nemůžu přísahat… Gerhard s tím chlapíkem možná mluvil.“

„Cože? Myslel jsem, že byl hned po smrti! Vy mi působíte jeden šok za druhým.“

Urquhart se lehce usmál.

„Zemřel. To není totéž jako být mrtev. Umírající mohou měnit svou vůli, proklínat Boha, a to vše ještě než vydechnou naposled. Umírající stavitel chrámu by například mohl uvést vaše jméno.“

Mathias popadl Urquharta za paži a postavil se obrovi do cesty.

„Mně to nepřipadá moc směšné,“ sykl. „Proč jste toho ptáčka prostě hned nechytil?“

„Pokoušel jsem se.“ Urquhart vykročil a Mathias mu musel uskočit z cesty. Vztekle mrštil zbytkem hrušky proti domovní bráně a opět pokračoval ve zdánlivě povznášející procházce.

„A jak ten váš… pokus… dopadl?“

„Jeho stopu jsem nějak ztratil.“

„To to tedy nejspíš všude kolem rozkecal,“ zaúpěl Mathias. „Teď už to ví půlka Kolína.“

„Jo, několika lidem o tom řekl. Ale ti už nežijí.“

„Jak prosím?“ Mathias si myslel, že se snad přeslechl. Úsek ulice, na němž působili pánevníci, byl ještě dobrý kousek před nimi, a neustálé klepání jejich kladiv tedy nemohlo být příčinou toho, že mu dunělo v uších.

Urquhart pokrčil lhostejně rameny.

„Udělal jsem, co bylo nutné.“

„Počkejte.“ Mathias se snažil opět nabýt klidu. „Chcete snad říct, že jste oddělal další lidi?“

„Pochopitelně.“

„Svatá Panno!“

„Nechte toho pobožnůstkářství,“ zavrčel Urquhart. „Co na tom, když pošlu za stavitelem pár souputníků? Pokud vám dobře rozumím, záleží vám na uskutečnění vašich plánů přece víc než na životě a blahu spoluobčanů.“

Přistoupil k jednomu stánku, kde prodávali medové řezy a sladké koláče s ořechy. Svůdně to vonělo. Mince změnila majitele. Urquhart začal žvýkat a kousek nabídl Mathiasovi.

„Nedáte si?“

„Zatraceně, ne!“

Mlčky kráčeli dál. Místa bylo čím dál méně. Ulice byly plné lidí, kteří nakupovali, prohlíželi zboží, smlouvali s vyšívačkami hedvábí a erbů nebo prostě jen kráčeli za svými záležitostmi. Ze směru, odkud sem znělo klepání kovářů a pánevníků, se přiřítila horda dětí. Byla to oblíbená hra: mužů, kteří byli díky ohlušujícímu randálu svého řemesla vesměs napůl hluší, se děti ptaly na to, kolik je hodin, a pak se daly do běhu, protože za nimi zcela jistě letěl půltucet kladiv.

„Nedělejte si žádné starosti,“ mírnil ho Urquhart.

„Já že si nemám dělat starosti?“ Mathias se trpce zasmál. „Městem tu pobíhá kdosi, kdo by mohl všechno zkazit, a vy si tady pochutnáváte na koláči.“

„My ho najdeme.“

„Kdo je to my?“

„Potřebuju pár lidí. Určitě bych vás s tím neobtěžoval, kdyby to tak nespěchalo, ale nemám čas, abych je vyhledal sám jako ty svědky.

Dejte mi tři čtyři z vašich podomků, a pokud můžu radit, tak ty nejrychlejší.“

„K čertu s vámi! Víte aspoň přesně, co hledáte?“

„Jo.“ Urquhart si nacpal do úst poslední kousek koláče. Mathiasovi se dělalo špatně už jen z toho, jak ho pozoroval.

„No a? Jak se jmenuje? Jak vypadá? Mluvte!“

Urquhart si utřel koutky úst.

„Malý, hubený, zrzavý. Vlasy má rudé jak žhavé uhlí. Slyší na jméno Jacop.“

Mathias se zastavil jako zasažený bleskem. Měl pocit, že se mu třese půda pod nohama.

„Řekněte, že žertujete,“ zašeptal.

Během jediné vteřiny vystřídala Urquhartovu netečnost vysoce soustředěná pozornost.

„Proč?“

„Proč?“ Mathias vypadal jak bez ducha a kroutil hlavou. „Protože… ne, to nemůže být pravda!… protože jsem tomuhle Jacopovi dal ani ne před hodinou zlaťák.“

Urquhartovo husté obočí se zachmuřilo. Teď zase byla řada na něm, aby se vyděsil.

„Cože jste mu dal?“ zeptal se tiše.

„Jeden zlatý. Jacop Lišák! Stál před naším domem v Rýnské uličce a tak divně se kroutil. Skoro mi to připadalo, jako by si chtěl… zahalit hlavu.“

No jistě. Co taky jiného?

Vše bylo jasné.

„Jacop Lišák,“ zamumlal uznale jeho průvodce. „No, on je to skutečně lišák.“

„A já osel mu ještě dám zlaťák.“

„Těch máte ovšem dost, Overstolzi,“ podotkl Urquhart jízlivě.

Mathias Overstolz, synovec jednoho z nejbohatších a nejmocnějších koryfejů mezi kolínskými patricijskými rodinami a sám oplývající penězi i vlivem, se na hrůzný okamžik cítil chudý a bezmocný. Pak v něm vzkypěl hněv. Už se dost nabědovali a nalomili rukama. Je načase něco podniknout.

„Po těch mužích se podívám,“ slíbil a udělal čelem vzad. „Dám vám k dispozici tucet lidí z mého služebnictva, a navíc se pokusím sehnat pár vojáků. Vylíčíme jim Lišáka jako toho, kým taky je… jako zloděje, na jehož dopadení má rod Overstolzů velký zájem.“

„Budu muset s těmi lidmi promluvit,“ řekl Urquhart.

„Nelze se tomu vyhnout?“

„Ne.“

„S těmi vojáky vás nesmím nechat mluvit. Lorenzo, jeden člověk, kterému jsme dali nějaké peníze, nám jich snad pár sežene, ale vás nesmí v žádném případě vidět.“

„Chápu.“

„U sluhů je to něco jiného. V tomhle převlečení za františkána vás snad budu moci vzít k nám do domu. Chovejte se jako skutečný duchovní a přítel rodiny. Jde o to, že chceme předvést jednoho zloděje ke spravedlivému potrestání před boží stolici, hovořili jsme o tom a vy jste náhodou přišel se zbožným nápadem jak to provést.“

Urquhart přitakal.

„A cože to měl ukrást ten náš Lišák?“

Mathias chvíli přemýšlel a tu dostal nápad. Bezvadný nápad!

Krutě se usmál.

„Řekneme jim, že ukradl peníze. Ano, to je dobré. Ukradl mi peníze. Jeden zlaťák.“

Fyzikus

Kostel sv. Máří Magdalény nebyl vskutku žádným pozoruhodným svědectvím církevního stavitelství a k tomu ještě působil dojmem, že se rozpadá. Kolínští faráři, kanovníci, světící biskupové a další duchovní neustále tvrdili, že nevystačí ani s desátky, kde by pak ještě měli vzít peníze na údržbu domů božích? Bylo to poněkud přehnané, neboť velké kostely díky bohaté podpoře ze strany řemeslníků, kupců a šlechty přímo zářily dokonalostí a peníze nakonec stačily ještě na nový chrám. To požehnání se však soustřeďovalo pouze na střed města a na velké kláštery na okraji. Farní kostelíky jako sv. Máří Magdaléna byly odkázány jen na svou farnost, tedy na lidi ze svého obvodu, a tak bylo někdy v kostelní pokladničce peněz jen na dně.

Sv. Máří Magdaléna vypadala o to chatrněji, že hned naproti vypínal svou kamennou věž statný sv. Severin a dával okázale najevo, kde by asi Bůh přenocoval, kdyby vůbec kdy zavítal do těchto končin.

Při vší své nepatrnosti byl tento farní kostelík přesto pastvou pro oči ve srovnání s tím, v čem bydlel Richmodin strýc. Jeho domek patřil mezi zhruba tucet dalších zbořenin, které vypadaly jako parta opilců právě se kolektivně kácejících k zemi. Richmodis vysvětlovala Jacopovi, že její otec a strýc se opakovaně zapřísahají, že ty domky stojí rovně jako svíčky, což je ovšem dáno tím, že jsou obětí optického klamu: jejich vlastní šikmá poloha totiž odpovídá architektuře těchto staveb.

Jacop z toho slovu nerozuměl.

„Vy jste ale trouba,“ prohlásila Richmodis povýšeně a zaklepala na dveře.

„Tak mi to vysvětlete.“

„Později, ano? Copak zase není nikdo doma?“

Energicky vešla. Jacop ji neochotně následoval a z duše proklínal šaty starého barvíře z Weidenu, které měl na sobě. Pokud by tu jejich majitel skutečně byl, mohli se ještě lecčeho dočkat.

Ve světnici se však povalovala jen šedá kočka. Podívali se dozadu na maličký dvorek a opět se vrátili. Richmodis volala, vyšla do horního poschodí a odtud na sýpku. Za chvíli se vrátila a tvářila se, jako by záhadu rozřešila.

„Našla jste je?“ zeptal se Jacop.

„Ne, ale je tu otcův kabát, čili je tu taky on. A kde je jeden, nebývá ten druhý daleko.“

Vytáhla Jacopa opět na dvorek a ukázala mu na zemi prkenný poklop, k němuž byl připevněn zrezivělý kruh.

„Co to asi může být?“ zeptala se ironicky.

„Sklípek?“ hádal Jacop.

„Ale kdepak! V normálním baráku by za tím poklopem nejspíš měli možná sklípek, jenže tady se vchází rovnou do pekla. Dávejte pozor.“

Ohnula se, popadla kruh a desku zvedla. Dolů vedly příkré kluzké schůdky a se závanem zatuchlého vzduchu se z otvoru ozývala slova: „… že do budoucna odmítám stýkat se s někým, kdo chlastá chcanky jinejch lidí!“

„Jenže to já nedělám, ty vohnoute,“ namítal druhý hlas. „Já moč ochutnávám, což je něco úplně jinýho než ji pít, chápeš?“

„Chcanky jsou vždycky chcanky.“

„Moč, žádné chcanky, ty nemravo! A jenom kapičku, čímž zjistím, zda nemocný trpí cukrovkou; tady špičkou jazyka to dokážu rozpoznat, vidíš!“

„Jdi mi s tím svým zažloutlým svinským jazykem.“

„Takže zažloutlý jazyk? A jak si vysvětlíš, že tenhle svinský jazyk vládne nesrovnatelně bohatším a učenějším vokabulářem, než by ten tvůj pokurvený duch dokázal nashromáždit za sto let?“

„Já jsem se nekurvil, ale od tebe vím, žes byl na svatýho Davida po Vánocích v Uličce lásky, že musely přijít ty dvě z přádelny hedvábí a žes tam se svou študentskou cháskou vychlastal šestnáct věder vína!“

„To není pravda!“

„Je to pravda pravdoucí, s těma ženskejma jste se váleli, jen se divím, že jsem tě našel zdravýho a žes měl všechny údy. Člověk by čekal, že ti ten nástroj chlípnosti dávno uhnije.“

„Co ty víš, tlusťochu barvířská, o nástrojích chlípnosti? Vždyť ty ani nerozeznáš prd od vzdechu.“

„Zato rozeznám víno od chcanek!“

„Ha, ha! Quod esset demonstrandum. Kdyby ti člověk neřekl, že je to víno… ostatně, nedáme si?“

„Dáme!“

„Co je to tam?“ vyklouzlo Jacopovi.

Richmodis se vztekle podívala do sklípku, kde se mihotalo načervenalé světlo svíčky.

„To? To je můj táta a strejc.“

„A co tam dělají?“

„Říkají tomu učená disputace, která má bystřit rozum. Když ale vyprázdní soudek, moc bystře nevypadají.“

„Dělají to často?“

„Jakmile si najdou téma.“ Richmodis si povzdechla. „Pojďme, sejdeme k nim dolů. Nahoru vylezou nejspíš jen s největšími obtížemi.“

„Ale vždyť je časně ráno!“ zhrozil se Jacop.

Vrhla na něho nechápavý pohled. „No a? Já jsem vděčná apoštolům už jen za to, že ti dva nechlastaj i ve spaní.“

Jacop za ní sestupoval po schůdkách potřásaje hlavou a dával si pozor, aby na hladkých kamenech neuklouzl. Pak stanuli v čemsi, co se spíš než sklepení podobalo jeskyni. Bylo to překvapivě veliké a na první pohled se dalo poznat, že je to dobře zásobený zdroj vína. Ze stropu neustále kapala voda, páchlo to tu hnilobou a trochu taky záchodem, který Jacop objevil hned vedle sklepa. Tahle hladomorna, žádný jiný vhodnější výraz ho nenapadal, byla učiněná kuriozita.

Ještě větší překvapení ovšem představovali oba muži, kteří tu dřepěli na zemi, mezi sebou svíčku, každý s hliněným džbánem v ruce, a bez přestání debatovali, jako by Jacop a Richmondis byli jen dva další sudy, které se někdy příště mohou stát základem nové učené disputace. Oběma mohlo být kolem padesátky. Jeden byl malý, tlustý a dočista bez krku. Obličej měl rudý a zbytky vlasů nabyly v průběhu času barevného odstínu mezi hnědou a popelem. Prsty měl groteskně zkroucené, připomínaly stromy zasažené bleskem. Řídký vlnitý plnovous se zdánlivě podobal Jacopově kštici a trčel všemi směry. I přes chlad, který ve sklípku vládl, z něho pot lil všemi póry.

Ten druhý byl jeho přímým protikladem. Z prosté kutny trčel dlouhý, tenký krček, na němž neustále cukavě poskakovala kulatá lebka, vybavená nebezpečně dlouhým špičatým nosem a právě takovou bradou; nos a brada vypadaly, jako by společně vyrážely do útoku. Až na obloukovité obočí byl ten muž úplně lysý. Suma sumárum by všechny jeho tělesné znaky měly svědčit o hrůzné ošklivosti, on však kupodivu ošklivý nebyl. Malá očka sršela inteligencí i rozverností a v koutcích úst mu cukalo humorem. Jacopovi se okamžitě zalíbil.

Oba neustále mluvili a bědovali, bědovali a mluvili.

„Tak ticho!“ okřikla je Richmodis.

Vypadalo to, jako by učinil zázrak sám svatý Augustin. Ti dva zavřeli hubu a bezradně se na sebe podívali. Tlusťoch svraštil tvář, jako by ho rozbolela hlava.

„Proč křičíš, Richmodis, dítě moje?“ zeptal se.

„Jacope,“ řekla a nespouštěla z něho oči. „Tohle je Goddert z Weidenu, můj milej a roztomilej otec. Vedle vidíte vysoce učenýho děkana, doktora a ranhojiče Jaspara Rodenkirchena, ordinaria a lektora kanonickýho práva U františkánů, jakož i mistra sedmi svobodnejch umění. A je to můj strejc. Ti dva jsou zalezlí v týhle díře už asi od včerejšího poledne, a to se ještě ptají, proč křičím.“

„Milá dcero, jsem tvého názoru, že jsme si vedli načisto nekřesťansky,“ prohlásil Goddert z Weidenu tónem, jako by kladl základní kámen. „Kdybys nebyla včas naplnila svůj sklípek vínem, mohl jsem vést bohulibější život.“

„Už sama skutečnost tvého narození nebyla bohulibá,“ popichoval Jaspar Rodenkirchen a mrkl na Jacopa. Tomu se společně s Richmodis po jistém handrkování podařilo vylákat oba disputanty ze sklípku. Cestou nahoru se do sebe pustili znovu, ukázalo se ostatně, že jsou opilí méně, než se Richmodis obávala. Teď seděli v přední světnici pod tísnivě nízkým trámovým stropem kolem stolu s ozdobným ubrusem, na němž byl zobrazen kázající svatý František.

„Vy máte můj kabát,“ poznamenal Goddert.

Jacop se cítil unavený a zcela vyprahlý. Bolest v rameně začala být téměř nesnesitelná. Nejraději by ten Goddertův kabát na místě svlékl, jenže ruku měl jako strnulou a téměř nehybnou.

„Má tvůj kabát, protože potřebuje pomoc.“ Richmodis přišla zezadu a postavila na stůl sladkou buchtu.

„To je ono!“ zajásal fyzikus.

„Nezaslouží si to ani jeden z vás. Abys věděl, táto, od včerejška se starám o náš dům i zákazníky, barvím, dřu se a vymejšlím si ty nejdivočejší historky, abych si udržela chlapy od těla.“

„Tohohle taky?“ zeptal se Goddert opatrně a ukázal váhavě na Jacopa.

„Toho ne!“ Obdarovala Jacopa vřelým pohledem, začala trhat buchtu a kousky rozdávat.

„Jacop mi daroval flétničku,“ pronesla s pýchou, kterou nebylo možné přeslechnout.

„A cos mu za to darovala ty?“ chichotal se Jaspar.

„Tátovy starý šaty.“

Goddert z Weidenu zrudl ještě víc, chystal se k hromovému kázání, odkašlal si a ukousl ze svého kusu buchty. Jacop byl naprosto zmatený.

„Nevykládala jste mi, že vás honil po celým baráku?“ špitl Richmodis do ucha.

Výmluvně se usmála. „Ale jo.“

„Jenže on…“

Sklonila se k němu a zašeptala: „Dělala jsem si z vás dobrej den. Upřímně řečeno, on je to v podstatě dobrosrdečnej člověk, jen mu to nesmíte nikdy říkat, jinak si bude o sobě myslet kdovíco.“

„Hej vy tam!“ vykřikl Goddert s pokleslými koutky úst plných jídla. „Nechtěli byste s tím šeptáním přestat?“

„Proč je nenecháš?“ vyjel na něho Jaspar. „Jen proto, že s tebou si nikdo špitat nechce.“

„Se mnou si šeptají pořád, ty osle. Zato k tobě se choděj leda vyzpovídat.“

„Kdybych měl čekat, že se ke mně přijdou vyzpovídat ženské od tebe, mohl bych svou zpovědnici rovnou zabednit.“

„To neuděláš, protože pak by ses už neměl kde milkovat.“

„Nemluv rouhavě o svátosti zpovědi, ty valdenský sektáři!“

„Cože, já že jsem valdenskej?“

„A k tomu ještě prolhaný!“

„To je k smíchu. Ty budeš poctivýho řemeslníka obviňovat z kacířství! A kromě toho jsou valdenští…“

„Já vím, já vím.“

„Nevíš vůbec nic, protože tě duchovní věci vůbec nezajímají. Přičemž tvýmu odporu k valdenskejm dobře rozumím, vždyť oni takovejm jako ty zakazujou sloužit mši a přijímat dary.“

„Co to má znamenat, takoví jako já?“

„Nehodní flanďáci, co se věnujou milostnejm pletkám.“

„Tohle valdenští nikdy neříkali, ty prosťáčku, a i kdyby, tak je mi to stejně fuk. To se ti revma vrazilo do mozku, že se pokoušíš se študovaným člověkem hovořit o něčem takovém, jako jsou valdenští? Víš ty vůbec, že odmítají očistec a že jejich laičtí bratři požadují, aby se v celém křesťanství odmítalo uctívání svatých?“

„To nedělají!“

„Ale ano. Když tě budou bolet záda, nebudeš se už moct modlit k svatému Františkovi, a až umřeš, nebude žádná zádušní mše, žádné modlitby, nic. Tak to totiž požadují ti tvoji vykutálení valdenští, až na to, že sami svá pravidla nedodržují.“

„Jak to? Žijou vesměs bez žen a…“

„Nojo.“

„A nedělají nic jinýho, než že se drží čistýho Kristova učení.“

„Tak? A proč se tedy nedávno konal se třemi z nich v Cáchách soud, zrovna tohle léto?“

„Určitě ne proto, že by zašli do Uličky lásky.“

„Já jsem v té uličce nebyl.“

„Kecáš, kecáš.“

„A ještě něco ti řeknu, Godderte, ty starý prasáku, že to jsou heretici, nad nimiž synod ve Veroně nikoli náhodou vyslovil říšskou klatbu a vyloučil je z církve.“

„Veronskej synod, to byl jen vtip. Vyhlásili to jedině proto, že se papež bál o svý odpustky.“

„Vyhlásili to ve zbožné shodě zástupce boží na zemi papež Lucius III. a Fridrich I. Barbarossa, protože, jak k mému údivu zřejmě víš, ti tvoji vychytralí valdenští jsou ve svých sabbatati proti odpustkům. A já se tě ptám, kam by to vedlo, kdybychom už neměli odpustky? Chceš snad lidi uvrhnout do neštěstí, vyrvat jim tu Bohem danou šanci vykoupit se ze svých drobných prohřešků? Já ti říkám, Godderte, tady existují nebezpečné snahy přehnat chudobu kléru natolik, že se občas obávám, abychom se nestali národem katarů, paulikiánů a albigenských. Je ti vůbec jasné, že náš velkolepý chrám, jenž má čnít nad veškerým křesťanstvem, se dá postavit jen díky odpustkům?“

„Jdi mi s těma odpustkama někam. Možná je to všechno pravda, ale nemůže bejt bohulibý odsuzovat k smrti kazatele, co jsou sami proti trestu smrti.“

„Jenže proti němu jsou valdenští jen proto, aby mohli beztrestně šířit ty svoje kacířské řeči.“

„Vůbec ne. To je ryzí křesťanská morálka, já dokonce tvrdím, že jejich ústy promlouvá sám Kristus.“

„Jen aby tě nikdo nezaslechl.“

„Mě může slyšet každej. Já taky netvrdím, že chci k valdenskejm patřit, ale trvat na svátosti pokání, svatýho přijímání a křtu mi připadá přece jen podstatně víc ve smyslu Kristova učení než třeba prostopášnej život bratří ze žebravejch řádů, co jsou hanbou Kolína, nebo ten tvůj nákladnej vinnej sklípek.“

„Co máš najednou proti mému vinnému sklípku?“

„Nic. Nedáme si ještě?“

„Dáme!“

„A dost!“ plácla Richmodis plochou dlaní na desku stolu.

„A co říkáte vy k tomuhle tématu?“ obrátil se Goddert na Jacopa. Zjevně hledal spojence.

„Já se o politiku nezajímám,“ odpověděl Jacop mdle a zasténal, protože mu ramenem projela úporná bolest.

„Tady to vidíte,“ zlobila se Richmodis. „On potřebuje pomoc, zatímco vy se tu hádáte jako koňští handlíři. Tady už nikdo nic pít nebude. Ani ty ne, otče.“

„Co na to říct?“ Goddert zoufale zalomil rukama. „Jiný děti se chovají k rodičům uctivě. Tak dobře. Jaspere, ty jsi přece ranhojič. Tak něco dělej.“

Jaspar Rodenkirchen si Jacopa změřil zpod svraštěného obočí.

„Bolesti?“ zeptal se.

„V rameni,“ přitakal Jacop. „Je to čím dál horší.“

„Jak se to stalo?“

„Narazil jsem na zeď.“

„Moc rozumné. Můžete hýbat paží?“

Jacop se o to pokusil, ale způsobil si jen další záchvat bolesti.

„No dobře.“ Fyzikus vstal. „Richmodis, pomoz mu svléknout kabát i kazajku. Podívám se na to.“

„S radostí,“ usmála se Richmodis a hned se začala točit kolem Jacopa.

„Mám pomoct?“ nabídl se Goddert a chystal se vstávat.

„Radši ne. Chceme ho uzdravit, ne odpravit.“

Ne odpravit? opakoval si Jacop v duchu, zatímco mu Richmodis pomáhala z kabátu. S tím si nelamte hlavu, to už mají v úmyslu jiní. S námahou se vyprostil také z kazajky.

Jaspar k němu přistoupil a zevrubně mu prohmatal rameno i paži.

„Hm,“ zamumlal.

Prsty mu putovaly k lopatce, prozkoumal také zátylek a klíční kost.

„Hm, hm.“

Vyšetřil podpaží a pak ještě jednou ramenní kloub.

„Hm.“

„Je to zlý?“ zeptala se Richmodis úzkostlivě.

„Zlá je lepra. Richmodis, pojď sem.“

Jacop viděl, jak jí něco šeptá do ucha, nerozuměl však jedinému slovu. Dívka přikývla a vrátila se k němu.

„Měl byste něco proti tomu,“ nadhodila s koketním úsměvem, „kdybych vás objala?“

„Inu,“ Jacop se tázavě podíval na Godderta, ale ten jen pokrčil rameny. „Ne, samozřejmě ne.“

Richmodis se zazubila. Jacop cítil, jak ho její hebké paže objaly. Držela ho pevně a tiskla k sobě tak těsně, že se ani neodvážil vydechnout. Byla měkká. A vzrušující. Jacob na chvíli zapomněl na bolest, vůbec si nevšiml, že do svého objetí nezahrnula jeho zraněnou ruku, a ani necítil, že ji Jaspar uchopil.

Richmodis se na něho podívala.

Lehce pootevřela ústa a vtom Jacop…

… strašně zařval.

Zatmělo se mu před očima a bylo mu na zvracení. Jaspar mu bez varování ruku málem vytrhl, zatímco Richmodis ho vší silou táhla na opačnou stranu. Pak ho pustila. Poklesl v kolenou, ale na nohou se udržel a vrávoral k lavici.

„Co to bylo?“ vypravil ze sebe.

„Pohněte tou paží,“ řekl Jaspar klidně.

„Neměl byste mi něco vysvětlit?… No ne,“ podivil se Jacop, když paži natáhl. Ještě to trochu bolelo, ale zdaleka ne tolik jako předtím.

„Co jste to udělal?“ zeptal se nejistě.

„Nic. Jen jsem vám zase napravil kosti. Rameno vyskočilo ze správné polohy. Nebylo zcela vymknuté, takovou bolest byste nevydržel, ale nebylo to přesně tak, jak vás stvořil Pán. Už je to lepší?“

Jacop přikývl. Jeho bídná nálada byla tatam. Pohyblivost paží mu navrátila také pohyblivost ducha.

„Díky,“ hlesl.

„To nestojí za řeč,“ zahlaholil Goddert bodře.

„Ty radši mlč?“ okřikl ho podrážděně Jaspar. „Kdybys pomáhal ty, museli bychom ho teď pohřbít.“

Richmodis opět bouchla do stolu. „Nemůžete už konečně toho hašteření nechat? Jacop nám chce něco povědět.“

„Nejdřív jednu otázku,“ ozval se Goddert se vztyčeným prstem.

„A to?“

„Kdo tenhle Jacop vlastně je?“

„Správně,“ přidal se Jaspar. „To je zatraceně dobrá otázka. Koho jsem to vlastně vykurýroval?“

„On je…,“ začala Richmodis.

Jacop zvedl ruku, načež kupodivu všichni rázem zmlkli.

Pak začal vyprávět.

Ze života jednoho Lišáka

Byl to klidný rok.

Císař vydal všeobecné a neoblíbené nařízení namířené proti autonomii biskupských měst, zvláště pak proti arcibiskupství kolínskému. Tehdejší kolínský arcibiskup potvrdil vysvěcení kostela Makkabejských. Ve Stolkově uličce se usídlil řád kazatelů a jeden farář byl usvědčen z vraždy a popraven. Jinak se mnoho neudálo.

A narodil se Jacop.

Poměrně brzy ztratil přehled o tom, kolik mu je let. To nebylo nic zvláštního. Jen málokdo přesně věděl, jak je starý. Jeho rodiče byli mlčenliví sedláci, kteří na statku při kolínské chrámové kapitule ve Worringenu obhospodařovali jeden lán. Ročně platili dva feniky pachtovného rychtáři, který dvorec spravoval. Oddáni nebyli, protože by za to museli zaplatit dalších šest feniků, a těch buď neměli nazbyt, nebo o ně zkrátka nechtěli přijít.

Nejranější Jacopovou vzpomínkou byla jáma v hliněné podlaze domku. V ní musel sedat, když byli rodiče a sourozenci venku na poli nebo robotovali na panském. Přes okraj jámy viděl na ohniště uprostřed jejich jediné místnosti a na velký hliněný kotel nad ním, z něhož se ustavičně kouřilo. V prvním roce svého života byl příliš malý, aby z té jámy vylezl vlastními silami, ale později už z ní utíkal čím dál častěji. Když ho chytili někde mezi brázdami na poli nebo u vepřů, posadili ho zase zpátky. To dělali tak dlouho, dokud to mělo smysl, pak byla jáma ponechána pro další přírůstek.

Kolik sourozenců vlastně má, Jacop nevěděl. Jeho matka mluvila o zpropadeném houfu, ale přitom se usmívala. Počítání jí moc nešlo, a kromě toho některé děti umřely hned po porodu a ona byla neustále těhotná. Muž ji kvůli tomu bil, ale stejně tak ji zmlátil, když mu nechtěla být po vůli. Jacop si nevzpomínal, že by se mu kdy vzepřela. Stále se snažila usmívat, ale oči měla čím dál smutnější.

Prostě to tak bylo.

Když se naučil chodit, a tudíž, podle otcova názoru, mohl také pracovat, zemřelo mu několik sourozenců najednou na jakousi horkost. Neměl dojem, že by to bylo otci nějak zvlášť líto. Matka tenkrát plakala, ale spíš kvůli vlastnímu trápení než kvůli dětem. Pak se omlouvala Pánubohu, že se svému smutku tak poddala, a odevzdaně zírala před sebe. Přišel duchovní, a tak byly děti odvezeny.

Porce při společném jídle se však o to nezvětšily. Jídali prosnou kaši, prosnou kaši a opět prosnou kaši. Jacop mezitím zjistil, že k církevnímu statku, který sestával z několika tuctů pronajatých lánů, patřili i mnohem zámožnější pachtýři, totiž ti, co byli v dobrých vztazích s rychtářem. Někteří z nich měli dokonce nedělní šaty. Jeho otec, který nosil den co den jednu halenu, kalhoty a tmavošedý přiléhavý kabát, na tyhle sedláky při každé příležitosti nadával, říkal jim patolízalové a taškáři, aniž si ovšem sám dokázal polepšit. Jacop nevěděl, proč je otec tak chudý. Nevěděl vlastně vůbec nic, jen to, že chce pryč, vidět svět.

Když mu byly tři nebo čtyři roky, vzala ho matka do Kolína. Na příkaz chrámové kapituly tam měla dopravit kalhoty, jež sama ušila. Patřilo to k jejím povinnostem a Jacop do ní tak dlouho hučel, až směl jít s ní. Jeden z rychtářových pomocníků jel do Kolína náhodou týž den a nabídl se, že je oba na svém povoze vezme tam i zpátky, což bylo lepší než jít pěšky. Tak se Jacop dostal do Kolína.

A tam se poprvé zamiloval.

Byl chladný den v máji, ale celé město bylo na nohou, v ulicích se tlačily davy lidí a současně vycházely z bran tisíce svátečně oděných měšťanů s květinami a ratolestmi. Říkalo se, že se lidé sešli, aby spatřili Isabellu Anglickou, andělsky krásnou princeznu, která cestovala na svou svatbu s císařem Fridrichem II. Kolínský arcibiskup Heinrich z Müllenarku přijal jménem císaře její souhlas se sňatkem a nyní ji doprovázel do Wormsu, kde se měla svatba konat. Ku slávě města zařídil Heinrich, aby se zdržela po dobu šesti týdnů v Kolíně, vždyť Isabella byla budoucí císařovna. Všichni sice věděli, že Heinrich má pod slávou Kolína na mysli především vlastní slávu, ale tentokrát s arcibiskupem ve všech ohledech všichni souhlasili. Isabella v Kolíně! Nádherná nevěsta, o níž se říkalo, že je krásnější než slunce a líbeznější než ranní rosa. Probošt Arnold od sv. Gereona, jehož její krása okouzl
ila, byl vyvolen, aby Isabellu během její návštěvy ubytoval ve svém domě a hýčkal ji všemožným přepychem, samozřejmě opět v zájmu města Kolína. Všichni tak hovořili jen o Arnoldovi, jehož pýchu předčila pouze jeho užvaněnost, a on se vychloubal tak nestoudně, až Heinrich zvažoval, zda mu tuto výsadu opět neodejme. Poté se Arnold stáhl do spíše tichého štěstí a stejně jako mnoho tisíců Kolíňanů celý rozechvělý netrpělivě očekával Isabellin příjezd.

Jacopova matka se okamžitě rozhodla, že návrat domů poněkud odloží, aby byla u toho, až Isabella slavnostně vtáhne do města. Smála se a žertovala a v jejích jinak smutných očích se náhle opět objevil život. Brebentili a posunovali se v davu na ulici kousek po kousku kupředu, až se dostali do první řady. Jacob pak s horečnou nedočkavostí čekal na onen zázrak, jímž byl opojen celý svět, na jedinečnou Isabellu.

A najednou se objevila.

Byla to ohromná podívaná! Nějaká vynalézavá duše přišla na nápad postavit lodě, které zdánlivě pluly po souši, neboť byly taženy koňmi, skrytými za hedvábnými závěsy. Uvnitř seděli duchovní s houslemi, harfou, lyrou, píšťalami i flétničkami a hráli líbivé melodie, zatímco průvod doprovázeli obrněnci na bohatě zdobených koních a před průvodem běžely houfy bíle oděných dětí s liliemi ve vlasech a nevěstě mávaly girlandami.

Svět byl vzhůru nohama.

A konečně tu byla sama Isabella. Trůnila na pískově hnědém, plavém koni s nádhernou bílou hřívou a stejně bílým ohonem; následoval ji Heinrich a císařský nejvyšší dvorní soudce Petrus de Viena. Čtyři mladíci s květinovým věncem na hlavě, každý ve zlaté haleně a purpurových kalhotách, s vyšitým černým orlem na prsou chránili její vznešenou tělesnou schránku před sluncem, korunovali ji baldachýnem plným třásní a střapců, jakýmisi nádhernými nebesy, pod nimiž, tajemně zahalená závojem, vzdálená světu, zkrátka ztělesněná legenda, zdála se být ideálu svaté Panny blíže než jakákoliv ženská bytost před ní, ba dokonce zastiňovala i samu Matku boží, takže dav v blasfemické extázi padal na kolena, přičemž se někteří začínali modlit a zapomínali, kde končí pravda a začíná satanské zaslepení, jed Antikristův; a ty vznešené dámy na svých balkonech, krásné, a přece i bez závoje nedosahují
cí její krásy, týrané mučivou bolestí své ješitnosti, sténající falešnou úctou i obdivem a současně sžírané plameny nejistoty a závisti, ty dámy požadovaly, aby konečně mohly zahlédnout její tvář, tvář anglické světice, princezny, šlechtičny, děvky, nepořádnice, arcinepřítelkyně, ničitelky, tu tvář, tu tvář, tu tvář!

A jak tak po ní všichni volali, jak dav šílel, zvedla Isabella své bílé ručky k hlavě, prostým gestem sňala klobouk se závojem, svět toto tajemství spatřil a toto tajemství spatřilo svět.

V té chvíli Jacop pochopil, že Bůh existuje.

Cítil to ve svém dětském tělíčku, tváří v tvář té skutečné kráse byl prodchnut láskou a hlubokou úctou, pil z kalicha útěchy a milosrdenství, uvědomoval si, jak mu tluče srdíčko, cítil horečnaté čelo, okoušel nekonečnou milost Všemohoucího, rozplýval se v blaženosti zamilovaného pošetilce, který chce vše, a to okamžitě.

Stáli a užasle zírali, a tak Jacopova matka zapomněla na chlapíka s povozem, s nímž se chtěla vrátit a který již dávno odjel. Museli jít pěšky. Do Worringenu to bylo po svých víc než daleko, alespoň pro Jacopa, jehož srdce překypovalo, ale nestačil mu dech, a který v noci, když seděli pod dubem, sladce usnul, v srdci Isabellu a naději, že to Bůh s lidmi přece jen myslí dobře.

Do dvorce dorazili příštího dne pozdě odpoledne.

Sedlák matku zmlátil, až se zhroutila. Řval na ni, co si to pro Boha živého vlastně dovolila zůstat tam tak dlouho. Neodpovídala. Neměla už slov pro tento život, ale ani pro ten druhý, do něhož jedinkrát osudově nahlédla.

Uplynulo několik dní.

Pak zemřela.

Jacopova matka odešla bez úsměvu a její muž vedle ní stál s kamennou tváří.

Od toho dne se stal život na dvorci učiněným peklem. V příštím roce se horečka vrátila a vzala si další Jacopovy sourozence. Nejmladšímu se přihodilo ještě něco horšího, když seděl v jámě a utrhlo se ucho kotlíku nad ohněm. Podlahu i jámu zaplavila vroucí voda. Tentokrát farář nepřišel, dal vědět, že se musí starat o důležitější záležitosti svého stáda a může se objevit až o příštím úplňku. Jacopův otec tak dlouho nečekal, a tak za domkem přibyl další hrobeček. Poté už vůbec nepromluvil a nikdo s ním taky nechtěl mít nic společného. Tu a tam Jacop zaslechl od jiných dětí, že jeho táta je prý čaroděj a proměnil různé lidi ve vepře, aby si tak rozmnožil vlastní stádečko. Jacop se náhle stal podezřelým, neboť ryšavé vlasy nebyly právě příznakem zbožného smýšlení: děti po něm začaly házet kamením, jenže on ani nevěděl proč.

Pak jednoho dne zaklepal na dveře pocestný, prosil o nocleh a přinášel novinky z Kolína. Není zřejmé, co otce v té chvíli přimělo k tomu, že pocestnému nabídl, aby se pár dní zdržel; možná to byla ta neúprosná samota nebo čím dál větší strach o život, protože ho podezírali z černé magie. Jako protislužbu za střechu nad hlavou a tvrdý tmavý venkovský chléb vyprávěl ten muž bez přestání o tom, co se událo ve světě, a Jacopův otec poslouchal, jako vždy mlčky, a jen tu a tam zavrtěl hlavou.

Také Jacop naslouchal, bez dechu a s rozzářenýma očima. V temné světnici náhle ožívaly tak pozoruhodné příhody, že do sebe lačně sál každé slovo, třebaže jeho dětský rozoumek jen máloco chápal. Přesto byl fascinován tím vzrušujícím světem, v němž se všechno zdálo být tak složité.

Tak se s otcem dozvěděli, že zemřel arcibiskup Heinrich z Müllenarku, který se velice zadlužil u římských kupců, a že novým kolínským arcibiskupem se stal Konrad z Hochstadenu, přísný mladý muž, o němž kolovaly ty nejdobrodružnější zvěsti. Pokud člověk zprávám pocestného věřil, byl tento Konrad pořádný ničema, násilnický a nebezpečný, který neváhal využít jakýchkoli prostředků. Až do svého zvolení zastával úřad probošta u Panny Marie ad gradus a zřejmě se rozhodl, že muž jeho schopností má rozhodně na víc. Svévolně se tedy ujal ještě úřadu probošta kolínského chrámu, třebaže tam již jeden právoplatně dosazený byl. Konradovi to ani v nejmenším nevadilo. Starému proboštovi dal na srozuměnou, ať laskavě vyklidí svůj dům, a to rychle, což ten však neudělal. Vznikla trapná situace, a aby ji Konrad vyřešil, využil svých styků a nechal starého probošta uvrhnout do klatby.

Byl to obrovský skandál a vyvolal nepopsatelný zmatek.

Přišlo to, co přijít muselo: proces před kurií. Konrad byl předvolán do Říma, jenže Římané svého Konrada neznali: kam se Hochstadenskému nechtělo, tam se nedostavil. Účet byl vystaven okamžitě: v Kolíně se objevili papežští zmocněnci, aby starého probošta oficiálně potvrdili v úřadě. Ten se ovšem zdržoval ve svém domě a neodvažoval se do chrámu, kde panoval s několika nepříjemně vyhlížejícími chlapíky Konrad a drze prohlašoval, že vykáže každého, kdo se nepodvolí jeho autoritě. Probošt proto vyslal svého zástupce, jehož měli papežští legáti prozatímně instalovat, s tím, že on sám vezme věci opět do svých rukou, až Konrad zaleze do svého mariánského kutlochu a vzdá to.

Konrad byl učiněný ďábel. Zuřil a s pěnou u úst vyvlekl proboštova zástupce za vlasy z chóru. Poté se svou tlupou táhl k proboštovu domu, všechno, co nebylo důkladně připevněno, tam rozmlátil nebo sebral a roztřeseného starce zajal.

To bylo pro papeže přespříliš. Nestrpěl by ve svém stádě beránka, který pošlapává moc svaté římské církve a některé z jejích nejzasloužilejších činitelů. Krátce nato byl Konrad exkomunikován. Svatý otec vyhlásil interdikt nad všemi místy, v nichž se Konrad se svou bandou zdržoval, a všechno by skončilo moc ošklivě, kdyby se nestalo cosi zcela absurdního.

Konrad byl zvolen arcibiskupem.

Kdyby měl Konrad čas, pravděpodobně by se k smrti uchechtal. Starého probošta laskavě propustil ze zajetí, omluvil se mu a uhladil mu zmačkaný šat. Na jejich sporu už mu vůbec nezáleželo. Probošt chrámu? Ať si dědek v té funkci klidně zůstane.

Kolínští teď tedy měli za arcibiskupa rváče. Jenže Konrad byl všechno jen ne hlupák. Věděl, že Kolínští už dali vícekrát najevo, jak si svých arcibiskupských zeměpánů cení, totiž ani za mák. Arcibiskupové měli s Kolínskými vždy jen samé mrzutosti. Před necelými dvěma sty lety byl arcibiskup Anno rozezlenými měšťany vyhozen z města, protože pro svého hosta, biskupa münsterského, zabavil loď jednoho kupce. Panebože! Co je to jedna loď a nějaké to zboží, které naházeli do Rýna, aby vážený návštěvník z Münsteru nemusel sedět mezi lnem a sýry? Anno však nakonec musel uprchnout tajnou chodbou jako krysa, jinak by ho Kolínští nejspíš umlátili.

A poté Philipp z Heinsbergu, jemuž postavili před nos hradby, jakmile nechal město za zády. Je sice pěkné, že teď měli hradby, ale to se ho ti zkurvysynové nemohli aspoň zeptat?!

A konečně Engelbert z Bergu. Toho zákeřně zamordoval jeho vlastní synovec. Ten sice nebyl z Kolína, ale co na tom? Engelbert byl kolínský zeměpán a jako takový na to musel doplatit. Na rukou Kolínských ulpěla krev, svatá krev!

A Heinrich z Müllenarku? Nadělal spoustu dluhů, to ano. Jenže co jsou nějaké dluhy, jde-li o spásu duší? Co znamenají peníze v boji s ďáblem? Co k čertu nutilo kolínské kupce, stejně jako ty římské –, aby trvali na zaplacení svých pohledávek, jako by arcibiskup byl obyčejný dlužník, a pak ho ke všemu ještě očernili u papeže Řehoře, že vede nemravný život, smilní se ženami německých rytířů a vyhazuje peníze oknem za orgie a žranice?

Ti Kolínští ale byli nevděční hanebníci!

Byli však také první obchodní mocí v říši. Požívali práva zeměpána, ale již nyní byl Kolín prakticky svobodným říšským městem. Celní i mincovní záležitosti měli ve svých rukou. Začít si něco s Kolínskými přinášelo jen problémy. Bylo tudíž lepší jejich práva uznat.

Alespoň pro začátek.

Ten pocestný však také slyšel, že Konradovi v Kolíně zase tak moc nedůvěřují. Každý věděl, že inteligenci nového arcibiskupa převyšuje jen jeho bezohlednost. Zatím se choval na pohled zbožně, jako beránek. Podle mínění Kolínských však nebyl ani zbožný, ani neměl s tím bezelstným býložravcem nic společného. Však oni si se svým Konradem ještě užijí, to bylo nabíledni.

Byl zkrátka příliš prohnaný.

Dosud mu však nikdo nemohl nic vytknout, spíš naopak.

Nejdříve tento muž, který si ve své typické povýšenosti přisvojil také titul arcikancléře pro Itálii, založil dva pivovary, Medehuys na Starém trhu a Middes ve Follerově ulici. V důsledku toho sice bylo nutno platit potravní daň za pivo, ale dokud Kolínští směli pivo pít, byla jim každá daň dočista fuk. Nikdo nezapomněl na ty ošklivé časy, léta Páně 1225, kdy arcibiskup Engelbert vaření piva načas zakázal. Vezme-li se Kolínským pivo, vezme se jim taky chuť do života, aspoň to tvrdili, a oni to museli vědět líp než kdokoli jiný.

Pivnici Medehuys pocestný navštívil a chutnalo mu tam. Horoval o pivu, velebil každou bublinku v jeho pěně a líčil pití této tekutiny, která byla pro Jacopa čímsi zcela neznámým, takovým způsobem, že si chlapec připadal jak zaprášený džbánek.

Užasle naslouchal.

A s každým slovem z úst toho protřelého pocestného, který se přitom cpal kusy chleba tak lačně, až se kousl do prstu, se Jacop vzdaloval otci i dvoru a snil o tomto městě, i když nevěděl, co je to probošt, papežský legát ani arcibiskup. Stále před sebou viděl Isabellinu čistou, bílou tvář, ten den v Kolíně prožíval stále znovu a toto město pro něho čím dál tím víc představovalo onen skutečný život, o němž mu matka vždy vyprávěla, když se ještě mohl hřát v jejím úsměvu.

Jeho otec Kolín proklínal. Jinak neříkal nic.

Pocestný se znovu vydal na vandr a Jacop opět dřel na polích. Zemřel další z jeho sourozenců, a tak zbyl jen on a jeho starší bratr. Otec je honil jako volky. Týdny plynuly, jeden den jako druhý, nastalo léto, ale Jacopovi se pořád zjevovala Isabella a volala ho do posvátného Kolína. Byl jakoby otráven láskou a touhou po tom druhém světě.

Jedné velmi horké a velmi neklidné noci tiše vstal ze svého lůžka na slámě, popadl skrojek chleba a vyšel ven, pryč z jejich chajdy, dál podél lánu, až už ten jejich zchátralý domek nebylo vidět.

Pak se dal do běhu.

Po chvíli si musel odpočinout. Dvůr ležel už daleko za ním a na obzoru svítal nový den. Hladově si ukousl z chleba, rozhodl se, že si na chvíli oddechne, a uprostřed louky usnul.

Probudil ho až bzukot včel.

S rozespalýma očima potácivě vstal a zprvu nevěděl, kde je a jak se sem dostal. Slunce stálo již vysoko na obloze. Kolem dokola viděl jen přírodu, rozlehlá luka, tu a tam přerušovaná nízkým i vysokým křovím. O pár kroků dál začínal les.

Pak se rozpomněl. Utekl.

A náhle si připadal malý a ubohý, a tak se ani neodvážil vzhlédnout k obloze. Boží pohled ho tížil jako rozsudek smrti. Opustil jsi otce, bratra i dvůr a nechal je všechny na holičkách, říkal Bůh. Jsi zbabělec a zrádce, Jacope. Nezasloužíš si zůstat naživu. Čiň pokání!

Navrať se!

Jacop chvíli váhal. Isabella! Město. Ten druhý, pulzující život, bušení v jeho hrudi. Pak popadl zbytek chleba, zasmušile se obrátil a lovil v paměti, z kterého směru vlastně přišel. Po troše bloudění opět nalezl pěšinu, která vedla k pozemkům, na nichž hospodařili. Uvědomil si, že ušel hodný kus cesty, a mašíroval, co mu nohy stačily.

Bylo již pozdní odpoledne, když se srdcem těžkým jako kámen a s odhodláním mužně nést zasloužený trest zabočil kolem posledního křoviska, za nímž už začínal otcův pronajatý pozemek a odkud v dáli zahlédl jejich chajdu. I přes veškerý strach měl téměř radost, že se zase vrací. Nějaké to vysvětlení si už vymyslí, možná taky jednoduše kápne božskou. Zabít ho táta nemůže, vždyť ho potřebuje na poli. Možná nedostane den najíst, no a co. Nebo bude muset hlídat prasata, i kdyby byl na řadě bratr. To všechno jsou důsledky, které lze přežít. Anebo bude muset…

Jeho úvahy vzaly náhlý konec.

Daleko před ním, tam, kde byl jeho domov, stoupal k modré obloze sloup špinavě hnědého dýmu.

Nejdřív si myslel, že otec něco pálí. To musel rozdělat pořádný oheň. Obrovský. Pro založení takového ohně nebyl žádný důvod, nic, o čem by Jacop věděl, a tak se zahleděl pozorněji.

Jejich chatrč zmizela.

Jacop cítil, jak mu tuhnou údy, a měl dojem, jako by mu v mysli zapadla zástrčka. Měl pocit, že nemůže dýchat. Ozval se rozum a domáhal se známého obrazu, tam přece stála naše chatrč, obviňoval skutečnost, že je falešná, a požadoval od ní návrat k původnímu stavu.

Zůstával však jen sloup dýmu.

Jacopovi upadl chléb. S výkřikem se rozběhl, klopýtal přes hrbolaté brázdy na poli, šermoval rukama, až se k temnému dýmu přiblížil natolik, že dokázal rozeznat zhroucené zbytky jejich chajdy.

Oči ho pálily. Všechno se v něm vzpouzelo, nechtěl to vzít na vědomí.

Ta strašná pravda se pomalu plížila do jeho nitra jako pavouk.

Šel blíž.

Ještě kousek…

Ještě krok…

… a viděl…

… viděl…

„Co?“ zeptala se Richmodis tiše.

Jacop zíral do prázdna. Měl pocit, jako by se propadl v čase daleko zpět. Pracně se prodíral opět do přítomnosti.

„Tak co!“ naklonil se k němu Jaspar Rodenkirchen. „Co jste tam viděl?“

Jacop mlčel.

„Nic,“ odpověděl konečně.

„Nic! Co znamená nic?“ vyjel Goddert z Weidenu. S takovou odpovědí byl zjevně nanejvýš nespokojen.

Jacop pokrčil rameny.

„Nic. Nic tam nebylo. Jen dočerna ohořelý trámy a čadící zbytky rašeliny.“

„A pak? Co jste udělal pak?“

„Udělal jsem to, co jsem měl stejně v úmyslu. Šel jsem do Kolína.“

„A váš otec? A bratr? Co se s nimi…?“

„Okamžik,“ vpadl mu Jaspar do řeči. „Náš mladý přítel k nám určitě nepřišel proto, aby nám vylíčil svůj život. Ačkoliv mě to chytilo za srdce, to musím při všech svatých přiznat.“

Jacop byl opravdu bezradný. Neměl v úmyslu o tom všem tady vyprávět. Tyhle lidi sotva znal, ale oni mu viseli na rtech, jako by kázal o posledním soudu. A přitom to byl jen příběh jednoho malého chlapce.

Kluka, kterého jsem znal, napadlo Jacopa. Skutečně jsem to byl já? Náhle měl pocit, jako by vyprávěl příběh kohosi jiného, ani nevěděl proč.

„Šel jsem do Kolína,“ opakoval zamyšleně.

Richmodis mu položila dlaň na předloktí.

„Už o tom nemusíte mluvit.“

„A proč ne?“ naléhal Goddert. „Je to opravdu pěknej a zajímavej příběh. Něco takovýho dnes člověk jen tak neslyší. A zaplatit felčarovi za ošetření takovým příběhem, to pokládám za nanejvýš nezvyklý.“

„O tom není pochyb, milý Godderte,“ přitakal Jaspar. „Třebaže si nevidíš dál než na špičku svého červeného nosu, nebo si snad myslíš, že bych si mohl za příběhy kupovat víno?“

„Samozřejmě že ano,“ ozval se Jacop.

„Tak?“ Ranhojičova brada a nos společně zaútočily. „Tak to tedy víte víc než já. A jakpak by to šlo?“

„Jde to. Měl jsem v Kolíně jednoho kamaráda, jmenoval se Bram, hrál na flétnu. Bydlel v Šumařský uličce, hned naproti usedlosti, kterou teď vlastní Henricus Videlere.“ Jokulátor Henricus byl jedním z mála šumařů, kteří se vzmohli na vlastní dům a pozemek. Jeho žena Mechthild hrála na citeru. Říkalo se, že společně vystupovali již u arcibiskupa, a rozhodně se těšili jistému skrovnému blahobytu. Jinak byla platea mimorum, jak se Šumařská ulička oficiálně nazývala, spíš útočištěm různých potulných živlů, šprýmařů, kejklířů a herců, muzikantů a zpěváků, všehovšudy samých nepříliš vážených lidí. Bylo tam taky několik obecních domů k ubytování usedlejších umělců, kteří si dokázali vydělat aspoň tolik, aby si zaplatili stálé nocování.

„Starej Bram byl takovej vypravěč,“ pokračoval Jacop. „Stoupl si někam na roh a začal hrát na flétnu, až se shromáždili lidi. Pak nechal hraní a vyprávěl o vzdálenejch zemích, vybájenejch královstvích a zakletejch hradech, o krásnejch princeznách a neohroženejch rytířích, vyprávěl o cestách přes cizí rozbouřená moře, o soubojích s obry a mořskými netvory a taky o kraji světa.“

„Na kraji světa nikdo nikdy nebyl,“ soptil Goddert.

„Je to možný. Ale Bram za to svoje vyprávění dostával dost peněz.“

„Já si Brama pamatuju,“ ozval se zakaboněný Jaspar. „Tvrdil, že je křižák.“

„To jo,“ přikývl Jacop. „Zúčastnil se poslední křižácký výpravy. Měli jste ho zažít, když stál na foru. Každej mu naslouchal, dokonce i ti Hirzelinové a Hardefustové, Quattermartové, Lyskirchenští nebo Kleingedanckové a jak se všichni jmenujou. Zastavili koně a poslouchali. Patricijové i duchovní, zbožní bratři a sestry od žebravejch řádů a světící biskup od Velkýho sv. Martina, co pořád bouřil proti důkazům ďáblovejm, a přece tu stál, vždycky znovu a znovu. A Bram vyprávěl! Kupci se mu vysmívali a nadávali mu. Na jeho líčení sice nebylo ani zrnko pravdy, ale oni stáli, jako by je očaroval. A všichni něco dali, peníze, víno nebo ovoce. Bůh je mi svědkem, že jsme si ty první roky žili dobře.“

„Já to pořád říkám, že se ti šumaři nemají špatně,“ potvrdil Goddert.

„Bram mě sebral, když jsem po dlouhejch dnech bloudění konečně dorazil do města. Myslím, že na mě asi nebyl moc pěknej pohled. Zrzavý hubený vyžle s obrovskejma očima a ještě větším hladem.“

„Prostě lišče,“ zašklebil se Jaspar.

„Přezdívku Lišák mi dal právě Bram. Kupodivu to nebylo kvůli vlasům, musel jsem ho asi zvlášť vychytrale ukecávat, než se sám přesvědčil, že bych mu já, hladovec, mohl bejt snad k něčemu užitečnej.“

„A co? Byl jste?“

Jacop zavrtěl hlavou. „To já nevím.“

„Kde je teď?“ zeptala se Richmodis. „Nevzpomínám si, že bych někdy o vašem Bramovi slyšela.“

„Je mrtvej. Umřel před mnoha lety. Nakonec byl tak chorej, že jsem se vydal na vandr za nás oba a hrál jsem na flétnu sám. Bram mě naučil všechno, co uměl a znal, dokonce i pár docela rafinovanejch malejch kouzelnickejch triků.“

„To je pravda! Jacop ti vyloví flétnu z ucha!“ vykřikla nadšeně Richmodis a zatahala starého Weidenského za vousy.

„Au, necháš toho! Do uší pořádnejch lidí žádný flétny nepatřej.“

„Proč ne,“ vmísil se Jaspar, „když za nimi není žádný mozek. Podle mne by se z tvých uší daly flétnami zásobovat i Mohuč a Cáchy.“

„Ale moc to nevyneslo,“ ujišťoval je Jacop a snažil se ty dva zarazit, než se do sebe opět pustí. „Hrál jsem na flétnu a snažil se dávat k lepšímu Bramovy historky, ale u mě se lidi příliš nezastavovali.“

„Ačkoliv hrajete tak hezky,“ namítla Richmodis a zatvářila se rozhořčeně.

„Na flétnu hraje půl Kolína.“

„Ale vy hrajete líp!“ trvala na svém.

Jacop se vděčně usmál. „Naučím vás to. Slíbil jsem to, a slovo dodržím.“

„A teď?“ chtěl vědět Goddert. „Pořád ještě žijete v Šumařský uličce?“

Jacop se rozpačitě zahleděl na svůj kus buchty.

„Kdepak. Po Bramově smrti jsem už nedokázal sehnat tolik peněz. Navíc jsem se dostal do sporu s jednou bandou žebráků. A tak jsem z Kolína odešel a pokoušel se uchytit v Cáchách. Ale tam to taky nebylo lehký. Poslední roky jsem jen tak táhl od města k městu. Zůstat dlouho na jednom místě, to mi prostě dělá potíže.“

„A co vás tedy přivedlo zpátky do Kolína?“

„Nevím. Minulost? Měl jsem štěstí, že jsem takříkajíc zdědil chajdu ve výklenku hradeb. Krátce nato jsem poznal Marii, ta měla opravdickou střechu nad hlavou. Zpočátku jsme si rozuměli dobře, tak dobře, až jsem chudákovi Tilmanovi slíbil, že mu už brzy přenechám výklenek, protože jsem si myslel, že najdu bydlení u Marie a jejího pasáka. No jo… jenže jsem se přepočítal.“

„A teď?“

„Hraju na flétnu. Ne moc často, protože pořád vyřezávám nový flétničky na prodej. Tu a tam najdu práci v přístavu. A pak zase…“

„Pak si zase nakradete, co potřebujete,“ prohlásil tvrdě Jaspar a přísně si Jacopa změřil. „Ale to není ten příběh, který nám chcete vyprávět. Nebo lépe řečeno musíte vyprávět, pokud mě neklame můj instinkt, abyste se s boží pomocí vyhrabal ze svých zřejmých potíží. Tak dobře, Jacope, pobavil jste nás. Jaspar Rodenkirchen není žádný nelida, a dokonce i v Goddertově soudkovitém těle bez krku tluče srdce opravdového křesťana. Jak vám tedy můžeme pomoct, ovšem za předpokladu, že jste nikoho nezamordoval?“

Jacop na sobě cítil jejich pohledy. Chvíli zvažoval, že radši půjde. Před očima se mu zjevila Mariina tvář a Tilmanovo groteskně pokroucené tělo. Jako by pouhé vylíčení oné temné události stačilo k tomu, aby své posluchače odsoudil k smrti, všechny, jak tu seděli, Richmodis, Jaspara i Godderta. Jako by je, kdyby znali jeho tajemství, nemohlo už nic uchránit před malým samostřílem a rychlým krátkým šípem. Pravdě už nesmí nikoho obětovat.

Tak tedy uteče. Zase.

Richmodis jeho myšlenky zřejmě uhádla.

„Vy nám nevěříte?“ otázala se.

Byl to jen trik. Richmodis to věděla a Jacop to věděl rovněž. Teď už to nebyla jen jeho věc, jak se rozhodne, nýbrž také jejich. Šlo o důvěryhodnost jeho hostitelů, o jejich poctivost a čest. Richmodis ho prostě doběhla.

Jaspar se na Richmodis letmo podíval.

„Poloviční příběhy nejsou žádné příběhy,“ podotkl rozvláčně. Pak zvedl obočí, jako by se musel podrobit nepříliš příjemnému osudu. „No, když nám nedůvěřujete…“

„Jo,“ zabručel Goddert, „proti nedůvěře člověk nic nenadělá.“

Jacop se zhluboka nadechl a jednoho po druhém si prohlédl. „Ale jo,“ procedil mezi zaťatými zuby. „Já vám věřím.“

Richmodis se vítězoslavně usmála. Jaspar s Goddertem se na sebe ušklíbli.

„Víc než vám bude milo,“ zašeptal Jacop.

Plstnický příkop

Kolem tabule se shromáždil tucet mužů hranatých postav, s mozolnatými dlaněmi a tvářemi ošlehanými větrem. Zírali na urostlého Urquharta se smíšenými pocity hrůzy, nejistoty a úcty. Mathias, ruce založené, se opíral o dveře, zatímco Urquhart dával pacholkům instrukce. Po chvíli uspokojen opustil místnost a vyšel ven. Koně pro něho i pro Johanna již byli připraveni.

„Já to nepokládám za bůhvíjak dobrý nápad,“ prohlásil Johann, jemuž pomáhal do sedla zbrojnoš. Stejně jako Mathias měl dlouhý černý plášť, to na znamení smutku.

„Je to to jediné, co má smysl,“ odpověděl Mathias.

Johann propustil zbrojnoše pohybem pravice v černé rukavici a počkal, až bude z doslechu.

„Urquhart je vrah a bezbožník,“ řekl rozzlobeně. „To, že nám slouží, ještě není důvod k tomu, abychom si ho pouštěli do domu. Kromě toho to pokládám za nanejvýš nebezpečné.“

„Já vím.“ Mathias se vyšvihl na koně a poplácal ho po svalnatém krku. Zvíře si odfrklo. „Co bychom tedy podle tebe měli dělat? Setkávat se s ním před branami města v nějakém skrytém koutě a dát dohromady dvanáct chlapů z okolních dvorů? To by trvalo celý den. Anebo vůbec nic nepodnikat a jen doufat, že si ten zrzavý parchant tu svou nevymáchanou hubu nepustí na špacír?“

„To by bylo nerozumné,“ uznal Johann s nechutí.

„Právě. Po Gerhardově pohřbu promluvím s Lorenzem a požádám ho, aby nám dal k dispozici pár vojáků.“

„Urquhart s nimi v žádném případě nesmí…“

„Samozřejmě. Taky nebude. Ať jim Lorenzo poví totéž, co vykládal Urquhart pacholkům, že totiž jeden zrzavý taškář připravil Overstolzovy o zlatý peníz, a pak je rozestaví u nejdůležitějších městských bran, protože toho Lišáka možná napadne, že se z Kolína vytratí.“

„Je k tomu Lorenzo vůbec oprávněn?“

„Vybral jsem ho právě kvůli jeho oprávněnosti, Johanne. Rozhodně se o to pokusí. Ostatně by si tu spoustu peněz, které mu dáváme, měl taky zasloužit.“

„No dobře,“ zavrčel Johann. „Musíme to povědět ostatním.“

Pobídli koně do pomalého kroku a projížděli velkou branou dvorce ven na Plstnický příkop. Všude bylo mnoho lidí. Jakmile uviděli patricije v černém, okamžitě jim uhýbali z cesty. Mnozí mumlali rychlou modlitbičku. Zpráva o smrti stavitele chrámu se mezitím donesla i do nejzapadlejších koutů Kolína, a tak každý věděl, k jakému poslednímu rozloučení se ti dva jezdci ubírají.

„Theoderich je všechny svolá.“ Mathias vedl svého koně přímo mezi dva apaticky vypadající žebráky, kteří se usadili u Obilní brány, a zatarasili tak průchod do Sladovnické uličky. „Předpokládám ale, že se setkáme s celou naší povedenou skupinkou v Marzellenské ulici.“

„Člověk nikdy neví,“ zahuhlal Johann.

„Máš pravdu. Daniela jsem například dnes ráno zahlédl za stájemi; že by tam snad přespal?“

„Nevím, co má Daniel co pohledávat za stájemi,“ odsekl nevrle Johann. Nejspíš litoval, že to téma svou poznámkou vůbec navodil.

Mathias se zakabonil.

„Měl bys na něj víc dohlížet,“ prohodil s jasnou výčitkou v hlase.

„Tak?“ Johann se posměšně ušklíbl. „A kdo dohlíží na tvoje děti? Slyšel jsem Gertrud vykládat, že se mohla klidně provdat za zamrzlý Rýn, prý by to vyšlo nastejno jako manželství s tebou. Svým dětem projevuješ taky tolik srdečnosti?“

Mathias ho rozezleně pozoroval. Věděl, že v široce rozvětveném klanu Overstolzových má pochybnou pověst člověka bez jakéhokoli citu a soucitu.

„To sem teď nepatří,“ poznamenal chladně.

„Jo,“ povzdechl si Johann. „To sem nikdy nepatří. Ale dobře. My všichni víme, že se Daniel nesmířil s tím, že přišel o úřad konšela. Byl jedním z nejmladších. Můžu proti němu zakročit, ale nemůžu ho odsuzovat za to, že kvůli tomu zatrpkl.“

„Pořád ta stará písnička,“ odsekl Mathias podrážděně. „Danielovi jsme úřad konšela koupili, tos zapomněl? Cožpak jsem já taky nebyl konšelem? A neodstranil mě snad Konrad stejně bezohledně jako Daniela? A toulám se kvůli tomu po pivnicích, bratřím se s chátrou, chlastám jako duha a obtěžuju počestné ženské?“

Johann mlčel. Neměl chuť rozvíjet toto téma dál. Od té doby, co kolínský arcibiskup v minulém roce odvolal z úřadu téměř všechny konšely i purkmistra z Mlynářské uličky, o ničem jiném se nemluvilo. Také Mathias i Daniel museli v důsledku těchto pochybných opatření konstatovat, že jejich politická kariéra ztroskotala. V nové městské radě zasedalo nyní mnohem méně patricijů než předtím. A ti vykonávali svůj úřad spolu se řemeslníky a kupci nižšího stavu.

„Nedávno jsem měl to potěšení přečíst si, co napsal o Konradových nových konšelech náš dobrý Gottfried Hagen,“ prohodil Johann ve snaze, aby se jejich rozhovor stočil jinam. „A kdyby to nebyl hřích, s nenávistí bych sledoval, jak byli do čela svatého města Kolína postaveni takoví oslové. I kdyby člověk strčil osla do lví kůže, stejně bude hýkat jako osel.“

Mathias se kysele usmál.

„A dále píše: Berou od chudých i bohatých víc, než se to dělo kdykoli předtím, a o tento lup se dělí s biskupem. Když mají někoho odsoudit, nejprve se optají biskupa, jaký rozsudek by mu byl vhod, aby neztratili jeho přízeň; vždy se řídí přáním a nárokem biskupa, nestalo se nic, co by on nechtěl.“

„Gottfried se jednou propíše až na šibenici. Ale má přirozeně pravdu. Ti prokletí blázni a patolízalové! Konšelé si dnes musí nechat líbit ty nejjedovatější útoky, vyjádří-li se ve prospěch urozených rodin.“

„Všechno se změní,“ prohlásil Johann velmi rozhodně.

Nechali za sebou tlačenici na foru a na Starém trhu. Po levé ruce měli budovy kolem arcibiskupského paláce, za nimiž byly vidět části nového chrámového chóru. Hemžení davu na dvoře a v přilehlých ulicích a uličkách však za provozem na tržištích nijak nezaostávalo. Teprve za Páterskou branou mohli počítat s tím, že se proderou rychleji.

„Jistě,“ potvrdil Mathias, „všechno se změní. Doufám jen, že to bude v našem smyslu.“

„Proč si děláš takové starosti? Však my toho tvého zrzka najdeme. A vůbec, kdo bude věřit žebrákovi?“

„To jsem taky říkal. Ale za prvé je Urquhart toho názoru, že jistí lidé by rádi naslouchali i tomu největšímu hadráři, a za druhé mám obavy o soudržnost našeho spolku. Je mi líto, že po Kunovi mi největší starost dělá právě tvůj syn, ale tak to je!“

Johann pocítil tíhu u srdce.

„A ty to víš sám moc dobře, Johanne,“ dodal Mathias.

Johann zachmuřeně přikývl.

„Daniel mě poslechne. Slibuju to!“

Mathias se na něho podíval a pokusil se pak o smířlivý úsměv.

„Nechci se míchat do výchovy tvých synů, Johanne. Nechci, abys mě pochopil špatně. Ale naše hra je už jednou odvážná. My dva máme zdravý rozum. Heinrich je prostě jen zbabělec, s tím já můžu žít. Ale Daniel a Kuno mají sklon k přehnaným citovým výlevům, přičemž jejich vzájemný odpor roste každou hodinou.“

„Já vím.“

„Držme ty dva od sebe, kde to jen jde.“

„To bude sotva možné. Podívej.“

Mathiasův pohled sledoval Johannův natažený ukazovák. Odbočili do Marzellenské ulice. Jen kousek před nimi se rozkládal velký kamenný dům Gerharda Morarta. Přišli staří a mladí, chudí i bohatí, aby staviteli chrámu vzdali poslední poctu. Mathias s Johannem poznávali příslušníky urozených mohučských rodin, mezi nimi Heinricha z Mohuče, rytíře Quattermarta, některé z Scherfginových, Gyrových a Overstolzů. Bylo to shromáždění patricijů, jaké bývá jen málokdy k vidění, výraz ojedinělého ocenění muže, jenž chtěl postavit dokonalý chrám a jehož za to Bůh ve své milosti a milosrdenství povýšil a povolal ho do zaslouženého ráje.

Byl mezi nimi i Kuno.

Z druhého konce Marzellenské ulice se blížil Daniel. Kolem rtů mu pohrával spokojený úsměv.

Nic už nestálo v cestě dalším problémům.

Severinská ulice

Jacop byl vyčerpaný.

Stál u okna a sledoval Richmodis, která vlekla svého bručícího a vzpírajícího se otce domů. Godderta Jacopův příběh doslova rozpálil. Byl do hloubi duše vyděšen a pohoršeně trval na tom, aby se okamžitě dali do pronásledování démona, informovali dráby a biřice, ne, nejraději hned soudce a kata, ale co, rovnou samého arcibiskupa, a aby dali dohromady sbor duchovních, kteří by ďábla rozdrtili tíhou svých modliteb.

„Dneska už nic nerozdrtíme,“ zněl jediný Jasparův komentář.

„A proč ne?“ vyštěkl Goddert. „Nejseš trochu moc zbabělej?“

„Ne, jsem prostě chytrý. Ty se třeba modli, až ti bude padat strop na hlavu, ale já tou svou budu radši přemýšlet.“

„Pchá! Tvá hlava se nedá použít ani k tomu, aby se do ní vystříhala tonsura. Když tahle ztrápená duše,“ a ukázal přitom teatrálně na Jacopa, „trpí tím, že ji pronásleduje ďábel nebo některej z jeho démonů, nesmíme váhat, musíme zavolat Pána, už kvůli tomuhle chlápkovi, ale ještě víc kvůli Gerhardu Morartovi!“

„To ovšem za předpokladu, že ta ztrápená duše má pravdu. Kdo tvrdí, že to byl ďábel! Nebo že Jacop vůbec říká pravdu? Byl jsi u toho?“

„U toho, u toho! Byl jsi u toho, když tenkrát odpravili chudáka arcibiskupa Engelberta? A přesto nemůžeš popřít, že se stal obětí vraždy.“

„Já nemůžu popřít, Godderte, že jsi hlupák, kterého v klusu ztratil osel. Gerhard Morart, Bůh mu buď milostiv, spadl z velké výšky a polámal si kosti, což se nedá nutně připisovat satanovi. Naproti tomu na Engelbertově těle bylo shledáno přesně sedmačtyřicet ran…“

„Bylo jich přes tři sta!“

„… jak spolehlivě popisuje Caesarius z Heisterbachu v díle Vita, passio et miracula beati Engelberti Coloniensis Archiepiscopi. Ran, které si sotva mohl způsobit sám, a jeho vrahem taky nebyl satan, nýbrž Friedrich z Isenburgu.“

„Ten byl taky ďábel!“

„Byl to jeho synovec, ty ptačí rozoumku. Ostatně bych rád připomněl, že Engelbert nebyl žádný chudák, byl to lupič a rváč jako náš Konrad, kterého papež nikoli náhodou exkomunikoval,“ vysvětloval Jaspar.

„Jistě, to znova ukazuje, v jaký úctě chováš církevní vrchnost. Právě tak dobře však víš, že Engelbert volal po křižácký výpravě proti valdenskejm a albigenskejm…“

„Aby se probil ještě dál.“

„Aby se kál, ty hubo nevymáchaná!“

„Nesmysl. Ten už vůbec nedokázal hříchy a pokání od sebe rozeznat.“

„Rozhodně to dokázal spíš než ty!“

A tak dále a tak stále.

Disputace se vzdálila od výchozího tématu jako tlupa zdivočelých jezdců. Jacop cítil v hlavě tupou vyčerpanost.

Richmodis ho pohladila po hlavě.

„Nenechte se Jasparem mýlit,“ řekla tiše. „On se hádá z legrace, ale když přijde na věc, projeví břitký rozum.“

„To doufám,“ povzdechl si Jacop. „Já takovýhle rozhovory nesnáším.“

Podívala se na něho a v očích měla soucit, ba téměř něhu. Jacop dostal náhle strach, že by mohla odejít a on by ji už nikdy nespatřil.

„Já vás přijdu navštívit, jak to jen půjde,“ řekla, jako by četla jeho myšlenky. Pravděpodobně je měl ve tváři vepsány příliš výrazně.

„Věříte mi?“ zeptal se Jacop.

Chvíli přemýšlela. „Ano. Myslím, že jo.“

„Nedáme si ještě?“ vykřikl Goddert a uzavřel tím obávaný okruh disputací, které s Jasparem tak rádi vedli.

„Ne!“ vyskočila Richmodis, než se fyzikus vzmohl na obligátní odpověď. „Pít už nebudete. Jdeme domů, dokud víš, kde to je.“

„Ale…“

„Žádné ale.“

Goddert se podvolil osudu se skřípěním zubů a zahuhlal cosi nesrozumitelného. Za chvíli se ze své opičky vyspí. Jak se tak potácel dolů po ulici, připomínal Jacopovi jednoho z tančících medvědů, které někdy přiváděli potulní Slované na Starý trh. Richmodis vedle něho vypadala jako jeho krotitelka.

Vítr si pohrával s jejími hnědými kadeřemi.

„Je to hezké dítě, co?“ ozval se za jeho zády Jaspar.

„Má roztomilej nosejk,“ odpověděl Jacop. Otočil se, zamířil ke krbu a sesul se na lavici. Marie byla taky hezká. A mohla bejt dokonce krásná. Mohla, kdyby…

Jacop zavrtěl hlavou. Už na to nechtěl myslet.

Jaspar ho mlčky pozoroval.

„Vy mi nevěříte,“ prohlásil Jacop.

„Inu,“ Jaspar si třel hřbet nosu. „Mezi vírou a nevírou leží v podstatě celé světy. Věřím vám, že jste něco viděl. Ale víme my, zda to bylo právě tam?“

„Bylo to tam.“

„Možná jste si leccos vyložil obráceně.“

„Vím, že je po smrti stavitel chrámu. Vím, že je v Pánu Marie a taky Tilman a že i já sám mám namále. Co ještě chcete?“

Jaspar svraštil obočí. „Pravdu.“

„Tohle ale je pravda.“

„Tak? Já spíš myslím, že to je něco, co jste viděl. V naší době se příliš rychle všechno vydává za pravdu, především když jde o satana. Byl to satan?“

Jacop si ho zkoumavě prohlížel.

„Když mi nevěříte,“ namítl chladně, „proč mě nevyhodíte?“

Fyzikus vypadal, že je rozzlobený i pobavený zároveň.

„To právě nevím.“

„Tak dobře.“ Jacop vstal. „Anebo taky ne. Díky za váš čas, který jste mi věnoval.“

„Vy chcete jít?“

„Ano.“

„To nepokládám za rozumné.“

„Proč?“

Jaspar k němu přistoupil tak těsně, až se špička jeho nosu málem dotýkala Jacopova. Oči se mu leskly.

„Protože v hlavě nemáte mozek, ale naloženého slanečka! Protože jestli teď odtud odejdete, stvořil Bůh blázna, který si nezaslouží nic jiného, než co mu patří. Je snad váš rozum uzpůsoben tak jednoduše, že zná jen ano a ne, černou a bílou, den a noc? Nezesměšňujte se! Proč myslíte, že jsem vás tak dlouho poslouchal, místo abych vás předal arcibiskupské soudní moci, což by byla vzhledem k vašim jistě nesčetným proviněním a prohřeškům má samozřejmá povinnost? Kde se ve vás vzala ta drzost přijít do mého domu, skuhrat mi tady a pak mě tou svou ošuntělou ničemnou pýchou nudit? Kdybych byl někdo, kdo při každé takzvané pravdě zůstane stát s otevřenou hubou, prokázal bych vám svou pomocí tu nejmizernější službu. Blázen, který ochraňuje život jiného blázna, svatá Panno! Přemýšlejte konečně trochu! Když neříkám, že vám věřím, netvrdím tím, že vás mám za lháře, panebože, tolik záporů!
Panebože, jak je to složité. Promiňte, že od toho herynka ve vaší lebce očekávám tak rafinované úvahy. Běžte a najděte si někoho jiného, kdo si k svému stolu pozve přivandrovalce a zloděje, aby poslouchal žvásty o jeho životě.“ Jaspar se přiblížil ještě víc a vycenil zuby. „Ale pak už mi nelezte přes práh! Rozuměl jste, vy zdechlino tajtrlíka, rozplývající se v sebelítosti?“

V Jacopovi se zvedla zuřivost a chystal se odpovědět něco pádného, ale místo toho se slyšel, jak poslušně přitakává: „Ano.“

Jaspar s posměškem přikývl. „Tak dobře. A teď se zase posaďte.“

Jacop se rozhlédl kolem, jako by hledal svůj ztracený vzdor.

Pak to vzdal.

Hněv vystřídal pocit, jako by mu namočil hlavu do ledově studeného rybníka. Vrátil se na lavici u krbu a sedl si.

„Takže vy mi nevěříte?“ zeptal se opatrně.

„Ne bezpodmínečně.“

„Myslíte si teda, že lžu?“

„Hleďme!“ vykřikl Jaspar a komicky poskočil. „Náš přítel studuje dialektiku. Nechcete mě nakonec zaplést do sokratovského dialogu? Kdepak, já si nemyslím, že lžete.“

„To ale nedává smysl,“ bezmocně hlesl Jacop.

Fyzikus si povzdechl. „Takže žádný Sokrates.“ Posadil se vedle Jacopa a sepjal ruce za pleší. „Máme dva muže, kteří si nic neudělali a žijí v pokoji. Jednomu z nich se však v noci zjeví archanděl a zvěstuje mu, že ho ten druhý brzy zabije. Muž se vyděsí, uchopí kámen a ve snaze předejít hanebnému úmyslu praští jím svého souseda do hlavy. Jenže se pořádně netrefí, a tak napadený taky popadne kámen a toho druhého zabije, pochopitelně v sebeobraně, protože ve skutečnosti původně žádné špatné úmysly neměl. Proroctví se vyplnilo. Měl tedy archanděl pravdu?“

Jacop chvíli přemýšlel.

„Kdo by o slovech archanděla pochyboval?“ řekl. „Nechápu, oč vám vlastně jde.“

„O pravdu. Neboť archanděl sice tomu muži řekl, že ho ten druhý zabije, ale neřekl, že má v úmyslu ho zabít. Ten muž však v té chvíli akceptoval jako pravdu to, co se mu zdálo být pravdou, a ne to, co pravdou skutečně bylo. Když se na to díváme takto, pak špatným výkladem proroctví, tedy nepravdou, teprve přivodil jeho naplnění, tedy pravdu. Kdyby naproti tomu ono varování ignoroval, nic by se nestalo. Pak by ovšem archanděl nemluvil pravdu, což je, jak jste správně pochopil, de facto nemožné. Zřejmě tu máme dilema. Dokážete mě vůbec sledovat?“

„Já… pokouším se o to. Jo, myslím, že to dokážu.“

„Dobrá,“ přitakal Jaspar spokojeně. „Kde je tedy v tom příběhu pravda?“

Jacop měl v hlavě zmatek jako na jarmarku. Stavěly se boudy, zněla hudba, na place tančili sedláci dupák a dělali randál.

Jak namáhavé je tohle přemýšlení!

„Tak co?“ vyptával se Jaspar.

„Pravdu má jen a jedině archanděl,“ prohlásil Jacop.

„Tak? On snad říkal pravdu?“

„No jistě. To, co tvrdil, se přece taky stalo.“

„Ale jen proto, že ten muž pravdu nepochopil. Jenže pokud ji nepochopil, pak snad měl archanděl pravdu na mysli, ale nevyslovil ji.“

„To není možné.“

„No právě. Každé božské proroctví je jasné, nebo bychom snad měli předpokládat, že duchovní schopnosti anděla nestačí na to, aby to proroctví sdělil normálnímu smrtelníkovi srozumitelně?“ nadhodil Jaspar.

„Vždyť archanděl možná chtěl, aby ho ten muž pochopil špatně?“ zkoušel to Jacop váhavě.

„Možná. Pak vědomě lhal tím, že to nedorozumění vyprovokoval. Kde je pak pravdivost celého příběhu?“

„Okamžik!“ vykřikl Jacop. V hlavě se mu všechno pletlo. „Pravda je, že archanděl řekl pravdu. Toho muže zabili.“

„Aby tě hrom do palice praštil! Ale on byl přece zabit proto, jak jsi právě sám říkal, že archanděl nepověděl pravdu.“

Jacop sebou trhl.

„No jo,“ hlesl.

„Jenže archanděl vždycky mluví pravdu, ne?“

„Já…“

„Co? Kde je teď ta pravda?“

„Nemůžeme se bavit o něčem jiným?“

„Ne.“

„Zatraceně, vždyť v tom vašem příběhu žádná pravda není!“

„Opravdu ne?“

„Nevím kde. A taky nevím, proč mi to všechno vykládáte?“

Jaspar se usmál.

„Protože se podobáte muži, jemuž se ten archanděl zjevil. Vy taky soudíte věci podle nějakého zdání. Dál už nepřemýšlíte. Možná jste skutečně řekl pravdu a všechno se událo tak, jak jste vyprávěl. Ale můžete si tím být jist?“

Jacop dlouho mlčel.

„Povězte mi, kde je pravda,“ poprosil pak.

„Pravda? To je docela jednoduché. Žádný archanděl nebyl a tomu muži se nezjevil, on si jen vytvořil jeho klamnou představu. Tím už žádné dilema nemáme.“

Jacop na Jaspara zíral s otevřenými ústy.

„Vy zpropadený kejklíři.“

„Díky.“

„Rádo se stalo. Znamená to, že i já jsem snil?“

Jaspar potřásl hlavou. „Kdo ví. Vidíte, jak těžké je dobrat se pravdy. Můžu vám tedy bez výhrad věřit, i když vy sám jste o své pravdě skálopevně přesvědčen?“

„Ne,“ připustil Jacop.

„Tak vidíte! Právě to jsem vám chtěl objasnit. Nic víc a nic míň. Abyste poznal pravdu, musíte o ní umět pochybovat. Jinými slovy řečeno, jestliže jste v nesnázích, máte dvě možnosti. Zoufalý útěk jako dosud…“

„Anebo?“

„Nebo používat vlastní hlavu.“ Jaspar vstal. „Ale nezapomínejte,“ dodal přísně, „dosud stále ještě nemám důkaz toho, že skutečně říkáte pravdu.“ Pak se v jeho koutcích znovu objevil úsměv. „Vy se mi však líbíte, a proto jsem přinejmenším ochoten na to přijít. Zatím můžete bydlet u mě. Pokládejte se prostě za mého sluhu. A teď si na pár hodin lehněte. Jste nějak bledý.“

Jacop pomalu vydechl.

„Jak jste to myslel?“

„Co?“

„Že mám používat hlavu. Co mám teď dělat jinýho než utíkat?“

Jaspar rozpřáhl ruce.

„Není to zřejmé? Přece útočit!“

Memento mori

Mathias stál před tělem Gerharda Morarta uloženým na márách a oddával se vzpomínkám.

Se stavitelem chrámu si dobře rozuměl. Nebyli zrovna přáteli. Přítele by Mathias neobětoval. Sotva by také mohl, protože v podstatě žádné přátele neměl. S Gerhardem ho však pojil jeden podstatný charakterový rys, výrazná střízlivost myšlení a schopnost plánovat na celé měsíce ba léta dopředu. Jen velmi málo lidí chápalo čas jako cosi, co lze naplánovat. Mystikové jeho existenci zcela popírali, protože v rámci nepřetržitě trvajícího času se mohlo uskutečňovat to, co odsuzovali jako kacířství: pokrok, jed logiků s jejich Roscellinem z Compi?gne, Petrem Abélardem, Rogerem Baconem, Anselmem a jak se všichni jmenovali. Čas pokládala většina lidí za cosi, co je dáno Bohem, co se nemá využívat, nýbrž spotřebovávat, rozdělené na modlitby, vigilie, laudes, prima, terce, sexta, nona, nešpory a komplet –, spaní, vstávání, jídlo, práci, jídlo a spaní.

S časem jakožto jevištěm tvořivé činnosti vyvstala otázka, co člověk během chvilky svého života vůbec může udělat. Proti mystické stagnaci, takzvané stasis, vystoupily pojmy počátku a především pak konce neboli dokončení, dokonání. Aby se však něco dalo dokončit, bylo třeba dost dlouho žít. Z intelektuálních kruhů proto zaznívala stále častěji otázka, zda člověk žije dost dlouho na to, aby mohl dokončit, co započne. Byla to otázka, při jejímž nastolení tradicionalisté začali vykřikovat. Kritika Boha! Kacířství! Člověk má být trpitel, nikoli tvůrce! Když začal opět vzplanuvší symbolismus a mysticismus hovořit o křížové výpravě, měl tím na mysli také křižácké tažení proti humanistům. Křesťanstvo se znovu rozštěpilo na nepřátelské tábory, takže Gerhard Morart, který si předsevzal, že dokončí téměř nedokončitelné, byl zmítán sem a tam.

Tento spor zajímal také Mathiase. Koneckonců i on kladl kámen ke kameni, když budoval impérium Overstolzů. Nikoli náhodou byli kupci v posměšném znepokojení nazýváni prodavači času. Po stagnaci ani stopy.

Tak se často dostávali do sporu o otázce, zda dokončení díla je skutečně jeho vyvrcholením; zda myšlenka a záměr postavit nový chrám bezpodmínečně vyžaduje, aby byl také dokončen, a zda je důležité sám prožít dokončení vlastních nápadů. Zde se však jejich představy rozcházely. Zatímco Mathiasova střízlivost, jak si sám uvědomoval, souvisela s nedostatkem fantazie, jež ho srážela ke kupecké cílevědomosti a rychlému zisku, pro Gerharda byl střízlivý přístup pouze nejlepší metodou jak vytvořit pro cosi zjevně neuskutečnitelného jakýsi základ, jenž by je učinil pravděpodobným. Gerhard byl ostatně zanícený vizionář, prodchnutý myšlenkou vytvořit něco zcela nového, zavést do stavitelství revoluční styl, který by architektuře jeho éry, jíž dominovala masivnost, zemitost, kámen a stín, dal cosi protichůdného, vzletného, štíhlého a směřujícího vzhůru, něco, co by především neomezovalo velikost.
Předobraz nebeského Jeruzaléma, kde trůní Bůh se svými anděly, již neměl připomínat hrad, neboť v hradech sídlí jedině ďábel.

To bylo skutečně něco nového. Pro vkus některých současníků se však Gerhard, třebaže ho bez výjimky ctili a obdivovali, příliš vyžíval ve své roli tvůrce. V podstatě nijak nepřekvapovalo, že mu prostý lid časem přiřkl magické síly a šuškal si, že se za nocí a v mlze spolčuje s rohatým. Právě mezi mnichy z žebravých řádů bylo mnoho těch, kteří by ho byli rádi viděli obviněného z kacířství a hořícího na hranici bok po boku s Konradem z Hochstadenu a Albertem Velikým. Nevyhlásil snad Joachim z Fiore, jehož františkáni tolik uctívali, rok 1260 počátkem nového věku, počátkem skutečně chudé církve? Mělo snad toto monstrózní zhmotnění lidské marnivosti, které tu vznikalo, být výrazem oné chudoby? Na Joachimově proroctví se podle mnohých nedalo nic zpochybňovat, a proto mohl být nový chrám, nejctižádostivější ze všech těchto počinů, připisován jedině satanově vlivu.

Vedle Gerharda by však musel hořet na hranici také papež a císař, kteří se za stavbu chrámu horlivě přimlouvali. Jenže veřejně zpochybňovat jejich rozhodnutí bylo velmi nerozumné, neboť člověk mohl přijít zčistajasna o hlavu, být nemilosrdně usmažen v oleji anebo taky rozčtvrcen.

Pontifex nazval tento chrám svatým dílem, a na svatá díla je lepší nesahat.

Kritikové stavby chrámu v Kolíně se tedy museli spokojit s tím, že kázali všeobecně o neřestné marnivosti, čímž neříkali nic nového, ale také nijak neriskovali, a o Gerhardově údajném paktu se brzy hovořilo již jen s folklorní dobromyslností.

Skutečný génius stavitele chrámu však nespočíval v tom, že vymyslel stavbu jako nový chrám, naprosto dokonalý kostel, ale spíše v tom, že jej skutečně budoval. Plány nebyly výsledkem blouznivé přemrštěnosti, nýbrž logického rozumu. Gerhard se pokládal za vědce sledujícího zcela nevědecké cíle. Metrem a kružidlem vytvářel prostor pro nejsvobodnější duchovní rozvoj. Božskou inspiraci podřizoval chladné olovnici ve snaze napomoci jí k univerzální platnosti a opojení z touhy po nekonečných výšinách nechával dovršit v měřitelné výšce. S každou pídí, o niž chrám vyrostl, si tím bolestněji uvědomoval, jak je člověk tváří v tvář Bohu nicotný a jak žalostný je jeho pokus přesáhnout sama sebe.

Zjevný rozpor v Gerhardově práci vedl stavitele k pochybnostem o sobě samém. Mohlo se mu podařit ten nemožný kostel dokončit, nikoli však dát mu smysl. Dílo si v tomto ohledu odporovalo již při svém vzniku. Fungovalo jen v hlavě, ale žádného z cílů, kvůli nimž se s tou stavbou vůbec započalo, nemělo být dosaženo.

Arcibiskup Konrad nepoložil k novému chrámu kámen základní, nýbrž náhrobní.

Přesto se nikdy nestalo, že by Gerhard byť jen na okamžik uvažoval o tom, že se svého úkolu vzdá. Niterně rozerván oddával se svému světskému poslání a opojení z architektury i posedlosti uměním. Peněz bylo k dispozici bohatě. Papež ochotně uděloval písemně odpustky, blahobytná knížata a klerikové poskytovali pozoruhodné částky, a navíc přicházely dary od oltáře sv. Petra. Kromě toho táhli světem neúnavní arcibiskupští prosebníci, petitores: teprve před několika lety požádal Konrad z Hochstadenu anglického Jindřicha III., aby jeho lidu tyto sběrače doporučil, a výnosy byly neslýchané.

Gerhard stavěl, jako by mu šlo o život. A právě o ten také šlo.

Když mu bylo definitivně jasné, že své dílo hotové nikdy nespatří, dokonce ani jeho kompletní chór, pustil se do práce o to zarytěji. Byl to jeho kostel, jeho nápad, on byl initiator nove fabrice maioris ecclesie! A stále tu ještě existovala síla logiky. Na pergamenu svůj chrám dokončil. V jeho hlavě tato nemožná katedrála žila, nezakotvena v prostoru a čase, žila, dokud ovšem žil sám.

Mathias soucitně potřásl hlavou. „Měl jsi pravdu,“ řekl tiše mrtvému. „Nedosáhl jsi ani jednoho ze svých cílů.“

Gerhard byl oblečen v drahocenném rubáši. Nechal si jej zhotovit již před drahnou dobou a u Konrada z Hochstadenu dosáhl té protekce, že jej směl alespoň na okamžik položit k ostatkům svatých Tří králů. Jeho nejniternějším přáním totiž bylo, aby ho tito mudrcové na jeho poslední cestě doprovázeli.

Memento mori!

Mathias přihlížel, jak dominikánští mniši přetahují přes Gerhardovu hlavu látku a sešívají ji. Každý udělal jeden steh, zatímco místnost naplňoval jejich tichý zpěv a modlitby. Vzduch ztěžkl kadidlem. Gerharda okuřovali a postřikovali svěcenou vodou.

Guda, vdova po Gerhardovi, seděla u mrtvého a byla rovněž pohroužena do hlubokých modliteb. Během předcházející noci mrtvého omyla, kněží ho pomazali vonnými mastmi, načež drželi společně s příbuznými a sousedy stráž a modlili se za spásu Gerhardovy duše.

Proč se za něho nemodlím? pomyslel si Mathias. Vždyť jsem s ním neměl žádný spor.

Protože to nedokážu, konstatoval střízlivě.

Rozhlédl se.

Ve zšeřelé místnosti se shromáždilo jen málo lidí. Ulice přímo přetékala těmi, kdož se chtěli rozloučit nebo byli prostě zvědavi na pohřební průvod, ale do domu směli jen duchovní, rodinní příslušníci, přátelé a urození. Až na několik mnichů je Mathias všechny znal. Od Overstolzových sem již noc předtím přispěchaly hospodyně Gertruda a Johannova manželka Hadewig, aby Gudu posilovaly v jejím zármutku a společně hledaly útěchu v modlitbě. Johann a Theoderich stáli za márami a s bezvýraznou tváří zírali na mrtvého v rubáši, zatímco Daniel se díval znuděně ke stropu. Několik mistrů z cechu kameníků zřejmě dalo ve spěchu dohromady modlitební bratrstvo. U Gudy klečeli dva Gerhardovi synové z klášterů sv. Gereona a sv. Pantaleona a také jedna dcera z cisterciáckého kláštera Gevelsberg, která byla právě na návštěvě, když k neštěstí došlo. Dostavily se i další urozené rodiny.

Z rodu Koneů zde byl jen Kuno, který s kamennou tváří všechny ostatní ignoroval.

Mathias ho pozoroval s vráskou mezi obočím.

Náhle si povšiml dvou cizinců. Vstoupili do místnosti, před mrtvým padli na kolena, pokřižovali se, a než opět vyšli ven, pokorně pokývli Gudě. Podle oděvu patřili k některému z četných žebravých řádů. Zdrželi se jen několik okamžiků, ale Mathias měl dojem, že ví, o koho jde. Nenápadně se odpoutal od skupiny truchlících a rychle se za nimi vydal.

Stáli před domem a s naléhavou gestikulací hovořili k lidem.

„… a pozoroval nebe, když kráčel po lešení,“ řečnil hlasitě jeden.

„Určitě viděl Ducha svatého,“ vykřikoval druhý. „V jeho rysech bylo svaté vytržení…“

„Bůh mu pravil, pojď, doprovodím tě do své říše…“

„Ať už uviděl cokoli, přestal očima sledovat pevný základ…“

„Tak to bylo!“

„A já, ve snaze ho zachránit, jsem přitom ještě vykřikl…“

„… já taky, já taky!“

„Pane, volal jsem na něj, dávejte pozor…“

„Ať nespadnete…“

„… dál už nechoďte, pane, jenže bylo pozdě. Viděl jsem ho padat, viděl jsem, jak padá jako uschlé jablko…“

„Spadl a roztříštil se!“

„… a zlomilo ho to jako zpuchřelý klacek!“

Dav ani nedýchal. Mathias se opřel o veřej a pobaveně to představení pozoroval. Menší z těch dvou, zavalitý chlapík, se při tom líčení dostal jaksepatří do ráže.

„A když jsme přišli blíže,“ deklamoval, „abychom se po našem padlém bratrovi podívali a poskytli mu duchovní útěchu, ještě jednou otevřel oči…“

„A vyzpovídal se!“

„Vyzpovídal se ze svých hříchů, ano! Nechť mi Pán odpustí mou velkou vinu, říkal, jakož i já odpouštím svým viníkům…“

„Amen!“

„… a nechť mě zahrne milost boží…“

„Amen! A zemřel.“

„… a světlo věčné ať mi svítí, řekl, a…“

„A zemřel!“

„Ve jménu božím, ano! A zemřel!“

„Amen! Amen!“

Lidé byli dojatí. Někteří se křižovali.

Oba mniši na sebe pohlédli. Svým výkonem byli očividně dlouze spokojení.

„Vyprávějte to ještě jednou, ctihodní bratři,“ ječela jakási žena a postupně dostrkala dopředu několik umouněných dětí. „Ti malí to ještě neslyšeli.“

Mnich se zvučnějším hlasem pozvedl ruce a vytřeštil oči.

„Ó Pane,“ bědoval, „jak je bolestné stále znovu a znovu podávat důkaz, že zemřel tvůj milovaný syn Gerhard, magister lapicide, rectori fabrice ipsius ecclesie. Dal bych za něj svůj život, ale staň se vůle tvá. Přesto! Viděli jsme ho padat, zatímco jsme, tady můj bratr Andreas z Helmerode a já, ve zbožném rozjímání dleli u paty věnce kaplí, ó svatá Panno Maria, ty spanilá nádobo milosti a milosrdenství, měl jsem pocit, jako by do mě bodali tisíci žhavých nožů. Oči mi zármutkem málem vyhasly. Smíme však žalovat, když se Bohu zalíbilo vzít si bratra Gerharda k sobě? Neměli bychom spíš ve svaté radosti velebit ten okamžik, v němž, nedbaje už své nedůležité pozemské cesty, kráčel ke znovuzrození? Neboť, bratři a sestry, co jiného je smrt než vlastní zrození v Bohu, co jiného by nás mělo naplňovat než vzrušení tváří v tvář smrti, když možná brzy už i my sami předstoupíme před soudce, abychom ok
oušeli z jeho nekonečné laskavosti? Jistě, chrám ztratil svého mistra, ale přijdou jiní a ti budou prodchnuti Gerhardovým duchem. Nebuďme pošetilí v této hodině, neztrácejme se v nečisté lásce k věcem, ke kamenům a věžím, k pestrému sklu a mozaice. Ano, viděli jsme Gerharda padat, viděli jsme, jak se řítí z nejvyššího bodu lešení, kde se v Bohu procházel! Nazývejte si to nehodou, ale já tomu říkám boží prozřetelnost a milost!“

„A z čeho se Gerhard vyzpovídal?“ vykřikl kdosi.

Mnich zrudl jako krocan a zaťal ruce v pěst.

„Blesk boží nechť na tebe sjede z nebe a spálí tě na těle i na duchu!“ zařval. „Jak se vůbec opovažuješ!“

„Modlit byste se měli, a ne klást otázky!“ přizvukoval druhý mnich a znovu se několikrát pokřižoval. „Vaše modlitba nechť je nepřetržitá! Chcete snad ve snu spatřit onu ubohou duši, jak žaluje, že jste zbožné pomoci nevěnovali veškeré své pomyšlení? Zanotujte Credo, zpívejte Te Deum! Pomyslete na to, že mrtvý předstupuje před nebeský soud, jeho hřích je břemenem a jeho lítost pokorně předkládaným darem. Ale běda!, u cesty číhají čerti, ano, ti ďáblové! Číhají na beránka na jeho pouti k milostiplnému pastýři, ti vlci temnot, ta páchnoucí chamraď, ten pekelný sajrajt!“ Mnich se zeširoka rozmáchl, jako by chtěl zatratit celý Kolín včetně předměstí. „Ale vpravdě, vy všichni, každý z vás bude muset touto cestou projít a každý bude přivolávat veškeré modlitby všeho křesťanstva, aby ho chránily před spáry zla, jež chce jeho duši strhnout do nejtemnějších hlubin pekelných, kde se v nepopsat
elných mukách na rozžhaveném roštu svíjí Leviatan a drtí lidi každým ze svých nesčetných pařátů. Memento mori, memento Ijob: Otevírá brány své tlamy, kolem zubů mu číhá hrůza, oči mu dští zlobu a z tlamy mu trčí planoucí pochodně a srší ohnivé jiskry! Z nozder mu stoupá pára jako z vroucího hrnce. Jeho dech rozpaluje žhavé uhlí. Na zemi není nic jemu podobného!“

Tyto hrůzné obrazy měly svůj účinek, přinejmenším zřejmě nikoho nenapadlo, že si ten horlivý kazatel popletl obraz ďábla se starozákonním líčením krokodýla. Mnozí z kolemstojících rázem zbledli, někteří se popadali za hlavu a hlasitě sténali. „Pane, odpusť nám!“

„Cože, odpustit? Tak to se modlete! Což andělé, kteří doprovázeli svatého Martina na věčnost, nemuseli bojovat s pekelnými mocnostmi tak těžce, že zmlkl nebeský zpěv? Modlete se! Modlete se!“

„Ano, modleme se, modleme se!“ ozýval se dav. Hlavy se skláněly, ruce spínaly, mnozí padali na kolena, vzlykající a celí rozechvělí.

Tlustší z mnichů se na druhého výmluvně podíval a hlavou pokynul směrem ku konci ulice. Zřejmě se domníval, že nadešel čas, aby se vytratili. Oba tedy zvolna vyšli z kruhu lidí a pak zrychlili krok.

Urquhartovi svědci.

Mathias si vyhrnul plášť, prodral se zástupem modlících a spěchal za nimi. „Ctihodní bratři!“ volal.

Mniši se zastavili a ohlédli se. V očích měli nedůvěru. Když však viděli, že volající je vznešeného původu, okamžitě se začali chovat devótně a sklonili hlavu.

„Jak vám můžeme být k službám?“ otázal se tlustý.

„Byli jste opravdu jediní, kdo viděl Gerharda padat?“ otázal se Mathias.

„Zcela jistě!“

„Pak vás prosím jen o jedno: šiřte slávu Gerharda Morarta, kamkoli přijdete.“

„My totiž…“

„Jste přece potulní mniši?“

„Tak jest,“ zvedl větší z nich samolibě bradu. „Pán nás ráčí všude posílat, abychom kázali. Sloužíme mše na vesnicích a samotách, ale někdy přicházíme taky do měst.“

„Nádherné město tenhle Kolín, svaté město,“ dodal dojatě druhý a rychle se rozhlížel kolem, jako by se té krásy nemohl nabažit.

Mathias se usmál.

„Ano, samozřejmě. Vydávejte tedy svědectví o tom, co jste u chrámu viděli, neboť,“ předklonil se a se spikleneckým výrazem dodal, „jsou tu totiž někteří, kdo Gerhardovu památku vláčejí špínou.“

„Je to vůbec možné?“ zafuněl tlusťoch.

„Bohužel. Vydávají falešná svědectví proti tomu vašemu a tvrdí, že to nebyla nehoda.“

V pohledech obou mnichů zableskla ostražitost.

„Nýbrž?“

„Nýbrž vražda! Dokonce prý snad sám satan.“

„To je pochopitelně obrovský nesmysl,“ reagoval rozpačitě mnich.

„A taky velký hřích, jestliže někdo něco podobného tvrdí,“ dodal druhý. „Je dobře, že budovy takových lží jsou bez základů, protože my můžeme dosvědčit, jak to skutečně bylo.“

„To je pravé požehnání, milí bratři,“ pokývl Mathias. „Díky Pánu, že vás přivedl v pravý čas na pravé místo. Mohu se tedy na vás spolehnout?“

Oba horlivě přikyvovali.

„Netřeba se ptát!“

„Vydáme o tom svědectví všude, kamkoli přijdeme.“

„Za předpokladu, že Bůh povede naše kroky a naplní náš žaludek skrovným jídlem.“

„Což nečiní vždy.“

„Ach bratře! Kdo by chtěl kritizovat Stvořitele? Jistě, on tak nečiní vždy určitě jen proto, aby nás očistil a přiměl činit pokání. Buďme tedy pokorní.“

„A tu a tam hladoví.“

Hleděli na něho a usmívali se. Mathias vytáhl minci.

„Pán s vámi,“ zaševelil tlusťoch pateticky, načež mince zmizela v hlubinách jeho špinavé kutny. „A nyní nás omluvte. Křesťanské povinnosti nás volají.“

„Samozřejmě, ctihodní bratři.“

Ještě jednou se omluvně zašklebili a zmizeli. Mathias se za nimi díval, dokud nezahnuli za nejbližší roh.

Ani nevěděl, že ty dva sem poslal Urquhart. To nebyl špatný nápad. Lidé tu jejich verzi oné události lačně spolkli. A ryšavý to bude mít ještě těžší než dosud.

Nikoli však dost těžké.

Při pomyšlení, co by Lišák mohl natropit, Mathiase zamrazilo. Je třeba ho najít!

Spěchal zpátky ke Gerhardovu domu.

Pohřební průvod právě vycházel z budovy. Zvony starého chrámu se temně rozezněly. Před márami kráčeli řádoví kněží, jáhni, ministranti, probošt chrámu a světící biskup, všichni v obřadních ornátech, s křížem v čele, s nádobkami se svěcenou vodou, s kadidelnicemi a lucernami, ačkoli byl bílý den. Nebožtíka nesli mistři a tovaryši cechu kamenického, za nimi pak kráčela vdova Guda, příbuzní a přátelé. Jeptišky i laické sestry se svícemi zpívaly žalmy a modlily se. Jedna ze sester druhou odstrčila, aby byla blíž mrtvému. Takový svár býval na denním pořádku, šlo-li o váženou osobnost. Neboť kdo se za spásu hodnostářovy duše modlil nejvíce, dopadl pak nejlíp u posledního soudu.

Tři dny bude Gerhard vystaven v chrámu. Po obou stranách már usednou mniši, budou zpívat Kyrie a možná, ač je to zakázáno, i nějakou tu pohanskou píseň, a přitom budou neustále houpat kadidelnicemi, aby utlumili nezbytně se objevující mrtvolný zápach. Nyní v chladnějším září to sice nebylo tak zlé, ale tři dny jsou přece jen tři dny.

Nejdříve je však čeká zádušní mše. To znamená neustále poslouchat kázání a poté pod tíhou Dies irae vzývat konec světa a poslední soud, a to vše za hlaholu pozounů, při němž by strnula i smrt. Od té doby, co františkáni začlenili do mše tuto báseň neznámého autora, o němž se tradovalo, že ji kladivem vytepal do kamene, byli věřící děsivými obrazy a apokalyptickými vizemi jako očarováni, aby se jim pak dostalo útěchy pomyšlením na milosrdenství Kristovo.

Mathias se zařadil na své místo a přemýšlel o obchodech.

A právě v této chvíli se strhla hádka.

Ať už řekl Daniel, který šel naneštěstí hned vedle Kuna, cokoliv, náhle se zhroutil jako podťatý. Kuno ho srazil pěstí. Pak ho znovu zvedl na nohy a rozpřáhl se, aby mu zasadil další ránu. Tvář měl znetvořenou zuřivostí.

Daniel krvácel z nosu. Přikrčil se a vrazil Kunovi hlavou do břicha. Kuno zalapal po dechu, zavrávoral a kopl Daniela do rozkroku, což mělo žádaný účinek.

Přední část průvodu pokračovala ve své cestě, jako by se nic nedělo, jeho druhá polovina se zarazila.

Daniel vytáhl meč. Mathias byl několika rychlými kroky u něho a vytrhl mu zbraň z ruky. Kuno se chystal na svého protivníka okamžitě vrhnout, zezadu však přiskočil Johann a pevně ho sevřel, zatímco Mathias zneškodnil zuřícího Daniela.

„Ne, jen ho nechte!“ křičel Kuno.

„Už dost!“ okřikl ho Johann.

„Ne, nechte ho, ať svůj meč použije, aspoň každý uvidí, k jaké bandě vrahounů patří!“

„Ty hlupáku,“ syčel Daniel. „Ty stojíš o můj meč? Můžeš jím dostat, nejlíp mezi oči, pokud by ses mě zeptal.“

Mathias mu uštědřil několik hbitých facek, přičemž Daniel zvedal ruce, aby se ochránil.

„Už ani necekneš, slyšíš?“

„Ale on si začal, já…“

„Drž hubu!“ zavrčel Mathias vztekle. „Tohle je pohřební průvod, ty hanbo Overstolzů, žádná sešlost ochlastů a rváčů. Nemáme vás taky hned pohřbít?“

„On mi…“

„Mně je docela jedno co ti on.“ Pak přikročil ke Kunovi. „A ty odsud koukej zmizet. Tady tě už nechci vidět. Promluvíme si raději později.“

„Já si od vás nenechám nic líbit,“ vyjel Kuno a vyprostil se z Johannova sevření. „A už vůbec ne od tohohle zabijáka, toho bastarda, toho…“

„Ale jo,“ přerušil ho klidně Johann, „ty si necháš líbit všechno, jinak ti dám veřejně napráskat. Varuju tě, Kuno, abys tu mluvil o zabijácích.“

Kněží, patricijové a měšťané, kteří v průvodu kráčeli za nimi, se zvědavě shlukovali.

„Varuju tě!“ opakoval Johann.

Kuno, bílý jako křída, a jeho protivník s tváří zkřivenou nenávistí a odporem stanuli proti sobě a těžce oddechovali.

„Zrádce!“ chraptěl Daniel. Otřel si krev z horního rtu, chopil se meče a belhavě se připojil k průvodu, aniž se na kohokoli podíval.

Kuno hleděl za ním, ale pak si uvědomil, že ho všichni pozorují, a vzpřímil se. Hrdě se obrátil ke shromáždění zády a odcházel v opačném směru.

„On ho měl příliš rád,“ huhlal Johann.

„Ano, on měl Gerharda rád,“ řekl Mathias nahlas a otočil se k lidem. „A taky Daniel ho měl rád, jenže oba byli ve své lásce slepí a každý z nich mu chtěl být co nejblíž. Tak vznikne z lásky nenávist a z přátel se stanou nepřátelé. Odpusťte jim. Následujme nyní Gerharda na jeho poslední cestě.“

Bylo zvláštní, že to, co tak narychlo sesumíroval, dav uspokojilo. Jako by Daniel vůbec kdy cítil ke Gerhardovi cosi jako lásku. Všichni se opět dali do pohybu.

Johann kráčel vedle Mathiase.

„Dobře ses z toho vylhal,“ podotkl tiše.

„Pokurvená práce!“ ulevil si Mathias, třebaže měl jinak k vulgárním výrokům odpor. „Pokud bude Kuno takhle pokračovat, můžeme se všichni pomodlit poslední Otčenáš.“

Johann chvíli mlčel.

„Už pokračovat nebude,“ řekl konečně.

„To tvrdíš ty! A co tvůj praštěný syn, který tomu druhému bláznovi málem rozbil hlavu? Tyhle věci musí přestat, Johanne.“

„Přestanou.“

Další nadávku si Mathias zahuhlal pro sebe. Průvod se pomalu blížil k chrámu. Zvuk zvonů všechny pobídl do kroku.

Přestanou…

„Co tím chceš říct?“ vrátil se Mathias k tématu.

„Včera večer jsem mluvil s matkou. Pokud jde o Kuna, doporučila mi četbu Písma svatého.“

„Co se to s Blithildis děje?“ divil se Mathias. „Ona přece obyčejně dává pádnější rady. Nemůžu uvěřit, že je nakonec tak sentimentální. Ostatně to byl její nápad, to s…“

„Buď zticha,“ přiložil Johann ukazovák ke rtům.

„Promiň,“ zahuhlal Mathias.

„Odkázala mě na žalmy, prý tam je jedno místo, které odpovídá téhle situaci. Vyznáš se v bibli?“

„Ve svých účetních knihách se vyznám líp.“

„To se dalo čekat. Pátá kniha. Prosba o pomoc proti nemilosrdným nepřátelům.“

Mathias svraštil čelo.

„Nemám tušení.“

„Ani já jsem neměl. A tak jsem se šel podívat, co nám matka radí.“

„No a?“

Johann si těžce povzdechl. „To, co je tam napsáno, je dosti zřejmé: Dny ať jsou mu ukráceny…“

„U všech všudy,“ vyrazil ze sebe tiše Mathias. „Tohle tedy měla na mysli.“

„… jeho pověření ať převezme jiný.“

Forum feni

Urquhart stál pod lipami a pozoroval Senný trh.

Věděl, že prostomyslnost a omezená chápavost Mathiasových podomků na jeho úvahy nestačí. Rozdělil je podle principu řetězce, což byla strategie používaná na skotské Vysočině, kde bylo obtížné dorozumívat se na velké vzdálenosti. Při tomto postupu byly sestaveny dvojice, z nichž každá sledovala přesně vymezenou oblast a byla v dohledu další dvojice. Každá taková dvojice měla pochodně máčené ve smůle, a jakmile zahlédla nepřítele, jeden z těch dvou pochodeň zapálil a držel ji vysoko nad hlavou, aby její zář, doprovázená černým mazlavým kouřem, byla daleko vidět, zatímco druhý předstíral, že jde na vetřelce se zbraní, pokud jich nebylo příliš mnoho, a včas prchal, aby nepřítele vylákal k dalším střeženým úsekům. Příslušní hlídači pak opět zapalovali pochodně. Pro spojence ten signál znamenal, že se mají shlukovat. Při troše obratnosti se tak rozptýleným bojovníkům podařilo nepřítele poma
lu obklíčit; ten se nakonec neustále za někým hnal, až konečně, příliš pozdě, pochopil, že se dostal do pasti.

Urquhart tuto metodu upravil tak, že i jeho pomocníci vytáhli ve dvojicích a měli hlídat určitý úsek. Na dohled se však ve městě nedalo spoléhat, šlo tedy o toto: jakmile zrzavého někdo zahlédne, zažene ho k dalším skupinkám, až ho sevřou do kleští, aby nemohl upláchnout. Sám o sobě to byl jednoduchý plán.

Mathiasovi pacholci však na něho zírali jako hlupáci. Musel jim tento princip vysvětlit několikrát, jenže když jej konečně pochopili, zapomněli zase Jacopovu barvu vlasů i to, jak vypadá. Urquhart zůstal zdvořilý, vyrovnal se s tím, jejich tupost se mu však příčila. V podstatě to vypadalo beznadějně. Pokud má Jacop všech pět pohromadě, a vypadalo to, že má, pak se stejně dokáže změnit k nepoznání. Urquhart mohl jedině doufat, že se Lišák dopustí nějaké chyby.

Nyní kontrolovala jedna dvojice Senný trh, jedna Starý trh a další pak oblast kolem arcibiskupského vězení a staveniště chrámu. Takže šest mužů přinejlepším na desetinu města. Jinak to však nešlo. Většinu podomků musel poslat tam, kde bylo v Kolíně nejvíc živo. Zbývající tři dvojice se pak pohybovaly mezi kostelem sv. Severina a potokem, od sv. Apoštolů přes Nový trh až ke sv. Cecílii a kolem sv. Voršily až k bráně zvané porta eigelis.

Urquhart s nimi už příliš nepočítal. Doufal, že Mathiasův spojenec bude moci rozmístit vojáky u jednotlivých bran.

Pod pláštěm cítil svůj malý samostříl, což ho v té chvíli uklidňovalo nejvíc. Pomalu procházel tržištěm a pozorně studoval jednotlivé tváře. Byl tu velký provoz. Kráčel podél masných krámů a postupně si jednoho člověka po druhém několik sekund nanejvýš soustředěně prohlížel. Byl to pevně stanovený systém, podle něhož se propracovával davem lidí, zásada, která mu umožňovala co nejrychleji postřehnout podstatné, každého zařadit do příslušné kategorie, posoudit a buď jednat, nebo v pozorování pokračovat. Byla to nacvičená schopnost a tento systém jeho počínání se nedal nikomu vysvětlit. Urquhart byl dalek ješitnosti, ale sotva znal někoho, kdo by měl mozek podobně schopný vštípit si nějaký vzor nebo vůbec logicky uvažovat. Chápavost většiny jeho současníků byla totiž zamlžená a ona mlha se nazývala vírou.

Urquhart nevěřil v nic, a to byla jeho přednost. Nevěřil v Boha ani ďábla. V podstatě nevěřil dokonce ani v platnost vlastní či jakékoli jiné existence.

Možná, říkal si, zatímco jeho zrak zachytil další tvář, zmrazil ji, prozkoumal a opět propustil, možná by byl ten stavitel chrámu pozoruhodným partnerem pro rozhovor, někdo, s kým by se dalo při džbánu dobrého vína žertovat o světě. To, co Urquhart dosud ze započaté církevní stavby viděl, v něm vzbuzovalo obdiv. Pokud to skutečně představovalo celý stavební plán, měl před sebou výplod dokonalé logiky. Neboť tento věnec kaplí, tato strmá, téměř násilně vzhůru vyhnaná karikatura dokonalosti byla výtvorem chladného rozumu. Matematická přesnost zde převládla nad uměleckou inspirací.

Zachytit, prozkoumat a opět propustit…

O kousek dál byl jateční trh, kde vyvrhovali dobytek a prodávali vnitřnosti, játra, srdce, střeva, žaludky a dršťky. Přitočil se tam zezadu a přihlížel řezníkům, kteří vyvrhovali, rukama se probírali v modrorudých či bledých kusech vnitřností v podobě cucků, provazů a laloků, vážili je a házeli na pult. Jeden hmátl do beztvaré haldy a vytáhl dlouhé stočené střevo. Halda se rozhýbala. Hmota se převalovala, vypadalo to jako z kůže stažení hadi, jako ještě teplá cukající se těla. Viděl, jak se řezníkova ruka do té haldy boří co chvíli, nejspíš proto, že nabízené kousky připadaly zákazníkovi příliš dlouhé, příliš krátké, příliš tenké nebo příliš tlusté. Znovu a znovu sahal ten muž do vlhké hmoty a něco z ní vytahoval…

Svět se mu zbarvil doruda.

Viděl muže v brnění, jehož železný pařát cosi rve z těla dítěte, cosi teplého, lesklého a lepkavého, to dítě ještě žilo a příšerně křičelo, a kolem toho…

Šílená bolest hlavy.

Urquhart zavřel oči a zaťaté pěsti si přitiskl na spánky.

Obraz konečně zmizel.

„Pane, co je vám? Není vám snad dobře?“

Zamžoural. Před ním byl opět trh. Pouze vnitřnosti mrtvých zvířat.

„Nepotřebujete pomoc?“

Ohlédl se na ženu, která ho oslovila, podíval se na ni, ale příliš ji nevnímal. Byla to jeptiška. Plná znepokojení.

Urquhart se přinutil k úsměvu. Pak si uvědomil, že se mu rychle ulevilo. Podivná vzpomínka jiného člověka na jiný život pominula.

„Díky, ctihodná sestro,“ zamumlal a zdvořile se uklonil.

„Jste si zcela jistý?“

„Jen mě trochu rozbolela hlava, nic víc. Nečekaná posila vaší zbožné účasti učinila zázrak. Děkuji vám.“

Zrudla. „Pán s vámi.“

„I s vámi. Děkuji, sestro.“

Udělala nad ním kříž a spěchala dál. Urquhart za ní hleděl a přemýšlel, co se to vlastně stalo. Ta vidění mu už dlouho dala pokoj. Proč se teď znovu objevila?

Co vlastně viděl?

Už to nevěděl. Ta hrůza zanikla v černém přílivu zapomnění.

Téměř automaticky sledoval jeho zrak opět tváře lidí spěchajících sem a tam, zachytil jednu tvář, prozkoumal ji a opět propustil, přešel k další. Rychle, precizně, bez emocí.

Deus lo volt!

Když se Jacop probudil, již se stmívalo. Převalil se na slaměném loži a podíval se do žlutavě žhnoucích kočičích očí.

„Co tady děláš?“ mumlal. „Chceš mě tu snad podpálit?“

To se v malých dřevěných domcích stávalo často. Kočka si lehla do ještě teplého popela v krbu, a když ji odtamtud vyhnali, zůstaly jí v kožíšku drobné uhlíky. Pak běžela na sýpku, kde bývalo chrastí, smrkové hobliny nebo jiný snadno hořlavý odpad, a vzápětí bylo všechno v plamenech.

Tato podezíravost se kočce nelíbila. Mňoukla na Jacopa, otočila se k němu zadkem a vypustila silný proud moči. Jacop se protáhl a přemýšlel, jak dlouho vlastně spal. Poté, co ho Jaspar Rodenkirchen svým příběhem o archandělovi doslova dohnal k zoufalství, vyšplhal se celý zesláblý na sýpku, padl na kupu chvojí a okamžitě usnul. Celý den tedy prochrápal.

A co bylo nejdůležitější, stále ještě žil.

Při pomyšlení na posledních čtyřiadvacet hodin mu opět zalezla do kostí hrůza. Ale už ho neměla v moci. Bolest v rameni povolila, a tak se Jacop cítil silný a odpočatý. Zmocnila se ho nutkavá potřeba něco podniknout. Jaspar byl pravděpodobně dole ve světnici. Jacop našel vikýř, prohrábl si vlasy, aby aspoň trochu k něčemu vypadal, a slezl dolů.

Ve světnici seděl u ohně zavalitý chlapík s dobrotivou tváří a žvýkal kus slaniny. V prvním okamžiku chtěl Jacop utéct. Onen muž však nevypadal, že by se bratřil s vrahy a ďábly, a tak Jacop přistoupil nedůvěřivě blíž a kývl na pozdrav.

„Taky tě zdravím,“ řekl ten muž s plnými ústy, málem mu ani nebylo rozumět.

Jacop se obezřetně posadil na lavici a pozorně ho sledoval.

„Já se jmenuju Jacop,“ začal.

Ten druhý přikývl, cosi zabručel a dál okusoval slaninu.

„Jacop Lišák. Tak mi aspoň říkají. Jaspar o mně možná už mluvil?“

Odpovědí bylo další zamručení, nedalo se říci, zda to bylo přitakání či výraz nadšení nad dobrým jídlem. Hovorný ten chlapík rozhodně nebyl.

„Tak dobře,“ usoudil Jacop a přehodil si nohu přes nohu. „Teď jste na řadě vy.“

„Rolof.“

„Co?“

„Jmenuju se Rolof. Podomek.“

„Ach tak. Jasparův podomek?“

„Jo.“ Rolof se zhluboka nadechl, načež se ozvalo tak mohutné říhnutí, že ve srovnání s ním byly pozouny z Jericha jen žabí kuňkání.

„No a? Kde je? Myslím Jaspara?“

Zdálo se, že Rolof pochopil, že se delšímu rozhovoru nemůže vyhnout, třebaže to bylo obtížné a pojídání slaniny pro něho bylo daleko příjemnější.

„Jaspar je u svatý Magdalény,“ mlaskl. „Káže. List Židům, jo? Aspoň to říkal.“

„U svatý Magdalény? To je ten kostelík proti svatýmu Severinovi?“

„Hm. On je tam děkanem. Malej kostelík, co? Ale pěknej. Ne taková obrovská stodola jako svatej Severin.“

No ovšem.

„Poslechni, Rolofe,“ začal Jacop a poposedl k hromotlukovi blíž. „To co tady máš, ta slanina, dovedeš si představit, tedy jen v jistým případě, pokud si opravdu nemyslíš, že nutně potřebuješ ten velkej kus celej, on tě z toho totiž může pěkně rozbolet žaludek. Můj strejda například jednou taky sám sežral tak obrovskej flák a není to dlouho, co z toho umřel a jeho mrtvola potom páchla špekem tak, že se z toho hrobníci poblili, a on se nejspíš taky kvůli tomu nedostal do ráje. A to všechno jen kvůli špeku. Co myslíš, chceš dopadnout taky tak?“

Rolof dlouho seděl jako zkamenělý. Pak si prohlédl nejdřív slaninu a poté se podíval na Jacopa.

„To teda ne,“ odpověděl mdle.

„To jsem si myslel.“ Jacop se žoviálně usmál a vzal ho kolem ramen. „Právě jsem si říkal, že ti s tím trochu pomůžu, řekněme s polovinou.“

Rolof přikývl, přátelsky se zašklebil a dál ten uzený kousek obrovskými sousty zpracovával sám. Delší dobu se nedělo nic.

Jacop zneklidněl.

„Rolofe?“

„Hm.“

„Ty se přece chceš dostat do ráje?“

„To jo.“

„A pochopil jsi, o čem jsem ti povídal?“

„Jo. Říkal jsi, že až umřu, budu smrdět špekem. To se mi líbí. To se každej doví, že byl Rolof bohatej a moh žrát špek, no ne?“

„To je k nevíře,“ zamumlal Jacop a stáhl se do svého kouta.

Po chvíli se k němu Rolof natáhl a zazubil se. „Máš hlad?“

„Co? Ty se ještě ptáš! To víš, že mám hlad.“

„Tu máš.“ A skutečně Jacopovi podával polovinu své flákoty. Jacop cítil, že mu vynechalo srdce, pak slaninu popadl a zakousl se do ní, až vystříkla šťáva. Ani nevěděl, jak dlouho něco takového nejedl. Nejspíš slaninu okusil u starého Brama. Pokud vůbec.

Bylo to slané. Žluklé! A znamenité!!

Rolof se zase pohodlně opřel a dal se do olizování prstů. Vypadal nanejvýš spokojeně.

„Jaspar říká, prej mám velkou výhodu,“ zabručel. „Podle něj vypadám blbej jak pučtok, ne?“

Jacop přestal žvýkat a rozpačitě se na něho zadíval. Nevěděl, co na to říct. Žádný komentář nemohl být dost výstižný.

„Jenže,“ pokračoval Rolof a zatvářil se mazaně, „já totiž takovej nejsem. Chceš špek, jo? A vykládáš mi bůhvíco. Ty nejseš lišák, ty seš vůl, abys věděl. Blbý dobytče v liščí kůži. Moh ses aspoň zeptat.“

„Já se přece ptal!“ protestoval Jacop.

Rolof se rozesmál. „Houby, jen jsi kecal. Ta tvá pohádka je jenom kec. Žádná pravda.“ Zvedl ukazovák a rozzářil se. „Žádnýho strejce totiž nemáš. Jaspar říká, že nemáš nikoho a nikdy jsi neměl. Ale bez strejce to s tím špekem neštimuje, co?“ S pocitem duševní převahy si spokojeně pohladil břich a blaženě zavřel oči. Už za chvíli se světnicí neslo jeho chrápání.

„Myslím, žes měl na mě dávat pozor,“ uchichtl se Jacop a plně se věnoval svému kousku pozemského ráje.

Konečně přišel Jaspar a poklidné ticho v křivé komůrce vzalo za své. Vypadal rozrušeně a prudce kopl do lavice. Rolof vyskočil. Pak padl ranhojičův pohled na Jacopa. Povytáhl obočí, jako by ho viděl poprvé, poškrábal se na pleši a na špičce nosu.

„No jo,“ prohodil, odkašlal si a zmizel.

„Ach jo,“ ozval se Rolof. „Abych radši šel, co? Pokaždý, když Jaspar káže o Židech, ach jo!“

„Co je s nima?“ zeptal se Jacop a vstal, aby se po Jasparovi poohlédl. Pak zaslechl bouchnutí poklopu na zadním dvorku. Fyzikus zřejmě zmizel ve svém vinném sklípku.

Rolof se obezřetně rozhlédl doprava i doleva, přispěchal k Jacopovi a důvěrně mu pošeptal: „Lidi ho zkrátka nechápou, toho Jaspara Rodenkirchena!“ Mávl rukou. „Ten má příliš za ušima. Umí mluvit jak kniha. Protože, ti Židi, já o tom houby vím, jen že se tam píše o lásce a míru a pohostinnosti, samý pěkný věci, to si aspoň myslím já. Jenže on se vždycky rozzuří, soptí jak běs, asi takhle: brréé, brréé!“

„Ale to je taky to jediné, čemu ty rozumíš,“ osopil se na něho Jaspar, který právě přicházel s plným džbánem v ruce. „Brréé, brréé, to je pro Rolofa celá věta s podmětem, předmětem, přísudkem, celý výrok, a proto si taky rozumí s prasaty. Co říkají prasata, Rolofe? Jak mluví prase? Neříká, sežer mě, sežer mě? Těžko pochopit, že někdo rozumí prasatům, vždyť ani svatý František neovládl jejich řeč tak plynně a dokonale.“

„To je z toho špeku,“ špitl Jacop chudáku Rolofovi.

Ten se rozesmál tak dunivě, až mu docházel dech. Pak tam jen stál a zřejmě nevěděl, co smysluplného by po tom smíchu mohl ještě udělat. Zkusil to se zíváním. A vyšlo to.

„Je pozdě,“ prohlásil.

„Výborně!“ poškleboval se Jaspar. „Naučili jsme se rozlišovat večer od časného rána, což je obrovský výkon v oblasti epistemologie. Před žhavým ohněm tvého ducha se země až zachvěla studem.“

„Jo,“ přitakal Rolof lhostejně. „Takže jdu spát.“

Zívl ještě jednou a zamířil po schodech nahoru. Slyšeli, jak si nemelodicky prozpěvuje, ale náhle to ustalo. Ozvalo se známé chrápání a nebylo pochyb o tom, že každý ohavný zvuk může být nahrazen ještě ohavnějším.

Jaspar postavil na stůl dva poháry, nalil a pokynul Jacopovi, aby se napil. Vyprázdnili je jedním tahem, Jacop s chtivostí, Jaspar s rozvážností zkušeného pijana.

„Tak,“ a hlučně postavil pohár na stůl, opět si nalil, hodil do sebe, znovu postavil, nalil, vypil, opět postavil na stůl, a nyní sledoval Jacopa mnohem jasnějším pohledem než předtím.

„Jak jste se vyspal, Lišáčku?“

Jacopa se zmocnil podivný pocit. Víno mu stoupalo do hlavy.

„Jako Lišáček,“ odvětil.

„No výborně. Můj dům je tedy liščí doupě. A co vaše rameno?“

„Je to lepší.“

„Lepší? To je dobře.“

Chvíli mlčeli. Jacop uvažoval, jak by mohl začít o své záležitosti, třebaže by byl na všechno nejraději zapomněl.

Mlčení začalo být tíživé.

„Kázal jste o Židech?“ zeptal se Jacop spíš ze zdvořilosti.

Jaspar se na něho podíval překvapeně.

„Odkud to víte, ach tak, Rolof. Ovšem, řekl jsem mu, o čem budu kázat. Ten zatracený Rolof, někdy opravdu nevím, zda má mozek mladého divočáka nebo je vychytralý jako moje kočka. A přitom je to dobrý pacholek, pokud nespí nebo se necpe. Ano, hovořil jsem o Židech, ale některému podařenému panstvu se to nelíbilo.“

Zavřel ústa a jeho hněv byl přímo hmatatelný. Jacop hleděl do svého poháru. Mohli by tak pokračovat, mlčet a pít, ale ta představa se mu nezamlouvala. Náhle se chtěl o Jasparovi dozvědět víc.

„Proč se jim to nelíbilo?“

„Proč?“ zavrčel Jaspar a dolil si. „Protože jsou až do morku kosti prolhaní a zatvrzelí, dámy a páni křesťané, a protože ten neslýchaný zkurvysyn Alexandr vyhlásil křižácké tažení, což oni s radostí vítají, místo aby je to pohoršovalo. Jako by takzvané svaté město Kolín nemělo všechny důvody, aby nedůvěřovalo našeptávání toho římského hada, který si říká papež. Právě Kolínští!“

„Proč právě Kolínští?“

Jaspar obrátil oči v sloup. „Pane na nebi! Pohleď na svého syna Jacopa, žije mezi hradbami města zvaného Colonia Claudia Ara Agrippinensium, ale stupeň jeho osvícenosti se rovná vyhořelé rašelině. Jacope, cožpak jste vy, který víte míň než nic, nikdy neslyšel o ztracených dětech? Anno domini 1212?“

Jacop beze slova zavrtěl hlavou.

„To jsem si myslel. Ale co je křížová výprava, to snad víte?“

„Ano. Spravedlivá válka za zpětný dobytí Svatý země ze spárů pohanů.“

„U sta hromů! Pěkně řečeno, pěkně nabiflováno, spěšně vyplivnuto z podhoubí vašeho nerozumu, který se neustále vyhýbá přemýšlení. Sancta simplicitas! Ale pokud se ptáte mě, tak je křížová výprava výsměchem učení Augustinovu, výsměchem, jehož původcem je jiný pitomec jménem Urban II., panebože, co já vám tady vykládám o křížové výpravě a Augustinovi? Musel jsem se minout rozumem.“

„Možná.“ Jacop dostal zlost. „Jo, určitě, určitě jste se zbláznil a já jsem blbec. To je přece náramný spolčení, ctihodnej Jaspar Rodenkirchen, děkan a fyzikus a co všechno ještě nejste. Nic nevědět se neodpouští, co?“

„Neodpouští se mít prázdnou hlavu.“

„Ach správně, to je má vina. Koneckonců jsem měl v životě kolem sebe samý mudrce. Stačilo se jen ptát. Celej svět dychtil po tom, aby mi mohl rozšířit obzor. Jsem tedy hlupák, co? To se nedá odpustit, na mou duši!“

Rozčileně sáhl po džbánu, nalil si a obsah poháru do sebe hodil. Jaspar ho sledoval poněkud ohromeně.

„Co to tady vykládáte? Chudí se za svou nevědomost přece nestydí, to vím. Od lidí jako vy nikdo nevyžaduje filozofický traktát. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich…“

„Jenže já nejsem chudej duchem! A pokud nic nevím, vadí mi to přinejmenším tehdy, když mě někdo kvůli tomu peskuje a jedním dechem mi vykládá otřepaný moudrosti, jako že mám používat hlavu. Ale jak, ctihodnej Mistře, vždyť přece zjevně žádnej mozek nemám! Je to pravda, v tomhle okamžiku ani nevím, co mám dělat, abych přežil příští dny. Jsem zkrátka naprosto nevědomej Lišák, či ještě spíš ubohá veverka, ale nenechám se od nikoho urážet! Ani od vás, i kdybyste se tisíckrát vytahoval, že mi chcete pomoct.“

Zaskočilo mu a rozkašlal se, až lapal po dechu. Jaspar ho pozoroval, pak se naklonil a dal mu pořádnou herdu do zad.

„Tak? Vy chcete opravdu vědět, jak je to s těmi křížovými výpravami?“ zeptal se.

„Jo,“ těžce oddechoval Jacop. „Proč ne?“

„Doučovací lekce z dějepisu. Ale pozor, je to nezáživné!“

„To je fuk.“

„Tak dobře. Musím to vzít trochu zeširoka. Nalejte si zatím, je ještě něco ve džbánu?“

„Mělo by to stačit.“

„Dobře. O křesťanské římské říši víte?“

„Samozřejmě.“

Jaspar mohutně potřásl hlavou. „Tak samozřejmé to zase není. Přesně vzato je to po staletí rozpolcená křesťanská říše. Na jedné straně východořímská říše, jejímž světským i duchovním centrem je Byzanc, a proti ní západořímská s Římem. Jestliže se teď zmítáme v nepokojích, měl byste vědět, že v době definitivního rozpadu, zhruba před dvěma stoletími, to bylo ještě mnohem horší. Papež vytáhl do pole plamennými slovy proti údajně prostopášnému životu králů a císařů. To je stará historie. Když si jde duchovní a světská moc vzájemně po krku, vždycky se obě rády zaštítí naším Pánem Ježíšem Kristem. Král, který se tak dostal do konfliktu s papežem, nechal zvolit vzdoropapeže. Tak tu byli zčistajasna dva papežové, dva zástupci Boha na zemi, kteří se vzájemně neměli v lásce, přičemž každý hlásal něco jiného než jeho protějšek. Jeden vykládal o římském hnojišti, druhý o krá
lovských děvkách, celkově tedy povznášející stav. Římský papež dal v odpověď krále okamžitě do klatby. Ohromná facka. Tím však vyřkl rozhodující slovo pouze nad západořímskou křesťanskou říší. Jenže existoval ještě taky východořímský a byzantský císař, který se o Řím nijak moc nestaral. Dost pochybný chlapík, který se vkradl na trůn během jedné zákeřné krvavé akce, čímž se Vatikánu hluboce dotkl. Co tedy papež ve svém svatém hněvu učinil? Co byste řekl?“

Jacop pokrčil rameny. „Těžko říct.“

„Co byste udělal vy jako římský papež?“

„Rozšířil bych tu klatbu i na Byzanc.“

„Výborně, Lišáčku! A to taky pontifex udělal. A byzantského císaře okamžitě exkomunikoval. Tomu to však bylo jedno. V podstatě mu bylo jedno všechno, dokonce i to, že mu přede dveřmi stojí Seldžukové…“

„Seldžukové?“

„Promiňte. Seldžukové, Pečeněgové, vesměs turkotatarské kmeny, které Muhammad spojil s Araby. Tak se jejich říše rozprostřela od Chorásánu přes Írán a Kavkaz, přes Mezopotámii, Sýrii a Palestinu až do Hídžázu. Obrovská rozloha. Nyní chtěli nevěřící taky Byzanc. Tváří v tvář zmatené situaci mezi jednotlivými zájmovými skupinami křesťanstva však sotva existovala naděje odporovat něčím víc než jen bezzubými biblickými citáty. Byzantský císař byl stejně prolhaný jako slabý, což bylo možná dobře, protože se dal o to snáz svrhnout. Došlo tedy k osvědčenému palácovému převratu a v Byzanci přišel k moci pozoruhodný mladík jménem Alexios. Když si dostatečně upevnil pozici, zhodnotil situaci, jež byla pochmurná. Rozlehlé části byzantské říše měli v rukou Turci a žalostnému zbytku hrozilo totéž. Velice zatrolená situace!“

Jaspar si olízl rty a napil se.

„Navíc,“ pokračoval, „měl Alexios taky spory se západořímskou církví, papežská klatba totiž přešla i na něho stejně jako kulhavka. Na pomoc ze západního světa neměl žádnou naději. Alexios tedy začal sólová tažení proti Seldžukům a Pečeněgům, vyháněl je, kdekoli na ně narazil, odrážel je a nakonec vyjednal cosi jako nejistý mír, sice dost křehkou záležitost, ale aspoň něco. Samozřejmě v zájmu křesťanství, jak všude rozhlašoval, ale ve skutečnosti mu přirozeně šlo jen o území. To, co tolik vadilo papežovi, že totiž svatá místa křesťanské církve, Palestina, Ježíšův hrob, Jeruzalém a Petrovo město Antiochie, byla pod vládou Seldžuků, bylo Alexiovi úplně jedno. A to i proto, že hrůzné historky o tom, jak bezbožní Turci po tisících pobíjejí křesťanské poutníky, jak je opékají a požírají, pocházely spíš od poblouzněných náboženských fanatiků. Křesťané na obsazených územích na
opak požívali výhod islámského práva, které, pokud se mě zeptáte, bylo vůbec to nejtolerantnější. Nebyli nijak omezováni v praktikování svého vyznání, a proto si také nijak moc nestěžovali a nevysílali na Západ žádné formální volání o pomoc. Potud prehistorie. Není toho na vás moc, nebo chcete slyšet, jak to dopadlo?“

„Ale jo, jen pokračujte.“

Jaspar se usmál. „Vy vůbec nemáte takový zmatek v hlavě, jak by člověk usuzoval podle těch vašich zrzavých pačesů. Tak dobře. Pojďme teď do Říma. Poměry se lepšily, papež i vzdoropapež zemřeli a na římský trůn nastoupil nový pontifex. Jmenoval se Urban II., a pokud jsem předtím řekl, že to byl pitomec, je to jen polovina pravdy. Hloupý rozhodně nebyl. Tenhle Urban měl však sklon k přímo rouhavé pohodlnosti, a neměl proto nejmenší chuť vstupovat s kýmkoliv do sporu. Především zrušil klatbu nad exkomunikovaným Alexiem, který byl v daleké Byzanci tlačen ke zdi, a uzavřel s ním spojenectví. Od té doby se oba gauneři ujišťovali vzájemným uznáním. Alexios okamžitě uvažoval o tom, jak by na svém novém příteli vylákal pár zbožných bojovníků, kteří by mu vypomohli při znovuzískání některých obsazených území, zvláště Anatolie. Tak daleko však jejich přátelství zřejmě přece jen nesahalo, protože U
rban prostě o válčení nestál. Ten spravoval svou církev. A basta. Jenže to Alexiovi nevyhovovalo, měl sice spojence, ale ten nic nepodnikal. Vyslal tedy do Piacenzy, kde Urban právě pořádal koncil, dvanáctičlenné poselstvo. A tito vyslanci zeširoka vylíčili utrpení křesťanů pod jhem islámu, vehementně si stěžovali na obležení svatého města Jeruzaléma a na to, že poutníci směřující do Palestiny jsou cestou věšeni za nohy, zaživa krájeni na kusy, a vykládali další nesmysly, co já vím. Všechno bylo nezměrně přehnáno, vylíčeno přebujelou orientální rétorikou, kterou vyslanci dokonale ovládali, ale neminulo se to účinkem. Urban přislíbil pomoc. Hubu on měl vždycky velmi pohotovou.“

„No a? Tu pomoc poslal?“

„Urban? Zprvu ne.“ Jaspar se uchichtl. „Řekl jsem přece, že to byl klasický příslušník kléru, který se raději věnoval běžným záležitostem jako svatořečení a upalování čarodějnic. Ale aspoň to přislíbil. Alexios si mnul ruce a počítal s dobře vyzbrojenou setninou udatných rytířů. Tu by dal Urban jistě dříve či později dohromady, kdyby ne… no, proklatě, kdyby neměl ten sen!“

Jacop, který fascinovaně naslouchal, chtěl dolít, ale už nebylo co dolévat.

„Ach,“ zabručel Jaspar. „Jsme na dně.“ Vstal a mrzutě odkráčel dozadu.

„Mně to nevadí!“ volal za ním Jacop.

„Ale mně jo.“

„Nemůžete teď přece jen tak přestat!“

„Proč bych nemohl?“ zazněl Jasparův hlas už ze dvora. „Dějiny potřebovaly staletí a tisíciletí, aby se staly dějinami, a vy toho nemáte pořád dost.“

„Ale já chci vědět, jak to bylo dál. A vy jste mi ještě nepověděl nic o těch ztracenejch dětech!“

Jaspar se na dvoře zabýval poklopem.

„Tak pojďte sem, pro mě a za mě, když to chcete slyšet!“ volal.

Jacop vyskočil a zamířil do temného dvora. Jaspar zapálil svíci a naznačil mu, aby šel napřed. Opatrně mířili dolů po kluzkých schodech. Jacopa znovu obklopil vlhký zápach zatuchliny, když měl náhle podivný pocit, že ztratil pojem o čase. Vpředu v temnu se ozývalo pleskání kapek a pak naplnilo nejbližší okolí světlo svíčky. Jaspar stál vedle něho.

„Dovedete si představit, že byste tady strávil zbytek života?“ zeptal se. „Ne že byste mohl, ale že byste musel.“

„Dokonce ani kdybych mohl.“

Fyzikus se suše zasmál. „A přece jste tady v ráji. Tak co tedy vlastně víme o křižáckých výpravách?“ Popošel do středu klenuté místnosti, začal cosi kutit u jednoho sudu a nabral tři, čtyři pinty. Jacop se za ním lehkou nohou rozběhl. Nebyl na tyhle věci zvyklý. Dosti ovíněný se točil kolem osy, rozpřahoval ruce a cítil, jak se snáší jako peříčko na chladnou zem.

Jaspar si ho zkoumavě prohlížel a postavil svíčku před něho. Pak se usadil proti němu a naplnil poháry.

„Tohle místo se k rozhovorům o křižáckých výpravách hodí líp,“ a zhluboka se napil.

Jacop ho napodobil.

„Souhlas,“ prohlásil.

„Ne, vy mi dobře nerozumíte. Tenhle sklep je díra. Je nezdravý a skličující. Je to má nádoba pokání.“

„Zajímavý pokání,“ zasmál se Jacop.

„Mohl bych pokračovat v pití nahoře, Lišáčku, kde je tak pěkně teploučko, jenže já nechci. Hovořit o bezpráví a hrůzách v příjemné, dobře vytopené světnici, to mi připadá jako výsměch těm, kdo ty skutečné hrůzy zažili. Chcete vědět, co se Urbanovi zdálo? Inu, údajně se mu zjevil Pán a poručil mu, aby vedl ve jménu kříže válku proti pohanům a nevěřícím. V listopadu téhož roku, anno domini 1095, vyhlásil na koncilu v Clermontu křižáckou válku, zapřísahal chudé i bohaté, aby zničili Turky v obrovském tažení, ve svaté, spravedlivé válce, jíž podobná tu dosud nebyla, a všichni, jak tu byli, a bylo jich mnoho, příliš mnoho!, měšťané, kupci, duchovní i ozbrojenci, bylo jich až přespříliš, ti všichni roztrhli svůj šat do tvaru kříže a volali Deus lo volt, Deus lo volt!“

Fyzikus chvíli mlčel, ale Jacop se ho nezeptal, co ten válečný pokřik znamená. Uměl si to domyslet.

„A pak vytáhli, rytíři, císařové i králové, knížata, zloději i žebráci, kněží a biskupové, lůza z ulice, podvodníci i vrazi, zkrátka všichni, kdo mohli běžet nebo jet na koni. S jásotem se vydali do boje za Pána, podplaceni odpustky, bezpříkladným odpuštěním svých hříchů, jen když se chopí meče a pojedou do svatých končin. Znovu a znovu křičeli Deus lo volt!, jako by Bůh mohl chtít, aby na své pouti, když se jich houfy a hordy valily na nevěřící, aby hned taky zabíjeli nevěřící ve vlastní zemi a máčeli si ruce v krvi Židů z Mohuče, Wormsu, Speyeru a z dalších měst, aby pořádali nesmyslné pogromy, na jejichž konci stínali nevinné muže, ženy a děti, spalovali je, rozparovali, aby vypalovali a drancovali jejich domy a dělali z nich rukojmí křesťanstva, jež chtěli osvobodit!“ Jaspar si odplivl. „Tohle že chce Bůh? Vyprávění tvého Brama z křižácké výpravy jsou k smíchu, já jsem je slyšel. Ž
ádná pohádka nemá dál k pravdě než to jeho žvanění, i když to uměl hezky podat. Bram nebyl žádný křižácký rytíř. Jen znal pár takových, kteří se vrátili bez rukou, nohou nebo taky bez rozumu. Uhry a Byzanc, Istrie, Konstantinopol, to všechno bylo srovnáno se zemí. Četl jsem, co napsal jeden kronikář z Mohuče, než i jeho oddělali. Proč se nezatměla obloha, napsal, proč nezhasly hvězdy, slunce i měsíc, proč nevytvořily tmu na své klenbě, když bylo jednoho dne zavražděno a pobito jedenáct set svatých osob, právě tolik dětí a kojenců, kteří se dosud nerouhali ani nehřešili, tolik ubohých a nevinných duší!? Zapřísahali Věčného, jenže Věčný byl právě někde jinde nebo si možná taky myslel, že si to ti lidé zaslouží. A to všechno se událo ještě tady, v našich městech.“

Jaspar vrtěl hlavou.

„Pak táhli ve jménu Pána dál do svaté země. Zdivočelé tlupy, chátra, pěšáci, ti všichni tam vůbec nedorazili, cestou zašli hladem, pobili se mezi sebou nebo prostě nevydrželi. Ale velké rytířstvo to dokázalo. Obléhalo Jeruzalém. Po pět týdnů! Ve své zbroji se upotili k smrti, museli v tom páchnout jako vepři, hnili a rozkládali se, ale vydrželi. Pak vtrhli do města a o tom dni se říká, že se naši brodili po kotníky, po kolena koní v krvi Saracénů. Víte vůbec, na čem vybudovali to své nové křesťanské království? Na vraždění! Na mrzačení a mučení! Na plenění a znásilňování! Takoví jsou křesťané, můj synu! To je ta naše proklatá křesťanská nátura, jíž se tak pyšníme, ta naše do nebe volající láska k bližnímu!“ Opovržlivě si odfrkl. „A co je naproti tomu napsáno v Listu Židům? Pár prostých, téměř nudných vět: ‚Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí
odjinud, tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly… Pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.‘“

Jacop máchal pohárem a snažil se, aby neztratil rovnováhu.

„Ale to všechno se přece stalo už dávno,“ namítl. Slova mu splývala v jakýsi nepřetržitý šum.

„Ne!“ Jaspar prudce zavrtěl hlavou. „Nikoli, vždyť Saracéni dobyli Jeruzalém zpátky! Jedna křížová výprava následovala druhou, když se dal do služeb řezníků i takový světec jako Bernard z Clairvaux. Znáš Bernarda, chlapče?“

„Ne že bych…“

„Samozřejmě že ne. A znovu následovaly odpustky, bylo to jako na tržišti, papežské buly ospravedlňovaly nové a nové vraždění, a rytíři, on totiž život na hradě, když už rytíře nikdo nepotřebuje, je k ukousání nudný, rytíři se opět oděli do brnění a křičeli Deus lo volt! Jenže jim to k ničemu nebylo. Bídný úspěch se nedal opakovat. Vydali se tedy do Svaté země prohrávat a umírat, a zatímco oni si mezi sebou vyřizovali své mocenské hrátky, církev se snažila upevnit si moc a v dálavách navíc lákaly pohádkové poklady. Samé počestné důvody, jak vidíš. Plála světla svatého ohně víry. A pak přišla křížová výprava do Kolína, její zhoubný dech vanul uličkami města, zasáhl jednoho chlapce jménem Nikolaus a ještě dalšího, dva desetileté uličníky. Tenhle Nikolaus vystoupil a vyzval všechny děti, aby se s ním vydaly do Jeruzaléma a přemohly Saracénské pouze silou své víry. Ti chlapci chtěli docí
lit, aby se před nimi rozestoupilo Středozemní moře jako kdysi Rudé moře před Mojžíšem. Prostě infantilní hordy, a neváhali se připojit ani poutníci a kněží, o pacholcích a děvečkách ani nemluvě. Bůh sám ví, jak překonali Alpy, nejmenším ještě nebylo ani šest let. Do Janova dorazil jejich houf značně prořídlý, protože většina cestou zemřela. A co se stalo? Copak se asi stalo?“

Jasparova pěst dopadla na kamennou zem. „Nic! Vůbec nic! Moře se na ně vykašlalo! Já že se mám rozestoupit? To by, prosím pěkně, musel přijít prorok nebo aspoň nějaký svatý Clairvauxova kalibru. A tak tam ty ztracené děti stály, oloupené, zesláblé, plačící a skřípající zuby. A v St. Denisu, tam byl další takový ztracenec, Stephan, ještě ani neměl vousy, ale taky za ním běžely tisíce, a ty pochodovaly do Marseille. Nechte maličkých přijíti ke mně, říká Pán, jenže na onom místě to říkali taky dva obchodníci. Naložili děti na lodě a prodali je jako otroky do rukou těch, nad nimiž ty děti měly zvítězit, tedy do rukou Egypťanů a Alžířanů. A ty se ptáš, proč je právě Kolíňany třeba získávat pro křižácké tažení?“

Jasparův hlas začal kolem Jacopa kroužit jako štěkající hafan, který chce člověka kousnout, ale ještě neví kam. Jacop postavil svůj pohár na stůl, kde se skácel.

„Těm dětem měli dát pár facek,“ blábolil těžkým jazykem.

„Jo, to měli, jenže to nikdo neudělal. Víš, co tenkrát říkala církev? Všeteční, pravila. Všeteční chlapci, jako by ukradli ovoce nebo se pohádali s podomními dráteníky. Chceš slyšet papežova slova? Tito chlapci Nás zahanbují. Neboť zatímco oni chvátají, aby získali Svatou zemi zpět, My spíme. To řekl. Avšak o rok později, když pravda o té katastrofě vyšla na světlo boží, pověsili v Kolíně Nikolausova otce, najednou to všechno byla jeho vina, prý svému synovi ten šílený kousek poradil z pouhopouhé touhy po slávě. Jen se podívej, náhle byli všichni zajedno, že to bylo šílenství. Není to komické? A co dnes? Konrad z Hochstadenu ohlásil na pozítří kázání proti nevěrcům, bude kázat ve věnci kaplí nového chrámu, a v Římě byla nedávno vyhlášena nová křížová výprava proti Tatarům. Nenapadá tě něco?“

Jacop s nevýslovným úsilím přemýšlel. Napadlo ho něco?

„Ne,“ přiznal.

Jaspar natáhl ruku a popadl ho za kazajku.

„Ale jo. Už je to zase tady. Já mluvím o lásce k bližnímu a o křesťanském chování, kdežto oni o křížové výpravě. Bůh ví, že já jsem všechno, jen ne přísný moralista, chlastám, kleju, manipuluju s lidmi, jak Goddert správně postřehl, a taky si myslím, že je třeba valdenské a některé další špinavé psy potrestat, ale křížovou výpravu Bůh nemůže chtít, na to je to příliš hrůzné. Spíš to zesměšňuje kříž, na němž Kristus zemřel, ale ten zatraceně nezemřel proto, abychom v Jeruzalémě nebo kdekoli jinde na světě uspořádali krvavou lázeň!“

Jacop se na něho podíval. Jasparova brada se pomalu zvedala do výše čela, zatímco nos se mu zdvojoval. Říhl.

Pak Jasparova tvář zmizela kdesi dole a do Jacopova zorného pole se čím dál víc posunoval stínem protkaný strop klenby. Jacop nebyl schopen myslet na nic jiného než na spánek a svezl se vyčerpaně na zem.

Jasparova ruka ho popadla za vlasy.

„Hej, počkej, Lišáčku. Napadá mě, že jsem se tě chtěl ještě na něco zeptat. Dneska ráno ses o tom zapomněl zmínit.“

„Já se v politice nevyznám,“ drmolil Jacop se zavřenýma očima.

„Na politiku zapomeň. Jacope? No tak, Lišáčku?“

„Hm?“

„Co řekl?“

„K-k-kdo co měl říct?“

„Gerhard, zatraceně. Co ti řekl? Jeho poslední slova…“

„Poslední?“

Co to jen Gerhard říkal? A kdo je vůbec Gerhard?

Pak si zase vzpomněl.

„On… říkal…“

„No?“

Chvíli bylo ticho.

Pak začal Jacop tiše chrápat.

Plstnický příkop

Nálada byla stejně pochmurná jako večerní čas.

U prostorného černého stolu se shromáždila téměř celá skupina. Z Overstolzů zde byli Johann, Mathias, Daniel a Theoderich a kromě toho i Heinrich z Mohuče. Od Koneů byl přítomen jedině Kuno, neboť jeho bratři Bruno a Hermann se nemohli zúčastnit. Žili v exilu, a ukazovat se v Kolíně by pro ně bylo životu nebezpečné.

Blithildis Overstolzová seděla poněkud stranou. Vypadala, jako by spala. Jen lehké chvění prstů prozrazovalo, že je naprosto bdělá a soustředěná.

Na stole nebylo nic. Ani víno, ani ovoce.

Johann se rozhlédl po kolemsedících.

„Tak dobře,“ řekl. „Jsme všichni. Nás sedm, kteří sdílíme tajný plán. K tomu dva vyhnanci, jejichž osud je v našich rukou.“ Na chvíli se odmlčel. „To není mnoho, když člověk uváží, co jsme si předsevzali a v zájmu koho jednáme. Každý z nás složil přísahu, v níž se zavázal k absolutnímu a bezpodmínečnému mlčení a k neodvolatelné oddanosti naší věci. Člověk by řekl, že taková hrstka věrných je jako drátěná košile, jejíž jednotlivé navzájem propletené články se nikomu nepodaří od sebe odtrhnout. Všichni za jednoho.“ Pohledem putoval po přítomných, až se zastavil na mladém Koneovi, který tu seděl se sklopenou hlavou. „Zřejmě jsem se mýlil. Kuno, můžeš mi vysvětlit proč?“

Kuno se k němu otočil, přímo na Johanna se však nepodíval.

„Zeptejte se Daniela,“ odpověděl tiše.

„Daniela se ještě budu vyptávat až dost. Prozatím jde o to, že jsi ho srazil k zemi, když nesli Gerharda ke hrobu, což je i bez ohledu na to, jak nás to všechny na život i na smrt ohrozilo, bezpříkladné rouhání.“

„Rouhání?“ vykřikl Kuno a vyskočil. „Vy, kteří jste nechali zavraždit Gerharda, mluvíte o rouhání?“

Z Danielových očí sršely blesky, ale mlčel.

„Posaď se,“ vybídl ho Johann klidně. „Když mluvíš o Gerhardových vrazích, užívej správná zájmena. Ty jsi právě tak jeho vrahem jako my všichni.“

„Vy jste o tom rozhodli, ne já!“

„Ne, my jsme jen učinili jistá opatření k dosažení určitých cílů, o něž usilujeme my všichni i mnozí jiní z našeho stavu. I ty, Kuno! Tys přece s planoucími tvářemi přisvědčoval, že je třeba tvým bratrům pomoct a umožnit jim čestný návrat, a od toho, co nám všem připadalo nevyhnutelné, ses nijak nedistancoval. Ty vážně věříš tomu, že si můžeš z odpovědnosti vybírat jen to, co se ti líbí, co ti připadá účelné a obhajitelné, a všechno ostatní nechat na nás jedině proto, že se ti to nezamlouvá? Bez mrknutí oka jsi jako jeden z prvních akceptoval, že budeme muset způsobit něčí smrt. Ale pro tebe není smrt jako smrt, u jednoho se záhubou souhlasíš, u jiného ne, i když je obojí zločin a těžký hřích. Jsi tedy menší zločinec než my jen proto, žes se smrtí jednoho člověka, jehož jsi měl rád, nepočítal, a proto ji nechtěl? Nejde o to, za který jednotlivý čin chceš či nechceš nést odpovědno
st, když všechny tyto činy jsou důsledky jednoho a téhož rozhodnutí, na němž jsi se podílel i ty. Možná jsi Gerhardovu smrt opravdu nechtěl, ale jsi za ni odpovědný, ať se ti to líbí nebo nelíbí. Popíráš-li tuto odpovědnost, popíráš nás a stavíš se mimo skupinu. Musíme tě pokládat za někoho, jemuž nemůžeme důvěřovat.“

Kuno zbledl. Chtěl promluvit, ale pouze prudce zavrtěl hlavou a posadil se.

„Teď k tobě, Danieli,“ pokračoval hluše Johann. „Tys věděl o Kunově bolu. Kuno Kone nemá rodiče a Gerhard Morart mu byl otcem i přítelem. Cos mu v pohřebním průvodu řekl?“

Daniel vycenil zuby.

„Řekl jsem mu, že je zbabělec. Je to snad důvod, aby se na mě vrhl?“

„To není pravda!“ křikl na něho Kuno. „Tys Gerharda a mě… podezíral z jedné věci, která je proti přírodě…“

„Ty ses zbláznil!“

„Zbláznil? Jak bys nazval to, kdyby se tě někdo zeptal, jestli…,“ nedořekl. Brada se mu začala třást.

„Co jsi Kunovi řekl?“ zopakoval Johann svou otázku.

Danielovi se chvěly rty opovržením. Podíval se na Kuna zpod přivřených víček a opřel se v židli.

„Zeptal jsem se ho, kde nechal svůj silný parfém, když má příští tři noci strávit ve společnosti jednoho mrtvého.“

Společnost zaraženě zmlkla. Zraky všech se od Daniela odvrátily. Ten se zakabonil a trucovitě si založil ruce.

„Danieli,“ řekl Mathias tiše, „kdybych mohl, zpráskal bych tě, až by ti maso odskakovalo z kostí.“

Daniel vzhlédl ke stropu.

„Tak dobře.“ Johann spojil konečky prstů obou rukou. „Naše věc se nevyvíjí nejlíp. Tím, že jsme některé své podomky dali k dispozici Urquhartovi, vzniklo obrovské riziko, že na sebe upozorníme. A zrzka jsme dosud nenašli. Urquhartův nápad, že nechá své podplacené svědky řečnit před Gerhardovým domem, byl takticky chytrý i brizantní, ale ještě dlouho nebudeme stejně moct klidně spát, protože v každém okamžiku, který nám Bůh ještě poskytne, může ten Jacop dál vykládat o tom, co ví. Takže i my budeme mít oči otevřené. Tahle situace si bohužel vyžádala smrt několika dalších lidí…“

„Jedné děvky a jednoho žebráka,“ zahuhlal Daniel opovržlivě.

„Neměl bys mluvit o děvkách tak pohrdlivě,“ podotkl Theoderich. „Pokud se nemýlím, až příliš často je využíváš.“

„… a vyžádá si taky smrt toho ryšavého,“ pokračoval Johann, jen stěží se ovládaje. „Musíme s tím žít a budeme za to pykat. Modlím se k Pánu, aby Urquhart u tohoto počtu zůstal, než přikročí k vlastnímu úkolu, aby nám nevznikly další škody. Takový je stav věcí.“

„Ach jo,“ povzdechl si Heinrich z Mohuče. „Je to dost špatné.“

Blithildis zvedla hlavu.

„Špatné? Ach vůbec ne.“

Těch pár slov stačilo k tomu, aby okamžitě zavládlo mrtvé ticho. Muži hleděli na desku stolu a ani se nepohnuli.

„Špatné bylo, když naši museli před Konradem padnout na kolena,“ šeptala stará paní, „a prosit o odpuštění za své spravedlivé a bohulibé konání, zatímco dvacet tisíc lidí přihlíželo. Když ti z nás, kteří nechtěli nabízet svou hrdost prodejnému a zločinnému arcibiskupovi, opustili jako svobodní občané město, aby byli přivedeni zpět jako zloději a sťati, to byl špatný den. Neznám nic horšího, než že je čtyřiadvacet patricijů v Konradově vězení vydáno jeho chamtivosti a okoralému srdci a že mnozí z nás jsou jako tažní ptáci rozptýleni po světě, jako by je rozprášil babylonský hněv. Špatná je také malomyslnost a ničemná pochybovačnost moralistů, kteří vítají každou omluvu, jen aby nemuseli nic dělat, špatný je strach těch zajíců, kteří předstírají, že jsou lvi, ale když se na ně podívá bezzubý hafan, kvičí a celí se třesou. Tím nejhorším jsou však různé tajné spolky a bratrstv
a. Jejich členové přísahají, že obětují život vysokému a ušlechtilému cíli, zdvihají zaťaté pěsti a vykřikují hesla, aby potom jako tlupa ufňukaných slabochů zradili všechno, k čemu se zavázali tělem i duší. Ti, kteří nosí meč, a přece neumějí zabít jedinou krysu, to jsou ti nejhorší.“

Zdvihla ruce ke strnulé přísaze.

„Naše konání je správné. Mrtvých je třeba litovat a já se za ně modlím v každé minutě svého dohasínajícího bytí. Jak bych také jejich smrtí neměla co nejniterněji trpět, když jsem sama proniknuta jejím tíživým klidem? Smrt, ta sestra spánku, se mi uložila po boku jako poslední půvabný milenec, než vejdu do věčného světla a vrátím Stvořiteli veškerou krásu a dar dechu. Přesto však: každý úder mého srdce, dokud ještě bije, je úderem proti těm, kteří nás chtěli zničit, proti děvkám Satanova přisluhovače Baphometa. Každým svým sípavým nadechnutím prosím o spravedlnost a pomstu za naše mrtvé a vyhnané! Kdo z vás mi dokáže říct, že má touha je zbytečná a že mám odejít na pravdu boží s nesplněným přáním a plná smutku, že jsem marně doufala a modlila se? Chce-li to někdo vyslovit, nechť předstoupí. Uvidím ho, a třebaže jsem stará slepá ženská, tak ho poznám.“

Její ruce bezmocně klesly. Rozprostřela nad sedící skupinou záhrobní ticho, mlčenlivost studu a poznání.

Nyní opět sklonila hlavu a mlčela.

Johann si odkašlal.

„My od svých plánů neupustíme,“ prohlásil. „Přísaha platí. Myslím, že každý z nás zná své místo. Kuno…“

Oslovený se ani nepohnul, jen stejně strnule zíral před sebe.

„… pokládám za rozumnější, aby ses našich příštích porad už neúčastnil. To by bylo všechno.“

Johann vstal a bez dalšího slova odešel z místnosti.

Nokturno

„Já nemůžu usnout.“

Richmodis si povzdechla. Obrátila se na bok a zahleděla se tmou ke Goddertově lůžku. Přikrývka se mu na břiše vzdouvala, takový malý Ararat, na němž chyběla už jen maličká archa.

„Co je?“ zeptala se jemně.

„Ten chlapík mi nedá klidu,“ zahuhlal Goddert.

„Jacop?“

„On viděl satana. Pomyšlení, že satan sedí na chrámu a plive na nás dolů, se mi ani trochu nelíbí!“

Chvíli přemýšlela. Pak se posadila, bosá přešla ke Goddertovi a vzala ho za ruku.

„A co když to nebyl satan?“ namítla.

„Že by to nebyl satan?“ zabručel Goddert. „To může bejt jedině ďábel, ten se přece často objevuje v lidský podobě. V jaký době to žijeme, že se satan zmocní duše stavitele chrámu!“

„Hm. Otče?“

„Copak?“

„Nevykládej mi o ďáblovi, jo? Řekni mi prostě, co máš za lubem.“

Goddert si prohrábl řídký vous.

„Inu,“ řekl opatrně.

„Inu co?“

„Ten zrzoun toho vůbec moc navykládal. Člověk by měl stát při něm, taky si to myslíš?“

„Určitě.“

„Nebo ho máš za lháře? Chci říct, jestli to není lhář, pak je mu třeba z lásky k bližnímu pomoct, já se ale přesto ptám, jestli se mu dá věřit. Mohl by to bejt taky darebák. Jen to chci dát k úvaze.“

„Správně. To je možné.“

„Panebože!“ vyjekl Goddert. „Jak to mám říct. Já jsem dobrák od kosti a ty to máš určitě po mně, žes mu dala něco teplýho na sebe. Na tom taky nic není, samo o sobě…“

„Jenže?“

Goddert si zkřížil ruce za hlavou. Lůžko pod jeho váhou silně zaskřípalo.

„Inu.“

Richmodis se usmála a zatahala ho za vousy. „Táto, víš, co si myslím? Tvoje dobrý srdce říká, že je mu třeba pomoct. Ale když mu chceš pomoct, věříš mu, to znamená, že mu důvěřuješ. A tak není důvod, abys někomu, komu důvěřuješ, zakazoval stýkat se se svou dcerou. Jenže ty mu ji nechceš dát. Jseš v úzkých, že je to tak?“

„Ale to je hloupost,“ rozhorlil se Goddert, „pošetilý žvásty! Nedělej se důležitá. Vykládáš tu nesmysly, huso hloupá! Jako by na tom záleželo. Nemá cenu se o tom bavit, já to tak nemyslel ani neřekl. Takovej žebrák a budižkničemu, k čemu jseš z dobrýho domu, něco takovýho mě ani ve snu nenapadlo!“

„Ha ha. Ty totiž žárlíš jako všichni otcové.“

„Ach, vlez mi na záda. Proč nespíš? Běž si hned zase lehnout.“

„Stejně udělám, co pokládám za správný.“

Goddert uraženě vysunul dolní ret, zavrtal se hloub pod přikrývku a obrátil se ke stěně.

„Že žárlím,“ huhlal si. „Slyšel už tohle někdy někdo? Dětský tlachy.“

Richmodis ho políbila a zase zalezla do tepla.

Po chvíli ponocný venku ohlašoval desátou. Slyšela klapot kopyt, jak projížděl kolem jejich okna. Byl to uklidňující zvuk. Přitáhla si kolena až k bradě a schoulila se pod přikrývkou.

„Richmodis?“

Aha.

„Tobě se ten chlapík líbí?“

Uchichtla se, v duchu udělala na Godderta dlouhý nos a objala se pažemi.

Uplynula desátá hodina.

Johann klečel před malým oltářem a snažil se modlit. Podíval se k široké posteli naproti, na níž jinak spávala Hadewig. Nyní však držela stráž u Gerharda Morarta. O jejich spolku nevěděla nic ani jeho žena, ani žádná z dalších manželek. Hadewig neměla tušení, že on, jehož dům Gerhard navštěvoval stejně jako domy Koneů a mnoha dalších patricijských rodin, souhlasil s vraždou. Dokonce ani nevěděla, že to byla vražda.

Ale jak dlouho ještě?

Johann si náhle uvědomil, že se všichni ve chvíli, kdy zpečetili své spiklenecké spojenectví, nezadržitelně vzdálili svým rodinám. Stali se cizinci ve vlastním domě. Přál si, aby o tom mohl s Hadewig promluvit. Miloval ji a ona milovala jeho. A přesto byl sám.

Kladl si otázku, jakou cenu asi budou muset zaplatit. Nikoli cenu spravedlnosti, neboť pokud všechno půjde dobře, nikdo je nikdy neodhalí, nýbrž toho, co si od člověka vyžádá sebeúcta, co v něm ještě za života umírá s každou omluvou za prohřešky, jakýsi úplatek, jímž se člověk vykupuje a současně ponižuje v poznání vlastní prodejnosti. Co z nich zůstane, až bude po všem?

Co zbude z něho?

Johann myslel na Urquharta tam venku.

Nevěděl o něm vůbec nic, stejně jako neznal jeho příběh Wilhelm z Jülichu, který Urquhartovu službu zprostředkoval. Vypadal jako temně rudý stín na této době, v jejímž pozadí bylo zlato, v době, v níž se všechno zdálo být tím bližší a důvěrnější, čím to bylo vzdálenější, milostné slzy vedle proudů krve, dvorský krasoduch vedle drsného života venkovanů, dva světy na sobě vzájemně závislé, vzájemně se podmiňující. Hrůza a krása, dvě strany Saloméina zrcadla, jímž procházeli lidé z jednoho světa do toho druhého, a přece byli stále v tom jednom jediném.

Ve kterém z těch dvou světů žil Urquhart?

Byl z pekla, nebo bylo peklo v něm? Smrt byla lidem důvěrně známá, vášeň, s níž byli popravováni vrazi, odpovídala vášni pro vraždění v každé z jejích faset. Ale chlad v Urquhartovi Johanna děsil i fascinoval, protože pro něj nenacházel žádný motiv, dokonce to nebyly ani peníze za krvavé činy. Bylo mnoho těch, kdo vraždili a prolévali krev ve jménu víry, ale dělali to v náboženském zanícení, jiní zase vraždili z krutosti, neboť jim utrpení obětí poskytovalo chorobnou zábavu, a pak tu byli loupežníci, jimž šlo o kořist, a také ti, kdo nenáviděli, i ti, kdo příliš milovali.

A byli tu najatí vrazi. Tupí a krutí.

Ale Urquhart nebyl ani tupý, ani krutý. V očích měl chladnou inteligenci. Byl to pohled, o který by se člověk mohl pořezat! Čelo měl vysoké a krásné, hlas tichý a kultivovaný, takřka něžný a prodchnutý jemnou ironií.

Proč tedy zabíjel?

Johann zavrtěl hlavou. Nesmyslné úvahy. Jen jednou, jedinkrát viděl tohoto jitra Urquharta a krátce s ním pohovořil, když ho Mathias přivedl do domu. Co ho vlastně vede k tomu, aby se takto vypořádával s vrahem?

Je to strach, pomyslel si. Strach z otázky, jak daleko jsem od toho, čím je Urquhart. Zda se lišíme v podstatě, nebo jen ve stadiu.

Strach dozvědět se, jak se člověk takovým stane.

Johann zvedl pravici, aby se pokřižoval.

Nepodařilo se mu to.

13. září

Oba ponocní mířili na svých koních ze Saské uličky na tržiště. Svým voláním právě ohlásili půlnoc. Za hodinu vstanou klášterní bratři u františkánů, benediktinů a karmelitánů a odeberou se k vigiliím neboli k modlitbě matutin, aby žalmy pozdravili nový den a naslouchali kázání církevních otců, většina z nich ovšem se zavřenýma očima a chrápaje.

„Ochladilo se,“ zívl jeden.

Jeho druh mávl rukou. „Buď rád. Když bude zima, zůstanou tuláci tam, kde jsou, nuzáci zmrznou a v ulicích bude mír.“

Kolem nich se střídaly vchody do domů, naplněné temnotou.

„Slyšel jsi, že dnes ráno našli dva nebožtíky? Na Berlichu jednu děvku, ta měla v oku šipku, a jednoho na Kachní mokřině, tomu zase projela šipka zátylkem. Tak komicky maličké věcičky. Jako šípy z kuše, jenže mnohem menší.“

„No a? Jsou to jen žvásty.“

„Ale přesto.“ Zachvěl se chladem. „Je to zvláštní.“

„Mně by to jedině vyhovovalo, kdyby si šli navzájem po krku. Aspoň bychom měli pokoj.“

„To jo, jenže kdo to tu kolem sebe střílí tak malými šipkami, jaké tu dosud nikdo neviděl? Kanovník od sv. Margarety začal mluvit o ďáblovi. Tomu by se snad dalo věřit, nemyslíš? Moji rodiče pro všechny případy zatarasili ze samého strachu dveře stolem.“

„K čemu?“ Muž se drsně zasmál. „Jenom ať si ďábel přijde. Budeme všichni ve střehu.“

Druhý zavrčel cosi na souhlas a pak mlčky pokračovali v cestě, přes tržiště kolem staré obilní váhy směrem ke Sladovnické uličce. Kůň toho posledního začal frkat, muž ho podrbal ve hřívě, konejšil ho tichými slovy, ale pak opět zaujal svou obvyklou ospalou, lehce předkloněnou pozici.

Urquhart se za nimi díval.

Jeli kolem něho tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku a mohl koně popleskat po boku. Jeho prsty takřka něžně hladily vyleštěné dřevo malého samostřílu.

Pak se vydal ke kostelům, před nimiž nocovali chudí.

Plány

„Už vím, co uděláme,“ zamumlal Jaspar s ústy plnými krupičné kaše s rozinkami.

Jacop se držel za hlavu.

„Co je vám?“ divil se Jaspar. „Už zase stůněte?“

„Jsem namazanej.“

„Povídali, že mu hráli. Opilý jste byl přece včera. Podívejte se ven, slunce svítí, Pán nám daroval nový den a do lebky mi vložil nové, fenomenální nápady, když už navrchu nechce nic růst.“ Netrpělivě zašermoval rukama nad Jacopovou miskou. „Copak je, Veličenstvo? Proč jsem poručil děvečce, aby uvařila sladkou kaši, po níž by si olizoval všech deset i sám císař, když vy u ní dřepíte, jako by ty rozinky měly nohy?“

„Mám dojem, že nohy má můj žaludek,“ naříkal Jacop. Nad hlavou jim cosi temně dunělo. To Rolof pracoval na sýpce a nadělal spoustu rámusu. Na Jacopovu náladu to byl až příliš velký hluk.

„Mládí.“ Jaspar potřásal hlavou. „Běžte proboha ven a strčte si palici do studny.“

„Já jsem tam žádnou studnu neviděl.“

„A kde jste byl, na dvorku? Tam taky žádná není. Já nemám k dispozici přepych jako Goddert z Weidenu. Za sv. Severinem, tam je studna, ale ne, to je hloupost, Rodenkirchene, ty starej troubo! Vždyť vy se přece s tím svým hořícím šípkovým keřem nesmíte nikde ukazovat. Musím se podívat, jestli pro vás najdu nějakou kutnu.“

Vyškrabal zbytky své kaše, labužnicky si olizoval prsty a požitkářsky mlaskal.

„Výborné! Tak to konečně dojezte.“

„Nemůžu.“

„Musíte, jinak vás zase vyhodím na ulici.“ Mazaně se zazubil. „A to by byla opravdu škoda, když jsem vymyslel tak pěkný plán.“

Jacop se odevzdaně chopil misky a dal se do díla. Jaspar měl pravdu. Ta kaše byla nejen dobrá, ale taky mu dobře udělala.

„Jakej plán?“ zajímal se mezi dvěma sousty.

„Úplně jednoduchý. Říkáte, že tam byli dva svědkové, kteří vykládali o nehodě. Pokud je to vaše vyprávění pravdivé, i když to budeme brát s jistou rezervou –, museli ti dva lhát. Ale co by z toho měli? Tak pěkný dramatický příběh o vraždě se dá přece využít mnohem líp než povídání o chybném kroku na lešení, proč se tedy pokoušejí o něco tak k ukousání nudného? Co si o tom myslíte?“

„Vůbec nic. Hlava mi začne fungovat, až spořádám tady tuhle pochoutku.“

„Ale vždyť je to jasné jako facka! I sám Goddert by to považoval za jasnou věc.“

„Tak dobře.“ Jacop odstrčil misku od sebe a snažil se přemýšlet. „Ti dva lhali, a přitom z toho nemají žádnou zjevnou výhodu. Ledaže by ho bývali oddělali sami.“

„Přihořívá. Pokud se ale nemýlím, viděl jste na tom lešení jen jednoho, a můžeme usuzovat, že to nebyl satan. Kde byl tedy druhý svědek?“

„Tam vůbec nikdo jinej nebyl.“

„Právě. A naši horliví svědkové taky nikoho neoddělali. Přesto jsou s vrahem jedna ruka. Pročpak asi? Protože je totiž podplatil! Byli už připraveni, a tak se na místě události objevili co nejdřív a se svou pohádkou se vytasili ještě za tepla. A co to znamená, Lišáčku, pokud jde o vraha?“

Jacop zaváhal.

„Že měl svůj zločin připravenej,“ zapřemýšlel nahlas.

Jaspar souhlasně hvízdl. „Na zabedněnou hlavu to není špatné. Já bych však šel dál a tvrdil, že si vrah mohl Gerhardovu smrt dovolit, protože k podplácení je třeba peněz. Jistě, mohli by mu taky něco dlužit. Ale o to nejde. Tak či onak byli ti svědci koupeni. Teď si ve své zbožné a naivní hlavě říkám, že kdo je ničema, je schopen i dalších ničemností. Kdo své slovo zaprodá, prodává i svou čest. Je prodejný i v budoucnu. Prodejnost je prostituce duše zaměřená na nejvýnosnější nabídku.“ Ušklíbl se. „Co by se tedy stalo, kdybychom těmto takzvaným svědkům taky něco nabídli?“

„Peníze? Na to bych musel nejdřív vyloupit nějakej kostel.“

„S tím bych moc nesouhlasil,“ namítl Jaspar suše. „Myslel jsem spíš na předstíranou nabídku.“

Jacop přikývl. „Jasně. Já se teda vydám ven a budu se hlučně a nápadně poptávat po svědcích Morartovy nehody. Jak dlouho to podle vás přežiju?“

Jaspar obrátil oči v sloup a tiše zamumlal rychlou modlitbu.

„Nedělejte ze sebe ještě hloupějšího, než jste,“ řekl potom. „Myslíte si snad, že jsem na to zapomněl? Záležitost Gerhardovy smrti byla předložena městské radě, takže svědkové, které hledáme, byli zcela jistě vyslechnuti. A od té doby, co náš dobrý Konrad z Hochstadenu staré kolegium rozpustil a ustavil nové, jsem náhodou s jedním z těchto konšelů spřátelen. Ten muž se jmenuje Bodo, je to cechmistr pivovarníků, spojují nás tedy základní zájmy, jak vidíte. Zeptám se ho, kde ti dva jsou.“

„Konšelé,“ dumal Jacop. To je dobře. Ti mají soudní moc. „Kdy se s tím Bodem můžete sejít?“

Jaspar rozpřáhl ruce.

„Jakmile se mi zachce. Třeba hned. Nebydlí daleko.“

„Dobře. Dejte mi nějakou kutnu nebo klobouk, abych si zakryl hlavu, a pojďme!“

„Pomalu, Lišáčku. Vy nepůjdete nikam, vy totiž laskavě naštípáte na dvorku dříví.“

„Ale…“

„Žádné ale. Já udělám něco pro vás, vy zase něco pro mě.“

„Já pro vás udělám všechno, jen mě vezměte s sebou, slyšíte? V převleku a ve vašem doprovodu mi přece žádný nebezpečí nehrozí, vždyť promluvíme s konšelem.“

„Poslouchám vás,“ povzdechl si Jaspar, „a už vás vidím, jak děláte hlouposti, jak se tajně plížíte za mnou. Radši pošlu Rolofa pro Richmodis, abyste měl pádný důvod nic takového neprovádět.“

„Já…“

Řekl Jaspar skutečně Richmodis?

„Tak dobře.“

„Vidíte?“ Jaspar si zamnul ruce. „Není to prima? Hodný strejda Rodenkirchen vám připraví půdu a zaseje semínko rozumu. Můžete si gratulovat. Pokud z toho něco vzejde, pořád ještě můžete jít se mnou.“ Dal si prst na špičku nosu. „Počkejte, něco jsem od vás ještě chtěl. Něco jsem chtěl vědět. K čertu, člověk nemládne, no, to je jedno! Hodinku dvě budu pryč, nenadělejte tady za tu chvíli žádný zmatek, jinak s vámi pěkně zametu.“

Jacop myslel na Richmodis.

„Určitě nic neprovedu.“ Pak ho něco napadlo. „Jestli Richmodis přijde, ať si přinese flétnu.“

Jaspar se otočil na schodech a zatvářil se přísně.

„Neříkal jsem cosi o štípání dříví?“

„To přece nijak nevadí. Hrát bude ona.“

„Ale vždyť ona to ještě vůbec neumí, člověče!“

„Proto se to musí učit.“

„A proč vlastně?“

„Abych mohl štípat dříví.“

„Ut desint vires, tamen est laudanda voluntas“ huhlal si Jaspar a šel popohnat Rolofa.

Jaspar

Sládek Bodo Schuif to ráno nevypadal, že má v úmyslu celý den strávit mezi sladovnou a varnou. Když se Jaspar Rodenkirchen objevil v jeho usedlosti, jež byla, včetně pivovaru a skladiště, největší ze všech objektů, které ležely hned naproti půvabnému dvorci, jehož vlastníkem byl Henricus Keige, měl Bodo na sobě svůj nejlepší kabát a zřejmě se chystal odejít.

„Přesto,“ začal chvatně ujišťovat Jaspara, vzal ho žoviálně kolem ramen a vedl do zadní světnice, „máme ještě dost času na pořádný doušek. Co ty na to, ranhojiči?“

„To bys mi musel zaručit, že pivo má po požití většího množství červeného vína čisticí účinek, že podporuje trávení a neuškodí harmonické funkci mých orgánů a tělesných šťáv,“ opáčil Jaspar.

„O tom tě můžu ujistit rukoudáním.“

„Tak sem s tím.“ Sládek mávl na děvečku. Netrvalo dlouho a na Bodově stole stály dva džbány s čepicí pěny. O chviličku později už měli oba muži z té pěny bílé vousy.

„Kdepak je tvá milá choť?“ zeptal se Jaspar, aby řeč nestála.

Bodo hlučně říhl. „Šla na trh. K dnešnímu obědu bych rád koláč s raky, v tom ona je nepřekonatelná. Co říkáš, neráčíš si dát tu račí pochoutku s námi?“

Jasparovi se v ústech sbíhaly sliny.

„Spíš ne,“ odmítl, ale musel se přemáhat. „Právě to totiž vypadá tak, že mi do toho přišlo něco naléhavého.“

„Mně taky,“ povzdechl si Bodo. „Pořád, co chvíli mi do toho něco vleze! Od té doby, co mě zvolili konšelem, jsem na radnici víc než kdekoli jinde. Právě máme zase jedno takové zasedání, kde vůbec nevím, oč jde, protože nic významného k projednávání nemáme. Můj podnik má tyhle dny na starosti moje žena, ale musím říct, že je to skoro lepší, než když se starám já, Pán budiž pochválen!“

Rozesmál se a pořádně se napil.

„Ale abys věděl,“ setřel si pěnu z úst a pokračoval, „opravdové mrzutosti jsou s těmi hulváty, co se pokládají za příslušníky urozených rodů, to by se člověk k smrti uchechtal. Místo aby teď naše kolegium konšelů dělalo čest svému úřadu a zabývalo se otázkami práva, jak se sluší a patří, hašteříme se s těmi několika zbývajícími patriciji, kteří by své štěstí měli hledat raději ve svém cechu boháčů. Ale i teď, když Konrad tu žumpu, co se předtím nazývala kolegiem konšelů, vyčistil, takže je nyní bohudík nahrazena slušnými řemeslníky a kupci, je tohle grémium pořád ještě prolezlé patriciji. A tak se tě teď ptám, co vlastně ty urozené rody chtějí? Dělají, jako by ztratily veškerý vliv, a přitom je jim trnem v oku i to, že si vůbec nějaký měšťan dovolí sáhnout na jejich domnělá privilegia a zastává veřejnou funkci.“

„Ano, tohle opravdu nedokážou spolknout.“

„Ty víš, co si o tom myslím. Já nejsem malicherný, každému, co mu patří! Ale konšelé slouží správě a justici, a tím i Kolínu. To znamená Kolíňanům! Kampak bychom přišli, kdyby ti, kdo se mají odpovídat všem, tedy i chudým a lidem z nižších stavů, pocházeli výhradně z řad urozených?“

„Kdyby pocházeli? Tak už to přece jednou bylo.“

„Ano, a budiž vzdán dík Ježíši Kristu, že náš arcibiskupský zeměpán do téhle, s odpuštěním!, velké hromady hnoje konečně zabodl vidle. Ty tehdejší poměry, to bylo něco nepředstavitelného! Připouštím, že řemeslnické cechy rozhodně nebyly bez viny, to určitě ne. Dopustili jsme, aby mezi nás patricijové pronikli, z čiré touhy po zisku jsme je dokonce zvolili za mistry. Ale jinak? Byla to snad naše vina, že urozené rodiny nejen neustále bohatly, ale taky získávaly čím dál větší vliv? Že pronikaly jako plíseň do všech klíčových pozic a strhly na sebe dokonce i výkon práva, takže náš pán z Hochstadenu začal nadávat zcela právem a obvinil je, že chrání zločince a opovrženíhodným způsobem je vyjímají z jeho jurisdikce?“

Jaspar se šklebil. Bodo byl na svou funkci tak pyšný, že nelenil a obracel na tyto dostatečně známé skutečnosti pozornost stále znovu a znovu. Od té doby, co byl konšelem, si osvojil navíc i zábavně patetické výrazivo, jež vzhledem k tomu, že mu chybělo odpovídající vzdělání, často působilo komicky. Není tedy divu, že studovaní a zcestovalí patricijové reagovali na lidi Bodova ražení jako na nakažené svrabem. Bez ohledu na to, že podle stanov se mohl stát konšelem každý, kdo neměl tělesnou vadu, pocházel z manželského lože a byl považován za bezúhonného, dostávali se dříve do křesel konšelů jedině urození. Kdyby bylo podle jejich, nemohl by se někdo jako Bodo Schuif konšelem nikdy stát. Sládek konšelem, to byla facka do tváře patriciátu, a o to horší, že mu ji uštědřil sám Konrad z Hochstadenu.

„Tak co?“ pobízel ho zakaboněný Bodo.

„Máš pravdu jako vždycky, milý Bodo.“

„O to nejde. Chtěl jsem se zeptat, jestli ti chutná můj čarovný nápoj? Jsi dneska až urážlivě zdrženlivý.“

„Promiň!“ Jaspar vyprázdnil svůj korbel demonstrativně na jeden zátah. Pivo bylo sladké a husté, válelo se po patře, vydalo za celý oběd.

„Tak je to správně,“ radoval se Bodo. Vstal od stolu a uhladil si kabát. „Já tedy půjdu. Totiž…“ Tázavě se zahleděl na Jaspara. „Kvůli čemu jsi vlastně přišel?“

„Ale, o nic zvláštního nejde. Zajímá mě ta tragická nehoda, co se stala Gerhardu Morartovi.“

Bodo horlivě přikývl. „Jo, to je škaredá věc, zvlášť když stavba tak pěkně pokračovala. Že by Bůh chtěl, aby jeho sluha ten dokonalý kostel nedostavěl? Já mám v téhle věci vlastní teorii.“

„Pchá!“ mávl rukou Jaspar. „I kdyby žil Gerhard sto let, stejně by to nedokončil.“

„To neříkej! Dějou se zázraky…“

„Ne, je to práce architektů. Proti zázrakům nic nemám, ale Gerhard byl přece jenom člověk jako ty a já.“

Bodo se podepřel prsty o desku stolu a spiklenecky se naklonil.

„Ano, ale možná se to musí prostě nazvat jinak, zázraky se obyčejně připisují svatým, v tom máš pravdu. Neměli bychom tedy raději mluvit o satanovi?“

„Už zase?“ zaúpěl Jaspar.

„Co to znamená, už zase? A proč ne, prosím pěkně? Ptáš-li se mě, tak se Gerhard opravdu spolčil s rohatým. Moje žena říká, že skočil dolů z vlastní vůle!“

Jaspar se opřel v židli a zavrtěl hlavou. „Ať si tvá žena hledí koláčů s raky. A ty tomu nesmyslu taky věříš?“

„Všechno je možný,“ odpověděl Bodo tajuplně a zvedl výstražně ukazovák.

„Pokud je možné všechno,“ reagoval Jaspar, „co bys řekl jiné teorii, že náš dobrý Gerhard vůbec neskočil sám, ale že ho někdo…“

„Cože?“

Jaspar se kousl do rtu. Raději o tom pomlčí.

„Mluvil jsi vůbec s těmi svědky?“ zeptal se místo toho.

Bodo vypadal udiveně. Pak si důkladně odkašlal.

„Ano, my jsme je vyslechli.“

„Jsou hodnověrní?“

„Řekl bych, že jsou. Dva mniši, co právě pobývají v Kolíně, slušní kazatelé a ctihodní bratři. Jsou to benediktini, pokud se nepletu.“

„No jo,“ prohodil Jaspar. „To u nich taky asi našli přístřeší?“

„Kdepak, bydlí u bratří od sv. Gereona, když už to chceš vědět přesně. A vůbec, proč se o to zajímáš?“

„Chci vědět ještě mnohem víc, když dovolíš. Rád bych znal jména těch dvou.“

„Ale jo, proč ne? Jeden se jmenuje, okamžik, Justus? Bratr Justus nebo Justinus, to nevím přesně. Druhý je jakýsi Andreas z Helmerode. Při nejlepší vůli nedokážu pochopit, proč se o to staráš, jenže ty jsi pořád jen samá záhada. Moje stará říká, že bys svými otázkami provrtal díru světovými dějinami, a až bys na druhé straně vylezl, zjistil bys, že to tam je stejné jako tady.“

„Jak jsem už řekl, je to čirá zvědavost.“ Jaspar se zvedl. „Dík za pivo. A na oplátku zajdi co nejdřív zase ty na pintu vína.“

„Rád bych, pokud mi to při tom úřadování dovolí čas.“

„Měl bych lepší návrh, dovol si to sám.“

Bodo se zakabonil, zřejmě přemýšlel o rozdílu mezi oběma formulacemi. Jaspar ho na rozloučenou beze slova poplácal po zádech a spěšně odešel.

Když Jaspar vstoupil do noclehárny pro poutníky u sv. Gereona, vládl tam čilý ruch. Nebylo to nic mimořádného. Kolín se těšil velkému přílivu poutníků, což vzhledem k významným relikviím, jako byly ostatky svatých Tří králů, Kašpara, Melichara a Baltasara, Reinald z Dasselu buď navěky pochválen!, nebo schránky s ostatky zavražděných panen, nijak neudivovalo. Sám klášter sv. Gereona si činil nárok na ostatky svého patrona svatého Gereona i svatého Gregoria Maura a jeho druhů, které nalezli při výkopech v základech kostela a nad nimiž se kanovníci i bratří dmuli zbožnou pýchou.

Před nedávnem bylo staré římské atrium ze čtvrtého století, jež bylo základem pozemku, přebudováno na impozantní křížovou chodbu, před rokem byla otevřena noclehárna. Klášter sv. Gereona byl hezkým místem, a tak si Jaspar našel čas, aby se prošel jeho křížovou chodbou.

Proti němu šel mnich s plnou náručí svitků. Zřejmě někdo ze skriptoria.

„Promiňte,“ promluvil na něho Jaspar.

Mnich se lekl a pokřižoval, přičemž mu polovina jeho pokladů upadla. Jaspar se sehnul a chystal se je sbírat.

„To ne!“ Mnich ho odstrčil a přitiskl svitky k sobě.

„Chtěl jsem jen pomoct.“

„Jistě. To byla má vina, bratře…?“

„Jaspar Rodenkirchen, fyzikus a děkan u sv. Máří Magdalény,“ představil se Jaspar.

„Bratře Jaspare, těchto pergamenů se nesmí dotknout nikdo kromě oprávněných osob.“

„K nimž patříte i vy, nemýlím-li se?“

„Tak jest. Mohu vám být nějak nápomocen?“

„Ale ovšem, hledám dva bratry, byli svědky, když si Bůh k sobě povolal stavitele chrámu, našeho mistra Gerharda. Jeden se snad jmenuje Andreas z Helmerode, jméno druhého prý je Justus…“

„Justinius ze Singenu!“ horlivě přitakal mnich. „Máme tu čest hostit v našem nedůstojném přístřeší oba bratry. Viděli mistrův odchod na onen svět, ale já bych řekl, že to je zatracená hanba, že zemřel!“

„Bratře!“ zvolal pohoršeně Jaspar.

Mnich se svých bezděčně rouhavých řečí zhrozil a chtěl se znovu pokřižovat, ale včas se zarazil.

„Buď vůle boží,“ opravil se.

„Jako v nebi, tak i na zemi,“ přitakal Jaspar přísně. „A teď mi povězte, ctihodný bratře, abych vás ve vaší jistě významné práci déle nezdržoval, kde Andrease a Justinia najdu?“

„Pošlu pro ně jednoho novice.“

Mnich se otočil a zmizel v průchodu. Po chvilce zahlédl Jaspar chlapce podobaného od neštovic v novické kutně, který odtamtud vyběhl a zmizel v protějším traktu. Netrvalo dlouho, opět se objevil a vedl dva bratry, jednoznačně vypadající na žebravé mnichy.

„Tamhle je ten, co s vámi chce mluvit,“ zahuhňal chlapec, plaše pokynul hlavou a nejistě couval zpátky do chodby. Po několika metrech se otočil a uháněl pryč.

„Andreas z Helmerode? Justinius ze Singenu?“ ujistil se Jaspar.

Ti dva se na sebe rozpačitě podívali.

„Justinius jsem já,“ prohlásil menší a tlustší z obou. „Ale kdo jste vy?“

Jaspar se plácl do čela. „Promiňte, že jsem se zapomněl představit. Jsem děkan od sv. Máří Magdalény a byl jsem dobrým přítelem Gerharda Morarta. Slyšel jsem, že jste viděli jeho tragický pád docela zblízka…“

Z tváře mnichů zmizela nedůvěra. Na takové otázky byli již zvyklí. Justinius přistoupil blíž a rozpřáhl paže.

„Byl jako pták tváří v tvář Pánu,“ zadeklamoval. „Zatímco se jeho tělo blížilo k zemi, z níž vzešel a do níž se měl vrátit, jeho duch o to skvostněji stoupal vzhůru, aby splynul s Nejvyšším, jak je psáno již u Filipských: Usilujte o to, co je na nebesích, kde sedí Kristus po pravici boží!“

„To jste řekl krásně,“ přikývl s úsměvem Jaspar. „Ale nebylo to spíš u Koloských, kde zbožný člověk najde ta vámi zmíněná slova, zatímco u Filipských se říká: My však máme občanství v nebesích!“

Tlouštíkův ochotný úsměv zamrzl. „Ano, je to možné, protože cesty našeho Pána jsou nevyzpytatelné a Písmo svaté bylo nezodpovědnými překladateli více komoleno než přepisováno, takže se v tom už člověk vůbec nevyzná.“

„Však to také na podstatě těch řádků nic nemění,“ potvrdil Andreas z Helmerode.

„Inu, v každém případě je mi útěchou vědět,“ řekl Jaspar a přistoupil k jednomu z oken, jež poskytovalo výhled na krásné a rozlehlé klášterní ovocné sady, „že jste byli u Gerharda, když umíral. Jak mi říkali, dokonce jste mu umožnili, aby se vám vyzpovídal.“

„Ano, zajisté!“

„A dali jste mu poslední pomazání?“

Andreas na něho posměšně pohlédl. „Jak jsme mu ale měli dát pomazání, když jsme u sebe neměli olej? Kdybychom však věděli…“

„Což jsme ovšem nevěděli!“ skočil mu do řeči Justinius.

„To mě tedy udivuje, milí bratři,“ poznamenal Jaspar jemně.

„Ano?“

„Ano, protože jste přece moc dobře věděli, že Gerhard Morart toho večera a v oné hodině zemře, neboť vám to dal na vědomí jeho vrah.“

Oba mniši vypadali, jako by zahlédli zkázu Sodomy.

„A navíc,“ pokračoval stejným tónem Jaspar, „jste už předem věděli, co budete potom vyprávět. Není to tak?“

„Vy jste… vy máte…,“ sípal Justinius.

„Bratře, musíte se mýlit,“ vpadl mu chvatně do řeči Andreas. „Jistě máte dobrý důvod, abyste proti nám vznášel taková obvinění, ano, musím volit tento výraz, odporná obvinění, ale pletete se v osobách. My jsme jen dva pokorní poutníci a sluhové před tváří Páně a vy nejste žádný inkvizitor.“

„Ano, ovšem, já vím, vy samozřejmě horlivě následujete ideál svatého Benedikta.“

„Naprosto a zcela!“

„Naprosto a zcela,“ opakoval Justinius a setřel si z čela pot.

Jaspar se usmíval a jal se přecházet sem a tam. „My všichni vzdáváme úctu benediktinskému chápání chudoby Krista a jeho učedníků,“ řekl, „a činíme tak dobře. Mně se ovšem občas zdá, že hlad s tím spojený, a mám na mysli hlad na všechno; na život, na děvky, na vepřovou pečeni, vyvolává u zbožnosti jisté kručení v žaludku, chápete. Myslím si, že být žebravým mnichem znamená vše vyžebrané přijímat…“

„Ale ne proto, aby to člověk vlastnil!“ doplnil Justinius.

„Ovšemže ne. Dotkla se vás ruka chudoby a veškeré vaše snažení slouží blahu křesťanství a velebení Pána. Přesto se však může stát, že za vámi někdo přijde a nabídne vám větší částku peněz za určitou, řekněme, zvláštní službu?“

„Zvláštní služby mohou být rozmanitého druhu,“ opatrně podotkl Justinius.

„Tak?“ Jaspar se zastavil a stanul těsně před oběma. „Dovolte tedy, abych byl konkrétnější. Mluvím o částce, kterou vám vyplatili, aby se vražda Gerharda Morarta mohla prohlásit za nehodu,“ dodal.

„To je ale drzost!“ soptil Andreas.

„To je rouhání!“ vykřikl Justinius.

„Nikdy jsem se Bohu nerouhal,“ reagoval klidně Jaspar.

„Rouháte se mu, protože se rouháte jeho služebníkům!“

„Není to spíš obráceně? Nerouhají se mu jeho služebníci, protože mluví nepravdu?“

Justinius otevřel ústa, nadechl se a těžce polkl.

„Nevidím jediný důvod, proč v tomhle rozhovoru pokračovat,“ vypravil ze sebe. „Ještě nikdy mě nikdo takhle neurazil, ach, co to říkám, nezranil, taky ne, nepokořil!“

Otočil se na patě a uháněl v sandálech pryč. Andreas se podíval na Jaspara a také se chystal k odchodu.

„Sto zlatých,“ prohodil Jaspar spíš pro sebe.

Andreas strnul.

Jaspar se mu podíval zblízka do tváře a sáhl mu ukazovákem na špičku nosu.

„Bylo to tolik?“

„Nevím, o čem mluvíte,“ odpověděl Andreas nevrle, ale v jeho hlase se ozvala nejistota.

„Mluvím o penězích, ctihodný Andreasi z Helmerode. A protože zřejmě nejste ochoten, abyste mě ve formulaci mé nabídky podpořil, mohu se tedy jen domnívat.“

„Jaké nabídky?“

„Dvojnásobek toho, co vám zaplatil Gerhardův vrah.“

„Toho vůbec neznám,“ trval na svém Andreas, ale stál jako přikovaný.

„Ten dlouhán s vlasy až na ramena, víme přece oba, o kom je řeč. Povězte, už jste přemýšleli o tom, jak se chcete za tu svou placenou lež zodpovídat u posledního soudu? Ďáblové nám koukají přes rameno, bratře, dennodenně počítají spolknuté slabiky při sborovém zpěvu a registrují každou minutu, prospanou během kázání. Teď si představte, že vám ten těžký hřích nejen odpustím, jak mi mé postavení v jistých mezích umožňuje, ale vy z té věci navíc vyváznete nejen očištěni, ale i obohaceni.“

Andreas civěl před sebe. Prsty se mu ohýbaly jako drápy. Zjevně prožíval chvíle nejvyššího napětí.

„Má odměna je boží odměna,“ pravil nepříliš přesvědčeně.

„Já vím, milý bratře,“ vemlouval se mu Jaspar a poplácal Andrease přátelsky po tváři. „Bůh však nebude příliš potěšen tím, že chráníte vraha, a navíc jste přijali krvavé peníze. Dobře, peníze se dají vyprat. Dá se však vyprat taky duše? Není snad naší první odměnou purgatorium, oheň, který podle apoštola Pavla ověří, zda konání jednoho každého obstojí? Neviděl snad Bonifácův ručitel na cestě do nebeského Jeruzaléma hrůzné ohnivé šachty a tartareum flumen, v jejichž vroucí hmotě se rozhoduje o tom, kdo krásný a očištěn vstoupí na onen břeh, či bude svržen do hlubin, do nichž slunce nikdy nezasvitne? To chcete, Andreasi, za své hříchy věčně hořet, když vám nabízím, abyste se směl ze svých pochybení kát, a dokonce vás za to odměním?“

Andreas z Helmerode přemýšlel s odvrácenou tváří.

„Na kolik si moje pokání ceníte?“ zeptal se.

„Kolik jste dostal?“

„Deset zlatých.“

„Pouhých deset?“ užasl Jaspar. „To jste se prodal velice lacino! Co tedy říkáte dvaceti?“

Nyní se Andreas na Jaspara podíval.

„Pro každého?“

„Hm. Ujednáno. Ale za to chci pravdu.“

„Nejdřív ty peníze!“

„Jen pomalu.“ Jaspar ukázal palcem ve směru, jímž zmizel Justinius. „Jak to vůbec vypadá s vaším přítelem?“

„Justinius? Ten se za dvacet zlatých přizná i k vraždě těch jedenácti tisíců panen.“

„To už vypadá líp,“ usmál se Jaspar. „Abychom si správně rozuměli, chci pravdu. A pak vaši výpověď před městskou radou, aby už neumírali nevinní, neboť ta vaše pošetilá lež měla neblahé důsledky. Za to vám dávám své slovo, že očistím vaši duši“, mrkl na Andrease, „i váš měšec.“

Andreas se nervózně rozhlížel. Kolem neustále procházeli poutníci nebo mniši, ale nikdo se k nim nepřiblížil. Zvědavost na tvářích některých, zejména mladších bratří, se však nedala přehlédnout. Byli neustále zvědaví, na všechno a na každého.

„Ne tady a ne teď,“ rozhodl.

„Kde tedy?“

„Justinius a já chceme jít hned po mši do lázně naproti Malému sv. Martinovi, abychom se… ehm… očistili.“

Lázně u Malého sv. Martina byly pověstné mnoha příjemnostmi, ale očišťování duše k nim rozhodně nepatřilo. Jaspar to věděl, občas se totiž sám se sebou vadil, neboť ho jeho slabé tělo příliš často táhlo k Malému sv. Martinovi, a v těch lázních měli všechny prostředky, jimiž bylo možné slabosti těla odměnit.

„Kdy tam mám být?“ otázal se.

Andreas se zdrženlivě usmál.

„Ach bratře, nejdřív se chceme věnovat rozjímání a velebit Boha za duchovně očistné působení vodních střiků a masáží, chci říct koupelí nohou. Přijďte tedy za poledne, krátce po sextě, a přineste peníze. Pak si můžeme o té věci v klidu popovídat.“

„Dobrý nápad, bratře,“ souhlasil Jaspar. „Můžu vám dát do té doby jednu přátelskou radu?“

„Jak si přejete.“

„Nepovažujte se za práskanějšího, než jste.“

Domus civium

Zvony na starém chrámu odbíjely desátou.

S veškerou důstojností a vznešeností, jež náležela konšelům, vstoupil Bodo do velkého zasedacího sálu domu, nad jehož hlavním vchodem byl do trámu vyryt nápis Domus, in quam cives conveniunt. Budově se proto říkalo domus civium neboli „dům občanů“.

Cestou si musel očistit boty, neboť se dostal mezi stádo selat, která s kvikotem uháněla přes tržiště, až všude kolem stříkalo bláto. Pak mu z Hvězdné uličky stoupla do nosu nebeská vůně, a tak si dopřál krátkou odbočku za kandovanými kaštany podomního obchodníka z Lyonu, aby se nakonec nechal přímo před „domem občanů“ vtáhnout do debaty o situaci kolínských Židů. K tomu docházelo často, neboť radnice stála právě uprostřed židovské čtvrti, jen pár kroků severovýchodně od skryté synagogy s jejími nádhernými okenními malbami, znázorňujícími lvy, hady a všelijaké zvířectvo, jež bylo údajně v nejvzdálenějších končinách světa domovem jako u nás psi a kočky. Bodo se na to díval skepticky. Kterýpak tvor by nosil na nose roh, ne-li sám ďábel, jehož podstata se nikdy nedá úplně skrýt? A co to má být za koně, jehož hřbet se prohýbá jako dvojité cimbuří a krk má jako zakřivený saracénský m
eč? Bodo si mohl díky své známosti se sluhou ze synagogy ty malby prohlédnout a udělaly na něho dojem, ale rozhodně ho nepřesvědčily. Ať už je vytvořil během obnovení synagogy po jejím zničení prvními křižáky kterýkoli smělý duch, rozhodně musel nakouknout do předpeklí.

Tato židovská čtvrť byla v německé říši svého druhu nejstarší a tvořila ve značné míře samostatnou enklávu. Měla svůj vlastní svatební a obřadní dům, zvaný špilhaus, v němž se obec scházela k oslavám a poradám, byl zde k dispozici špitál pro staré a nemocné, pekárna a ženská škola. Bodo měl tu čtvrť rád. Směl se podívat i na mikve, což byla mimořádná čest, neboť tato lázeň neměla s běžnými lázeňskými domy nic společného. Sloužila nejvyšším židovským svěcením a rituálním očistám.

Navenek se lidé ze židovské čtvrti chovali spíš nenápadně a skromně, aby na sebe nepřivolávali hněv privilegovaných křesťanů. Židovští obyvatelé Kolína sice byli pod zvláštní ochranou arcibiskupa, za což skládali svůj každoroční obolus, ale pogromy minulých časů na nich zanechaly nezhojitelné rány. Od té doby, co byl v roce 1096 křižáky v Altenahru ubit Mar Juda bar Abraham, legendární nejvyšší z Židů a obratný kazatel, nenašli již Židé žádný klid. Pro křesťany byla dobrá každá záminka, aby si vybili svou doutnající nenávist vůči těm, kteří zradili Ježíše. Při podrobnějším pohledu ovšem bylo zřejmé, že utrpení Spasitelovo spíš pouze zakrývalo závist nad židovským majetkem. Zvláštní status Židům dovoloval, že směli půjčovat peníze, což klérus neúnavně pranýřoval, aby nicméně sám bokem této možnosti využíval a získával tím větší půjčky. Tímto způsobem se zadlužovala i
knížata a šlechta, a protože všeobecně nebyl nikdo schopen své dluhy splácet, znovu a znovu se nabízela možnost využít hněvu spravedlivých k pronásledování židovského obyvatelstva, k zabírání jejich domů a pokladů, to vše pochopitelně ve jménu božím. Jako zázrakem se však Bůh ukázal být během let prodejný, neboť peněžní dary arcibiskupovi Arnoldovi například zabránily násilným akcím proti Židům, když proti nim v Kolíně kázal benediktin Radolf, což se stalo v době druhé křižácké výpravy. Alespoň tolik tedy k síle víry, jež až příliš často nacházela svůj odpovídající výraz v síle peněz.

V této chvíli byl klid. Arcibiskup Konrad vyzval předešlého roku nové konšely jakož i soudce, bratrstva a občany k dodržování dohody o ochraně, a tak spolu obě skupiny obyvatel vycházely, i když se nijak nemilovaly. Bodo s tímto paktem s radostí souhlasil, už také z toho důvodu, že většina patricijů by to neudělala. Ti však, poté co Konrad omezil jejich moc v městské radě, pěkně ztichli.

Alespoň to tak vypadalo.

Bodo se protáhl a přistoupil ke skupince konšelů, kteří spolu tiše rozmlouvali.

„Ach, pan Schuif,“ prohodil jeden z nich. „Tak co? Copak si o tom myslíte?“

„O čem?“ nechápal Bodo.

„O těch vraždách na Berlichu a na Kachní mokřině.“

„Nebyli to zrovna nejvybranější představitelé křesťanstva,“ mínil další, „ale přece jen, byli to lidé.“

„Prozatím si o tom myslím jen tolik, že jsou po smrti,“ odpověděl Bodo. „Byl někdo obviněn?“

„Vždycky se najdou nějací, které ti ostatní obviňují,“ odpověděl první. „Ale člověk si musí dát moc dobrý pozor, koho nakonec podrobí útrpnému výslechu. Vzpomínám si, že staré kolegium nechalo lámat kolem jednoho, o němž se říkalo, že je to vlkodlak. Dodatečně se však ukázalo, že jeho jediným proviněním bylo pevné zdraví, jež mu nedovolovalo zemřít a jeho ženě dědit.“

Zazněl zasvěcený smích, který se šířil pohledy a poté konspirativně utichl.

„Věci často vůbec nejsou takové, jaké se zdají být,“ poznamenal první konšel.

„A často se ani nezdají být tím, čím jsou!“ dodal moudře druhý.

„Opravdu jasné stanovisko.“

„Ale správné,“ ozval se Bodo. „Vezměme si třeba ten případ Gerharda Morarta, zrovna dneska ráno jsem měl zajímavý rozhovor s jedním starým přítelem, který se mě ptal na jména těch dvou svědků. Však víte, těch dvou žebravých mnichů, kteří viděli, jak se zřítil z lešení. Jedni tvrdí, že to byla nehoda. Jiní považují za pravděpodobnější, že skočil dolů z posedlosti ďáblem.“ Ztlumil hlas tak, až šeptal. „Jenže můj dobrý přítel dělal narážky, že je tu ještě třetí možnost, ačkoli mu slušnost nebo možná taky lepší úsudek brání, aby to, co si myslí, řekl naplno.“

„A co by to mohlo být za podezření?“ zajímal se rozšafně první konšel.

„Nechtěl jsem na něj naléhat, musím přiznat, že mě to zarazilo až později, když se mi to rozleželo v hlavě. Mám z toho ale tenhle dojem: chtěl mi naznačit, že Gerhard Morart nepřišel o život vlastní vinou.“

„A čí teda? Satanovou?“

„Taky ne, tedy nikoli přímo.“

„Nenapínejte nás, sládku!“

„Inu,“ Bodo zdvihl bradu. „Co když ho někdo srazil…“

„Vražda?“ Konšel se hlasitě rozesmál a zavrtěl hlavou. „Ten váš přítel je asi pěknej popleta. Dva bezúhonní duchovní bratři vypovídali, že to byla nehoda, dokonce mu poskytli svátost zpovědi…“

„A my jsme s oběma dost dlouho hovořili,“ doplnil další. „Kdyby Gerharda někdo srazil, museli by to ti dva vidět a pověděli by o tom.“

„Já vím. Ale přesto.“

„Zacházíte daleko, pane Schuife. Mluvil ten váš přítel skutečně o vraždě?“

Bodo zaváhal. „Přímo tedy ne,“ přiznal.

„Ale vy se to domníváte, co?“

„Znám Jaspara, ten se rád vyjadřuje v hádankách, a často mu ani nerozumím. Tentokrát však…“

„Tentokrát se budeme věnovat důležitějším věcem a odebereme se na zasedání,“ přerušil ho druhý. Zřejmě ztratil zájem.

Bodo jen pokrčil rameny. Společně vystupovali po schodišti do prvního poschodí, kde byla zasedací síň. V polovině cesty Bodo ucítil, jak ho čísi ruka chytla za rameno. Zpomalil tedy.

Byl to ten druhý konšel.

„Promiňte, že jsem vám tak otevřeně projevil nedůvěru,“ šeptal, zatímco pomalu pokračovali směrem nahoru. „Zavedl jste řeč na choulostivé téma. Jisté… osoby jsou totiž podobného názoru jako váš přítel. Nechte si to pro sebe! Hovořit o téhle záležitosti nahlas se z mnoha důvodů nezdá být vhodné. Jak že se ten váš přítel vůbec jmenuje?“

„Jaspar Rodenkirchen,“ odpověděl Bodo rozrušeně. „A vy skutečně věříte…?“

„Na tom nezáleží, čemu já věřím. Řekněme, že se pravdě musí v pravý čas trochu pomoct. A je ten Jaspar rozumný člověk?“

„To bych řekl! Je to fyzikus a děkan u sv. Máří Magdalény, magister artium a tak dále a tak dále, ani nevím, čím vším ještě on je.“

„A vy si myslíte, že chce ty svědky vyslechnout znovu?“

„To jste řekl vy.“

„Hm. Rozumím. Jen doufám, že on i ti druzí se mýlí, jenže má naděje nemá platnost rozsudku a mé přání není zdaleka tak objektivní jako šetření. Kéž by Gerhard došel pokoje a kéž by jeho vrazi, pokud má váš přítel pravdu, nevýslovně trpěli! Ale soudní pravomoc je věcí konšelů, nikoli jeho, a proto byste měl svého přítele od veškerých svémocných zásahů odradit. Doporučte mu, ať se spolehne na nás.“

Došli k zasedací síni.

„Až po vás,“ řekl konšel a dal Bodovi Schuifovi s vlídným úsměvem přednost.

Bodo důstojně přitakal a vešel.

Ten druhý se za ním chvíli díval, pak se otočil a seběhl dlouhými skoky dolů a ven do Židovské uličky.

Poslední slova

„Prostředníček,“ řekl Jacop.

„To se ona nikdy nenaučí, že ne?“

„Rolofe, ty starý smradlavý prase, kdyby mě zajímalo tvoje mínění, tak bych zachrochtala,“ rozesmála se Richmodis.

„Takhle s Rolofem nemluv,“ zavrčel Goddert ze svého kouta a nalil si víno do holby. Nenechal se odbýt a zůstal u Jaspara s nimi. „I smraďoch je boží tvor.“

Jacop vzal Richmodin prostředník a s jemným stiskem jej položil na správnou dírku flétničky. Jakmile Jaspar odešel, začali cvičit. Richmodino nadání se však bohužel ani v nejmenším nevyrovnalo jiným jejím přednostem. Její hra byla a zůstávala tak trochu nakřivo jako její nosík.

„Já ten prst nedokážu přesouvat,“ stěžovala si.

„Odkud kam?“ zeptal se Jacop.

„No přece odsud tamhle!“

„Vy dokážete všechno, jen když budete chtít. Teď foukejte.“

Richmodis poslušně přiložila nástroj ke rtům a zhluboka se nadechla. Výsledek byl chabý. Je to líbezný jako hadí uštknutí, pomyslel si Jacop.

„Dyk řikám,“ zabručel Rolof. „Ta se to nikdy nenaučí.“

„Ale jo,“ zasáhl vzdorovitě Goddert. „Potřebuje jen trochu cviku.“

„Mám pocit, že se mi zlomí prsty.“ Richmodis mrštila flétnou na stůl, našpulila rty a změřila si Jacopa zpod dlouhých řas. „Já vám zachraňuju život, a vy mě takhle trápíte!“

„Že vás trápím?“ s údivem vykřikl Jacop. „Přece jste chtěla…“

„To je ta ženská logika,“ pochechtával se Goddert. „Takhle to u nás chodí po celej den.“

„Ach Jacope,“ žadonila, „nemůžete něco zahrát sám?“

„Richmodis! Takhle se to nenaučíte nikdy!“

„Vždyť já se to chci naučit! Jenže potřebuju… inspiraci!“ Sladce se usmála, až Jacop ucítil, jak mu jihne srdce. „Jen jednou, prosím, prosím, aby se tlouštík Rolof trochu rozhejbal. Zahrajte něco k tanci, já vám slibuju, že budu cvičit ve dne v noci.“

„Opravdu?“ zazubil se Jacop. „Inu, proti tomu jsem úplně bezmocnej.“

Chopil se flétny a spustil skočnou selskou melodii.

Richmodis okamžitě vyskočila a roztáčela Rolofa, který se s funěním a vzdycháním těžkopádně motal po světnici jako sochor v pytli. Pak se mu to začalo líbit, a tak se to jeho motání změnilo v dupot, až se celá podlaha chvěla a duněla. Richmodis výskala a kroužila kolem něho. Jacop pozoroval její vlající vlasy, zrychloval rytmus a do taktu si podupával. Goddert se rozhodl, že se přidá, a tak aspoň bouchal pěstí do stolu.

Otevřely se dveře.

Do místnosti vstoupil Jaspar Rodenkirchen, vykulil oči a opět vycouval ven.

„O jé,“ ozval se Rolof.

Jacop odložil flétnu.

Richmodis udělala zklamanou grimasu, přiložila si dlaně k ústům a zavolala: „Strýčku Jaspare!“

Jaspar vstoupil znovu a s úlevou si oddechl.

„Copak?“ zeptal se opatrně Goddert.

„Ty se ještě ptáš?“ drbal se Jaspar na hlavě. „Byl jsem asi ve špatném domě. Tam to došlo tak daleko, že se čtyři blázni tak rozdováděli, až málem zbořili stěny. Díkybohu, že vy jste naproti tomu všichni tak spořádaní a rozumní, a Jacop zcela určitě naštípal to dříví. Je to tak, Lišáčku?“

„Jo, to dříví, ehm… no jo.“

„A Goddert, ten dobrák, pije vodu ze studny. Můžu se podívat, Godderte, ty vypasenej bagoune? A heleďme, víno! Odkudpak ho máš?“

„Já totiž, víš…,“ otočil se Goddert.

„Ne. To tedy nevím.“

„Měl jsi do sklípku otevřeno, a tak jsem si říkal, aby tam někdo nevlez a všechno nevykrad… Chápeš, měl jsem opravdu starost…“

„Ach tak. Už jsem si myslel, že chceš zopakovat zázrak z Káně Galilejské. Lze říct, že ten sklípek je můj, a tudíž i to víno?“

„Tvoje?“ divil se Goddert a zaraženě hleděl do džbánu. „Jak je to ale možný, milej Jaspare, vždyť přece svatej Benedikt tomu mnichovi uložil, aby si četl spis Vita apostolica, kde stojí psáno, že ti nepatří vůbec nic, ba ani kutna na vlastním těle.“

„Ty jsi ale nestyda! Chlastáš tu moje víno, a ještě mi budeš otloukat o hlavu svatého Benedikta!“

„A co ty? Vždyť starýmu příteli nedopřeješ ani poslední kapku!“

„Co?“ křičel rozčilený Jaspar. „To už jsi dospěl tak daleko?“

„Ještě ne, ale představ si, kdybych umřel, tak by byl tenhle džbánek vína mou poslední radostí. Chceš mi ji snad odepřít?“

„Jenže ty neumíráš. Tobě prostě nejvíc leží na srdci to, abys mě zruinoval.“

„Cože? Představ si, že mě trefí šlak, přesně v tomhle okamžiku,“ nadhodil.

„To je nepředstavitelné.“

„Ale jo. Co mluví proti tomu?“

„Vlastně nic. Ani to nejmenší.“

„Hrom do tebe, ty mizero, ty nemáš srdce! Představ si tedy, že by přišli a obvinili mě, pochopitelně zcela neoprávněně, z nějakýho zločinu a před branami mě upálili. Nezašel bys pak samým smutkem?“

„Ty bys nehořel. Ty jseš jen samé víno a sádlo. Smrdělo by to, ale nehořelo.“

„Jak jen můžeš bejt tak nemilosrdnej!“

„Já vůbec nejsem nemilosrdný!“

„Ale jo, seš lakomec! Děláš ciráty pro těch pár pint! Fuj, to je ale hnusný, jak já se za tebe stydím, sotva to tvoje zatracený víno ještě dokážu polknout, ty starej skrblíku! Vezmi si příklad z kněze Ensfrieda, jak chtěl jít o svátku svatýho Gereona do kostela a jeden chudák ho prosil o almužnu. A protože ten zbožnej muž u sebe neměl ani floka, zašel do jednoho kouta v kostele naší blažený Matky boží Marie, však víš, kde na Květnou neděli biskupové obvykle dávají lidu odpustky, sundal si tam kalhoty a pro milosrdenství Kristovo mu je daroval. Ale i tenhle dobrej skutek chtěl zatajit, proto si potom u krbu nemohl odložit kožich a opat Friedrich…“

„Povídali, že mu hráli. Tvůj kněz Ensfried je výmysl starého Heisterbachera. Nechceš snad nakonec, abych ti daroval i svoje kalhoty?“

„Chraň nás Pán před tou tvou nezahalenou znetvořenou postavou!“ zvolal Goddert.

„Já ti něco povím, Godderte! Pro mě a za mě si můžeš pít, až praskneš, ale chtěl bych, aby ses mě předtím aspoň zeptal, tu trochu respektu si snad zasloužím, než se odvalíš tam dolů a načepuješ si pár pint.“

„Tak dobrá, dobrá! Tímto se tě tedy ptám. Nedáme si ještě?“

„Dáme!“ Jaspar si mlaskl, opět již v nejlepší míře. „Ale než Goddert přinese druhý pohár z těch míst, kde naplnil ten svůj, mohl bych se možná snížit k tomu, abych pohovořil o svých dopoledních úspěších.“

„A proč jenom dva poháry?“ zeptala se Richmodis se zřetelnou narážkou.

„Protože pití před sextou je povoleno pouze trénovaným pijanům a Jacop potřebuje mít jasnou hlavu.“

„Vypátral jste ty svědky?“ zeptal se vzrušeně Jacop. Současně cítil, jak v něm znovu narůstá strach, který v posledních hodinách jakžtakž potlačil.

„Inu,“ uvažoval Jaspar. „Opravdu vám to mám říct?“

„Prosím vás o to!“

„Manus manum lavat. Kdybyste naštípal dříví…“

„Naštípám vám třeba celej les, ale už mě dál nenapínejte!“ Musím vědět, jestli nejsem blázen, pomyslel si Jacop. Zdálo se, že jeho zážitek je už natolik vzdálený, tak neskutečný, až začal náhle pochybovat, zda ten stín s ďábelsky dlouhou hřívou skutečně viděl.

Ale Marie a Tilman jsou mrtví. Nebo se mu to taky jen zdálo?

Jaspar klidně počkal, až se Goddert vrátí s pohárem, dal si dlouhý lok a olízl si rty.

„Ach, já věděl, že mi něco chybí! Dobrá, Jacope, měl jste pravdu. Ty obskurní svědky jsem totiž nejen vystopoval, ale dokonce s nimi i mluvil.“

„A dál?“

„Dva žebraví mniši, Justinius ze Singenu a Andreas z Helmerode. Jeden se tváří, že by nedokázal ani mouše ublížit. Zato jeho duchovní bratr je mnohem přístupnější drobným pokušením života, pokud se vyskytují ve formě cinkajících mincí. Chce obrátit.“

„To znamená, že je někdo skutečně podplatil!“

„No ano.“

„Zatraceně!“ Jacop se opřel a zhluboka se nadechl.

„S těmi povedenými bratry jsem domluvil schůzku. Tentokrát půjdete se mnou, já vám na to obstarám pěknou kutnu a čepec, jaký se nosí v lázních.“

„Proč v lázních?“

„Ach, o tom jsem se zapomněl zmínit. S těmi dvěma se setkáme v lázních naproti Malému sv. Martinovi.“

„Mniši v lázních?“

„To… inu… prý se to stává,“ váhavě přiznal Jaspar. „Ale proč vás to zajímá? Neměl byste mi za mé obětavé služby spíš poděkovat? Samozřejmě asi nedokážu sehnat čtyřicet zlatých, právě na tolik si totiž Andreas a Justinius cení to, že změní svůj názor a veřejně to dosvědčí před radou města Kolína.“

„To neudělají,“ vpadla mu do řeči Richmodis. „Možná prozradí tobě, že se nechali koupit, ale určitě ne konšelům. Tím by přece přiznali, že předtím lhali.“

„No a, ty prostořeká huso! Co se jim může stát? Nikoho přece nezabili. Musí jen připustit, že někoho viděli, a popsat ho. Můžou tvrdit, že mlčeli ze strachu, protože si mysleli, že mají co do činění se samotným satanem. Teď přicházejí kajícně s prosíkem, takže je pravděpodobně vykopnou z města, ale to je taky všechno. Se čtyřiceti zlatými v kapse to pro ně zas tak velké neštěstí nebude.“

„Ty ale přece nedostanou.“

„Ne. Jestliže nám však prozradí, kdo je Gerhardův vrah, my to zveřejníme, takže jejich život už nebude stát ani za zlámanou grešli. Ledaže by se uchýlili pod ochranu konšelů. Nic jiného jim tedy nezbývá než kápnout božskou, peníze sem nebo tam.“

„Nakdy jste to domluvil?“ zajímal se Jacop.

„Máme čas, zbývají nám ještě dobré dvě hodiny,“ odpověděl Jaspar klidně.

„Dvě hodiny,“ mumlal Goddert. „To abysme se pomodlili k Panně Marii…“

„Dobře, Godderte, udělej to. Ty se postarej o modlení, zatímco já budu přemýšlet.“ Jaspar se ustaraně podíval na Jacopa, ale vzápětí se mu tvář rozjasnila. „Ha! Právě jsem si zase vzpomněl, co jsem chtěl vědět dnes ráno! Dosud jste mi to neřekl.“

„Co?“

„Gerhardova poslední slova.“

Skutečně! Jak mohl na něco tak důležitého zapomenout?

„Takže?“

Jacop přemýšlel. „Je to špatně.“

„Co je špatně?“ ptala se Richmodis udiveně.

„To řekl Gerhard: Je to špatně. To jsou jeho poslední slova, je to špatně. Já v tom nevidím žádnou záhadu. Přece ho shodili dolů, aby ho zabili, já bych na jeho místě taky řekl, že to je špatně.“

Rolof se bláznivě rozchechtal, ale vzápětí opět zvážněl.

„Je to špatně,“ dumal Jaspar a Rolofa si vůbec nevšímal. „Vy se domníváte, že tím myslel onen zločin, který na něm spáchali?“

„Co jinýho?“

Fyzikus energicky zavrtěl hlavou. „To se mi nezdá.“

„V posledních slovech umírajícího přece vždycky bejvá nějaká mystika, nějaký osvícení,“ ozval se Goddert se zdviženým ukazovákem.

„Ne, Godderte, nebývá,“ odsekl Jaspar zlostně. „To, co se říká o posledních slovech, je obrovský nesmysl. Ty si myslíš, že někdo, kdo leží na zemi se zpřeráženými kostmi, má náladu vymýšlet si nějakou originální a tajemnou závěrečnou strofu? To by se pak z každého osla najednou stal poeta jen proto, že má namále?“

„Osvobození duše ze žaláře těla už leckoho inspirovalo k povznášejícím slovům. Svatej František z Assisi dokonce básnil.“ Goddert vypjal pyšně hruď a zadeklamoval: „Buď pochválen, ó Pane,

dík naší sestře, smrti tělesné;

té neunikne žádný živý člověk.

Běda pak těm, co umírají v těžkých hříších!

Blažení ti, jež ona zastihne z Tvé nejsvětější vůle!

Neboť ty nepostihne žádná druhá smrt.“

„U všech všudy, Godderte, vždyť já si o tobě myslel, že vůbec nic nevíš!“ žasl Jaspar. „Přesto se mýlíš, protože tento velký světec vepsal tyhle řádky dávno předtím do svého hymnu Píseň bratra slunce, ale zmínil se o nich až na smrtelném loži. Bylo to krásné, ale nikoli spontánní.“

„A co třeba arcibiskup Anno? Neviděl snad na úmrtním loži zkázu Kolína?“

„Anno ležel v horečkách a umíral déle než devět neděl. Ten měl dostatek času, aby si svá poslední slova dobře promyslel.“

„Ale volal Petra a všechny svatý, aby Kolín ochraňovali.“

„Sloužilo to spíš vlastní očistě, protože si myslel, že ho svatá Panna tím strašným viděním trestá za jeho ne právě citlivé zacházení s Kolíňany.“

„Anno byl velkej Kolíňan a taky světec, ten neměl tyhle pletichy zapotřebí! Ten svoje Kolíňany miloval z celýho srdce.“

„Tos ho tedy asi moc dobře znal, třebaže zemřel před dvěma sty lety, zatímco já pouze přečetl jeho životopis Vita Annonis. Všechna čest tvé zbožnosti, ale pokud chceš skutečně vědět, jaký postoj zaujímal Anno ke svým Kolíňanům, můžeš se klidně odebrat do kláštera Siegburg. Když měl Kolínské tak rád, proč je pochován tam, a ne u sv. Panny Marie ad gradus. A co se jeho svatosti týče, já nijak nezpochybňuju počet jeho zázraků, ale pokud by ses mě zeptal, tak nechal víc očí vyrvat, než kolik jich vyhojil. Není divu, že na úmrtním loži hledal usmíření s Kolínskými, ale určitě ne proto, že by jeho snažení platilo jim, nýbrž pouze a jedině kvůli purgatoriu.“

„Kdybych byl duchovní jako ty, obvinil bych tě z rouhavejch řečí. Občas se skutečně ptám, kdo z nás dvou je duchovnější, zda ty v kutně, nebo já, poctivej barvíř.“

„Ty nejsi žádný poctivý barvíř, nýbrž starý pijan s poctivou dcerou. A pokud jde o ty tvoje řeči o posledních slovech, měl bys vědět, že Clara z Assisi odešla před sedmi lety ze života se slovy Ježíše Krista, Otče, v ruce tvé vkládám ducha svého, což je zbožné, ale nikoliv senzační a taky nijak zvlášť mystické.“

„A co všichni ti svatí, co přišli o život násilně,“ křičel rozlícený Goddert, který zrudl jako krocan, „a přes všechno ještě našli slova opovržení pro svoje trýznitele anebo hleděli s velkou nadějí do budoucnosti?“

„A tys u toho byl? Většina z nich nejspíš křičela bolestí. S posledními slovy se zachází jako s relikviemi. Před třemi měsíci poslal Konrad králi Francouzů do Royaumontu schránku, jež, jak se povídá, v sobě obsahuje pozůstatky svaté Bergy. Kdyby to tak pokračovalo, museli bychom k těm jedenácti tisícům panen přidat ještě jednu nulu, abychom onen zázračný výskyt svatých kostí vysvětlili.“

Goddert se chystal odpovědět, ale místo toho ze sebe vypravil jen zdušené zachrčení a obrátil do sebe pohár vína.

„A teď jeden, co se smrtelně zranil pádem z výšky,“ řekl Jaspar a zamyšleně se rozhlédl po ostatních. „Co se v něm odehrává? Umírá, a on to ví. Komentoval by svou vlastní smrt slovy Je to špatně? Nikoho by nenapadlo, aby vinil Boha ze špatného jednání, jestliže se mu zlíbí ho k sobě povolat, i kdyby to bylo rukou vraha.“

„Ale co je pak špatně?“ zeptal se zmateně Jacop. „Pokud Gerhard neměl na mysli sám sebe, máme snad přece jen co do činění s něčím mystickým, jak řekl Goddert.“

Goddert horlivě přikyvoval.

„Nic mystického,“ prohlásil Jaspar a podepřel si dlouhou bradu rukama. „Petr Abélard řekl, že řeč není závojem skutečnosti, nýbrž jejím vyjádřením. Jakou skutečnost chtěl tedy Gerhard vyjádřit? Jinými slovy, proč musel vlastně zemřít?“

„Možná tu je nějakej soupeř,“ navrhl váhavě Goddert. „Leckdo by rád stavěl chrám.“

„Je tu jeden mladý chlapík jménem Arnold,“ uvažoval Jaspar. „Dobrý kameník. Hm. Pokud vím, kapitula chrámu už s ním nějaký čas koketuje.“

„V žádným případě jsem nechtěl kapitulu obviňovat z nějakejch hanebností,“ chvatně ujišťoval Goddert. „Jenom jsem si myslel…“

„A proč vlastně ne?“

Goddert zíral na Jaspara s otevřenými ústy. Tentokrát vypadal, že je skutečně otřesen.

„Jaspare! Jak by mohl na ctihodný kanovníky padnout i jen stín podezření! Vždyť právě jim vděčíme za vznik toho svatýho díla.“

„Myslíš chrám? To není žádné svaté dílo.“

Goddert zrudl ještě víc.

„Proč to teď říkáš? Jak vůbec můžeš něco takovýho vypustit z pusy? Jsi starej remcal, kterej chce mít zkrátka za každou cenu navrch.“

„Ne. Já jen náhodou vím, že Konrad z Hochstadenu položil základní kámen přesně na místě svého pozdějšího hrobu, což jistě opravňuje ptát se, čí chrám se tu vlastně staví, chrám Páně nebo arcibiskupův. A že se v kapitule vedly řeči kolem stavby tak dlouho, až Goswin z Randerathu a Ulrich ze Steinu přišli s poznámkou, že by se tím mohl vytřít zrak převorům, nad čímž se srdečně rozesmáli.“

„Tohle sis vymyslel!“ vztekal se Goddert.

„Vyprávěl mi to správce klášterní školy Franco a ten to musí vědět, vždyť byl při tom. Přemýšlej přece. Ještě v minulém století volili biskupa převorové, teď je to kapitula chrámu, jehož kněžiště se mohlo těšit z přítomnosti tak slavných osobností, jako je arcibiskup, papež a císař. Právě podle mínění žebravých řádů však kapitula zanedbala svou církevní úlohu tím nejhanebnějším způsobem, protože se už nežije pohromadě, jak se na zbožné společenství sluší…“

„Jak by mohli papež a císař žít pospolu, to je přece nesmysl!“

„To vědí odpůrci chrámové kapituly právě tak dobře jako ty. Přesto se převorové pokusili získat podporu u mocných představitelů řádů, aby tu moc kanovníkům opět vyrvali. Papež je vrtkavý a císaři je naprosto jedno, kdo volí biskupa. Budou-li zítra členy převorství, taky dobře. Za téhle situace se rozhodlo o stavbě chrámu, protože Konrad si chce postavit pomník, a mocí chrámové kapituly, vybudované na základech takové katedrály, lze sotva otřást. Ten chrám je politika.“

Goddert plácl dlaní na desku stolu.

„Ty umíš všechno jen pošpinit!“ rozkřikl se zlostně.

„No dobře.“ Jaspar zdvihl na usmířenou ruce. „Bůh ti uchovej tvou víru. Určitě tě potěší, že jsem přesto dospěl ke stejným závěrům jako ty. Kapitula nemá s Gerhardovou smrtí nic společného, lepšího stavitele si ani nemohli přát. A o tom Arnoldovi se taky neví nic špatného. Pravděpodobně bude Gerhardovým nástupcem, je to zkrátka velmi schopný mladý kameník.“ Povzdechl si. „Čímž se opět dostáváme k otázce, co chtěl Gerhard říct tím svým ,Je to špatně‘.“

„Možná myslel na budoucnost,“ nadhodil Jacop.

„Na budoucnost?“ zamyšleně opakoval Goddert.

„Jo. Na něco, co se teprve stane. Na něco tak důležitýho, že tomu věnoval poslední slova. Možná znal nějaký tajemství, co ho tížilo na duši. Tak moc ho to tížilo, že to chtěl povědět před celým světem, veřejně vytroubit, co pokládá za špatný.“

„A tím odhalit své temné tajemství, jež je současně tajemstvím jiných. Výborně, Lišáku!“ Jaspar byl nanejvýš vzrušen. „Gerhard Morart věděl něco, co vědět nesměl. Zabili ho, aby právě toto tajemství, nebo přesněji, tajemství svého vraha, vzal s sebou do hrobu. Stalo se prostě nebezpečným.“

Richmodis polkla a pohlédla na Jaspara. „Tak to pak nejde vůbec o zločin na staviteli chrámu?“

„Ne. Jde pravděpodobně o jiný zločin. O takový, co se teprve stane.“

„Pán s námi,“ šeptal Goddert. „Vůbec si ani netroufám představit, co za tím asi vězí. Kdo připustí smrt stavitele chrámu, ten má za lubem víc než jen nějakou malou lotrovinu.“

„Eště jednu vraždu, co?“ podotkl s naprostým klidem Rolof.

Všichni k němu prudce otočili hlavu.

Ale Rolof se už zase zabýval svou hruškou.

„Tohle přece nemůže být můj Rolof,“ zavtipkoval Jaspar. „Někdo si z něho nejspíš udělal médium.“

„Ale mohl by mít pravdu!“ vykřikla Richmodis.

„Musíš zajít za tím svým přítelem konšelem,“ naléhal Goddert. „Musíš mu tohle všechno povědět!“

„Ne,“ rozhodl se Jaspar. „Ještě ne.“

„Nemá smysl, abysme se vydali za tou věcí sami. To je příliš nebezpečný.“

„No tak běž radši domů, ty starý zbabělče. Byl jsi to přece ty, kdo chtěl Jacopovi rozhodně pomoct. Zatím ještě nemůžeme jít ke konšelům, nejprve musíme dostat na naši stranu ty domnělé svědky. Jo, právě mě napadlo, nemáš náhodou zbytečných čtyřicet zlatých marek?“

„Jaspare,“ zaševelil Goddert. „Mám dokonce celý čtyři tisíce. Jsem ten nejbohatší muž v celým Kolíně.“

„No dobrá.“

„Strýčku Jaspare, já to vůbec nepovažuju za špatný nápad,“ řekla Richmodis. „Dáme kolegiu konšelů zprávu, je to jediná možnost jak Jacopa chránit, a i přesto můžeme promluvit se svědky.“

„Nebudou nám věřit, mé dítě,“ řekl důrazně Jaspar. Kdykoli ji takto oslovil, pokaždé to myslel skutečně vážně. „Nemáme vůbec žádný důkaz a Jacop rozhodně není člověk, který by měl nějakou společenskou váhu. A vůbec, co ještě od konšelů čekáš, když bývalí vlci utekli před stádem ovcí? Konradovy loutky jsou všude, kam se jen podíváš. Z vážených rodů, i když jsou namyšlené, úplatné a kruté, se udrželo v městské radě příliš málo lidí. Zrovna dnes ráno do mě zase Bodo hučel a vychloubal se svým vysokým úřadem. Mám toho starého sládka rád, ale je to stejný trouba jako většina řemeslníků, kteří se nechali Konradem obalamutit, když u patricijů nepořídil.“

„Ještě pořád tam jsou patricijové.“

„Ale přišli o vliv. Možná je to tak i dobře, ale co je moc, to je moc. I Overstolzové dodali pouze jednoho konšela, to je vše, co jim z jejich síly a ze schopnosti prosadit se zbylo.“

„To je svatá pravda,“ souhlasil Goddert. „Nedávno jsem zaslechl jeho jméno. Jakže se vlastně jmenuje?“

Jaspar si povzdechl.

„Theoderich. Ale to s tím nemá nic společného.“

Rýnská ulička

„Bodo Schuif,“ řekl Theoderich. „Ale to s tím přece nemá vůbec nic společného.“

„Bodo Schuif,“ opakoval zamyšleně Mathias a pomalým krokem přecházel po místnosti. „To je přece ten nevzdělaný osel, sládek z jednoho pivovaru. A on těm povídačkám o vraždě věří?“

„Bodo věří všemu a každému, dokud ho někdo nepřesvědčí o opaku. Jenže my bychom se měli zabývat spíš tím Jasparem Rodenkirchenem.“

„Ty myslíš, že s tím zrzavým mluvil?“

„Přinejmenším to předpokládám.“

„Co o něm víš?“

Theoderich Overstolz pokrčil rameny. „Nebylo moc času. Udělal jsem, co se dalo. Jaspar je děkanem u sv. Máří Magdalény, kromě toho o sobě říká, že je fyzikus a magistr sedmi svobodných umění. Bydlí šikmo naproti sv. Severinovi. Tlučhuba, pokud se mě ptáš, kterého Bůh ztrestal strašnou ošklivostí, ale jeho farnost ho má ráda a ctí ho.“

Mathias se na něho díval zpod svraštěného obočí.

„Nemůžeme si dovolit pořád někoho vraždit. Na osudu nějaké děvky mi nesejde, ale děkan…“

„Děkana nech plavat, ten může klidně zůstat naživu. Spíš si myslím, že bychom se přes děkana mohli dostat k tomu zrzkovi.“

„Na tom teď už nezáleží. Lišák to děkanovi vyžvanil, takže riziko představují oba.“ Mathias se pohupoval na patách. Byl nervózní a vzteklý, protože ho žádné řešení nenapadalo.

„Promluvme s Urquhartem,“ navrhl Theoderich.

„Dobře,“ přikývl zamyšleně Mathias.

„Mimochodem, já souhlasím s Johannem,“ poznamenal Theoderich. Hrábl do talíře s vinnými hrozny a nacpal si hrst do úst. „To od tebe opravdu nebyl dobrý nápad vodit Urquharta do našeho domu. Ten zrzek nám může být v podstatě ukradený, hlavní věc je, aby ten vrah nebyl spojován s námi.“

Mathias nevrle zavrtěl hlavou.

„Už posté musím zopakovat: když jsem ho sem vedl, měl františkánskou kutnu, byl zahalený k nepoznání, copak to nechápeš? Teď máme jiné starosti. Musíme zabránit tomu, aby se ty tlachy o vraždě rozšířily a aby náhle všichni začali stříhat ušima. Smrt děvek a pobudů nebude nikdo brát moc na vědomí, to se stává. Jak ale máme uskutečnit svůj plán, jestliže počestní občané dospějí k závěru, že život v Kolíně už není bezpečný? Zatraceně! A pak ještě ta patálie s Gerhardovými posledními slovy!“

„Gerhard spadl z chrámu,“ prohodil Theoderich a lhostejně přežvykoval. „Ten už nemluvil.“

Mathias k němu rychle přistoupil a vytrhl mu hrozny z ruky. Popadl Theodericha za límec.

„Urquhart přece říkal, že ten Lišák, nebo jak se mu říká, měl ucho u Gerhardových úst, ty idiote,“ vyjel na něho. „Co když přece jen ještě mohl mluvit? Možná mu řekl, ‚ano, jeden z mých vrahů se jmenuje Theoderich Overstolz a je konšelem, všichni ho znají!‘ Jacop to pak pověděl děkanovi, děkan zpracovává Urquhartovy svědky, takže zítra si přijdou pro tebe i pro mě. Tvou starou slepou tetu Blithildis dovlečou na popraviště, a než tebe narazí na modrý kámen, přivážou ji mezi dvě herky!“

Theoderich zhluboka nabral dech.

„V pořádku,“ řekl chraplavě.

„Tak tedy.“ Mathias vstal a otřel si dlaň o nohavici.

„Mathiasi, začínáme se hádat.“

„Nebuď tak nedůtklivý.“

„To nemám na mysli. Náš spolek je v krizi, ale já nevidím žádné východisko. A to je nebezpečné. Mysli na Daniela a Kuna. Taky sám Johann a ty, ani vy dva nemíváte vždycky stejný názor.“

Mathias se zamyslel.

„Máš pravdu,“ přiznal tiše. „Krátce před cílem nám hrozí roztržka.“ Protáhl se. „Vraťme se k tomu děkanovi. Neříkal ti Bodo, co má podle jeho názoru Rodenkirchen za lubem?“

„Chce vyhledat ty svědky.“

„Hm. Svědci.“

„Moc času nám nezbývá. Je už po desáté. A ani nevím, kde se Urquhart právě zdržuje…“

„Ale já to vím. Rozestavěl podomky po městě. Jeho oblastí jsou tržiště. Nebudu potřebovat moc času, abych ho našel. Tak vidíš, milý Theoderichu, ještě na tom nejsme tak špatně. Teď víme, kam Lišák nejpravděpodobněji zalezl, známe jeho ochránce a víme, že jsou na stopě svědkům.“ Mathias se usmál. „S tím by si měl Urquhart snadno poradit.“

Lázně

„Ách,“ liboval si Justinius ze Singenu.

Lazebnice se rozesmála a nalila na něho další dávku horké vody.

Byla to hezká dívka a stála by za hřích.

„Ach Pane, díky tobě,“ šeptal Justinius napůl odevzdaně, napůl kajícně, zatímco jeho pravice osahávala ňadra jeho dobrodějky a sjížděla po jejím břiše pod hladinu. Současně se díval do tváře harfenistky, panny v plném rozkvětu s tváří a postavou bohyně, která seděla na okraji kádě a svou hru doprovázela zpěvem. Byla zahalená tenkým bílým hávem, který víc odhaloval, než zakrýval.

Justinius, zpitý štěstím, si začal falešně notovat, zatímco jeho pohled opustil krásnou harfenistku a putoval nahoru ke galeriím nad koupajícími se, kde ve skupinkách postávali mladíci a zralí muži, ba i kmeti, a občas házeli dolů mince a věnce uvité z květin. To pak dívky vyskakovaly do výšky a se smíchem se pokoušely zachytit ty dary do nastavených zdvižených sukní, navzájem se hravě odstrkovaly a odhalovaly přitom svou utajenou krásu. To vše za neustálých libých tónů fléten a louten. Hudba, zpěv, šplouchání vody a konverzace, to vše splývalo v nadčasový proud, v němž každé přemýšlení znamenalo tu největší bláhovost a každá odevzdanost tajemnému svádivému hlasu tu nejmyslitelnější rozkoš.

Justinius škytl a opřel si hlavu o dívčino rameno.

Lázně naproti Malému sv. Martinovi byly tou dobou, krátce po dvanácté, dobře navštívené. Duchovní bratři se do lázní vesměs spíš plížili, než aby tam vstupovali, neboť v otázkách lásky se lazebnice vyznaly přinejmenším tak dobře jako v poskytování horkých a chladných střiků, v masážích, v šlehání lázeňskými vějíři a v drhnutí kartáči ze silných bodláků, takže se pak člověk cítil, jako by mu žilami proudil oheň. Snad tam kdysi byla jakási zástěna, tenké plátno, které rozdělovalo místnost na trakt pro muže a prostor pro ženy, ale teď o tom vydávaly svědectví jen tři železné kruhy na stropě.

Nyní byly velké zděné nádrže a mosazné vany přístupné všem. Na vodě plavaly ozdobné podnosy, bohatě naložené džbány s vínem a nejrůznějšími lahůdkami. Justinius měl jeden takový přímo před břichem a velice se mu líbil, neboť na něm bylo dozlatova upečené křupavé kuře.

Dívka se chichotala ještě víc a odstrkovala mu ruku.

„Áach,“ povzdechl si požitkářsky Justinius a mrkl na Andrease, který seděl na opačné straně kádě a toho všeho si vůbec nevšímal. Justinius se zašklebil.

Pak na protější stranu kádě pořádně cákl.

„Hej! Proč tak smutně?“

„Co?“ Andreas zavrtěl hlavou. „Já nejsem smutnej. Jen mi nejde z hlavy ten návštěvník z dnešního rána.“

„Ach ten,“ povzdechl si Justinius. „Ty se moc bojíš, copak ti to neříkám pořád dokola? Copak jsem s tebou nesouhlasil, když jsi mi pověděl o nabídce toho nóbl cizince, neříkal jsem, že ji přijmeme a pak z Kolína co nejrychleji zmizíme?“

„Máme vypovídat před radou!“ připomněl mu Andreas. „Při tom se dá sotva zdrhnout.“

„Ale co, rada! Vezmeme peníze, povíme tomu cizinci, co víme, a než se městská rada vzpamatuje, probendíme všechno v Cáchách!“ Předklonil se a celý se rozzářil. „Cáchy jsou prý nádherný. Už jsi tam někdy byl? Co jinýho taky čekat od města, kde korunujou krále, než že si tam umějí žít v hojnosti?“ Sklonil hlavu ke straně a zvedl ramena. „Ale taky se říká, jen co je pravda, že Kolínu se nic nevyrovná, a tak tu tvou špatnou náladu v jistým smyslu chápu.“ Zabořil hlavu do dívčina zátylku a téměř chrochtal blahem.

Andreas sešpulil rty. „Doufám, že máš pravdu.“

„Já mám vždycky pravdu. Ten pačesatej čahoun nám něco dal a my jsme udělali to, co chtěl. Teď nám dává někdo jinej víc, a tak děláme zase to, to chce tenhle. To je přece v pořádku, ne?“

„Já nevím. Odkud vůbec věděl o naší úmluvě s tím blonďatým?“

„A záleží na tom snad? Ten Jaspar tu hned bude, a pak zajdeme do vedlejší místnosti a celej ten kšeft vyřídíme, vezmeme peníze, řekneme mu, jak to bylo a co víme, protože já jsem poctivec od kosti, Andreasi, Bůh to ví!, a zmizíme na nějaký pěkný místečko, kde se budeme mít jako prasata v žitě. A než blonďák pozná, že jsme nebyli tak docela loajální, budeme už za horama.“

„Doufám, že máš pravdu,“ opakoval Andreas z Helmerode, nyní již o poznání uvolněnější.

„No určitě! Jen se rozhlídni tady kolem! Tohle je život. A my budeme žít věčně, ať mi Bůh tyhle hříšný řeči odpustí.“

„Tady ti odpustí všechno,“ smála se lazebnice a opět ho polila vodou.

Justinius se požitkářsky oklepal a opřel se.

„Jakou to mužskou žádostivost na nás Stvořitel dopustil,“ volal. „Jen mě dál zahrnuj svou přízní, ty moje růže, ty perlo západního světa! Odeberu se na masáž a ty pak budiž povolnou obětí meče mé žádostivosti, ó ty blahoslavené tělo děvky babylonské!“

Andreas se na něho podíval úkosem.

„Měl bys zase jednou nahlídnout do Písma svatýho,“ poznamenal. „Tohle byla učiněná pitomost!“

Justinius zařval smíchy.

„Celej život je učiněná pitomost!“

„To ano,“ povzdechl si Andreas. „Aspoň výjimečně bys jednou mohl mít pravdu.“

Justinius, stále ještě rozesmátý, se odebral do zadní části lázní, zvané parnice, kde odtáhl závěs. Za ním se skrýval malý oddělený prostor s dřevěným lehátkem, pokrytým ručníky a přikrývkami. Kromě toho tam stálo vědro s vodou, z něhož stoupala pára, několik džbánů plných toho nejvonnějšího oleje, svíčky a jinak už nic. Těchto utajených komůrek, kde se člověk mohl nechat masírovat od lazebníka a jeho pomocníků nebo také od dívek, tu bylo několik. Právě péče o tělo, prováděná zde dívkami, opravňovala tento závěs, na který měl nárok i chlípný křesťan, neboť to, co se dělo za oním závěsem, městská rada trpěla pouze dotud, pokud se to nedalo přímo prokázat. Vždyť to koneckonců sloužilo ku potěše a oblaze právě pánů konšelů.

Justinius těžkopádně vylezl na lehátko, stlačil břicho na měkkých přikrývkách a zavřel oči. Rozhodl se hned pro všechno najednou. Nejprve se nechá důkladně prohníst mužskou rukou. Pak se požitkářsky převalí na záda a vezme na sebe sladkou tíhu hříchu bez ohledu na to, ve kterém půvabném a svůdném těle se mu právě zjeví. Lazebník byl diskrétní a ve výběru svých krásek se výborně vyznal. Bylo proto mnohem zábavnější nechat se překvapit.

Justinius si začal tiše broukat.

Závěs za ním zašuměl. Slyšel vcházet maséra, ale byl příliš líný, než aby se kvůli tomu otočil. K lehátku se přibližoval jakýsi šouravý zvuk. Zřejmě si muž přitahuje jeden ze džbánů s olejem, pomyslel si mnich.

„Přiveďte mi krev jaksepatří do varu,“ chichotal se Justinius a ani neotevřel oči. „Musí se ze mě stát učiněnej přírodní živel, rozumíte?“

Muž se tiše zasmál a položil dlaně Justiniovi na záda. Byly příjemně teplé. Hojně, ale jemně mu potřel olejem ramena i zátylek a rytmickým hnětením začal uvolňovat svaly. Justinius samou slastí doslova chrochtal.

„Líbí se vám to?“ zeptal se masér tiše.

„Ó ano. Děláte to znamenitě.“

„Díky.“

„I když, ale neberte to osobně, vám pochopitelně chybí přednosti oné květinky, která vzápětí vykvete v tomto chrámu, aby mě rozmazlovala docela jiným a slastnějším způsobem.“

„Pochopitelně.“

Ruce putovaly přes Justiniovy lopatky do středu zad k páteři, rozdělily se a opět se spojily, zatímco se pozvolna posunovaly k pasu. Cítil, jak se mu po těle začíná rozlévat teplo.

„To tedy bude oslava,“ šklebil se plný radostného očekávání. „Nádherný rozloučení se svatým Kolínem.“

„Všechno má svůj čas,“ odpověděl masér. „Nejste vy duchovní bratr?“

„To jsem.“ Justinius se lehce zachmuřil. Co znamená taková otázka na tomhle místě? „Inu, jsou i horší hříchy,“ dodal chvatně, aniž vlastně věděl, proč se tomuto chlapíkovi vůbec omlouvá.

Na druhé straně, Bůh vidí všechno. Vidí ale taky i do těch nejskrytějších koutů jedněch kolínských lázní?

„Nerozčilujte se,“ ozval se tiše masér. Jeho prsty přejížděly přes žebra až k podpažním jamkám. „Bylo prý dost světců, kteří se k ženám měli velice jednoznačným způsobem. Odříkání je vynálezem nové doby. K falešným ohledům žádné důvody neexistují. Před lety jsem se znal s několika studenty, kteří pokračovali v odkazu goliardů a stěžovali si mi na parisiana fames. Svá studia zaměřili především na získávání tučných prebend a dobře vyvinutých žen, takže si v tomto směru nenechali ujít žádnou příležitost. Existuje taková písnička…“

Špičky prstů sevřely tukovou tkáň nad Justiniovým zátylkem, zaryly se do ní a opět ji uvolnily, a poté pokračovaly znovu o kousek níž. Zdálo se, že masér přemýšlí.

„Zpívá se tam o rozhřešení, které si bandy studentů oněch dnů udělovaly tím, že se tvářily naivně a slabošsky. Jsem lehký jako pírko, zpívali, jako ten lísteček, s nímž v bouři pohrává si vítr. Do hrudi zasáhla mě dívčí krása. Když se jí dotknout nemohu, nosím ji aspoň v srdci.“

„To je pěkná píseň,“ souhlasil Justinius, zatímco kdesi v nejzazším koutku jeho vědomí se začal ozývat jakýsi podivný neklid. Náhle měl pocit, že toho maséra zná.

„Jsem chtivější rozkoše než věčné spásy, má duše mrtvá je, jen tělo mě už zajímá,“ pokračoval muž. Pohyby jeho rukou sledovaly rytmus básně. Anebo to bylo spíš naopak? „Jak je to těžké zkrotit přírodu! A při pohledu na krásku čistého ducha zachovat. Pro mládí je to příliš tvrdý zákon, vždyť těla mladých touží po rozkoši a žádají svá práva.“

„Velice správně,“ pravil váhavě Justinius.

„Nebo si vzpomeňte na Jeana de Meung a jeho Růžový román: Manželství je spojení hodné nenávisti, příroda přece není tak hloupá, aby přivedla na svět Marotte jen pro Robichona či Robichona pro Marotte, pro Agnes nebo pro Perette; jen nepochybuj, krásné dítě, nás všechny určila všem. Je to až příliš pravdivé! A dále slavná tiráda: Bez váhání následujte přírodu; odpustím vám všechny vaše hříchy, pokud jen budete řádně pracovat na díle přírody. Buďte rychlejší než veverky, vykasejte si šat, abyste vychutnávali vítr, anebo, jestliže se vám zlíbí, vysvlecte se donaha, a tak dále a tak dále. A přece se z údajných rouhačů a pisatelů takových veršů stali posléze dobří křesťané, vidíte? Vždyť kolínský arcipoeta nakonec pěl pochvalný hymnus na Barbarossu, Hugo Primas vyučoval v Paříži a Orléansu, Serlo z Wiltonu se nechal v Anglii obrátit na víru a zemřel jako zbožný cisterciák a věrný přívrenec královny Mathildy, Walter z Chatillonu zase jako kanovník. Vesměs velcí hýřilové a požitkáři, kteří se o zásady kléru příliš nestarali.“

„Jak utěšující,“ mumlal Justinius. Ale k čemu to všechno? Co to je za jména a věci, které ten chlapík zná, není to příliš mnoho učeností na lazebníkova pomocníka? A pak tu byl ještě ten povědomý hlas, zcela určitě ho odněkud zná!, jenže odkud?

„Poslyšte,“ řekl Justinius „já…“

Silné ruce, přinášející úlevu, však pokračovaly, nenechaly se rušit. „Ale kolik jich taky skončilo bídně? Třeba ten cudný a bohabojný Tristan, ten byl tak prodchnut láskou a tělesnou žádostí, že z toho ochořel a zašel. I když byl post mortem spojen se svou milovanou, jak kvůli tomu musel trpět!“

Kdo byl sakra tenhle Tristan? Justinius ze Singenu nebyl žádný mnich, byl to podvodník a šarlatán v kutně, který jen omílal pasáže z bible a každou chvíli je popletl. Co od něho tenhle hajzl vlastně chce?

Najednou dostal strach.

„Chtěl bych, abyste přestal,“ chvatně ze sebe vyrazil.

Masér mu však hnětl tělo dál, jako by nic neslyšel, a zaryl Justinianovi špičky prstů mezi žebra.

„A co krásná Isolda, světlovlasá děva, zaslíbená vládci z Cornwallu,“ pokračoval svým učitelským tónem. „Kam tu dovedla láska, co jí byla platná proti podvedenému králi, který přemýšlel o tom, zda ji má přenechat ohni, nebo raději poslat mezi malomocné. A když nakonec slevil a nechal ji odejít, co jí z toho všeho zbylo? Srdce se jí zlomilo nad Tristanovou mrtvolou, Justinie, ona ulehla vedle zahnívajícího nebožtíka! Jaký to konec lásky!“

„Co vlastně chcete?“ zasípal Justinius, pokoušeje se zvednout.

Prsty hbitě klouzaly podél jeho obratlů.

„Neboť na zemi není žádných tajemství, všechno vyjde najevo a na světle vypadá vše omšele, a světlo je trestem a trest, ten znamená bolest.“

„Prosím pěkně, já…“

Něco zapraštělo.

Justinius zavyl bolestí. Masér mu stlačil hlavu dolů, ale pak ho jeho ruce opět masírovaly něžně a přátelsky jako předtím.

„A teď se ukazuje,“ prohlásil ten hrůzně povědomý hlas, „kdo tu bolest dokáže snést, a kdo nikoli.“

Zase měl Justinius pocit, jako by mu někdo vrážel mezi kosti kopí. Křičel, chtěl se zvednout, ale železná ruka ho nemilosrdně přitiskla na lehátko a hlavu mu zaryla do přikrývek.

Jeho trýznitel se smál.

„Vidíte, Justinie, to je výhoda těchto lázní. Je to zařízeno tak, aby ti, co se koupají, výkřiky nejvyšší rozkoše nezaslechli, jak se sluší na diskrétní dům. Všude tady venku je hudba. Můžete si křičet, jak chcete.“

„Co jsem vám udělal?“ zaúpěl Justinius.

„Co jste udělal?“ Ruce ho měkce uchopily za ramena a masírovaly svaly nad klíční kostí. „Vy jste mě zradil, ctihodný bratře. Já jsem vás za vaši svědeckou výpověď dobře odměnil, ale vy dáváte přednost tomu, že se spojíte s děkanem od sv. Máří Magdalény.“

Tak takhle to je. To byl ten hlas.

„Prosím vás…,“ žadonil Justinius.

„Ale, ale. Já vám přece nechci ublížit. Řekněte mi prostě pravdu.“

Pravdu?

„Ono… ono nic nebylo,“ sténal Justinius. „Jo, přišel ten děkan, já nevím, co vlastně chtěl, o lecčem jsme se bavili, ale o Gerhardovi ne, on totiž…“

Věta zanikla v novém zavytí. Justiniovy prsty křečovitě svíraly okraj lehátka.

„Je to zajímavý studijní objekt, tahle lidská anatomie,“ ozval se klidně hlas. „Věděl jste vůbec, jak křehká je taková klíční kost?“

Justiniovi stékaly po tváři slzy. Plakal bolestí.

„Nepovíte mi teď pravdu?“

Justinius se pokoušel odpovědět, ale z úst mu vyšlo jen zaúpění. V pokusu o směšnou obranu se přitáhl dopředu, aby se odplazil přes okraj lehátka. Ruce ho však uchopily a stáhly zpět.

„Hej, Justinie! Takhle přece ne! Vždyť vy jste celý křečovitě stažený! Uvolněte se, jak mohou vést dva přátelé rozumný rozhovor v tomhle stavu?“

„On…,“ vzlykal Justinius, „on o vás věděl. On taky ví, že jste Gerharda zabil, přísahám, je to pravda, přísahám při Bohu!“

„To je už lepší.“ Jakoby za odměnu vykonaly ruce příjemný krouživý pohyb po jeho ramenou. „Ale on vám cosi nabídl, že?“

„Dvojnásobek.“

„Víc ne?“

„Ne,“ křičel Justinius, „proboha, ne!“

„A vy jste to přijali?“

„Ne, jistěže ne, my…“

Zvuk lámajících se kostí byl strašný. Bolest ho takřka připravila o vědomí.

„Justinie? Jste tu ještě? Při dobré masáži to bývá občas trochu drsné. Přijali jste tu nabídku?“

Justinius ze sebe vypravil jakési nesrozumitelné blekotání. Po bradě mu tekly sliny.

„Trochu zřetelněji, prosím.“

„Jo. Jo!“

„Kdy a kde se s děkanem máte sejít?“

„Tady,“ špitl Justinius. „Prosím vás, už mi neubližujte… Otče náš, jenž jsi na nebesích…“

„Ó, vy se umíte dokonce modlit? Vaše zbožnost mě zahanbuje. Ptal jsem se kdy.“

„Hned, on… on by měl přijít teď hned… prosím vás, snažně vás prosím, už ale žádnou bolest, prosím…“

Společník přiblížil svou tvář těsně k Justiniově obličeji. Justinius cítil, jak mu záda hladí cosi hebkého. Vlasy. Dlouhé světlé vlasy.

„Žádný strach. Justinie,“ řekl Urquhart něžně. „Už nebudeš cítit žádnou bolest.“

Jeho prsty dorazily k vazu.

Poslední suché křupnutí Justinius již neslyšel.

Andreas z Helmerode se v nádrži opřel zády o stěnu. Byl velice znepokojen. Na jedné straně si přál, aby se dokázal dívat na věci stejně uvolněně jako Justinius. Ten teď ležel za záclonou na pryčně a zcela jistě se nenechal ničím vyvést z míry.

Na druhé straně musel sebe i Justinia už několikrát tahat z bryndy. Jakmile se totiž do hry dostávaly peníze, Justinius zapomínal na veškerou opatrnost.

Možná je taky načase začít s počestným životem. Už se dost dlouho napodváděli a natropili různá šejdířství, jako falešní kněží využívali bídu a smutek pozůstalých, horlivost lidí příliš věřících i lehkověrných. Nabídka toho cizince před několika dny byla navíc darem z nebes, ukládala jeden z nejlehčích úkolů, jen trochu zalhat a nic víc. Díky Andreasovu rozhledu během těch let všechno neroztočili, nýbrž si nějaký ten peníz odložili, také z toho, co dostali od světlovlasého. Už mají vlastně dost. V nejlepším přestat, dokud to ještě jde.

Harfenistka se na něho usmála a vyloudila z hrdla sladké a pronikavé tremolo.

Nejvyšší čas, aby se už objevil ten holohlavý děkan. Pak popadnout peníze a pryč. Do Cách anebo kamkoli jinam.

„Hlavně pryč z Kolína,“ brumlal si Andreas jen tak pro sebe. Zvedl nohu a začal si odlupovat zrohovatělou kůži.

Vedle něho někdo vklouzl do vody.

Andreas se o něho nestaral. Studoval své prsty u nohou a věnoval harfenistce přátelský úsměv. Ta se však již obrátila k jinému. Tvoje vina, pomyslel si Andreas, když se pořád tváříš tak kysele.

Sklouzl kupředu, až zcela zmizel pod hladinou.

Voda je teplá. Příjemná a oživující.

Jaký on je beznadějný mrzout! Měl by si přestat dělat starosti a místo toho usilovat o tu pohlednou harfu. Rozhodl se tedy a vzepřel se na rukou, aby se opět vynořil.

Nepodařilo se mu to.

S překvapením zjistil, že ho pod vodu někdo tiskne. Chvilku si myslel, že jde o nějaký žert. Pak se ho zmocnila panika a začal kopat nohama.

Týl mu sevřela čísi ruka.

Všechno šlo velice rychle.

Urquhart ještě pod vodou zavřel Andreasovi oči i ústa a vytáhl ho opět nahoru. Teď tu mnich seděl a vypadal, jako by spal. Nikdo si ničeho nevšiml, všichni byli příliš zaměstnáni sami sebou a mužští na balkoně měli oči jen pro lazebnické krásky.

Urquhart se již na mrtvého ani nepodíval a vystoupil z nádrže. Třebaže byl velký a statný, nepůsobil nijak nápadně. Pro podobné příležitosti si osvojil lehce nachýlenou chůzi, chůzi nešťastníka a poražence. Jestliže chtěl, dokázal svým zjevem ovládnout i místnost plnou lidí. Když o to však nestál, jako třeba nyní, dovedl být takřka neviditelný, jedno veliké nic.

Sáhl po osušce, utřel se a zamířil dopředu, kde se v oddělené komoře ukládalo šatstvo koupajících se hostů, oblékl se a ledabyle vyšel ven na ulici.

Oslnilo ho prudké světlo. Slunce zářilo.

Bylo až nepřirozeně jasno.

Přejel si přes oči, ale jas zůstával. A v tom jasu opět uviděl to dítě a železnou ruku, která pronikala do svíjejícího se tělíčka…

Ne! Nesmí dopustit, aby se mu tyhle záchvaty vracely! Ne teď a už vůbec nikdy.

Urquhart se zhluboka nadechl, aby naplnil plíce kyslíkem, až zaslechl, jak mu v hrudi praská, a pak zase pomalu a soustředěně vydechoval. Poté předpažil pravici a držel ji ve vodorovné poloze.

Po několika vteřinách se mu začala lehce chvět. Znovu se zhluboka nadechl, soustředil se a učinil nový pokus.

Tentokrát se ruka nechvěla.

Pohledem pátral po celé ulici. Někde poblíž musí být dva z Mathiasových podomků, pokud dodržují jeho pokyny. Po chvíli je zahlédl, jak v družném rozhovoru přicházejí dolů po ulici. Zvedl ruku k dojednanému znamení a vykročil jim vstříc.

I kdyby si Jacop Lišák svou ryšavou palici zahalil, děkana by poznali. Tak jak ho Mathias popsal, když spolu před hodinou hovořili na tržišti, podobnou hlavu tu široko daleko nikdo neměl. Jaspar Rodenkirchen přijde sám nebo s Lišákem, nemaje ani potuchy, že je očekáván. Ať tak či onak, vběhne jim do pasti. Od té chvíle mu budou nenápadně v patách.

Tedy jeho pacholci, aby byl přesný.

On sám má jiné plány. Přivede-li Jaspar Rodenkirchen Lišáka s sebou k lázním, tím líp. Přijde-li děkan sám, bude Jacop zcela jistě tam, kam má teď Urquhart v úmyslu zajít.

Past

„Ostatně jsem tak trochu o vašem příteli přemýšlel,“ říkal Jaspar, zatímco společně kráčeli Severinskou ulicí.

„O jakém příteli?“ chtěl Jacop vědět. Nejistě si stáhl kapuci Jasparovy odložené kutny hluboko do očí. V posledních dnech už měl na sobě více kabátů a různých hábitů jiných lidí než za celý svůj předchozí život. I přes své převlečení měl pocit, že je vrahům předkládán jako na stříbrném podnose.

„O tom, který vám jde po krku,“ odpověděl Jaspar. „Mezitím se totiž rozkřiklo, že tu v Kolíně kdosi střílí podivnými malými šipkami, a my přece víme, kdo za tím vězí, oba to víme. Víme ale, jaký druh zbraně za tím vězí?“

„Samostříl, neříkal jsem to?“

„Ale ano. Musí to být samostříl, protože síla zásahu je nesmírná. Až na to, že jsou ty šipky pro všechny známé typy samostřílů příliš krátké.“

„Příliš krátké?“ Jacop přemýšlel. To souhlasilo, šipky byly skutečně krátké. Jenže on se ve zbraních ani trochu nevyznal.

„Co jste to říkal, Lišáčku, že měl ten vrah ještě u sebe, když vás pronásledoval?“

„O tom přece celou tu dobu hovoříme!“

„No ano, ale jak ji držel?“

„Držel?“

„Pane na nebesích, popište mi jednoduše, jak tu zbraň držel.“

Jacop svraštil čelo a natáhl pravou ruku.

„Já… já myslím, že asi takhle.“

„V pravici?“ Jaspar mlaskl. „Ne oběma rukama?“

„Ne.“

„Jste si tím jistý?“

Jacop se pokoušel znovu si vybavit obraz, jak se v úzké uličce ohlédl a podíval se svému pronásledovateli do očí.

„Jo,“ potvrdil. „Naprosto.“

„To je zajímavé.“ Jaspar se významně usmál. „Žádný samostříl, který se dá držet v jedné ruce a střelec ještě přitom může za někým běžet, totiž neexistuje.“

„Ale to opravdu byl samostříl!“ trval na svém Jacop.

„Samozřejmě že byl.“ Jaspar vypadal velice spokojeně.

„No dobře,“ povzdechl si Jacop po chvíli. „Co teď zase víte, vy vejlupku učenosti, co ostatním zůstává utajeno?“

„Ach,“ povzdechl si Jaspar a zatvářil se pokorně, „vím, že nic nevím. To řekl jeden stařec v Řecku a mně se to moc líbí. Kdybyste o platonských idejích něco…“

„Nechte si ty svoje chytrosti,“ vyjel na něho Jacop.

„Tak vy se nechcete učit? Taky dobře. Tak tedy, já toho vím spoustu o křižáckých taženích, což vám snad neušlo, znám zprávy očitých svědků i osud různých ubožáků, kteří se vrátili domů. Znám možná taky nějaké to tajemství Východu, Al-Charizmiho algebru, Rhazezovo léčitelství i Avicenův Canon medicinae, působivou filozofii jistého Al Farabiho. A třebaže mi dnes jen máloco z toho něco říká, rád bych věděl víc. Podstatné tajemství muslimů však dokonale znám. Jmenuje se pokrok. Ti jsou v mnohém ohledu o dobrou délku nosu před námi.“

Zvony u sv. Jiří, u sv. Jakuba i karmelitánů současně odbíjely jednu hodinu po poledni. Jaspar přidal do kroku.

„Pospěšme si, než se ti dva pobudové zase rozmyslí jinak. Pokud jde o zbraně: Křižáčtí rytíři dospěli k závěru, že bezvěrci jsou v tomto ohledu nanejvýš vynalézaví. Existují udivující svědectví o pohyblivých pevnostních věžích, o úžasných hradbách na hřbetě slonů i vrhacích strojích, jejichž nálož nejenže doletí do nepřátelského tábora, ale dokonce zasáhne to, co zasáhnout má. A mezi všemi těmito zprávami mi před lety dolehla k uším i ta o malém samostřílu, ovládaném jednou rukou. Kdosi mi o tom vyprávěl. Je to docela lehká věcička, takřka umělecké dílko, nanejvýš pružná, s malými pevnými šipkami. Nedá se z ní střílet tak daleko jako z velkých zbraní, ale zato je pohotovější a ponechává druhou ruku volnou pro boj se šavlí. Cvičení saracénští střelci, jak jsem slyšel, konali učiněné zázraky v tom, jak se uměli strefit, když se řítili řadami nepřátel, většinou na koni, ale
někdy taky po svých. Než se naděješ, máš takový malý šíp v hrudi. To je věru nemilé.“

Jacop zamyšleně chvátal vedle něho. „Pokud je ten vrah křižák,“ uvažoval, „jak by nám to mělo pomoct?“

„On byl,“ opravil ho fyzikus. „Byl to křižácký rytíř. Tu zbraň si nejspíš přinesl z výpravy. Je to ostatně novější věc. Podle toho, co vím, se její jediné exempláře vyskytly během poslední velké křížové výpravy pod Ludvíkem IX. Ten se vydal léta Páně 1248 z Francie a táhl přes Kypr a říši Ajjúbovců, kde obsadil při ústí Nilu město Dimját. Různých odporností, k nimž došlo při jeho dobývání, vás chci ušetřit. Poté byl zajat, ale díky výkupnému se zcela nepochopitelným způsobem opět dostal na svobodu. Jeho výprava skončila v království Jeruzalém, nikoli však v samotném Jeruzalémě, to se mu už nepodařilo. Jeho vojsko bylo u Akka na pobřeží zničeno. Byla to naprostá pohroma. Většina těch, kteří se vrátili domů, se se svými zážitky nedokázala vyrovnat. Působilo vědomí ztroskotání, vlastního zatracení tváří v tvář skutečnosti, že se ani tentokrát nepodařilo prosadit boží vůli,
ať už si pod tím představovali cokoli, a k tomu navíc neustálé krveprolití, jehož důvodem byla čím dál méně myšlenka křesťanského vysvobození, jako spíš zvrácenost lidského ducha! Musíte ale vědět, že někteří z křižáků, jakkoli je za jejich konání odsuzuju, byli přece jen hnáni jakousi vizí, třebaže ta vize byla spíš ďábelská než nebeská. Většinu však tvořili dobrodruzi bez svědomí, kteří kromě toho neměli představu, co je skutečně čeká, jen se kochali představami o nezměrném bohatství a velkolepých odpustcích. Jiní, bezesporu stateční rytíři a zkušení válečníci, oslnění legendami o svatém grálu, si celou tu věc představovali asi jako krásné velké rytířské klání.“ Jaspar potřásl hlavou. „Jen nevím, proč to tady všechno vykládám, když na to není čas. Každopádně jsem v souvislosti s tímhle křižáckým tažením o tom malém samostřílu slyšel; jeden ubožák, který v A
kku přišel o nohy, mi o něm řekl při zpovědi. Tenkrát jsem nevěděl, zda mám jeho vyprávění beze všeho uvěřit, on totiž byl ke všemu ještě tak trochu…“ A Jaspar si zaťukal na čelo.

„Kdy tahle křížová výprava skončila?“ zajímal se Jacop.

„Před šesti lety. To by tedy mohlo odpovídat tomu ďáblovi, který tak zneklidňuje Kolín. Takže ho už známe o trochu líp.“

„No a? K čemu nám to bude, když ho budeme znát?“

„Poznání vždycky pomáhá, nechce se tomu snad do té vaší prázdné hlavy?“ ohradil se Jaspar přísně, zatímco kráčeli podél potoka. „Ten chlapík je bývalý křižák, který morduje a bude mordovat dál, vycházíme-li z toho, že ta věc ještě není u konce. Já si však především kladu otázku, zda vrah jedná na vlastní pěst, či na něčí objednávku. Už Gerhardova smrt Kolínem otřásla. Pokud to však byla pouze předehra, vězí za tím mnohem víc než jen amok nějakého křižáka, protože to vše bylo dobře naplánováno. Předpokládejme tedy, že ten chlapík je placený. A pravděpodobně dobře placený, vybrali si ho opravdu pečlivě.“

„Kdo ale?“

„Jak to mám vědět? Předpokládám, že to je někdo, kdo má peníze a vliv. Rozhodně na tom tichém, neviditelném katanovi nijak nešetří a toho nejspíš čeká velice těžký úkol. Je to tedy profesionální vrah. Kupuje si svědky a je schopen jediné dva lidi, jimž jste o svém zážitku pověděl, ještě týž večer odstranit z cesty. To svědčí o chladném a logicky fungujícím rozumu, tedy o čemsi opravdu vzácném v této době, kdy se učedníci svatého Bernarda vyjadřují proti rozumu a chtějí zastavit kolo času. Je inteligentní, rychlý a obratný, nepochybně má velkou fyzickou sílu, a navíc je to mistrný střelec. Jestliže uvážíme, že většinu křižáků tvořili vyslovení ňoumové, patřil někdo jako náš vrah pravděpodobně k elitě.“

„A proč se teda potuluje po světě a vraždí? Křížový tažení už přece skončilo. Pokud je to takovej chytrák, proč se ve vší svý chytrosti neusadí doma?“

„To máte pravdu,“ souhlasil Jaspar. „Ale o to tu právě jde.“

Přešli Sladovnickou uličku a dorazili k ústí uličky vedoucí k Malému sv. Martinu. Kousek dál nalevo viděli kostelík a přesně proti němu byly podle Jaspara lázně, kde se chtěli setkat s Justiniem ze Singenu a Andreasem z Helmerode. Jacop v lázních ještě nikdy nebyl, ale v této chvíli ho zajímala pouze výpověď falešných svědků. Horoucně doufal, že přejdou na jejich stranu. Kdyby se jemu a Jasparovi podařilo je přimět, aby vypovídali před městskou radou, a to pokud možná okamžitě, konečně by ta hrůza snad skončila a ona pačesatá příšera by se zase vrátila do pekelné jámy, z níž vylezla. Kéž by…

„Počkejte,“ řekl tiše Jaspar a zastavil se.

Jacop udělal ještě krok a otočil se k němu.

„Co je? Proč nejdeme dál?“

Jaspar mlčky ukázal na velký shluk lidí před lázněmi. Ti lidé vypadali velmi rozčileně. Vyběhla odtud skupinka dětí, chtěly kolem nich proběhnout, ale Jaspar jedno pevně popadl za rukáv.

„Pusťte mě,“ křičel ten uličník. Jasparova holá lebka s dlouhým nosem v něm zřejmě vzbudila strach.

„Hned, můj malý, jen když mi povíš, co se tam vpředu děje.“

„Tam dva zabili. Já jsem nic neudělal, pusťte mě, nic jsem přece neudělal!“

„Přestaň řvát,“ sykl Jaspar a nechal ho běžet. A klučina pak uháněl za svými kamarády, jako by měl čerta v patách.

Jaspar se otočil na podpatku a vzal Jacopa za paži.

„Musíme zmizet.“

„Ale…“

Zmizet? Jacop se zoufale ohlížel.

„Jděte dál,“ rozkázal ostře Jaspar. „A chovejte se nenápadně. Žádný spěch.“

„O co jde?“ nechápal Jacop v úzkostném tušení.

„Náš vrah byl opět rychlejší. Jsme pitomci, filozofujeme o jeho chytrosti, vlečeme se k lázním jako dobytek na porážku a já si hřeju na sluníčku pleš.“

Jacop se znovu ohlédl. Ze shluku lidí se oddělili čtyři muži, drsní chlapíci, oblečení jako podomci, a mířili k nim.

„Pronásledují nás?“ zeptal se Jaspar, aniž pohnul hlavou.

„Jsou čtyři,“ odpověděl Jacop se zatajeným dechem.

„Možná máme štěstí,“ mínil Jaspar. Jacop se opět ohlédl a viděl, že ti čtyři zrychlili krok. Teď téměř běželi. „S tím, že uděláme čelem vzad už tady, nejspíš nepočítali. Až dojdeme ke Sladovnické uličce, rozdělíme se, vy poběžíte doleva přes trh do davu a já si to namířím na opačnou stranu.“

„Ale kde se pak…?“

„Rozuměl jste, k čertu?“

„Jo.“

„Však já si vás zase někde najdu. Teď!“

Jacop už neměl na další dotazy čas. Jaspar do něho strčil a spěchal doprava ke kapitulnímu kostelu sv. Panny Marie. V tom zmatku Lišák zahlédl, jak ti čtyři chlapíci na sebe rozčileně pokřikují, zanechávají všeho předstírání a teď je bez okolků začínají opravdu pronásledovat.

Jacop se rychle vmísil do davu lidí na tržišti.

Severinská ulice

Rolof nadával.

Postupně proklínal Jasparovu hospodyni a kuchařku, která byla už několik dní nemocná, takže nebylo nic pořádného k jídlu, pak děvečku, která ráno uvařila příliš málo kaše s rozinkami a potom odešla na týden ke svým rodičům na venkov. Proklínal situaci, že je na všechno sám, že musí štípat dříví, nakupovat i uklízet, a konečně proklínal taky Jaspara Rodenkirchena, protože to všechno je koneckonců jeho vina. A zatímco skládal z ruční kárky soudek se slanečky a pytel hrachu a odnosil dozadu lot zázvoru, surový cukr a máslo, proklínal ještě i Jacopa, protože ten kaši s rozinkami dostal, kdežto on ne, proklínal Richmodis i Godderta, a nakonec došlo i na arcibiskupa, krále a papeže. Pak už ho nikdo nenapadal, protože proklínat svaté si přece jen netroufal.

Rolof měl ostatně lidi všeobecně ze srdce rád, Jaspara, Richmodis a Godderta pak obzvláště, takže to proklínání bylo jen jeho přirozenou reakcí, když musel pracovat.

To nadávání a vykládání potravin ho velice unavilo, a tak si setřel pot a pohladil břicho. Zrak mu padl na káru, kterou opřel o dům a u níž vrzalo jedno kolo. Uvažoval, zda by to neměl spravit. Jenže to představovalo další práci a nadávání a nadávání opět znamenalo, že by musel mluvit nebo alespoň mumlat. Rolof však chápal úlohu úst spíš tak, že se do nich něco strká, než že z nich něco vychází. Vzhlédl k slunci a důkladně přemýšlel o tom, co je třeba udělat. Po chvíli však dospěl k závěru, že není třeba dělat nic, alespoň pro začátek. Za toto moudré poznání poděkoval Pánu, vešel do domu a usadil se na lavici u ohně.

Jenže ouvej! Jaspar se přece zmínil o dříví na dvorku. Nemělo se snad naštípat?

Jacop žádné nenaštípal, i když měl. Kdyby to však bylo natolik důležité, Jaspar by na tom určitě trval. A přesto Jacop nemusel. Proč tedy Rolof? Podle jeho názoru bylo rozhodně zbytečné pálit tak pěkné dříví, dokud ještě svítí slunce a trochu toho tepla v domě vykouzlí. Takže nic takového.

Ale kdyby přece jen?

Kdo spí, nemůže štípat dříví, napadlo Rolofa. To je nápad! Půjde spát. Vstal, zívl a právě se chystal vyšplhat po schodech nahoru, když někdo zabušil na dveře.

„Tohle mi ještě chybělo,“ zabručel rozmrzele.

Pořád ještě zíval, ale zamířil ke dveřím a otevřel.

„Pán s tebou,“ řekl muž venku a vlídně se usmál. „Je Jaspar doma?“

Rolof ospale zamžoural a prohlížel si cizince od hlavy až k patě. Od hlavy v tomto případě znamenalo hezky se podívat nahoru. Ten muž byl vysoký. Měl na sobě černou dominikánskou kutnu.

„Vy jste jeho známej?“ zeptal se Rolof.

Muž překvapeně povytáhl huňaté obočí.

„No ovšem! Jaspar a já jsme staří kolegové ze studií. Celou věčnost jsem toho starého plešatce neviděl. Můžu vejít?“

Rolof zaváhal. „Jaspar tu neni, jasný?“

„Ach, to je škoda. Vůbec nikdo není doma?“

Rolof chvíli usilovně přemýšlel. „Ale jo,“ odpověděl neochotně. „Přece já.“

„Snad bych mohl počkat. Projíždím městem, abys věděl, a jsem dost unavený. Za pár hodin se musím vydat dál, sloužit v jedné vsi mši. To by byla opravdu škoda, kdybych toho chlapíka nemohl aspoň jednou obejmout.“

Celý rozzářený se podíval na Rolofa. Podomek se podrbal na bradě, ale pohostinnost je přece nadevše, jak říkával Jaspar. Možná proto, že pohostinnost znamená taky trochu popít. A napít se nikdy neškodí. Ten cizinec je kromě toho duchovní, i když nemá tonzuru, ale co člověk ví o všech těch řádech!

Rolof pokrčil rameny.

„Prosím, otče,“ pronesl tónem, v němž zazněla veškerá zdvořilost, jíž byl schopen, ustoupil stranou a uctivě sklonil hlavu.

„Díky tobě.“ Muž překročil práh a se zájmem se rozhlédl kolem.

„Tamhle!“ Rolof ukázal na plápolající oheň v krbu. „Posaďte se k teplu, já se podívám po troše vína…“

„To ne.“ Cizinec se usadil na lavici u krbu a založil si ruce. „Proboha, nijak se nenamáhej, milý synu, posaď se vedle mne. Třeba se spolu hezky pobavíme, co říkáš?“

„Pobavíme?“ opáčil Rolof skepticky.

„Proč ne? Slyšel jsem, že se v Kolíně cosi přihodilo. Bohužel jsem se o tom dosud nemohl dozvědět nic podrobnějšího, vím jen to, co se mi doneslo k uchu. Váš stavitel chrámu prý se zřítil z lešení a stálo ho to život. Je to pravda?“

Rolof se na něho podíval a poté mlčky zíral do plamenů.

„Jo,“ odpověděl pak jednoslabičně.

„To je strašné, takové plány měl, a nakonec tohle!“ Cizinec zavrtěl hlavou. „Jenže cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Jak se to stalo?“

Rolof nevěděl, co na to má říct. Debaty nebyly jeho silnou stránkou, ale z toho, co již dříve vyslechl, pochopil, že Gerhard z lešení nespadl sám, ale že ho někdo srazil, a také to, že se má stát něco strašného. Vzpomněl si, jak tehdy také zaslechl sebe, jak říká, že bude muset zemřít ještě někdo, ale pak se unavil a zmlkl. A teď? Co má říct?

Cizinec se předklonil a povzbudivě na něho kývl.

„Potěšíš mé srdce, milý synu, jestliže mi to povíš, i když obsah tvých slov může člověka zarmoutit. Neboť, abys věděl, slyšel jsem taky, že se…,“ rozhlédl se kolem, jako by byl ve světnici někdo další, naklonil se ještě víc a ztlumil hlas, „… že se o okolnostech jeho smrti povídá ledacos.“

„Byl to satan!“ vyhrkl Rolof.

„Tak satan! A kdo to říká?“

„Ten…,“ Rolof se zakoktal. „Ten chlap,“ řekl opatrně.

„Který chlap?“

„Ten, co tu byl.“

„Ach tak, už rozumím. Ryšavý, že?“

Rolof se na cizince podíval a lámal si hlavu, jak má na tohle odpovědět. Kéž by už ten Jaspar přišel!

Pak neochotně, se sevřenými rty přikývl.

Cizinec se zatvářil velice spokojeně.

„To jsem si myslel! Já toho ryšavého znám, má přebujelou fantazii. Je to lhář, věděl jsi to? Komu ten nesmysl vykládal, můj milý, jak se vlastně jmenuješ?“

„Rolof.“

„Milý Rolofe, náš Pán se na tebe shůry dívá a vidí svého zbožného služebníka. Nerad se však dívá na lidi pomlouvačné a chvástavé. Ulev svému srdci a pověz mi, s kým ten ryšavý… nejmenuje se Jacop? Jacop Lišák si dokonce říká ve své směšné domýšlivosti, jako by byl chytrý a moudrý, ach co… s kým tedy ten Jacop o ubohém staviteli chrámu mluvil?“

„Inu jo.“ Rolof neklidně poposedával na lavici. „On přišel včera, jo? Byl tu jen Jaspar a Goddert, chlastali jako dycky. A Richmodis! Ta je moc milá.“ Rolof se zasněně usmál. „Ta má nosejk jako stromek ve větru.“

„Moc hezky jsi to řekl, milý příteli, doufám, že to byla pro tu slečnu poklona.“

„Richmodis je moc milá. Zrzoun vykládal věci k smíchu, já nevim, jestli o nich…“ Vtom se kousl do jazyka a zmlkl. Rolofe, říkal si, drž tu svou nevymáchanou hubu!

Jeho společník se již neusmíval. „Komu to jinak vykládal?“

„Jinak?“

„Jinak. Kromě vám.“

„Nevim.“

„Kdy se Jaspar vrátí?“

„Nevim.“

„A Jacop? Co Jacop Lišák?“

„Nevim.“

Cizinec si ho pátravě prohlížel. Pak se vesele zazubil.

„Není ten svět krásný, můj milý Rolofe? Možná si dám přece jen pohár vína, když budeš tak hodný. Blahoslavení nevědoucí.“

„Blahoslavení nevědoucí,“ mumlal si Rolof nešťastně.

Jacop

Pronásledovatelé se zřejmě rozdělili. Když se Jacop u masných krámů rozhlédl, všiml si jenom dvou z nich. Klouzal po blátě a mířil ke spleti uliček za železným trhem. Jen tam se mu naskytla šance, že těm pochopům unikne, tam by je mohl přelstít, protože zná každý kout.

Blížili se. Bylo tam nesmírně těsno.

S nadávkami přeskočil velkého psa a náhle se ocitl proti korpulentní měšťce, která průchod mezi sýrovými krámy a venkovany prodávajícími zeleninu zcela zatarasila a zlostně si ho měřila. Bylo zřejmé, že nemá v úmyslu ustoupit byť jen o centimetr. Za ním se ozýval zuřivý štěkot, který náhle přešel v kvikot a vytí, a pak opět zaslechl již dobře známý, odporný křik: „Zloděj! Zloděj! Ten v té kutně, nenechte ho utéct!“

Jacop se otočil. Ti dva chlapíci a hafan tvořili jednu změť rukou, nohou a černých tlap. Muži se už zvedli a sápali se po něm.

„Zloděj!“ přidala se okamžitě i ona žena, rozmáchla se velkou ředkví a přetáhla s ní Jacopa po hlavě, až se mu zajiskřilo před očima. Vytrhl jí ředkev z ruky a vrhl ji proti svým pronásledovatelům, přičemž současně uskočil stranou, až nakonec přistál mezi stohy žlutých bochníků sýra. Chvíli zíral do udivené trhovcovy tváře, pak se překulil a odstrčil ho z cesty.

„Zloděj!“ ječela žena za ním. „Sebral mi mou krásnou ředkev!“

Jacop nečekal, zda se chlapi za ním poženou i přes stánky sýrařů, nýbrž uháněl mezi třpytnými pyramidami železářských krámků do jižní Bednářské uličky, pryč od tržiště, do bludiště uliček, které oddělovalo velký trh od rýnského nábřeží. Za sebou slyšel kroky pleskající v jílu. Pořád se ještě hnali za ním. Nemělo smysl se schovávat, dokud ho měli v dohledu. Před ním končil svět ve velké Bednářské, tam se mohl vytratit buď doleva, nebo doprava. Jacop se rozhodl pro Solnou a všiml si velké hromady ležících, pečlivě na sobě vyrovnaných sudů, prázdných a přichystaných k odvozu, a kohosi za nimi, kdo je sepisoval na pergamen. Spěchal podél té haldy a obíhal kolem ní. Z uličky se právě vynořili oba pochopové se zuřivým výrazem ve tváři.

„Omlouvám se!“ řekl Jacop.

Vzápětí do muže s pergamenem prudce vrazil. Ten vykřikl, upadl, a jak mával rukama, opřel se do sudů, halda se pohnula a sudy se s velkým duněním hroutily dolů. Jeden přes druhý i vedle sebe se koulely proti pronásledovatelům. Jacop viděl jejich vyděšený, vytřeštěný zrak, byl to hrozný rachot. Jeden z pochopů se okamžitě svalil, druhý se rychle obrátil a utekl do uličky. Jacop se tou podívanou dlouho nekochal, spíš koukal, aby co nejdříve zmizel. Několika skoky byl v Solné a odtud na rybím trhu.

Zastavil se a ztěžka oddechoval.

Kam teď? Co to vůbec bylo za lidi, kteří se za ním a Jasparem rozběhli, co mají společného s tím vlasatcem a kde ten teď vlastně je?

To je nedorozumění, prolétlo mu hlavou. Nemají s tím nic společného, vůbec nic! Dvojitá vražda v lázních a pak on a Jaspar, dva chlapíci, kteří se náhle otočili a zamířili pryč. Stali se tak podezřelými. Možná je dokonce pokládají za vrahy.

A kdo vůbec řekl, že ti dva mrtví z lázní jsou právě Justinius ze Singenu a Andreas z Helmerode? Jaspar zkrátka nesprávně reagoval, to je všechno!

Propásl tak jejich jedinou šanci.

„Zloděj! Tamhle!“

Nebo přece ne? Teď není čas na špekulování. Jeden z těch chlapů běžel ze Solné uličky k němu, nejspíš se mu podařilo té lavině sudů uniknout. Ukazoval sice na Jacopa, ale pohled upíral na cosi za ním. Jacop se rychle ohlédl a uviděl tři další muže, oblečené podobně jako ten první, a ti na něho zírali.

„Do prdele!“ ulevil si Jacop.

Snažili se ho obklíčit zprava i zleva. Zpátky nemohl a před ním byly pulty prodavačů ryb, jeden těsně vedle druhého. Utéct podél nich se nedalo, protože pronásledovatelé byli příliš blízko.

A zrovna ryby!

„Ryby nemám rád,“ zakňoural Jacop. Pak se podřídil nevyhnutelnosti a rozběhl se, na všechny strany rozdával rány a mířil rovnou k největšímu stánku. Za ním zazněl křik. Dlouhý pult, plný úhořů, sleďů, makrel, sumců a říčních raků, se hrozivě blížil, byla to páchnoucí, slizká hrůza, a za ní nakupující a prodávající ženy a muži, kteří na něho nevěřícně zírali s pootevřenou pusou a jen pomalu jim docházelo, že ten běžící chlapík nemá v úmyslu se zastavit; odhazovali tedy své zboží, rychle uskakovali stranou a zvedali paže na obranu…

Jacop skočil.

Pod ním byla černá kupa hadovitých úhořů, rudé zubaté moře raků a langust, a také stříbřitá záplava sardinek. Ten pult mu připadal nekonečný, jako by ho sem postavil do cesty sám ukrutný satan, neboť jakmile Jacop překonal jednu hromadu, hned následovala další, neustále na něho čekaly nové druhy mořských potvor, lačně číhajících, aby ho pozřely, zahltily slizem, a on se jen natahoval a modlil, aby měl křídla. Pak dopadl dolů, ale pořád ještě neviděl konec, svět byl v té chvíli jako oceán bez vody, samá cukající se těla, otevřené tlamy, račí klepeta, pavoučí nohy, cvakající popravčí nástroje, dosud se hýbající lesk a odporná hmota, tekoucí hnus, a do toho všeho Jacop spadl, zabořil se, ještě jednou zoufale zamával pažemi a pak se v té haldě slizu jen odevzdaně plácal.

Zprvu viděl pouze samá chapadla. Sápala se po něm, přisávala se mu k šatům. Pak se na ten zoufalý chaos, který způsobil, pořádně podíval. Jakmile se pronásledovatelé vzpamatovali z prvního ohromení, skutečně se ho pokusili následovat, trhovci však byli tentokrát rychlejší a postavili se jim do cesty. Dva z náhončích se již nedokázali včas zastavit a srazili se s rozhorlenými trhovci, strhli je s sebou, a tak všichni spadli na pult, až se ty spousty ryb rozlétly. Celá konstrukce se začala kymácet, ženy s vřískotem uskakovaly z cesty a bránily se proti obyvatelům moře jakoby náhle oživlým a vrhajícím se proti nim. V kupě úhořů vznikl vír, v němž po hlavě zmizel jeden z pochopů, pult se čím dál víc nakláněl, krabi se sypali jeden za druhým, až se ten obrovský dlouhý stůl náhle zřítil a pohřbil pod sebou trhovce, pochopy i zákazníky. Jacop viděl, jak k němu kloužou po zemi kapři, vykutálel se z té kaše, uk
louzl a konečně se mu podařilo postavit na nohy. Nikdo si ho nevšímal, třebaže byl vlastně původcem celé té šlamastyky, protože všichni měli co dělat, aby se sami dostali do bezpečí. Celá ta věc se totiž zběhla bleskurychle.

Pak uviděl další dva pronásledovatele, jak obíhají zřícený pult, a tak se dal znovu do běhu. Zvedal se mu sice žaludek, ale uháněl podél Velkého sv. Martina mezi ostatními rybími pulty. Náhončí mu byli v patách, ale on pomalu získával náskok. Musel vsadit všechno na to, že se jich zbaví dřív, než se z protisměru vynoří nějaká nečekaná posila. Supěl a hnal se mezi městskými hradbami na rýnském nábřeží a staveništěm chrámu nahoru do Dranckovy uličky. Tím ho pochopové na chvíli ztratili z dohledu, ačkoliv jim nemohlo ujít, kam Jacop míří. Jistě se za ním hned zase objeví. Musí se nějak stát neviditelným. Musí…

Při okraji cesty rachotil formanský vůz s plachtou, tažený dvěma huňatými lhostejnými koníky. Kočí na slunku podřimoval. Plachta byla pootevřená. Nedalo se odhadnout, jaký náklad ten povoz veze, a dalo se to zjistit jen jediným způsobem: skočit dovnitř. Jacop sebral všechny síly ke skoku a vzápětí prolétl mezi oběma díly plachty do tmy.

Hlavou narazil na cosi tvrdého. Se zasténáním se překulil na záda a posadil se.

Sudy!

V lebce mu sice dunělo, ale doplazil se na okraj korby a opatrně vyhlédl pod okrajem plachty ven na Dranckovu uličku. Oba chlapíci se objevili dole u hradeb. Vypadali zmateně, za rozčilené gestikulace se dohadovali, kam se mají vrtnout.

Pak jeden ukázal na povoz.

„Co já jen tomu ďáblovi udělal,“ povzdechl si Jacop. Rychle se v tom šeru rozhlédl po nějaké skrýši, ale kromě sudů tam nic nebylo. Zabíraly celou zadní polovinu a nebyla mezi nimi jediná mezera, kam by se dalo zalézt.

Náhle ošklivě zaskřípala kola. Jacop ztratil rovnováhu, svalil se na bok, zatímco vůz pomalu a za mimořádného rachotu zahýbal doleva. Nejspíš projeli Páterskou branou! Tak se dostali mimo dohled pochopů, alespoň na chvíli. Jacop se rychle doplazil k plachtě, vykulil se ven, jednou nohou se však zachytil o korbu a znovu se uhodil do hlavy. Zaslechl blížící se kroky. Všechno se s ním točilo.

„Ten povoz sem přece vjel!“ křičel kdosi.

„A co když uvnitř není?“ namítl druhý udýchaný hlas.

„Kde by jinak byl, ty troubo!“

Blížili se. A on, Jacop Lišák, tu bezvládně ležel na zemi jako na podnose, jen si ho odnést. Kdyby byl aspoň schopen trochu střízlivě uvažovat.

Potácivě se zvedl a znovu se rozběhl za povozem, až ho dohonil. Chvíli utíkal vedle něj, pak se vrhl na zem, rychle se skulil pod vůz, jen o vlásek unikl železným obručím kol, chytil se střední široké rozvory, přitáhl nohy a prsty vsunul do mezer mezi dřevěné plaňky nad sebou. Visel teď pod vozem jako netopýr. Pokud tam nenahlédnou, nikdo ho neuvidí.

Kroky zahnuly za roh a u vozu se zastavily. Otočil bolavou hlavu a zahlédl pár nohou.

„Hej ty, formane! Zastav!“

„Có?“

„Máš zastavit, zatraceně!“

Povoz se prudce zarazil, a tak se Jacop zaryl do dřeva ještě pevněji, aby nespadl, až to cukne.

„Co chcete?“ slyšel nevrlého kočího.

„Podívat se ti do vozu.“

„Pročpak?“

„Vzadu jsi ukryl jednoho chmatáka.“

„Chmatáka?“ Vozka se halasně rozesmál. „To bych asi věděl, ty osle. Vezu víno.“

„Tak nás nechej, ať se tam podíváme, když nemáš co skrývat,“ nedali se odbýt pochopové.

„Pro mě za mě,“ zavrčel forman a seskočil dolů. Jacop viděl, jak společně obcházejí vůz, a potom slyšel, jak odhrnují plachtu. A když pak jeden z pochopů vyskočil dovnitř a sehnutý tam obcházel, povoz se celý kymácel.

„Tak co,“ ozval se druhý. „Je tam něco?“

„Sudy,“ odpověděl podrážděně ten zevnitř. „Co je v těch sudech, dědku?“

„Chmatáci,“ zakrákoral vozka pobaveně. „Naložený a nasolený chmatáci, v každým sudu jeden.“

„Nech si ty kecy,“ rozčiloval se ten ve voze. Plaňky pod jeho kroky jen vrzaly. Blížil se a teď byl přesně nad Jacopem.

Příliš pozdě ho napadlo, že mu prsty mezi skulinami vykukují, a tak mu na ně ten chlápek v příštím okamžiku šlápl. Jacop viděl všechny svaté. Kousl se do jazyka, aby nezařval. Proboha, slez už dolů, říkal si, slez konečně dolů!

„Tak už pojď,“ rozčiloval se jeho kumpán venku. „Není tam, vždyť jsem ti to říkal.“

Chlapík ve voze se pootočil na podpatku škorní, takže Jacopovi sedřel kůži z kotníků. Až se tam na rozpoře bolestí celý zpotil. Sotva se ovládaje, pevně stiskl zuby.

„Tady vevnitř to čpí rybinou.“

„To si namlouváš. Všichni čpíme rybinou. Pojď už konečně.“

„Tak dobře.“

Nádhera! Konečně volný! Škorně zmizela. Jacop, který se celý chvěl, jak tajil dech, si konečně vydechl.

„A co ten váš zloděj vlastně ukrad?“ vyptával se vozka zvědavě, když chlapík seskočil z vozu.

„Do toho ti nic není!“

„No počkat. Když už jsem zastavil a nechal si prohledat povoz, tak mi snad můžete aspoň něco povědět.“

„Našemu urozenýmu pánovi Mathiasu Overstolzovi ukrad zlaťák,“ vysvětlil druhý. „Rovnou na ulici, přímo před jeho domem na Rýnský.“

„To jsou mi ale věci!“

Jacop byl přesvědčen, že se přeslechl. Že by ukradl zlaťák? On? A kdy asi, proboha?!

„Jeden zrzavej parchant, dědku. Jestli ho uvidíš, dej nám vědět. Ještě se tu nějakou dobu budeme ochomejtat.“

„Tolik poprasku kvůli jednomu zlatýmu?“

„Pan Overstolz zkrátka nemá rád, když ho okrádají.“

„Jo, a taky nemá rád, když se moc žvaní,“ skočil mu do řeči druhý pochop. „Jeď dál, dědku.“

Vozka si cosi nesrozumitelného zamumlal a zamířil na kozlík.

„Mathias bude zuřit,“ poznamenal jeden z podomků tiše.

„A což teprve ten jeho podivnej kumpán,“ dodal druhý.

„Ten dlouhovlasej dominikán?“

„Hm.“

„Ale co, řek bych, že mu chtěl jen vyhovět…“

Povoz se pohnul s takovým cuknutím, že Jacop málem spadl z rozpory. V posledním okamžiku se zachytil a slyšel, jak pod ním cosi s plesknutím spadlo na cestu. A pak ještě jednou. S námahou se podíval dolů.

Sépie!

Vypadly mu z kutny. Panebože! Jak spadl na ten rybí pult, vzal s sebou na palubu spolucestující!

Tak je to tedy.

Ale ještě jednou k němu byl osud milostiv. Nikdo totiž nevykřikl „Prr, dědku, zastav!“, nikdo se vítězoslavně nepodíval pod formanský vůz. Ti dva odcházeli a jejich hlasy se vzdalovaly.

Jacop se držel jako klíště, držel se tak pevně, jak mu to jen bolavé prsty dovolovaly. Raději se ještě kousek sveze, než aby seskakoval. Povoz pomalu kodrcal nahoru Páterskou uličkou a zahnul do Františkánské. Ta cesta Jacopa natřásla tak, až měl pocit, že už nemá jedinou kost na svém místě. S nejvyšším vypětím vůle vydržel i to, přestál celou Širokou ulici s jejími výmoly a kameny, neustálé zastavování a rozjíždění, až byli konečně nahoře u sv. Apoštolů. Tam se rozhodl, že seskočí.

Snažil se tedy vytáhnout prsty zasunuté ve škvírách.

Jenže to nešlo.

Znovu se o to pokusil. Marně. Uvázl.

To se mi snad zdá, říkal si. To přece nemůže být pravda.

Snažil se vyprostit trhnutím. Málem zařval bolestí, ale jinak se nic nestalo.

Uvázl opravdu pevně.

„Stát!“

Povoz se za velkého vrzání a kolébání opět zastavil. Jacop zahlédl okované vojenské boty s chrániči holení, obcházející kolem vozu, a opět slyšel, jak někdo roztáhl plachtu. Zřejmě dorazili k městské bráně.

Vojáci si mezi sebou cosi nesrozumitelně povídali. Jacop zatajil dech. Do jeho zorného pole vstoupila další postava. Boty pod lemem bohatě vyšívaného šatu byly po stranách ozdobeny přezkami ve tvaru lilie a na slunci se fialově leskly.

Trvalo celou věčnost, než plachtu opět zatáhli.

„Nic, Excelence!“

„Jenom sudy.“

Od fialových přezek se ozvalo souhlasné zabručení. Vojáci odstoupili a vozka křikl své „Hyjé!“

Takřka bez sebe ležel Jacop na rozpoře, zatímco povoz drkotal branou Porta frisonum a vyvážel ho z Kolína kamsi do neznáma.

Richmodis

„Ten tvůj milej Jacop se teď válí v lázních naproti sv. Martinovi a oddává se požitkům,“ zabručel Goddert právě v tu dobu v Potoční ulici. Zchromlými prsty se snažil udělat uzel.

„Víš co?“ vyjela Richmodis. „Drž zobák a hleď si svýho.“

Když se rozloučili s Jasparem a Jacopem, vrátili se domů do Potoční. Bylo načase opět se postarat o obchod. Goddert náhle vypadal jako vyměněný, už si nestěžoval na revma, kvůli němuž nemůže pracovat, nýbrž se dal do díla jako za starých časů, třebaže poněkud mrzutý a zatrpklý. Richmodis přesně věděla proč. Připadal si totiž zbytečný a hloupý. Ruce měl zmrzačené, intelekt ve srovnání s Jasparovým odsouzený k beznadějným porážkám. Měl jen ji. Richmodis ho však potřebovala čím dál méně, zato on ji o to víc. Už tu nebyl nikdo, kdo by k němu vzhlížel.

Mlčky vázali rance s modrým plátnem. Goddert se rozhodl, že je vypraví sám, a musel se kvůli tomu vydat přes půl Kolína. Vrátí se až hodně pozdě večer, ale přesto jakoukoli pomoc tvrdohlavě odmítal.

„Drž zobák,“ huhlal si tiše. „Kdybych tak někomu vyprávěl, jak se ke mně chová vlastní dcera.“

„Stejně jako ty k ní.“ Richmodis pustila ranec s modrou látkou a odhrnula si zpocené kadeře z čela. „Táto, podívej se…“

„Jiný děti mají k rodičům úctu.“

„Já k tobě úctu mám!“

„To teda nemáš.“

Popošla k němu a objala jeho sudovité tělo.

„Chovám úctu ke každýmu kilu tvojí váhy,“ smála se. „Dovedeš si tolik úcty vůbec představit?“

Goddert se zatvářil zatvrzele a odvrátil obličej.

„Táto,“ povzdechla si Richmodis.

„Už toho nech.“

„Nevím, co to do tebe vjelo. Já toho Jacopa mám ráda, a basta. Je na tom snad něco špatnýho?“

Goddert se poškrábal v plnovousu. Konečně se jí podíval do očí.

„Není. Já ti už leckoho našel, jenže…“

„Jenže?“

„Bože můj! Proč naše rodina nemůže bejt jako ty ostatní? Patří se přece, aby manžela vybral dceři otec!“

„Panenko Maria!“ Richmodis obrátila oči k nebi. „Co tě přivedlo k tomu, že bych na tomhle Lišákovi, co se k nám zatoulal, mohla vidět víc než na každým jiným politováníhodným stvoření, kterýmu ukřivdili? Tvrdila jsem to někdy snad?“

„Hm,“ zabručel Goddert.

„A vůbec,“ oběma rukama si ho vší silou přitáhla za vousy, „stejně si udělám, co budu chtít.“

„Jo, to říkáš pořád!“ vyjel naštvaně Goddert. „To je právě to, o čem mluvím!“

„No a? V čem je teda problém?“

„Jde o to, že ty mě nemůžeš oklamat.“

„Vždyť tobě se taky líbí.“

„Ale jo, určitě…“

„S mámou ses přece oženil proti vůli vlastního otce.“

„Cože jsem?“ opáčil Goddert překvapeně.

Richmodis pokrčila rameny. „Alespoň jsi vždycky tvrdil, že ses před ničím a nikým nesklonil a šel hlavou proti zdi.“

Goddert vypadal, jako by se ještě víc snížil a rozšířil. Pak si důkladně odkašlal a dál se potýkal se svým uzlem.

„Jenže to se nedá srovnávat,“ vrčel, ale nedokázal potlačit úsměv.

„Ale jo, dá.“

„Ty jsi děvče.“

„Dík, žes mě na to upozornil. Málem jsem na to zapomněla.“

„Uličnice.“

„Paličáku.“

Goddert lapl po dechu a pohrozil jí prstem.

„Dneska večer tě naučím manýrům!“

„Už se nemůžu dočkat!“

„Cha!“

Udělala na Godderta dlouhý nos a pomohla mu rance svázat.

„Budeš zpátky do večeře?“ otázala se.

„Těžko říct! Je toho pořádná halda.“

„Uděláš mi jednu laskavost? Když na tebe bude to balení moc těžký, necháš toho. Už nejsi žádnej mladík.“

„Nebude to těžký.“

„Nemusíš nikomu nic dokazovat. A nejmíň mně.“

„Ale pro mě to nebude žádná tíha!“

„Já vím.“ Potřásla hlavou a políbila ho. „Tak pojďme.“

„Jak to my?“

„Chtěla jsem zaskočit k Jasparovi, snad už jsou zpátky. A taky mě napadlo, že by ten starej ochmelka potřeboval trochu ovoce.“

Vzala košík a nabrala hrušky. Společně vyšli z domu. Goddert, pod svým nákladem malý a celý zhroucený, se vlekl k Mauritiově ulici. Richmodis za ním hleděla a přemýšlela, jak by měla tomu starci dát najevo, že ho má ráda i jako revmatického lenocha. Jen kdyby tolik nepil.

Musí si jednou vážně promluvit s Jasparem.

S košíkem v ruce konečně vykročila Severinskou ulicí a hvízdala si. Již zdálky viděla velkou ruční káru opřenou o zeď Jasparova domku. Rolof zřejmě pracuje. Kohopak asi tentokrát zase proklíná?

Krátce zaklepala a vstoupila.

Rolof seděl na lavici u krbu a okamžitě se lačně zahleděl na košík s hruškami.

„To je pro mě?“ zeptal se a celý se rozzářil.

„Pro tebe ne, ty starej žroute, ty jsem…“

Zarazila se a pozorovala muže na druhém konci lavice, který při jejím vstupu vstal. Byl neobyčejně vysoký. Po černé dominikánské kutně mu splývaly prameny hebkých světlých vlasů až k pasu. Měl vysoké čelo, útlý nos, a když se usmál, odhalil dokonalé pravidelné zuby. Jantarové oči pod obočím na prst širokým se mu zlatě třpytily.

Za nimi bylo ještě cosi jiného. Propast.

Podívala se na něho a hned věděla, kdo to je.

Jacopův popis byl sice bídný, ale přesto nemohlo jít o omyl. Chvíli uvažovala, zda by neměla utéct. Ten dominikán, či lépe řečeno, muž přestrojený za dominikána, k ní přistoupil. Bezděky o krok couvla. On zůstal stát.

„Promiňte, pokud mě vaše krása příliš zaujala.“ Měl tichý, kultivovaný hlas. „Mohu se potěšit z vašeho jména?“

Richmodis se kousla do rtu.

„To je Richmodis,“ zazubil se Rolof. „Neřikal jsem, že je moc milá?“

„A opravdu, můj synu, je to tak.“ Upřeně se na ni zadíval. „Richmodis zní kouzelně, ale vašemu půvabu by spíš odpovídaly písně Wolframa z Eschenbachu než jakékoliv jméno! Vy jste… příbuzná mého přítele Jaspara?“

„Ano,“ přitakala a postavila košík na stůl. Tisíc myšlenek jí přitom prolétlo hlavou. Asi je v té chvíli nejlepší chovat se přirozeně. „I ne,“ rychle dodala. „Jsem s ním spřátelená, pokud vám to bude stačit…“ Zarazila se. „Ctihodný otče.“

„Blbost,“ chechtal se Rolof a sáhl po hrušce rychleji, než tomu mohla zabránit. „Je to jeho neteř, víte? Holka přidrzlá, ale milá.“

„Rolofe! Kdo se tě na to ptal?“

Rolof, který se již zakousl do ovoce, se zarazil a znejistěl.

„To je mi… to je mi líto,“ huhlal a plaše se podíval na cizince. Ten však měl oči jen pro Richmodis. A v těchto očích došlo náhle k podivné proměně, jako by za nimi vznikal nějaký plán.

„Jeho neteř,“ opakoval si.

„Jo.“ Rozpřáhla ruce a pohodila hlavou dozadu, až se jí rozlétly kadeře. S tlukoucím srdcem, ale zároveň se směle zdviženou bradou k němu přistoupila a změřila si ho. „Ať už jste ctihodný bratr, nebo nejste,“ poznamenala jedovatě, „ráda bych vás pokárala za vaše chování, přesněji za nezdvořilé zamlčování svého jména, zatímco já jsem vám svoje řekla. Vy snad neznáte pravidlo, že se člověk má představit, když přijde do cizího domu?“

Muž pobaveně povytáhl obočí.

„Opravdu se musím omluvit.“

„Tak tedy vaše jméno,“ naléhala.

„Tady je máte.“

Napřáhl ruku a náhle ji uhodil do tváře, až překvapením ztratila řeč. Po dalším úderu ztratila rovnováhu, s rozpřaženýma rukama letěla přes stoličku, narazila na zeď a klesla k zemi.

Rolof vykřikl. Viděla, jak odhodil hrušku a vrhl se na útočníka.

Pak se jí najednou udělalo černo před očima.

Rýnské nábřeží

Jeřáby sténaly pod nákladem a ve šlapacích kolech jeřábů naříkali také nádeníci, kteří poháněli rumpál. Byla to již šestá loď, kterou vykládali. Náklad tentokrát tvořily bez výjimky pevně svázané balíky holandského sukna, těžké jako olovo.

Mathias opřený o hranici beden přehlížel právě dovezené zboží. Postupně zaškrtával to, oč měl jeho obchod zájem. Takzvané právo skladu vytvořilo pevný pilíř kolínského hospodářství, říkal si spokojeně. Již přes rok totiž musel každý obchodník z Uher, Čech, Polska, Bavor, Švábska, Durynska, Hesenska a dalších východních zemí, který putoval přes Kolín, každý kupec z Flander, Brabantska či jiných krajů za řekou Másou i z Nizozemska až za Rodenkirchen, a také každý od horního Rýna až po Riehl, ti všichni museli své zboží veřejně po tři dny nabízet na kolínském trhu. Toto pravidlo se rovněž týkalo veškerého zboží, které sem přicházelo z vnitrozemí. V Kolíně se muselo všechno vyložit a uskladnit, a odtud také vznikl ten podivný název.

Na Mathiasův vkus na sebe udělení práva skladu nechalo čekat až příliš dlouho. Kolíňané usilovali o toto privilegium jako čert o hříšnou duši již přes sto let. Plavební dráha středního Rýna, začínající v Kolíně, byla totiž poměrně mělká, a tak lodím plavícím se proti proudu nezbývalo nic jiného než svůj náklad přeložit na menší plavidla. Nebylo tedy logické, aby se zboží zároveň nabídlo k prodeji? Z okolností daných přírodou samozřejmě žádné nároky nevyplývaly. Vždyť Bůh nenechal Rýn téci mělkými vodami jen proto, aby se pak vléval v podobě třpytivého zlata do peněženek kupců.

Pak ale těmto čistě světským zájmům kupců a patricijů vyhověla právě církev. Byl to Konrad z Hochstadenu, jemuž Kolíňané vděčili za toto privilegium, Konrad, který byl svému stádu oddán jako vždy s láskyplným odporem. Byl to politický tah, jímž své ovečky sice nechytil za srdce, ale nachytal je na hamižnost. Nejkrásnější na tomto právu bylo právě to, že během tří prodejních dnů byli k nákupu oprávněni výhradně Kolíňané, ba co víc, mohli nabízené zboží dokonce oficiálně přezkoušet a při námitkách je vysypat do Rýna! V důsledku toho se dostávaly v Kolíně na stůl jen ty nejčerstvější ryby a to nejlepší víno, a i jinak zůstávalo to nejžádanější zboží na této straně hranice, jíž se pro rozdílné stravovací zvyklosti na opačných stranách říkalo „hranice svíčkové pečeně“.

Jen jedno Mathiase v tomto ohledu nesmírně popuzovalo: že kvůli tomu museli mít vůči Konradovi pocit vděčnosti. Byla to paradoxní situace, kterou dokázal zvládnout pouze chladný rozum, vypočítavě a bez emocí. Mathias takový rozum měl, a to byla jedna z mála věcí, za něž Stvořiteli děkoval. Tedy alespoň tu a tam, když měl zrovna čas.

Jeho ukazováček rychle přejížděl po seznamu a zastavil se u položky brokát.

„Prohlédnout a koupit,“ řekl.

Vedoucí kanceláře po jeho boku oddaně přikývl, vzal seznam a spěchal k majitelům lodi, kteří pokřikem vydávali skupině nakladačů své pokyny a připraveni čekali, až dojde k prvním jednáním o prodeji. Mathias v duchu sečetl několik čísel a rozhodl se, že je dnes hezký den. Dost hezký na to, aby se uvažovalo o nákupu několika sudů drahého vína, jež sem právě doputovaly ze Španělska.

„Mathiasi!“

Ohlédl se směrem k Rýnu a cítil, jak ho dobrá nálada opět opouští.

„Co chcete?“ zeptal se chladně.

Zezadu k němu přistoupil Kuno Kone. Pomalu Mathiase obešel a zastavil se před ním.

„Chtěl bych s vámi mluvit. Pokud laskavě dovolíte.“

Mathias nerozhodně pošilhával po položce sudy, ale pak na ně ztratil chuť a jen lhostejně pokrčil rameny.

„Nevím o čem,“ odsekl nevrle.

„Ale já ano. Vy jste mě vyloučili ze svých shromáždění.“

„To byl Johann, nikoli já.“

„Ale jo, i vy,“ trval Kuno na svém. „Vy si stejně jako Johann myslíte, že bych se mohl stát zrádcem. To je ale velice bezbožná podezíravost!“

„Bezbožná? Ach bože, tak my jsme teď najednou bezbožní!“ Mathias pokrčil posměšně koutky úst. „Nechoďte na mě s takovým vyšeptalým slovníkem! Jakpak byste se asi choval vy, kdybych například srazil Johanna nebo Theodericha k zemi?“

„Já, postupoval bych poněkud diferencovaněji.“

„Aha, diferencovaněji!“ Mathias se suše zasmál. „Vy jste opravdu citlivý chasník, Kuno. Já vám nepodsouvám žádné zrádcovské úmysly, ale mozek změklý sentimentem. A to je mnohem horší, protože byste totiž mohl s nejlepšími úmysly udělat to, co by pro nás bylo nejhorší. Proto jsme vás vyloučili. A basta!“

„To ne!“ Kuno zavrtěl energicky hlavou. „Přeslechnu, že jste se mě dotkl a urazil. Ale vy jste snad zapomněl, že moji bratři žijí ve vyhnanství, dáni do klatby a zbaveni právní ochrany?“

„Jistěže ne.“

„I oni byli konšelé, Mathiasi, stejně jako… Daniel.“ Zdálo se, že mu to jméno nejde z úst. „Bruno a Hermann by pro náš spolek položili život, oni…“

„Nikdo nezemře pro spolek, jehož jediným účelem je prosazení vlastních zájmů.“

„Ale oni tomu spolku věří a věří taky mně! Kdo by je pak později informoval, když ne já?“

„To jste si měl rozmyslet dřív.“

„Na pokání není nikdy pozdě, Mathiasi!“

Mathias dál hleděl ven na Rýn a pomalu vrtěl hlavou. „Příliš pozdě pro vás,“ řekl.

„Mathiasi, snažně vás prosím! Důvěřujte mi. Musím vědět, jak se věci mají. Co je s tím zrzavým? Už ho Urquhart…?“

„Dejte mi pokoj!“

„A co mám říct svým bratrům?“

Mathias si ho měřil zpod svraštěného obočí. „Pro mě a za mě jim řekněte, že mají v příbuzenstvu slabocha, který se neumí ovládat. Bruno a Hermann si u mě můžou klidně stěžovat, až pro ně budou brány Kolína zase otevřené. Zatím…“

Zarazil se. Z druhé strany celní brány přibíhal jeden z podomků, které přidělil Urquhartovi.

„Zapřísahám vás…,“ žadonil Kuno.

Prudkým pohybem ruky mu Mathias uťal slovo a s napětím čekal, až posel dorazí. Muž byl zcela bez dechu. Sáhl si do kapsy a natáhl k Mathiasovi ruku s převázaným svitkem pergamenu.

„Co to je?“

„Ten světlovlasý dominikán, váš přítel,“ sípal podomek.

„No a? Vyjadřuj se laskavě srozumitelně.“

„On mi to dal, pane.“

„Aniž cokoli řekl?“ vyzvídal ostrým tónem Mathias. „Seber se. Kde jsi ho potkal?“

„On potkal mě, pane. Prohledávali jsme to v okolí sv. Cecílie, když se náhle objevil u Petrský mokřiny. Tlačil před sebou velkou káru, plně naloženou a zakrytou plachtou, já nic nevím, jenom že… ne, počkat, mám vám říct, že ta kára je plná života a že je moc… jak on to jen říkal, svatá Panno?… že je nanejvýš důležitý, abyste si to jeho poselství přečetl a… a…“

Muž se zarazil. Ze zoufalého výrazu jeho tváře se dalo usoudit, že již nedokáže dát Urquhartova slova jaksepatří dohromady.

„Tak mluv,“ vyjel na něho Mathias. „Nebo mluvíš naposledy.“

„… a abyste neztrácel čas!“ vyrazil ze sebe podomek a s úlevou obrátil oči v sloup.

Mathias mu netrpělivě vytrhl svitek z ruky, stáhl úzký kožený kroužek a četl.

Koutkem oka zahlédl, že Kuno přistoupil blíž. Nechal ruku s pergamenem klesnout a sledoval Kuna ledovým pohledem.

„Zmizte konečně.“

„Nemůžete mě jen tak poslat pryč,“ bědoval Kuno. „Svatosvatě slibuju, že tu svou chybu zase napravím…“

„Zmizte!“

Kuno těžce oddechoval. Chvíli si Mathiase měřil, jako by váhal mezi vraždou a padnutím na kolena. Pak si zlostně přitáhl plášť k tělu, beze slova se otočil a rázoval pryč. Mathias se za ním díval, dokud nezmizel za branou.

Podomek nervózně přešlapoval.

„Pane, je tu ještě něco…“

„Tak otevři hubu!“

Chlapík sebou trhl a pak začal vyprávět, ale lezlo to z něho jako z chlupaté deky. Zprvu Mathias nerozuměl, co vlastně chce, protože pacholek se pořád jen kroutil, ale nakonec z něho vypadlo, že jim zrzavý i děkan upláchli.

Mathias zíral na pergamen. Pak se mdle usmál.

„Měl bych tebe i tvé kumpány nechat spráskat,“ řekl. „Ale ani za to nestojíš, tvá zpráva má menší cenu, než by sis zasloužil. Vrať se tam, kde máš být, než se mi zvedne žaludek a všechno si to ještě rozmyslím.“

Podomek se nemotorně uklonil a utíkal pryč.

Mathias kývl na obchodního příručího a dal mu řadu pokynů. Pak opustil loděnici a spěchal Rýnskou uličkou nahoru kolem mohutného domu Overstolzových až k nepatrnému stavení, v němž Johann vedl své nanejvýš působivé účetnictví. Vyběhl do prvního poschodí a vřítil se do Johannovy pisárny.

„Děkan a Lišák unikli!“ vykřikl a hodil před Johanna svitek.

Johann vzhlédl. Vypadal unaveně a utrmáceně.

„Já vím,“ řekl hluše. „Za sebe ale můžu hlásit, že máme další dvě mrtvoly, nevím, jestli to máme oplakat, či oslavit.“

„Cože? Koho?“

„Urquhartovy svědky. Leccos se povídá. Kdosi neznámý ten lázeňský poklid proti sv. Martinovi zatraceně rozvířil. Jako prvního odvedli lazebníka a potom jeho pomocnice. Taky na některé děvky padlo podezření.“ Johann soptil. „Ale ty děvky jsou prý snad už zase na svobodě, protože si nikdo neumí vysvětlit, jak by mohly jednomu hostovi zlámat tři žebra, klíční kost a vaz.“

„A ten druhý?“ zajímal se užaslý Mathias.

Johann pokrčil rameny. „Nikdo neví, jestli se utopil nebo udusil.“

„To jsou tedy věci!“

Johann vstal a poodešel k oknu. „Mathiasi, nemůžu tvrdit, že se cítím ve své kůži. Myslel jsem si, že je Urquhart jen nástroj, ale teď si připadám jako řezník, který si najal za tovaryše vlka. Chápes to?“

„Samozřejmě.“ Mathias stanul vedle něho a podržel mu pergamen před očima. „Ale než si začneš dělat starosti kvůli Urquhartovi, měl by sis přečíst jeho zprávu.“

Johann se na něho podíval skepticky. Pak si vzal svitek, četl řádky, četl je znovu a nevěřícně kroutil hlavou.

„On má rukojmí?“

„No ano!“ vykřikl Mathias. „A my zase máme místo, kam se dá schovat.“

„Snad ne v domě!“

Mathias zvedl ruce, aby ho uklidnil. „V domě ne. Vzpomněl jsem si na to staré skladiště u Rýna. Tam nezabloudí živá duše. Dopustí-li Bůh nebo spánembohem i satan, zítra bude stejně po všem, a pak si s rukojmí může udělat, co je mu libo, a stejně tak se všemi Lišáky a děkany. Hlavní je, aby do té doby nikdo nepromluvil.“

„Zítra,“ zašeptal Johann.

Mathias ho popadl za paži a stiskl ji. „Už jsme tak blízko, Johanne, teď nesmíme ztratit odvahu! Ano, už zítra! Pojďme myslet na zítřek.“

Johann vyhlédl z okna. Život venku byl tak poklidný, tak spořádaný, všechno bylo na svém místě.

Jak to bude vypadat po zítřku?

„Pošli mu jednoho ze svých lidí,“ řekl. „Ten ho tam dovede.“

„Ti podomci jsou troubové!“ zavrčel Mathias. „Jeden z nich mi vykládal, jak jim upláchli Jaspar s Lišákem, ale zapomněl se zmínit například o tom, že v lázních našli dvě mrtvoly. Radši bych se sešel s Urquhartem sám.“

„To je moc riskantní. Dost na tom, že ho přivedl k nám do domu…“

„Já…“

„Ale uklidni se, mě by taky nic lepšího nenapadlo. Jeden z podomků by s ním měl jít, ale ne, lepší bude, když mu prostě jen vysvětlí, jak se tam dostane, a předá mu větší množství kožených řemenů.“ Nevesele se usmál. „Rukojmí jsou nejužitečnější, když je člověk může pevně připoutat k vlastním zájmům.“

„To tedy jistě udělá,“ zašklebil se Mathias.

„Doufám.“ Johann si prohrábl vlasy a vrátil se k psacímu stolu. „Kvůli tomu zůstává stát veškerá práce, je to bída,“ povzdechl si.

„Ne, stojí to za to!“

„Ale jo, máš pravdu. Udělej všechno potřebné, já budu informovat ostatní.“

Mathias zamířil ven. Ve dveřích se zastavil a znovu se otočil.

„Abych nezapomněl, Kuno chce zase spolupracovat,“ dodal váhavě.

Johann vzhlédl. „To ti řekl?“

„Jo, před chvílí.“

„A cos mu na to odpověděl?“

„Poslal jsem ho pryč. Ačkoliv…“ Mathias svraštil čelo. „Asi by bylo chytřejší poslat ho rovnou do pekel.“

„Něco takového nechci ani slyšet,“ zamračil se Johann.

„No dobře.“ Mathias se zatvářil prorocky. „Všechno má svůj čas, Johanne. Všechno má svůj čas.“

Živí mrtví

Žuch!

Výmol. A plný vody!

Jacop by si byl rád osahal kostru, protože měl podezření, že se mu hrudní kost propadla kamsi dolů do pánve. Napřed se však pokusil vyprostit prsty ze sevření mezi prkny. Pokud povoz jel, nezbývalo mu než to vydržet a modlit se k některému ze svatých, jemuž se stalo něco podobného.

Potil se. V hlavě se mu všechno motalo. Něco podobného se nestalo žádnému svatému. Ty opékali na mírném ohni, smažili je na prvotřídním olivovém oleji, trhali rozžhavenými kleštěmi nebo je připoutali ke čtyřem koním, které pak rozehnali do všech směrů. Nikdo z nich však nevstoupil do života věčného vleže na rozvoře.

Byla to prostě hloupá situace!

Jacop civěl na fošny. Znal v jejich dřevě už každou žilku a každý suk. V jeho fantazii se žilky stávaly řekami plynoucími černými lesy, každá mu připomínala hrbolatou cestu plnou děr a výmolů, jako byla ta jejich, jamky od červotoče mu připadaly jako obraz pekelných kráterů a díra po suku jako tajemná krajina, přesahující lidskou představivost. Předtím neměl nejmenší tušení, jak výmluvné může být takové prkno, když je má člověk delší dobu před očima.

Po učiněné věčnosti zaslechl, že forman koně zastavuje, ozvalo se hlasité prrr. Kolem, kam jen jeho omezený rozhled stačil, nebylo nic, co by připomínalo civilizaci. Viděl formanovy nohy, když seskočil z kozlíku. Poodešly od vozu, rozkročily se, pak něco zapleskalo.

Jacop se pokusil postupně vyprošťovat ze škvír, do nichž se tak snadno dostal. Místo aby se snažil vytáhnout všechny prsty najednou, začal levým malíčkem, kroutil jím a kýval, takže se kousek po kousku povytahoval, až byl konečně venku. Jeden z deseti! Alespoň něco. Pokud vyprostil jeden, měl naději, že se na ten boží svět zase jednou podívá vestoje a zpříma.

Dál kroutit, dál kývat…!

Když si forman ulevil, vrátil se k povozu, vyskočil na kozlík a pobídl koně. Zatím zůstalo při malíku.

Po chvíli Jacop zahlédl při okraji cesty zdi. Zaslechl hlasy. Pak povoz za známého a tolik nepříjemného rachocení zahnul doprava na udupaný jíl, kde se konečně zastavil, aby se tu zřejmě zdržel déle. Neboť tentokrát vozka zmizel v nedalekém stavení a už se nevrátil.

Jacop se dal trpělivě do práce. Když se nyní povoz již neotřásal jízdou, při níž on neustále ztrácel rovnováhu, ukázalo se, že to s ním není tak špatné, jak se obával. Prsty na levé ruce ještě chvíli nechtěly poslouchat a vzpouzely se dát fošnám adié, pravice však povolila jakoby sama od sebe, a nakonec Jacop spadl z rozpory dolů do prachu.

Nadechl se, chvíli ležel a pokoušel se uklidnit. Potom si prohlédl ruce. Kotníky krvácely a bolely, ale to mu zase až tak nevadilo. Důležité bylo jedině to, že unikl pochopům, kteří ho pronásledovali.

Jenže, kam se to dostal?

Jako myška, tiše a po všech čtyřech, vylezl zpod povozu a rozhlédl se po okolí. Na první pohled měl dojem, že je na rozlehlém vnitřním dvoře, na jakémsi prostranství na mírném svahu, které vlevo a o něco dál vpředu končilo zdí porostlou břečťanem. Za ní bylo vidět husté stromoví. Vpravo se táhla dlouhá řada nízkých stavení, ve svém celku se podobajících klášternímu dormitáři, která oddělovala prostor od většího areálu, ale současně ponechávala široký průchod. Vzadu se zvedala k obloze nepříliš vzhledná věž kostelíku, rovněž obklopená stromy. Forman zmizel v nejbližším z těch stavení a k Jacobovým uším odtud teď doléhaly nepříliš zřetelné hlasy.

Obešel povoz, a tak uviděl zeď a v ní bránu, do níž sem zřejmě zahnuli.

Bránu, kterou právě zavírali dva chlapíci.

Rychle si opět přetáhl přes hlavu kapuci, která mu během té pekelné jízdy sklouzla. Stále ještě nedokázal pochopit, kde vlastně je. Na klášter to tu nevypadalo, ale ani na vesnici či osamělý statek, a na hradní komplex to bylo příliš ploché. Zdejší muži chodili zahalení, ale nebyli to mniši. Nejlíp by bylo odtud utéct, jenže to už nešlo. Ti dva se mohli každým okamžikem otočit. Líp tedy bude popadnout býka za rohy.

S důstojností duchovního přistoupil k jednomu ze zahalených a poklepal mu na rameno. „Promiňte,“ řekl.

Muž se otočil.

Jacop uskočil. Hleděl na hnijící lebku mrtvoly bez nosu a rtů. Tam kde mělo být levé oko, zel jen žlutě hnisající otvor. Druhé na něho bezvýrazně zíralo.

Jacop nedokázal potlačit nevolnost, a tak o krok ustoupil.

Ta bytost k němu vztáhla cosi, co nebyla ruka, a pokročila blíž. Z hrdla vydala jakési neartikulované chrčení. Současně k Jacopovi přistoupil i ten druhý. Ve tváři, která byla až na několik mokvajících skvrn neporušená, mu bujely vousy. Jacopa, který neustále ustupoval a nespouštěl z té hrůzné postavy zrak, si podezíravě měřil. Poté se drsně zasmál.

Oba se k němu pomalu blížili.

Jacop se otočil a rozběhl se ke kostelíku, ke skupince mužů a žen, kteří tam spolu tiše rozmlouvali. Když se k nim přiblížil, zvedli hlavu a otočili se.

Zničené tváře. Chybějící údy.

V témže okamžiku se otevřely dveře předního stavení, v němž zmizel forman. Vybelhal se kdosi, jemuž chyběla noha od holeně, a zvědavě se rozhlédl. S námahou se plazil k Jacopovi, zatímco dva muži od brány ho mezitím doháněli a skupinka od kostela se ho snažila obklíčit. Rozrušený Jacop se rozhlížel kudy utéct, ale kamkoli se podíval, všude ten pozemek obklopovala zeď. Byl tedy v pasti. Obklíčili ho a byli připraveni se na něho vrhnout a rozsápat ho, učinit ho sobě podobným. Jacopovi duněl v hlavě velký zvon. Zapotácel se a padl na kolena.

Jeden z mužů otevřel otvor úst, z něhož mu tekly sliny, a dřepl si.

„Můžeme vám pomoct?“ otázal se vlídně.

Pomoct? Jacop se zmateně rozhlédl kolem. Při nezaujatém posouzení situace se nedalo říci, že ho obklíčili. Naopak. Dívali se na něho plaše a udržovali náležitý odstup.

Vousatý od brány se opět rozesmál. „Hannese se napoprvé zděsí kdekdo,“ hlaholil. Neznělo to vůbec nepřátelsky, spíše přívětivě a pobaveně. Z hrudi toho bez tváře vycházely opět podivné zvuky, až Jacop konečně pochopil, že se také směje, jak se zkrátka směje někdo, kdo nemá ústa a snad ani jazyk.

Zvon v Jacopově lebce dozněl.

„Kde to jsem?“ zeptal se a opět se zvedl. Srdce mu bušilo až v krku.

Muž si s tím druhým vyměnil chápavý pohled a opět se podíval na Jacopa.

„Jak to, že neznáte campus leprosorum, vždyť jste sem přece sám přišel? Jste v Melatenu.“

Campus leprosorum! Největší kolínské sídliště pro nemocné leprou se nacházelo západně od města u velké silnice na Cáchy. Dostal se tedy mezi malomocné.

Říkalo se jim živí mrtví. Onemocnět leprou znamenalo zemřít pro svět, být odvezen od příbuzných i přátel a nesmět se již zúčastnit běžného života. Zákony byly nemilosrdné. Malomocní byli za předepsaných rituálů vyčleněni z církevní obce, jako kdyby zemřeli. Pak začal jejich život mimo civilizaci v komunitě malomocných. Jakýkoliv kontakt se zdravými jim byl pod hrozbou trestu zapovězen, a to jak v kostele, tak na tržišti, v šenku, ve mlýně, v pekárně i na různých shromážděních. Nesměli si mýt ruce v tekoucí pramenité vodě. Pokud si chtěli něco koupit, mohli se kupovaného předmětu dotknout, až když byl jejich. Stalo-li se přece jen, že mluvili se zdravým, nesměli stát po větru. Území leproserie mohli opustit pouze s povolením vedoucího špitálu, ve městě směli žebrat jen několik dní v roce, přičemž museli být speciálně oblečení: v kazajce a krátkých kalhotách, v bílém kabátě po kolena, kt
erý označoval nemocné, v bílých rukavicích, ve velkém klobouku a s rachotící dřevěnou řehtačkou, aby bylo slyšet, že se blíží.

Byli to mrtví, které smrt teprve čekala. Malomocní umírali dvakrát. Byli to vyvrženci, jimž zbyla pouze naděje na nebeské království. Kdo byl dost zámožný, zakoupil si pobyt v domově pro malomocné, jako byl právě Melaten, jeden z největších v německé říši, ostatní si na vymezených pozemcích budovali primitivní chýše nebo putovali z místa na místo.

Měli sice na své straně veškerý soucit světa, odpor k nim však byl silnější než soucit.

Jacopa zamrazilo. Přitáhl si kutnu k tělu a zkřížil paže.

„Promiňte, ale…,“ zamířil k bráně.

„Vy jste přijel s tím povozem?“ otázal se ho muž.

„Ano, já…“

„Pak jste ten kněz, kterého nám chtěli poslat! Díky svatému Dionýsovi. Pojďte, otče. Ten umírající leží tam vzadu. Nevím, jestli je vůbec ještě naživu.“

Měli ho za duchovního. To mu tak ještě scházelo! Měl by snad jednomu z malomocných udělit poslední pomazání?

„Já ale musím zase jít,“ bránil se Jacop bezmocně.

Muž zavrtěl hlavou. „To nepotrvá dlouho, ale kdo se má za něj pomodlit?“

„Pomodlit? Já nejsem… ne, počkejte.“ Jacop si protřel oči a uvažoval. Má na sobě kutnu, je tedy mnich. Pustí ho odsud, jestliže se přizná, že je někdo jiný?

Nějak se z té patálie už dostane. „Tak dobře,“ řekl. „Pojďme tam.“

„Ne!“ zaduněl známý hlas.

Jacop se ohlédl.

„Jaspare!“ vykřikl stejně ohromeně jako vděčně.

„Já se toho ujmu,“ prohlásil Jaspar s naprostou samozřejmostí. „Tys dorazil přede mnou? Opět ses někam vydal tajně? No dobře. Počkej tady. To je totiž můj novic,“ vysvětlil muži. „Bohužel je poněkud ustrašený a taky to nemá v té své prázdné makovici úplně v pořádku. Neustále všechno zapomíná, někdy dokonce i svoje jméno.“

„Na novice je ale trochu starý, ne?“ poznamenal muž nedůvěřivě a podíval se úkosem po Jacopovi.

„Jistě, to kvůli své omezené inteligenci. Ničím jiným taky nikdy nebude.“

Jacopovi poklesla čelist.

„He, Jaspare! Co tohle znamená?“

„Drž jazyk za zuby a počkej tady, rozumíš? Nikam neutíkej a s nikým nemluv, dokud se nevrátím.“

„Jenže…“

„Žádné odmlouvání! Posaď se tamhle u zdi.“

Jacop ho beze slova pozoroval, jak po boku muže, s nímž jednali, a ještě jednoho dalšího míří za umírajícím. Díval se za ním, dokud nezmizel. Ostatní nemocní se obrátili a šli si po svých. Jacop zůstal sám. Sedl si tedy ke zdi kostela a opět si prohlížel své pošramocené prsty.

Trvalo hezkou chvíli, než se Jaspar konečně vrátil. Opět ho doprovázel onen muž.

„Jsem rád, že to má už za sebou,“ slyšel Jacop muže.

„Milost Páně je nezměrná a jeho cesty jsou pro nás nevyzpytatelné,“ odpověděl zbožně Jaspar. „Pokoj jeho duši, a modlete se za něj v noci. Je dítětem věčného života. Jeho cesta však bude obtížná a plná nebezpečenství. Ďáblové číhají na okraji blaženosti jako lupiči, neboť chtějí jeho duši urvat pro sebe.“

„Budeme se modlit, to slibuju. Můžu vás ještě na chvilku pozvat na pohár vína do našeho šenku?“

„Dík za vaši laskavost, ale mne i mého novice čeká ještě dlouhá cesta do domova malomocných u židovského hřbitova.“ Jaspar se zatvářil zasmušile. „Stejná záležitost, je to tragédie.“

„Pán předvolává před svůj trůn v těchto dnech mnohé.“

„Volá je, aby ho velebili a hlásali jeho slávu.“

„Ano, určitě. Nebylo snad taky v Kolíně několik podivných úmrtí?“

„Já…,“ ozval se Jacop, který se k nim připojil.

„Ty drž zobák,“ okřikl ho okamžitě Jaspar a pokračoval: „Pokud mi ale chcete prokázat laskavost, prosím vás o dva bílé kabáty, dva páry rukavic a klobouky. Kvůli ohni v prádelně teď v leproserii u židovského hřbitova žádné nemají, ale zítra chtějí do města. Ach, a taky dvě řehtačky. Pokud je můžete sami postrádat, rozumí se.“

„Počkejte,“ pokývl muž. „Podívám se, co se dá sehnat.“

Jaspar hleděl za mužem, dokud nezmizel mezi staveními, a spokojeně se usmál.

„Co to má znamenat, že to jako nemám v hlavě v pořádku?“ vyjel Jacop.

Jaspar zvedl svým nenapodobitelným způsobem obočí.

„Nějak jsem vás přece z té šlamastyky musel dostat. Nebo jste chtěl to poslední pomazání poskytnout raději sám?“

„Samozřejmě že ne.“

„No právě. Je jedině k vašemu dobru, když vás budou mít za omezeného. Dostal jste se sem přece pod povozem, který Melaten pravidelně zásobuje vínem, a vozka by se mohl dodatečně pěkně rozzlobit.“

„Rozzlobit je slabý slovo,“ mínil Jacop. „Řekli mu přece, že jsem zloděj.“

„Kdo? Ti chlapi, co povoz zastavili?“

„Hm.“

„To je zajímavé! A co jste měl ukrást?“

„Jeden zlaťák.“

„To je neslýchané,“ rozesmál se Jaspar.

„Ne, nechte žertování. Podle nich jsem totiž…“

Jaspar zavrtěl hlavou a položil si prst na ústa. „Promluvíme si později. Teď přichází náš přítel, vedoucí špitálu.“

Muž, který byl vedoucím špitálu, pro ně skutečně svázal celý ranec šatstva a přidal k tomu také dvě řehtačky.

„Jste příliš laskav,“ poděkoval mu Jaspar a hluboce se uklonil. Nos a brada mu mířily dolů, jako by se chtěly zarýt do země. Jacop chvíli váhal, ale pak jeho příklad hbitě následoval.

„Ale prosím vás,“ hlaholil muž. „To přece nestojí za řeč. My máme co děkovat vám, otče.“

„Ty věci dostanete zpátky.“

„Nijak to nespěchá. Jsou čistě vyprané, můžete se jich tedy bez obav dotýkat.“

„Ještě jednou děkuji.“

„Bůh s vámi na vaší těžké pouti.“

S vedoucím špitálu se rozloučili a odešli přes ovocný sad. Tam totiž byla úzká branka, kterou nechávali po celý den otevřenou, a tudy Jaspar také přišel.

Jacop byl štěstím bez sebe, že může z území malomocných odejít, ale zároveň se dodatečně styděl za svůj strach a rád by se ještě zdržel. Mrzelo ho, že opět utekl a nedokázal se postavit něčemu důležitému. Tato situace vyvolávala na povrchu jeho vědomí osudové vzpomínky. A tak když mašírovali po silnici do Kolína, několikrát se ohlédl. Cítil, že na tuhle nedobrovolnou návštěvu jen tak nezapomene. A najednou se cítil opět silný a plný života. Malomocní ztratili všechno, ale on mohl stále ještě leccos získat.

Vypadalo to, že Jaspar jeho úvahy uhádl.

„Oni jsou na tom s tou svou chorobou líp než mnozí zdraví,“ poznamenal. „Je-li někdo nevyléčitelně nemocen a pro svět zemřel, co mu brání v tom, aby se sám sobě smál? Jsou sice bez naděje, ale spíš bychom měli říct, že jsou od naděje osvobozeni. To je obrovský rozdíl! Vítězství nad bázní a zoufalstvím spočívá často právě v definitivním ztroskotání.“

„Byl jste tu už někdy?“ zajímal se Jacop.

Jaspar přitakal. „Mnohokrát.“

„A nikdy jste se nebál, že se nakazíte?“

„Ne. Víte, ono se všechno poněkud přehání. I když to nikdo nechce přiznat, ve skutečnosti musí mít člověk obrovskou smůlu, aby se nakazil. Vy jste viděl jen nemocné, ale v Melatenu bydlí dva nemocní i se svými manželskými partnery, a ti jsou zdraví.“

„Myslel jsem, že kontakt se zdravými lidmi mají malomocní zakázán.“

„To ano, jenže se může stát, že zdravý přijde za nemocným naprosto dobrovolně. Kromě toho zavítají na Melaten taky jiní lidé, třeba jako ten forman, který tam vozí víno, anebo pradleny. Znáte přece toho pacholka s rolničkami, který pro ně v Kolíně žebrá. Ten je s nimi neustále ve styku, ale jen zřídka je slyšet, že by se takoví lidé nakazili, a pokud, tak až po mnoha letech. Kdepak, malomocní nejsou skutečné nebezpečí. Jsou varováním pro pyšné. Každého to může postihnout. Lepra nedělá rozdíl mezi chudým a bohatým. Je to spravedlivý trest, který Bůh přidal těm prokletým křižákům k pokladům, jež nakradli v zemích na Východě.“ Podíval se na Jacopa a ušklíbl se. „Chudák Hannes vám ale nahnal strachu, co?“

„Hannes je ten bez obličeje?“

„Ano, je to v Melatenu nejhorší případ. A kupodivu žije. Chci říct, stále ještě.“

„Dovedl se taky smát,“ dodal Jacop. „A vůbec, jak jste mě našel? Co se s vámi vlastně dělo od chvíle, kdy jsme se u sv. Martina rozešli?“

Jaspar zamával rukama, jako by letěl.

„Upláchl jsem,“ smál se. „Řekl bych, že ti chlapíci neměli za úkol nás popadnout za límec, jen se nám měli přilepit na paty, aby nás pak ten šílený křižák někde za větrem oddělal. S vámi je to možná poněkud jinak, ale mě nemůžou za bílého dne na ulici jen tak unést a zamordovat. Oni prostě nepočítali s tím, že poznáme, odkud vítr fouká, a proto nečekali, že se dáme na útěk. Najednou byli bezradní, dostali strach, že jim zmizíme z očí, za což by později něco vyfásli, a tak se přestali maskovat a hnali se za námi jako diví. Naštěstí nám nepověsili na krk nejinteligentnější výkvět křesťanstva, neboť já jsem samozřejmě okamžitě odpochodoval ke kapitulnímu kostelu sv. Panny Marie. Ti idioti mě nezahlédli a ani je nenapadlo, že se schovám v nejbližším kostele. Mně bylo jasné, že je nejpozději u Vysoké brány osvítí Duch svatý a oni se vrátí. Bočním vchodem jsem tedy vyšel zase ven, spěcha
l na tržiště a doufal, že vás tam někde objevím. To se mi taky podařilo, právě vás tam totiž mlátili ředkví. Nepodařilo se mi se k vám přiblížit, ale všeho, co se dělo dál, jsem byl svědkem, samozřejmě z bezpečné vzdálenosti. Když mi bylo jasné, že jste pod tím povozem prozatím mimo nebezpečí, šel jsem za vámi. Ta kára se kodrcala pomalu a já si říkal, že jednou zastavit musí. Pak jsem viděl, jak mizíte ve vjezdu do Melatenu, a tak jsem pelášil za vámi! Jenže jsem to nestihl, bránu mezitím zavřeli. Ale jak jsem řekl, já Melaten znám, a proto taky vím o těch zadních vrátkách.“ Spokojen sám se sebou pokývl hlavou. „Takže jsem vás zachránil. Pošlete mi děkovný dopis, ale kdepak, to vy ani nemůžete. A po celou tu dobu, co jsem se za vámi hnal, jsem si říkal, proč ten Lišák neseskočí. Nechápu to, abych byl upřímný, ještě ani teď.“

„Protože Lišák byl v pasti,“ vysvětlil trpce Jacop. „Zastrčil jsem pracky moc hluboko mezi fošny.“

„A nešly vyndat, co?“ Jaspar se z plných plic rozesmál. „To tedy stojí za to, aby se o tom vyprávělo v každé krčmě.“

„Díky. Tý slávy mě radši ušetřete.“

„Kdyby to tak věděli ti, co po vás jdou! Jenže oni nevědí vůbec nic. Myslím si, že ti chlapíci ani netuší, oč jde, jen jim prostě řekli, že nás mají z nějakých nicotných důvodů pronásledovat.“

„Ale proč mají pronásledovat mě, to věděli zatraceně dobře,“ prohlásil Jacop.

„Vás? Ach ano, správně. Vždyť vy jste ukradl zlaťák! Lumpe jeden. Kdo je vlastně ten poškozený?“

„Mathias Overstolz.“

Jasper zůstal stát a vytřeštil oči.

„Ten? I propánakrále, proč právě on?“

„Vždyť já mu ten zlaťák neukradl,“ bránil se Jacop. „On mi ho sám dal, to bylo včera ráno, jenže najednou jsem ho prej okradl.“

„Okamžik,“ zarazil ho Jaspar. Vypadalo to, že je zmaten. „Proč vám Mathias Overstolz daroval zlaťák?“

„Stál jsem před domem v Rýnský a pokoušel se omotat si hlavu kazajkou. Copak jsem vám o tom neříkal?“

„Ne,“ zakabonil se Jaspar. „Kdo ví, co všechno jste nám ještě zapomněl povědět.“

Mlčky kráčeli bok po boku dál. Ve svitu zapadajícího slunce zářila pole i luka všude kolem s nepřirozenou intenzitou.

„Lišáčku, říkáte vy mně vůbec pravdu?“

„Proč jako?“

„Včera jsme se setkali poprvé. Má důvěra k vám je velká, ale není neomezená. Tak tedy ještě jednou na rovinu: pověděl jste nám až dosud ve všem pravdu?“

„Zatraceně, jo!“

„Dobrá,“ přikývl Jasper. „Pak tedy nyní pravděpodobně známe jednoho z těch, kteří si Gerhardovu vraždu objednali.“

„Mathias Overstolz?“ hlesl Jacop jako bez ducha.

„A nejen on,“ přitakal Jaspar. „Jedno je mi rázem jasné! Já jsem si totiž lámal hlavu, jak se mohla prozradit naše úmluva se svědky. Obávám se, že jsem Bodovi prozradil příliš, a on samozřejmě neměl nic lepšího na práci než to vykládat mezi konšely. Jenže mezi konšely…“

„… je taky Theoderich Overstolz,“ dodal Jacop.

To je tedy hrůza, pomyslel si. Jedna z nejmocnějších kolínských dynastií mě chce zamordovat?

„Jenže co mají Overstolzové s tím vším společnýho?“

Jaspar pokrčil rameny. „Jak jste už sám zjistil, jde o nějakou větší záležitost a Gerhard byl pro ně nejspíš příliš chytrý. Sami si ale nechtěli ušpinit ruce. I když u Mathiase Overstolze šlo kromě toho taky o osobní nenávist vůči vám.“

„A pročpak?“

„Cožpak to není zřejmé? Udělal jste z něj blázna. Jak mu asi muselo být, když si uvědomil, že daroval zlaťák právě vám, člověku, kterého zoufale hledá. Mathiase všichni považují za chladnou hlavu, která se řídí pouze logikou. Mnozí říkají, že do kostela chodí jen proto, že jeho propočty existenci Boha přece jen připouštějí. Mohl vás obvinit z jakéhokoliv myslitelného zločinu, aby na honbu na vás pohnal své lidi, podle mého názoru jsou to totiž podomci Overstolzů. Ale ne, on vás obviní jen ze směšné krádeže jednoho jediného zlaťáku. Pokud za tímhle není chuť se pomstít, tak už opravdu nevím, co pomsta je.“

Jacop se zhluboka nadechl. „Jinak řečeno, jsem nebožtík.“

„Na to mi připadáte ještě dost živý,“ namítl Jaspar vesele.

„Jo. Zatím.“

Jaspar se důkladně poškrábal na nose. „Dejme tomu, že v pozadí celé té věci je vysoká politika,“ řekl. „Když nějaký patricijský rod začíná zabíjet stavitele chrámů a nechá likvidovat každého, kdo se o tom náhodou něco dozví, pak si ani netroufám představit, co mají skutečně v úmyslu. Můžeme být pyšní, Lišáčku. Možná nám všem zakroutí krkem, ale alespoň si nemůžeme stěžovat, že jsme padli do spárů nějakým pokoutním břídilům. Jenže aniž bych chtěl odporovat vůli Páně, mně se můj krk docela líbí takový, jaký právě je, a ten váš taky. Věnujme se proto otázce, jak bychom si ty krky mohli zachránit.“

„Tím, že na rodinu Overstolzů trochu zatlačíme,“ nadhodil Jacop.

„Dobrý nápad. Přehrajme si to. Vy máte dvě jména a jedno podezření. Fajn! Vy sám jste, odpusťte mi ta tvrdá slova, jen takový nevycválaný darmošlap a povaleč, který se srdcem na dlani předstoupí před kolegium konšelů, aby dokázal, že Overstolzové shodili Gerharda Morarta z lešení. Mathias Overstolz je ďábel, řeknete, provinil se těmi nejhoršími zločiny, z nichž jednoho se ovšem nedopustil osobně a charakter toho druhého neznám. Kromě toho tu je jeden chlapík s dlouhými vlasy, nevím sice, kdo to je, ale summa summarum prosím tímto slavné kolegium, aby na základě mého soukromého břichabolu uvrhlo nejvýznamnější kolínskou kupeckou rodinu do žaláře.“

„A nesedí tam už pár z nich?“

„Sedí, jenže ty tam dostal arcibiskup, nikoli děkan od sv. Máří Magdalény, o vás, bezvýznamném darebákovi, vůbec nemluvě. A co když jsou navíc Mathias a Theoderich jen dva z mnoha, pouhou součástí nějakého mohutného spiknutí? Poběžíte se svými poznatky za purkmistrem a možná že právě on je s nimi spolčený!“

Jacop svěsil hlavu.

„Tak co tedy můžeme vůbec dělat?“ zeptal se bezradně.

„To, co jsem vám radil už včera,“ odpověděl Jaspar. „Zaútočit. Když se omezíme jen na to, co jsme se dosud dozvěděli, pravdu nikdy nenalezneme. To říkal už Gilbert z Tournai. Ceterum censeo Carthaginem esse delendam. Naší jedinou šancí je zjistit, co mají za lubem, abychom byli v rozhodujícím okamžiku krok před nimi. Včera se má rada týkala pouze vás, dnes se týká nás obou.“

Zvedl hlavu a pozoroval hejno hus, které nad nimi táhly v řadě za sebou na své cestě na jih.

„Pokud už není pozdě,“ zamumlal.

Richmodis

Probralo ji stejnoměrné drncání a skřípot. Její první pocit byl, že se udusí. Pokusila se pohnout, ale nepodařilo se jí to, i když si některé části těla uvědomovala velice bolestivě, zatímco jiné necítila vůbec. Chvíli přemýšlela, odkud ta bolest přichází, a pak pochopila, že ji někdo shora až dolů omotal řemeny, které se jí zařezávají hluboko do masa a tělo nepřirozeně deformují.

Chtěla křičet, ale v ústech měla nacpáno cosi objemného a měkkého. Není divu, že nemá dostatek vzduchu. Slyšela slabé volání, řehtání koní, pouliční hluk. Po chvíli zvuky ustaly a zůstalo jen drncání. Ležela v naprosté tmě na jakési nakloněné ploše a cítila, jak se jí zmocňuje panika. Znovu se pokusila pohnout. Cosi jí pevně sevřelo rameno.

„Klid,“ ozval se tichý hlas. „Nebo vás budu muset zabít.“

Zachvěla se a od té chvíle se již neodvážila ani pohnout. Poslední, na co si dokázala vzpomenout, byl Rolof, jak se vrhl na toho velkého cizince, o němž se domnívala, že ho poznala, třebaže ho nikdy předtím neviděla. Jacop o něm vyprávěl. Ten cizinec byl Gerhardův vrah. To on ji srazil k zemi.

Ležela, sotva schopna dýchat, a pokoušela se překonat strach. Stačí málo, a už se neudrží. Ale když ztratí nervy, možná svou hrozbu uskuteční.

Drncání konečně ustalo. Cítila, jak ji stahuje dolů, a dopadla měkce na zem. Než konečně zase viděla, musel z ní sejmout množství přikrývek. Nejspíš vypadala jako neforemný balík, v němž by člověka nikdo nehledal.

Muž se nad ní sklonil. Jeho lesknoucí se hříva dopadla až na ni, takže si připadala jako v koruně smuteční vrby. Pak ji zvedl a uvolnil některé z řemenů. Konečně se mohla trochu protáhnout, ale když se jí krev opět rozproudila a vracela se do otupělých končetin, nesmírně to bolelo. Muž jí vytáhl z úst roubík a ona pak ležela na zádech a jen sípala, strachy málem bez sebe a současně vděčná za čerstvý vzduch. Alespoň smrti udušením tedy byla ušetřena.

Zvedla hlavu a rozhlížela se, pokoušela se zjistit, kde vlastně je. Stěny byly z hrubého zdiva, strop s mohutnými příčnými trámy zčernalými od sazí. Úzkými štěrbinami sem dopadalo trochu světla, v jehož skrovných paprscích rozpoznala Jasparovu ruční káru.

Přivezl ji sem tedy na té káře! A pro všechno na světě, kde zůstal Rolof?

Cizinec ji nehybně pozoroval. Opatrně se pokoušela natáhnout ruce, ale kromě řemenů, jež jí předtím stahovaly celé tělo, měla dosud svázané taky ruce a nohy, takže se nedokázala ani pohnout.

„Kde to jsem?“ zeptala se skomíravým hlasem.

Beze slova si stoupl za ni a zvedl ji, až se dokázala vzpřímit, a celá rozechvělá se postavila na nohy. Bez potíží ji opět popadl a přenesl k jednomu z masivních pilířů, které podpíraly střechu.

„Povězte mi, prosím, kam jste mě to dopravil?“ prosila.

Opřel ji o sloup a začal k němu přivazovat, takže s ním nakonec vytvořila takřka jeden celek.

V tu chvíli v ní zableskla jiskérka naděje. Když si s ní dává takovou práci, nemůže mít přece v úmyslu ji zabít. Alespoň ne hned. Nejspíš ji tu chce zanechat a pojistit se, aby mu neutekla. Má s ní nějaký jiný úmysl, je však otázkou, zda je to lepší, či horší, než kdyby ji zabil.

Pevně přitažené řemeny ji začaly škrtit, a tak bezděky zasténala. Klidným krokem k ní přistoupil a podrobně si své dílo prohlédl. Richmodis opět přepadl neurčitý strach z prázdnoty za jeho pohledem. Viděla jen masku, obal, a tak si kladla otázku, jak jen mohl Bůh takovou bytost stvořit.

Jacop nevylučoval, že je to sám satan. Neměl přece jen pravdu?

No dobře, pak jsi tedy v pekle, říkala si. Ale to je přece nesmysl! Kdo kdy slyšel, že by se člověk dostal do pekla na ruční káře?

„Kde je Rolof?“ opět se pokusila přimět ho k nějakému vyjádření. Cizinec lehce zvedl obočí, s pokrčením ramen se otočil a odcházel ke dveřím z těžkých fošen.

„Proč jste mě sem zatáhl?“ vykřikla zoufale.

Zastavil se a otočil se k ní.

„Už jsem ani nečekal, že od vás uslyším nějakou inteligentní otázku,“ vrátil se k ní. „Nežijeme v mimořádně inteligentní době, jste taky toho názoru? S kým si má dnes vzdělaný člověk pohovořit a debatovat o nových poznatcích? Doktoři a učenci na univerzitách se snížili na úroveň papežových pohůnků a přitom papežům již mystik Bernard z Clairvaux diktoval do pera své pokyny, když se rozhodl, že nemůže být nic nového, neboť na tomto světě nějaký význam nepřísluší ničemu. Neberme mu to, když si to myslí. Uvolněme tedy světu cestu na onen svět.“

Prsty jí přejížděl po tvářích. Odvrátila hlavu na stranu, což byl jediný pohyb, jehož byla schopna, a zamrazilo ji.

Usmál se.

„Neprozradím vám, ani kde jste, ani co s vámi zamýšlím.“

„A kdo jste vy?“

„No tak!“ Žertovně jí pohrozil ukazovákem. „Slíbila jste přece, že budete klást inteligentní otázky. A tohle inteligentní otázka není.“

„Vy jste zabil Gerharda Morarta.“

„Že jsem ho zabil?“ Cizinec povytáhl obočí v předstíraném údivu. „Vzpomínám si jen, že jsem do něj strčil. Můžu já snad za to, že postavil tak úzké lešení?“

„A taky jste zamordoval to děvče z Berlichu,“ vyhrkla. „Proč to děláte?“

„Stála mi v cestě.“

Richmodis cítila, jak se jí do očí derou slzy. Vztekle se s nimi potýkala.

„Kdo další vám stojí v cestě?“ zašeptala.

„Nechte těch otázek, Richmodis.“ Rozpřáhl ruce. „Nemůžu vědět všechno. Život přináší drobná překvapení nečekaně. Pokud jde o mě, můžete si žít třeba do sta let.“

Rozkašlala se. Bolelo ji na plicích.

„A co pro to musím udělat?“ otázala se hluše.

„Nic.“ Mrkl na ni, jako by byli staří přátelé, a vytáhl jí roubík. „Omlouvám se, že teď musím odejít a nemůžu náš krátký rozhovor trochu prohloubit. Mám před sebou důležitý úkol a potřebuju trochu klidu. Je to svaté dílo!“ Rozesmál se. „Tak by se možná vyjádřil někdo, kdo je natolik pošetilý, že věří v Boha.“

Bylo to zvláštní. Jakkoli ho nenáviděla, jakkoli se ho bála a cítila k němu odpor, pomyšlení, že teď odejde a nechá ji na tom studeném ošklivém místě samotnou, ji děsilo ještě víc.

„Kdo vám řekl, že Bůh není?“ vyhrkla.

Mlčel a pozorně si ji prohlížel.

„To je chytrá otázka. Dokažte mi jeho existenci.“

„Ne! Vy mi dokažte, že není.“

Mnohokrát slyšela Jaspara debatovat na toto téma s Goddertem. Náhle měla dojem, že jedině dialektika má tu moc najít k tomuto cizinci cestu.

Přistoupil k ní blíž, tak blízko, až cítila jeho dech na tváři.

„Dokažte mi, že žádnej Bůh není,“ opakovala Richmodis chvějícím se hlasem.

„To bych mohl,“ řekl tiše. „Ale nelíbilo by se vám to.“

„Jen žádný falešný ohledy,“ sykla. „Nebo si mám nakonec myslet, že Gerhardův vrah uhejbá? Vy přece nejste nijak přecitlivělej.“

Svraštil obočí

„Nemám žádný osobní zájem vás trápit,“ prohodil. Kupodivu to znělo upřímně.

„Ach, opravdu ne?“

„Ne. To, co dělám, je v zájmu jisté věci. Ve vraždění nemám zálibu, ale taky mě nijak netíží. Přijal jsem úkol, jehož plnění si vyžádalo smrt několika lidí, a to je všechno.“

„To ještě zdaleka není všechno, nemám pravdu?“

„Jste příliš zvědavá, krásná Richmodis. Ale já teď půjdu.“

„Proč působíte lidem tolik utrpení?“

Zavrtěl hlavou. „Nepřísluší mi někomu působit bolest. Za tu smrt nenesu odpovědnost. Mně je jedno, kolik lidí a jakým způsobem zemře. Nezáleží na tom. Svět nemá cíl. Zůstává takový, jaký je, s lidmi i bez nich.“

Narůstal v ní hněv.

„Jak můžete mluvit tak cynicky? Život každýho člověka je posvátnej, protože každýho člověka stvořil Bůh a záleží mu na něm.“

„Bůh neexistuje.“

„Tak mi to dokažte!“ naléhala.

„Ne.“

„Protože nemůžete.“

„Protože nechci.“

„Dokažte to!“

„Proč?“ Podíval se na ni téměř soucitně. „Já vím, že neexistuje. Vy však nemáte nejmenší právo na mně důkaz jeho neexistence požadovat. Pokud si za každou cenu myslíte, že toho nejsem schopen, dokážu s tím docela dobře žít. Pro mě a za mě, věřte si, čemu chcete.“

Zvedl roubík.

Ztrácí se mi, napadlo Richmodis. Musím se o něm dozvědět víc, někde v něm přece musí vězet aspoň jiskřička citu.

„Kdo vám co udělal, že jste takovej?“ zeptala se a vlastní slova ji udivila.

Tvář mu ztvrdla v kámen.

Chvíli si Richmodis myslela, že se jí podařilo k němu proniknout. Pak se znenadání opět usmál.

„To nebylo špatné.“ V hlase se mu mísil posměch s obdivem. Rychle jí vsunul roubík mezi zuby, otočil se a ve vlajícím pláštíku zamířil ke dveřím.

„Ale bohužel to zároveň nebylo dost dobré! Nemějte obavy, má hvězdo, já se vrátím a možná vás dokonce pustím na svobodu. Prozatím jste tady dobře schovaná. Teď se ani Lišák, ani váš milovaný strýc neodváží rozšiřovat absurdní historky o údajné vraždě.“

Když otevřel dveře, vrzly panty. Richmodis zahlédla pustý dvůr zakončený zdí.

„Chovejte se tak, jak se na dobře vychovanou slečnu sluší.“ V ubývajícím světle pozdního odpoledne vypadal opět jako stín, jako přelud, jako zlý sen. „A pokud opravdu potřebujete důkaz o neexistenci boží prozřetelnosti i o naprosté nesmyslnosti lidské existence, myslete prostě na mne. Já jsem ten důkaz. Jeden z milionů.“

Dveře za ním hlučně zapadly. Richmodis osaměla s potkany. Urquhart se opřel o zeď starého prázdného skladiště a zavřel oči.

Hrozilo, že obrazy opět ožijí. Cítil, jak ho to táhne do rudého víru vzpomínek, z něhož k němu doléhaly zvuky, ty zvláštní vysoké tóny, o nichž si nikdy nepomyslel, že by je mohli vydávat lidé.

Ne! To nejsem já, říkal si. To jsou vzpomínky někoho jiného. Já žádnou minulost nemám.

Uvolnil se.

Mathias dal podomkovi, který Urquhartovi popsal cestu do skladu, zprávu, z níž vyplývalo, že Jaspar a Lišák od sv. Martina unikli. Urquhart s tím v podstatě počítal. Nyní si blahopřál ke své návštěvě v Severinské ulici. Nijak nevadí, že upláchli. Ani v nejmenším. Teď se může pátrání po nich zastavit.

Krátce přemýšlel, zda by nebylo lepší vrátit se do skladu a tu ženu zabít. Stejně ji zabije, až bude po všem, proč to tedy neudělat už teď? Ale možná je výhodnější ponechat ji zatím naživu. Potřebuje ji, aby vlákal do pasti Jaspara a Lišáka i všechny ostatní, kteří tu jejich historku slyšeli. Předání rukojmí naplánuje na příští večer zde, v opuštěném skladišti Overstolzových. Bude-li je mít všechny pohromadě, může je jednoho po druhém oddělat a poté stavení zapálit. Najdou pak pár zuhelnatělých mrtvol. Nehoda, nic jiného.

Pokud to bude zítra ještě vůbec důležité.

Se zájmem pozoroval dlouhé stíny cimbuří na ploše dvora. Blížily se k domu, jako by ho chtěly uchvátit. Ten obraz se mu líbil. Černé prsty osudu, jak poetické! Možná by měl psát básně. Oplývá ostatně už takovým bohatstvím, že by mohl do konce života dělat jen to, co jako jediné stojí za to. Užívat si! Bez ohledů a bez lítosti, bez zábran, bez zvláštních záměrů a plánů a taky bez pocitu viny, bez jediné myšlenky na minulost i budoucnost. Jeho radovánky nebudou mít meze, život bude trávit v nekonečných rozkoších a obrazy pak definitivně vyblednou a již se nikdy neobjeví. Možná se mu zalíbí vyšvihnout se na učence a vybudovat palác moudrosti, jehož dvůr by se mohl stát Santiagem de Compostella západního bádání, kam by putovali největší duchové křesťanského světa. Mohl by povzbuzovat jejich smělost a pak se těmi pošetilci, kteří hledají smysl života, královsky bavit. Bude je podporovat a v pravý okam
žik je nechá padnout. Dokáže, že Bůh ani nic jemu podobného neexistuje, že svět není nic jiného než černá propast, v níž není žádný cíl kromě oddávání se okamžiku, propast bez morálky, povinností i ctností, kde onen směšný nominalismus nemá žádný význam, neboť za jeho pojmy neexistuje skutečnost, dobro ani zlo, prostě nic!

Bude pánem ničeho. Lákavá představa.

Musí splnit ještě jeden úkol, tady v Kolíně. Pak se zabíjením skoncuje a oddá se požitkům. Rozhodnuto!

Urquhart odstoupil ode zdi a odešel z rozpadajícího se dvora. Od této chvíle až do časného rána mají s Mathiasem úmluvu, že se sejdou každé dvě hodiny, pokud by se dělo cosi neočekávaného. Mezitím mu zbývá dostatek času, aby pohlídal to děvče.

Možná se mu ještě zachce trochu se pobavit.

Poselství

Před městskými hradbami, mimo dohled stráží, se Jaspar a Jacop navlékli do šatů malomocných. Jacop měl pořád ještě strach, aby se nenakazil, ale Jaspar ho ujišťoval, že žádné nebezpečí nehrozí. Vzali si řehtačky a zamířili k městské bráně. Za pokus to stálo. Třebaže malomocní směli navštěvovat Kolín jen pár dní v roce, nebralo se to nijak přísně, pokud byli žebráci oblečeni podle předpisu a měli řehtačku.

Dnešek patřil zřejmě k milosrdným dnům, neboť je strážní nechali projít. Vešli branou Porta hanonis a začali točit řehtačkami. Kdo je uviděl, neobtěžoval se věnovat jim víc pozornosti, a proto také nikoho nenapadlo, že jim pod bílým kabátem vykukuje místo krátkých kalhot kutna a že oba zatracení přímo kypí zdravím, jestliže se člověk podíval zblízka.

Jacop opět začal pochybovat.

„Dost nápadná maska.“

„A proto mimořádně dobrá,“ namítl Jaspar. „Vůbec ta nejvhodnější. Vždyť nejlepší způsob jak se stát nenápadným je chovat se co nejnápadněji.“

„To nechápu.“

„U všech všudy! K čemu vás už po celé dva dny ozařuju světlem své moudrosti? Každý, kdo nás chce lapit, vychází z toho, že se plížíme uličkami jako zloději. Ti koukají po dvou vyděšených chlápcích, kteří berou před každým do zaječích. Nikoho nenapadne, že bychom na sebe mohli dokonce upozorňovat.“

„Podomky určitě ne. Ale toho vlasatce možná jo.“

„Ani ten není vševědoucí.“

Tak se ubírali beze spěchu městem, zatímco slunce zapadlo a stíny v ulicích splynuly v jednotnou šeď. Fyzikus musel Jacopa neustále chytat za kabát.

„Neutíkejte.“

„Neměli bysme ztrácet čas,“ remcal Jacop.

„O čas přijít nemůžeme, pouze o život. Malomocní neutíkají.“

Od východu foukal vítr a hnal před sebou listí a smetí. Oba falešní malomocní přešli Nový trh, kde právě končilo obchodování s dobytkem, a loudali se podél sv. Petra do Hvězdné uličky a dál směrem k Vysoké bráně. Jediná potíž spočívala v tom, že se museli vyhýbat dobročinnosti zbožných křesťanů, kteří je chtěli obdarovat penězi nebo jídlem. Huhlali cosi o slibu, který jim zakazuje cokoli přijímat na ulici, a tak dále. Sliby to mohly být jakkoli nesmyslné, přesto zůstávaly nedotknutelné. Nikdo je nezpochybňoval.

Když zabočili do Severinské ulice, spadly první dešťové kapky a výrazně se ochladilo.

„Nemůžeme teď kapánek přidat do kroku?“ naléhal Jacop. „Na ulici už není skoro ani noha.“

„Právě tady se povlečeme jako odsouzenci na smrt,“ odsekl Jaspar. „Pokud nás ještě hledají, určitě postavili někoho na stráž poblíž mého domu. Nikoho neudiví, že dva malomocní žebrají u dveří, pokud ale poběží jako o závod, trkne to i toho největšího pitomce.“

Jacop se nevrle podřídil osudu a stáhl si klobouk hloub do čela. Déšť zhoustl. Když dorazili k Jasparovu domu, byli promoklí na kůži.

„Co teď?“ zeptal se Jacop.

„Teď? Zaklepáme a budeme žebrat. Rolof otevře, pustí nás dovnitř a…“

„Zrovna vy mi vykládejte takové blbosti,“ skočil mu do řeči Jacop. „Kdo má všech pět pohromadě, nepustí malomocnýho přes práh.“

„Jenže Rolof všech pět pohromadě nemá, to ví každý. Nebuďte teď papežštější než papež, až sem jsme to zvládli. Jakmile budeme uvnitř, shodíme ty hábity, a pak ať nám někdo dokáže, že viděl vejít malomocné.“

Několikrát mohutně zabušil na vlastní dveře.

„Nikdo není doma,“ konstatoval Jacop.

„To není možné.“

Jaspar udiveně kroutil hlavou a opět zabouchal pěstí na fošny. Rozléhalo se to po celém domku. „Touhle dobou bývá Rolof doma.“

„Možná spí.“

„To je možné,“ souhlasil rozčilený fyzikus. „No ovšem, máte pravdu, Lišáčku, ten chlapec si dal dvacet. Jen počkej!“

Jaspar mlátil do dveří oběma pěstmi, jako by v nich chtěl prorazit díru. Jacop se nervózně rozhlížel. Tohle už nebylo chování malomocných. Jaspar nejspíš dospěl k témuž závěru. Přestal tedy bušit a zatvářil se ustaraně.

„A co když na nás čekají?“ šeptal Jacop.

„To jsem právě chtěl tímhle způsobem zjistit,“ huhlal Jaspar.

„Jenže se vám to nepodařilo.“

„No a co! Tihle pochopové jsou hloupí jak škopek. Ti se nám ani nepodívají do tváře. Dostanou strach!“

„Kdyby ale…“

„Kdyby se ale objevil ten váš vlasatec, vezmeme honem nohy na ramena.“

Jacop přešlapoval z nohy na nohu celý nesvůj a pro jistotu trochu rámusil řehtačkou. Pak popadl Jaspara za paži. „Asi bysme měli zmizet, dokud je čas.“

Jaspar si ho dost nelibě změřil. „Ale kam?“

„Já…“ No ovšem, kam? „Nevím, snad k Richmodis a Goddertovi?“

„To je mi ale nápad!“ reagoval posměšně Jaspar. „Nezdá se mi, že by překypoval genialitou. Na to, abyste vešel sem, jste moc zbabělý, ale Richmodis byste klidně ohrozil?“

„No dobře.“ Jacop se odvrátil, protože studem celý zrudl. „Byla to hloupost.“

„To tedy ano. Jenže my všichni říkáme hlouposti. Pojďme, zkusíme to a basta!“

Jaspar rozrazil dveře, a tak vešli dovnitř. Byla tam tma, jen v krbu ještě trochu jiskřil popel.

„Ani nerozdělal oheň, lenoch jeden!“

Jacop zavřel oči.

„Není tu vidět ani na krok.“

„Hned to bude. Kde je svícen?“

Jaspar tápal po světnici k polici proti krbu, zatímco Jacop se pokoušel v té tmě rozkoukat. Pohledem těkal kolem.

Pak si povšiml stínu, byl mohutný a nehybný.

„Jaspare…“

„Nerušte mě. Kde jen je ten zatracený svícen?“

„Někdo tady je.“

„Cože?“ Cosi zachrastilo. Pak Jacop uviděl jiskru a ještě jednu. V příštím okamžiku ozářilo světnici měkké, zlatavé světlo svíce. Padlo na lavici u krbu a na Rolofa.

„Pro Kristovy rány,“ zašeptal Jaspar.

Nejistě přistoupili blíž. Jacop měl pocit, že bude zvracet. Chtěl odvrátit hlavu, ale nepodařilo se mu to.

„Co mu to udělali?“

Rolof strnule zíral ke stropu. Nos měl přeražený. To však na jeho stavu nebylo to nejhorší, spíš to byl způsob, jakým ho vrah zřídil. Z jeho doširoka otevřených úst splýval pramen silných tmavých vlasů přes hruď až na klenuté břicho. A tam…

„Rozpárali ho,“ špitl Jacop.

Jaspar zaskřípal zuby.

„Ano.“

„Ale proč? Zatraceně, co jim udělal, ten pro ně přece neznamenal žádné nebezpečí! On…“

Selhal mu hlas. Sáhl po ustřiženém pramenu vlasů a vytáhl jej z Rolofových úst.

„Richmodis!“ zašeptal.

Jaspar ukázal na Rolofovo čelo.

„Podívejte se.“

Působil takřka věcně, jako by zkoumal vysoce zajímavý fyzikální jev. Ukazovák se mu však třásl.

Jacop se předklonil. „Co je to?“

Čelo mrtvého sluhy bylo na několika místech umazáno. Namalované znaky tvořily složitý vzor.

„Je to nápis,“ odpověděl Jaspar. „Proto ho tak zřídili. Vrah potřeboval krev na psaní.“

„A co…“

„Poselství.“ Jaspar klesl na lavici vedle Rolofa a skryl si tvář do dlaní.

Jacopovi naskočila husí kůže. Bál se dozvědět pravdu, třebaže ji předem tušil.

„Tak ven s tím,“ řekl netrpělivě. „Co je tam napsáno?“

„Je živá. Mlčí.“

Rýnská ulička

Johann si podepřel bradu rukou a váhavě pozoroval muže sedícího proti němu.

Poté co Mathias poslal podomka, aby ukázal Urquhartovi cestu ke starému skladišti, pokusil se Johann svolat bleskovou schůzku, což bylo během dne plného práce takřka beznadějné. Přesto přišel Theoderich, dost podnapilý Daniel a konečně Heinrich z Mohuče. Stručně je informoval o zajetí rukojmí. Přítomní muži na tu zprávu reagovali rozdílně. Zatímco Heinrich neměl jako obvykle jasný názor, Theoderich se zatvářil nešťastně. Johann ho chápal. Spustili celou lavinu událostí a situace se jim začala vymykat z rukou. To Urquhart určoval pravidla hry, během níž čistota jejich spolku kvůli špíně nezbytných ohavností brala čím dál víc za své. Účel začal světit prostředky.

Daniel byl naproti tomu nadšen a velebil Urquhartovu bystrost. Johannovi se jeho jediný syn hnusil. Daniel měl samozřejmě pravdu. Ovšem jen potud, pokud šlo o rozumové důvody. Johann si však stále častěji kladl otázku, jestli se ve skutečnosti všichni nestávají otroky zvrhlého ducha, který je zavádí špatným směrem. A zda ten směr byl vůbec kdy správný.

Poté ještě hodinu pracoval, ale duchem byl kdesi jinde. Konečně nechal díla a odebral se domů, aby se pomodlil, a poté zašel nahoru do pokoje ke staré paní informovat ji a posílit se její houževnatostí.

Stará paní však spala.

Dlouho stál u okna a hleděl do vytrvalého deště. Večer se blížil a s ním také doba, kdy se doma usedalo ke stolu, on však neměl chuť. Unaveně požádal Hadewig, aby mohl být chvíli sám, stáhl se do své pracovny a doufal, že noc rychle pomine, třebaže se příštího dne hrozil.

Dlouho sám nezůstal.

Přišel Kuno. Mladý patricij ho naléhavě žádal, aby se opět směl zúčastnit jejich schůzek.

Johann mlčel a snažil se tak svou nejistotu skrýt za nemluvnost. V hloubi duše Kuna chápal dokonce čím dál víc. Zašli však až příliš daleko. Už nebylo návratu a v tom zřejmě spočíval Kunův fatální omyl. Všechno chtěl obrátit, i když předstíral, že na jejich věci lpí s veškerým svým přesvědčením.

Johann sepjal ruce a pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne,“ rozhodl.

„Čeho se bojíte?“ zeptal se Kuno.

„Vaší nedůslednosti,“ odpověděl Johann. „Vy jste se dal do boje, který chcete vyhrát beze zbraní. Chcete svého nepřítele porazit, ale současně ho ušetřit. Bitvy se vedou na bitevním poli, nikoli v hlavě. Od vás lze očekávat, že byste byl schopen nás všechny zničit jen kvůli přesvědčení, že tím můžete zachránit někoho jiného.“

„To není…,“ bránil se Kuno.

Johann zvedl ruku a přerušil ho.

„Říkám to, protože si myslím, že jste příliš sentimentální. Ne že bych měl něco proti citům. My jsme vás totiž do toho spolku neměli nikdy přijmout. Jenže nám nic jiného nezbývalo. Nikomu z nás. Já však mám nyní na vybranou, buď vám věřit, nebo být dál nanejvýš opatrný.“

„A vy mi nevěříte?“

„Ne. Lžete, když mi chcete namluvit, že vás Gerhardova smrt přebolela a že ji schvalujete.“

„To jsem netvrdil! Jen v naši věc věřím stejně jako dřív.“

„Ale kdepak.“

Kuno chtěl něco namítnout, ale pak zaváhal.

„Tak co?“ pobídl ho Johann.

„Vím jen to,“ začal Kuno rozvážně, „že musí umírat lidé, kteří nám nijak neuškodili. Cítíme, že se stala nespravedlnost našim lidem, kteří přišli o život a svobodu, i když ani oni nikomu neublížili, jen se snažili hájit svá práva. Ano, je pravda, že jsem souhlasil s jistým plánem, jehož důsledky odmítám. Uvědomuju si, že je v tom jistý paradox.“ Předklonil se a klidně se podíval na Johanna. „Ale i vy, Johanne Overstolzi, jste se tomuto plánu upsal. Nenapadá vás pozvolna, že se s bezprávím nedá bojovat tak, že se činí další bezpráví?“

Johann přikývl.

„Jistě. A vašich slov, Kuno, si cením. Ale rovněž jste mi definitivně potvrdil, že na vás není spolehnutí. Má odpověď tedy zní ne. Už vás zpátky mezi sebe nepřijmeme.“

Kuno se na něho jen podíval a potom vstal.

Beze slova vyšel z pokoje.

Připadal si nešťastný a zároveň cítil úlevu. Jestliže s ním nechce uzavřít mír Johann, neudělá to ani nikdo z ostatních. Johann a Mathias, zaslepeni Blithildinou nenávistí, hodili všechny zásady přes palubu. Ale toto poslední Johannovo rozhodnutí ho osvobodilo. Nezbavilo ho sice viny, že se spolkem zprvu souhlasil, a tím nevědomky přivodil Gerhardovu smrt. Tu vinu z něho nemůže sejmout nikdo. Nicméně tomu zlovolnému spolku již není ničím povinován.

Oprostil se!

Na schodišti se ještě jednou ohlédl na zavřené dveře, za nimiž byla Johannova pracovna. Vůči tomu starci necítil nenávist. Johann tak prostě musel jednat. Ale již ho to nezajímalo.

„A podívejme!“

Kuno nahlédl dolů. U paty schodiště stál Daniel a šklebil se jako kočka, která právě sežrala slavíka.

Chvilku byl Kuno v pokušení urazit ho několika dobře volenými slovy, aby se pomstil za potupu, kterou mu Daniel způsobil na Gerhardově pohřbu. Poté však zvítězila jeho hrdost. I to už bylo za ním. Beze spěchu sestupoval dolů, až mohl mladému Overstolzovi pohlédnout z očí do očí. Ucítil silný závan alkoholu. Daniel byl namol jako už dlouho ne.

„Tak co, mladý příteli statečných mužů?“

Daniel vystrčil špičku jazyka a kmital s ní mezi zuby sem a tam. „Chceš zase hrát s námi? Jenže my už tě mezi sebe nepustíme.“

Kuno si ho prohlížel a necítil nic než hnus.

„Jsi ostudou své rodiny,“ řekl tiše a chystal se odejít.

Daniel si ho přidržel za paži.

„Pusť mě,“ šeptl Kuno, jen stěží se ovládaje.

„Pročpak? Máš snad najednou něco proti mužskýmu doteku?“ Daniel pokrčil opovržlivě nos a Kunovu paži pustil, jako kdyby měl neštovice. „Cha, kdo se už o tebe a ty tvoje nářky zajímá? Je to hnus! Pořád ještě oplakáváš ty mrtvé?“ Vycenil zuby. „Schovej si slzičky, srabe, bude ještě pár dalších!“

Kuno se odvrátil. Bude ještě pár dalších…

„Jak to myslíš?“ zeptal se, aniž na Daniela pohlédl.

„Jak to myslím?“ Daniel si odplivl a zabodl mu ukazováček mezi žebra. „Mám tím tvou citlivou duši opravdu zatěžovat, když se vždycky hned složíš? To ti nemůžu udělat, Kuno, vím přece, jak tím trpíš, nebo bych přece jen měl?“ Přikrčený poskakoval kolem Kuna a díval se mu do očí. „A hleďme! Pohled jak z ocele! Že bys byl přece jen muž? Člověče, Kuno, vždyť z tebe jde strach, brrr! Málem bys mě vyděsil!“

Najednou zakopl a těžce doklopýtal k zábradlí.

„Vždyť ty nejsi schopen unést ani váhu vlastního těla,“ prohlásil opovržlivě Kuno. „Natož pak abys přitížil mně.“

„Ale jdi!“ ušklíbl se Daniel. „Nejsi snad už dostatečně zatížen tím svým červotočem prolezlým Gerhardem Morartem? Ach, chudák Gerhard, chudák Gerhard! Spadnout z lešení, takový neštěstí! A je to tvoje vina.“ Vrávoral směrem ke Kunovi a potácivě se před ním zastavil. „A tvoje vina je ještě větší, ty neseš svůj díl spoluviny na všem. A jestli chceš vědět, kdo zemře jako další, běž do starého skladiště.“

„Co to tady vykládáš, ty overstolzovský prase, páchnoucí chlastem?“

„Ach!“ Daniel mávl rukou v teatrálním gestu, jež ho málem znovu připravilo o rovnováhu. „Za to bych tě měl na místě zabít. Ale pak už bys netrpěl. Ano, můj milý slabochu, Urquhart vyrval jedno roztomilé stvoření z kruhu jejích nejmilejších. Tím je má všechny v hrsti, Lišáka, děkana…“

„Kdo to je ten děkan?“

Daniel na něho zíral krhavýma očima. Pak jen posměšně zkřivil ústa a mávl rukou.

„Ne, ne, Kunoušku, nemusíš všechno vědět. Stačí, že už teď máš z toho všechno v hlavě pěknej maglajs.“

„Vždyť ty vůbec nevíš, o čem mluvíš.“

„Slyšel jsem, že prý je to pěkná ženská. Urquhart Mathiasovi napsal, že je to dcera děkana, u kterého se Lišák schoval…“

„Jaký Lišák?“

„Ten, co viděl, jak se tvůj milovaný mistr Gerhard učí lítat, ten…“

„Ano? Tak pokračuj!“

Danielův pohled se vyjasnil a náhle se zdálo, že vystřízlivěl.

„Co to má znamenat, Kuno?“ zeptal se, dávaje důraz na každé jednotlivé slovo.

„Co by to mělo znamenat?“

„Tady něco nehraje, najednou slyšíš nějak moc dobře?“

„Já ti jen naslouchám, příteli.“

Daniel přimhouřil oči do úzkých štěrbin.

„Vypadni, ty odpornej…“

„Ušetři si slova,“ odvětil Kuno klidně. „Já už jdu.“

Nechal tam Daniela stát a vyběhl z domu na Plstnický příkop.

„… ty odpornej červe, ty zplozenče pekla, ty hnuse, ty…,“ pokřikoval za ním Daniel.

Ale Kuno mu už nevěnoval pozornost. Teď věděl, co má udělat.

Daniel se opíral o zábradlí a těžce oddechoval, když za Kunem zapadla brána. Nahoře se naopak otevřely dveře Johannova pokoje.

„Co je to za křik, Danieli?“

Ten jen otočil hlavu a pokrčil rameny.

„Nic. Kuno se chová nestoudně, on…“

Johann na něho hněvivě shlédl. „Kuno je možná blázen a znamená pro nás nebezpečí, ale k nestoudnosti má rozhodně daleko.“

„Otče…“

„Dost! Už tu nechci to tvoje pokřikování poslouchat. Hulákej si ve vlastním domě, kde na tebe tvá žena už hodně dlouho čeká, ale ne tady, rozuměl jsi?“

Daniel zaskřípal zuby.

„Rozuměl.“

„Neslyšel jsem tě. Hlasitěji.“

„Jo, rozuměl! Rozuměl!!!“

Daniel vztekle zavrčel. Vratkým krokem prošel halou a otevřel dveře. Venku do hlíny bubnoval déšť.

Udělal jsi chybu, uvědomil si. Neměl jsi tolik žvanit.

Musíš to zase napravit.

Severinská ulice

„Nesmíme tu zůstat,“ usoudil Jacop.

Položili Rolofa na lavici a zatlačili mu víčka. Víc teď udělat nemohli. Jasparovu laskavost vystřídal nesmírný hněv. Dosud projevoval o Jacopův případ spíš akademický zájem i přesto, že byl sám jedním z pronásledovaných, nyní se však pokládal za člověka bezprostředně ohroženého, neboť mu kdosi vnikl do domu, ohrožoval jeho rodinu a zavraždil mu podomka. A ještě něco se proti dřívějšku změnilo. Za jeho pulzujícím hněvem se chvěla nejistota. Zřejmě poprvé pocítil strach.

To mu však nezabránilo v tom, aby nepoklekl vedle Rolofova mrtvého těla a nedoprovodil ho na jeho cestě na věčnost tichou modlitbou. Jacop stál vedle a nevěděl, co by měl Pánu říct. Žádnou modlitbu neznal, a tak ho prosil, aby byl Rolofově duši milostiv, několikrát svou prosbu zopakoval a usoudil, že tak učinil své povinnosti zadost.

„Musíme zmizet,“ opakoval naléhavě.

Jaspar se však modlil a nevěnoval mu pozornost.

„Rozumíte?“

„A proč?“ zabručel Jaspar.

„Proč? Proboha, protože o nás všechno vědí!“

„No a?“

„Máme snad počkat, až se vrátí a pošlou nás za Rolofem?“

„Za prvé,“ namítl Jaspar podrážděně, zatímco vstával, „si myslím, že to nejsou žádní oni, nýbrž on, totiž Gerhardův vrah. Za druhé, proč by se měl vracet? To mu už nestojí za námahu. Žádný z nás teď stejně ani necekne.“

„Jste si tím jistej?“ zapochyboval Jacop.

Jaspar mlčel.

Mlčel poněkud dlouho.

„No dobře.“ Jacop se posadil na stoličku. „Mrzí mě, že jsem k vám vůbec přišel. Strašně si to vyčítám kvůli Richmodis a moc je mi líto Rolofa. Trápí mě pomyšlení, že by se mohlo něco přihodit taky vám nebo Goddertovi. Zatraceně, mrzí mě to! Jenže už to nemůžu napravit. To vy jste se rozhodl, že mi pomůžete. Pokud chcete, abych odešel, půjdu a pokusím se najít Richmodis. A jestli si přejete, abych vám už nikdy nechodil na oči, taky vám vyhovím. Jsem vám tolik zavázán díky, jen mi, prosím vás, nedávejte za vinu, že jste se rozhodl mi pomoct.“

Jaspar se zatvářil udiveně.

„Kdy jsem vám něco kladl za vinu?“

„Vy jste to neřekl, Jaspare, ale myslíte si to. Myslíte si, že za to všechno můžu já. A ona je to vlastně pravda. Ale vy jste se přece mohl svobodně rozhodnout. Nikdo vás k ničemu nenutil. Nechápejte to jako nevděk! Jen chci, abyste jednal na rovinu. Pro mě a za mě, klidně mě vyhoďte, jen se netvařte, že mi chcete pomáhat, když mě ve svým nitru začínáte nenávidět.“

„Kdo tvrdí, že vás nenávidím?“

„Nikdo. Ale v duchu si právě říkáte, kéž bych tohohle zatracenýho pobudu nikdy nepotkal nebo mu aspoň nepomáhal, Rolof mohl žít a nikdo by nebyl v nebezpečí. Porovnáváte váhu mýho života s životem Rolofa a Richmodis a vychází to jasně v můj neprospěch. Vím to. Ale vím taky, že teď máte možná poslední příležitost se znovu rozhodnout, a nechci, abyste obelhával mě i sebe. Já můžu žít nebo zemřít se vším, jen ne s opovržením samaritána, kterej mi sice pomáhá, ale nedělá to kvůli mně, nýbrž kvůli sobě, aby si totiž nemusel nic vyčítat.“ Ztlumil hlas. „Nestojím o to, aby mi někdo říkal, že život někoho jinýho je cennější než ten můj. Jestli si to myslíte, pošlete mě pryč. Ale neberte mi mou hrdost.“

Jaspar naklonil hlavu ke straně a zamžoural.

„A vy si myslíte, že tohle je ta pravá chvíle, abyste mi takhle kázal?“

„Jo.“

„Hm.“ Posadil se proti Jacopovi a masíroval si hřbet nosu. Drahnou chvíli bylo slyšet jen bubnování deště na okenice.

„Je pravda, že jsem vás za to činil odpovědným. Říkal jsem si, jak si může osobovat právo žít dál, když kvůli němu musel zemřít můj sluha a Richmodis je bůhvíkde, pokud vůbec ještě žije? Měl by se pocitem viny propadnout do země, myslel jsem si! A ještě má tu drzost se mě ptát, jestli jsem si jist svými dohady! Ten chlap si nezaslouží žít! Jak může Bůh vůbec dopustit, aby cenní lidi museli trpět kvůli takovému lidskému odpadu?“

Na chvíli se odmlčel.

„Ale to jsem na nějakou dobu zapomněl, že žádný bezcenný život neexistuje. A co je ještě horší, sám jsem se chtěl zbavit odpovědnosti. Ono je totiž snazší proklínat vás, než si přiznat, že za to všechno nesu odpovědnost já sám.“

Jaspar zaváhal. Pak zvedl hlavu a zahleděl se Jacopovi přímo do očí.

„Děkuju vám za lekci, Lišáčku. Přijmete tedy mou pomoc i nadále?“

Jacop se na něho podíval a náhle se rozesmál.

„Copak?“ nechápal Jaspar.

„Ale nic. Jen… jste se při tom omlouvání tvářil nějak nezvykle.“

„Nezvykle?“

„Tak trochu jako…“

„Jako co?“

„Kdysi jsem znal jednoho kapouna…“

„Ty klacku jeden nestydatá!“ vyjel Jaspar. „Takhle člověk dopadne, když jednou v životě přizná chybu!“

„Možná právě proto, že jen jednou v životě.“

Jaspar se na něho podíval rozezleně. Ale pak se i on rozesmál, a tak se chvilku chechtali jako o závod, nervózně, podrážděně, ba i trochu hystericky. Ale přesto jim to udělalo dobře.

„Chudák Rolof,“ povzdechl si Jaspar.

Jacop přikývl.

„A co teď?“

„Teď?“ Jaspar svraštil čelo do tisíce vrásek. „Pořád si ještě myslím, že bychom měli zaútočit.“

„Na koho? A jak? Richmodis…“

Jaspar se předklonil. „Richmodis zmizela a my pro ni nic neuděláme, když tu budeme takhle nečinně dřepět. A pro Rolofa už vůbec nic. Já si ostatně myslím, že se tomu jejímu únosci nedá věřit, ten nás zamorduje všechny. Ale víte, čemu věřím? Že jsme ho už trochu zahnali do úzkých.“

„Čím?“ nechápal Jacop. „Dosud byly oběti jedině na naší straně.“

„To ano. Ale proč tedy Richmodis jednoduše nezabil? V tomhle ohledu jsem si jist, že říká pravdu, že pořád žije. A proč ji vůbec unesl?“

„Protože se mu to tak hodilo. Dělá si s námi, co chce.“

„Ale k čertu, to ne. Ono mu totiž nic jiného nezbývalo! Chápejte, jeho úsilí odstranit z cesty svědky Gerhardovy vraždy ztroskotalo. I kdyby zabil Richmodis, nás oba, a navíc i Godderta, stejně by nevěděl, komu dalšímu jsme to ještě pověděli. Právě v tomhle ohledu prohrál. Počet těch, kteří možná znají pravý stav věci, se stal nepřehledným, a tím i všechny dosavadní vraždy nesmyslné. On prostě nemůže vraždit donekonečna. Musel tedy najít způsob jak umlčet všechny najednou. O krok ustoupil, chápejte, už se brání. Dopustil se chyb. A možná udělá další chyby, jestliže mu k tomu dopomůžeme.“

„To není v našich silách,“ odporoval Jacop. „Neznáme ani jeho jméno, ani místo, kde se zdržuje.“

„Víme, že to byl křižácký rytíř.“

„Takovejch byly tisíce.“

„To ano, jenže tenhle je jaksi mimořádný. Pravděpodobně pochází ze šlechty, bývalý rytíř nebo příslušník duchovenstva, protože umí psát, i když na můj vkus nepoužívá správný inkoust. Studoval v Paříži.“

„Odkud tohle zase víte?“ zaúpěl Jacop.

Jaspar se zamračil. „Bohužel od Rolofa. Říkal jsem přece, že náš vrah začíná dělat chyby. Každé univerzitní centrum si během let vytvořilo vlastní variantu písma, a tak existuje varianta boloňská, anglická a pařížská, abych jmenoval jen některé. Písmena na Rolofově čele jsou tou nejčistší pařížskou školou.“

„A i kdyby! Zapomínáte na patricije. Bez ohledu na to, co se o nich ještě dozvíme, jsou to právě oni, kdo stojí proti nám.“

„Nebo taky ne. K čemu si najímají vraha, he? Aby udělal práci, kterou oni sami vykonat nemůžou a ani nechtějí. K tomu patří vražda, únos a mučení. Dovedu si dokonce představit, že mu mnohé prostě přenechali.“

„Ale přesto,“ namítl Jacop. „K čemu nám bude, když ho budeme znát?“

„Poznej svého protivníka a poznáš jeho plán.“

„Kdo řekl zase tohle?“

„Já. Ne, římský imperátor Gaius Julius Caesar, ale mohlo by to být i ode mne. Vždyť je to jedno!“

Jacop si povzdechl. „Možná. Jenže já prostě neznám jedinej způsob jak se o něm něco dozvědět.“

„Jistě. Proto jste Lišák, i když pitomý, a já jsem, jakže mě račte nazývat?“

„Kapoun.“

„Ano, kapoun, velice ostražitý kapoun, který nemá v úmyslu nechat se podříznout, nýbrž chce tenhle boj vyhrát, a taky ho vyhraje!“

„Obávám se, že v tomhle se kapoun sakra plete,“ namítl Jacop.

„Kdepak, neplete!“

„Nýbrž?“

„Má nápad!“

Kuno

Staré skladiště…

Kuno seděl v jídelně svého domu a pokoušel se zjistit, o jakém skladišti to Daniel vlastně hovořil. Overstolz byl sice namol, ale v tomto bodě se asi držel faktů. Mají tam uvězněnou jakousi ženu. Kuno ji neznal. Mnohé z toho, co Daniel tak lehkovážně vypustil z úst, bylo pro něho hádankou. Zato konečnému závěru rozuměl velmi dobře. Výsledkem toho proklatého spolčení byli zase jen lidé v nesnázích, ten zrzek, kterému říkají Lišák, nějaká žena a možná i další.

Ta žena je tedy ve starém skladišti. Ale ve kterém?

Opřel se v židli a horečně uvažoval.

O majetkových poměrech Overstolzů leccos věděl. Johann a Ida Koneovi, jeho rodiče, se často stýkali s Johannem Overstolzem a jeho matkou Blithildis, tou starou despotkou, jak ji potají nazývali, neboť ovládala ducha Overstolzů více než kdokoli předtím. Na té slepé stařeně, kterou před lety už jednou omylem prohlásili za mrtvou, bylo cosi hrůzného. Tehdejší omyl našel svou cestu do městských knih, a tím asi neodvolatelně i do dějin. Tři dny ležela jako mrtvá a pak se opět probudila, bezmocná a upoutaná na křeslo. Ve skutečnosti tahala za nitky a řídila osudy nejmocnější kolínské patricijské rodiny ještě tvrději než starý Gottschalk Overstolz, a Kuno věděl, že ji drží při životě jedině nenávist, nenávist vůči všem, kteří jejímu rodu uškodili, ale nebyli za to potrestáni.

Přede dvěma lety, dlouho po matčině smrti, mu zemřel i otec, a tak Kuno obýval velký rodinný dům Koneových s rodinami svých bratrů, s Brunem a Margaretou, s Hermannem a Elisabetou. Bylo to krátké, ale šťastné údobí, než nadešel ten osudný den.

Margareta a Elisabet nyní žily u příbuzných, protože se obávaly represálií ze strany kolínské justice, Bruno a Hermann se ukrývali na dvoře hraběte z Jülichu. Kuno tedy obýval rodinné sídlo sám.

Cítil se tam osamělý. Měl dojem, že jeho počáteční nadšení pro spolek pramenilo nejspíš z toho, že si nedokázal se svou osamělostí poradit. Pak si uvědomil, že byl osamocený vlastně vždycky. Otec si ho příliš nevážil, pokládal ho za slabocha a nerozuměl mu a matka zemřela příliš brzy. Vztah k bratrům se utvářel nekomplikovaně, ale současně nezávazně. Opravdovými přáteli se mu tedy stali jen stavitel chrámu Gerhard Morart a jeho žena Guda, což byli staří přátelé rodiny a vítaní hosté ve všech předních domech od chvíle, kdy Konrad z Hochstadenu Gerhardovi zadal onu velkou zakázku. V jisté chvíli si pak Kuno s jistotou uvědomil, že Gerhard mu ze života vytlačil otce a zaujal jeho pozici, aniž si to pravděpodobně uvědomoval. Kuno ho zbožňoval, miloval toho starce, a tu se vyrojily podivné zvěsti, o nichž nevěděl, co mají znamenat, zda to jsou fantasmagorie, či zda odpovídají faktům, které v něm samotném vyvolávaly děs. Zvěsti, jež roztrušoval Daniel…

Kuno si přetřel dlaní oči a přinutil se přemýšlet o skladišti.

Proč ho nikdy nebrali vážně? Po celý život byl pouze jakýsi přívěsek. Chyběla mu rozhodnost jeho bratrů, kteří již v mládí pronikli do kolínské politiky, chyběl mu otcův obchodní duch, chybělo mu vlastně všechno. A přece byl jediný, kdo zůstal v Kolíně.

Ze všech nejosamělejší.

Skladiště. To skladiště!

Znal sklady Overstolzových, alespoň většinu z nich. Staré byly téměř všechny, samozřejmě je otázkou míry, co lze pokládat za staré. Co tedy mohl mít Daniel na mysli, přesněji, co on pokládá za staré?

Daniel byl vzdorovitý, do sebe zahleděný rebel bez ideologie. Potomek goliardů, avšak bez jejich chudoby, který pohrdal tradicemi pouze proto, že to jsou tradice. Co je tedy v jeho pojetí staré?

Staré ve smyslu neužitečné?

Příliš staré.

Staré a opuštěné!

Kuno luskl prsty. Už to má. Daniel mluvil o opuštěném skladu, který se už nepoužívá.

Neměl se však koho na to vyptat podrobněji. Ale možná to ani nebylo třeba. Pamatoval si řadu starých, opuštěných skladišť, která patřila Overstolzům. Stála v oblasti městských hradeb u rýnského poloostrova Werthchen. Byly to chatrné, polozbořené barabizny, za něž se nikomu nechtělo platit pronájem, a tak je Overstolzové raději nechali rozpadnout, než aby ze zisku platili daně. Bude dobré, když se tam podívá.

Kuno se usmál. Konečně mohl udělat něco, co má smysl.

Pomatený

Když zahnuli proti náporu silného větru do Valonské uličky, tyčil se před nimi pochmurný, monumentální sv. Pantaleon. Dešťová voda stékala Jacopovi pod kápi a za krk. Během poslední hodiny se citelně ochladilo. Těšil se na klášter, stejně jako by se těšil na jakékoliv místo pod střechou.

Oděv pro malomocné odložili, teď by jim mohl spíš uškodit než prospět. Když už je nikdo nepronásledoval, jak se Jaspar domníval, neměli důvod se maskovat. Jen Jacop nechtěl odhalit své vlasy, a proto si oblékl stejně jako předtím Jasparovu odloženou kutnu. Ruce si schoval do širokých rukávů, a tak vypadal až na svůj nekřesťansky rychlý krok velice zbožně, pohroužený do sebe. Jaspar naproti tomu před ním kráčel jako sedlák, těžce a se zaťatými pěstmi. Kápě mu vzadu vlála, déšť bubnoval do holé lebky, a zdálo se, jako by se každým krokem snažil v blátě vydupat průchod do pekla.

Nikoho nepotkali. Bůh ví, že to nebylo pražádné potěšení putovat Kolínem za bouře.

Předtím vykonali krátkou a marnou návštěvu v domku na Potoční. Goddert tam nebyl, což je zprvu vyděsilo. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se mu cokoli přihodilo, a k čemu by ostatně vrah unášel Godderta, když už měl Richmodis.

Pak pokračovali v cestě směrem do Valonské uličky, přičemž fyzikus Jacopovi vysvětloval, jaké má se sv. Pantaleonem úmysly.

„Vzpomínáte si, jak jsem se zmínil o jednom mrzákovi, který mi vyprávěl o malém samostřílu? Ten chlapík bez nohou. U sv. Pantaleona mají velký špitál, tam je on už několik let. Viděl jsem ho od té doby asi dvakrát nebo třikrát, ale nemluvil jsem s ním. Nemám tušení, jak reaguje na lidi, už tenkrát byl tak trochu pomatený. Pokud je ale má skromná teorie správná a náš vrah je skutečně křižák, rozhodně museli on i ten chudák bojovat ve stejných bitvách. Mezi vším tím lidským odpadem, který se tam sešel, musel být ten náš vzdělaný vlasatec rozhodně nápadný.“

„Cože? Mezi tisícovkami lidí?“

„Tomu vojsku velela vždycky jen hrstka králů, hrabat a biskupů, k nimž on podle mého názoru musel patřit.“

„Odvážnej názor.“

„Vím, že to zní pošetile. Ale za pokus to stojí.“

„Každej pokus je lepší než nedělat nic,“ souhlasil Jacop. V té chvíli je dělilo jen několik metrů od klášterního komplexu, k němuž patřil kromě proslulé bronzařské dílny také špitál. Nad masivní bránou v mohutné zdi se houpala olejová lampa a v nepravidelném rytmu narážela na kámen.

Skrčili se, přitiskli pod úzký přístřešek a zaklepali. Netrvalo dlouho a v bráně se otevřelo malé okénko. Zavlhlé oči pod huňatým šedivým obočím neklidně těkaly sem a tam.

„Je po nešporách,“ zavrčel stařecký hlas.

„Jistě, ctihodný bratře,“ přitakal Jaspar. „Taky bych neměl tu drzost prosit vás o vstup v tuhle dobu, kdyby nešlo o záležitost nejvyšší křesťanské lásky k bližnímu, kdyby mě a tady bratra Jacopa k vám nepřivedl záměr překazit ďábelské rejdy s tělem a duší nevinných lidí.“

„A kdo račte být?“

„Jsem děkan od sv. Máří Magdalény, Jaspar Rodenkirchen, fyzikus a magister artium.“

Zornice těkaly ještě rychleji.

„Musím se zeptat opata.“

„Pro to máme plné pochopení,“ ujistil mnicha spěšně Jaspar, „a ctíme zbožnou prozíravost vašeho stáří. Prosíme jen o jedno, abyste za ním své kroky co možná urychlil, neboť Pánu se zalíbilo nechat nebe plakat nad hříchy bezbožníků.“

„Počkejte tady.“

Okénko se opět zavřelo.

„Zatracený dědek,“ zavrčel Jaspar. „Svatý Benedikt řekl, staň se prosťáčkem z vůle Kristovy, když mluvil o mnichovi, nemyslel tím však, že by měl popírat dar rozumu.“ Rozčileně rázoval sem a tam podél zdi. „Musím se zeptat opata, musím se zeptat opata! A koho se má zeptat opat? Má snad sám Bůh rozhodovat o každých dveřích, zda je otevřít, nebo zavřít? Dokážou ti mniši vůbec přemýšlet?“

Uplynulo drahně času, než se konečně za značného vrzání dveře otevřely a oni spěšně vešli.

Opravdu velice starý a shrbený bratr ukázal na vysokého muže po svém boku, který je uvítal vlídným pohledem. Jaspar se s ním objal a letmo se políbili.

„Co pro vás mohu udělat v tuto pozdní hodinu, bratře Jaspare?“ otázal se opat.

„Maličkost. Potřebuju navštívit někoho ve špitále.“ Jaspar se usmál. „Pokud vás to samozřejmě nějak neobtěžuje.“

Opat se zatvářil důležitě a sepjal ruce za zády.

„Na to je už pozdě.“

„Já vím.“

„Neříkal jste snad tady bratru Vavřincovi o ďábelských rejdech? Vy víte, že se bratři v tomto klášteře obávají ďábla v kteroukoli dobu, ale zkušenost nás učí, že právě po setmění vyvádí rohatý své nejhorší neplechy, proto musíme pozdní hosty posuzovat obzvláště kriticky. Nechápejte naši opatrnost jako nedůvěru, je to pouze…“

„To rozhodně ne,“ přerušil ho Jaspar. „A abych upřesnil svou zmínku o ďáblovi: je to právě ten ďábel, který vystupuje z minulosti, aby nás v hloubi duše mučil. Otevírají se staré rány. Jenže jsou to často právě staré rány, z nichž lze vytvořit nové zbraně, pokud rozumíte, co mám na mysli.“

Opat zřejmě nechápal, ale vlídně sklonil hlavu.

„Právě proto,“ pokračoval Jaspar, „se ďábel projevuje v šílenství a mluví ústy pomatených. Nechci tím tvrdit, že jste se ujali ďábla, ale že hojivost vaší péče, jak jsem slyšel, tiší také bolest oněch ubohých duší, jejichž mysl bez cíle bloudí v babylonském zmatku…“

„Zřídili jsme pro to zvláštní oddělení,“ poznamenal opat nikoli bez pýchy.

„Ano, je velice proslulé, a pověst o vašem milosrdenství předčí jedině věhlas vaší učenosti. Nebo je tomu naopak? Vím také, že někteří z vašich spolubratři mají v této oblasti překvapivé poznatky. To se ostatně týká jádra mé prosby: právě v tomto oddělení totiž žije jeden ubožák, mám dojem, že se jmenuje Jeroným, který by nám možná mohl pomoct dostat se ďáblovi na kobylku.“

Opat zpozorněl. „Jak tomu mám rozumět?“

„O podrobnostech bych raději pomlčel, prosím pěkně,“ odpověděl Jaspar tajemně, „ta záležitost je nanejvýš delikátní a zajímají se o ni nejvyšší kruhy.“

„Tady v Kolíně?“ šeptal opat.

„Právě zde. Ten ubožák, jehož hledám, přišel v Akku o obě nohy…“

„Ano, to je Jeroným!“

„Výborně! Musíme s ním mluvit.“

„Hm. To nejde tak jednoduše, milí bratři. Ten nejspíš spí. Jeroným spí v těchto dnech hodně, myslím, že už nemá daleko k věčnému spánku.“

„O to důležitější tedy je věčný spánek předběhnout,“ konstatoval Jaspar. „Nepotrvá to dlouho, a pokud Jeroným nemá co říct, může klidně spát dál.“

Jacop se zachvěl zimou. Stáli v křížové chodbě, ze všech čtyř stran lemující vnitřní dvůr, kam úzkými obloukovitými okny fičel vítr, až oheň smolných loučí, zastrčených do železných kruhů na stěnách, divoce plápolal.

Opat opět dlouho přemýšlel.

„Tak dobře,“ řekl konečně. „Nechci bránit svaté věci ani jisté… řekněme, aureole mystické velikosti a ochoty pomáhat, aureole, jíž náš klášter odedávna září a kterou je přirozeně třeba pěstovat…“

„Rozzáří se ještě víc, to vám slibuju!“

„Vy o tom… ehm… vydáte svědectví?“

„Kdekoli budu moci!“

„Budiž tedy. V pokoře velebme Stvořitele. Bratr Vavřinec vás k Jeronýmovi dovede, ale prosím vás, abyste ho z jeho božského pohroužení dlouho nevytrhovali. Je obestřen milostí boží.“

Opat je opustil s pokynutím, zatímco oni vykročili za šourajícím se starcem křížovou chodbou. Po chvíli odbočili do neosvětleného podloubí, na jehož konci Vavřinec rozrazil dveře.

V polotmě spatřili prostor plný paland a na nich spící lidi či to, co z nich osud ponechal. Opatství nedostávalo žádné prebendy, nýbrž pečovalo o nemocné jen z milosti boží a díky dobročinnosti, pokud městská rada vydala odpovídající doporučení. Tím bylo možné udržet míru nepořádku uvnitř sv. Pantaleona v jistých mezích. Opravdu těžké případy zuřivých a svému okolí nebezpečných nemocných drželi ve věžích městských hradeb, jejichž okna mířila do kraje, aby jejich křik neobtěžoval obyvatele města. Ti nejnebezpečnější byli spoutáni železnými řetězy. Slámu v cele jim měnili čtyřikrát ročně, pak přicházel také pucifous, aby je oholil a ostříhal dohola, což všeobecně vyžadovalo pomoc statných mužů. Příliš přetížené rodiny občas předávaly své duševně choré různým kejklířům, kteří pro ně stavěli před branami města velké dřevěné klece, jimž se říkalo bedny pro blázny. Stailo zaplatit pár haléřů a člověk se směl dívat, jak slintají a blábolí, pozorovat jejich grimasy a neustálé záchvaty, dokud ho to neomrzelo.

Ve srovnání s tím se pomateným ve špitále sv. Pantaleona vedlo dobře, i když byli k palandám připoutaní koženými řemeny a jedli z železných misek. Mniši je pokládali za studijní objekty, jež jim poskytl Bůh, aby na nich zkoumali hranici mezi poblouzněním a posedlostí ďáblem, neboť poznání této meze bylo nanejvýš důležité pro léčení duše postižených; používali žehnání a další církevní léčebné praktiky, a tu a tam měli dokonce úspěch.

Mezi palandami k nim spěchal rychlým krokem mnich se svíčkou. Zřejmě už předtím spal. Mnul si oči a protahoval krk.

„Co je, co se děje?“ huhlal. „Ach, bratr Vavřinec.“

„Copak jsi dělal, Henriku?“ zavrčel stařec.

„Připravoval jsem se na komplet.“

„Spal jsi!“

„Ale ne,“ bránil se mnich. „Dlel jsem v hluboké meditaci, abych…“

„Spal jsi. Budu to muset povědět opatovi.“

Mnich se přes starcovo rameno podíval na dva hosty a protočil panenky. „Ale jistě, ctihodný bratře, povězte to opatovi. Přišel jste snad kvůli tomu?“

„Doveď oba bratry za Jeronýmem, přejí si s ním mluvit.“

„Ten by měl už spát.“

„Tak ho probuď.“

Jaspar mnichovi vlídně pokývl. Ten pokrčil rameny a otočil se.

„Pojďte tedy se mnou.“

Následovali ho mezi řadami paland. Většina pomatených spala nebo strnule zírala před sebe. Jeden ustavičně drmolil názvy zvířat. Když se Jacop ohlédl, viděl starce, jak kroutí hlavou a mizí na chodbě.

Jeroným však nespal. Seděl na palandě a šťoural se v levém uchu. Ta činnost ho zřejmě zaujala natolik, že příchod cizích lidí zcela ignoroval. Měl na sobě potrhaný jutový hábit, který ho kryl po stehna, avšak tam, kde se měly rýsovat nohy, ležela na palandě jen látka.

„Jeronýme,“ oslovil ho Henricus vlídně a pohladil starce po vlasech. „Přišla ti návštěva, podívej se.“

Stařec k němu zvedl bezzubou propadlou tvář s bílým strniskem vousů a zavřel oči.

„Teď ne,“ řekl.

„Proč ne? Už dlouho jsi přece žádnou návštěvu neměl.“

Jeroným zabořil prst ještě hlouběji do ucha.

„Nech mě na pokoji!“

„Ale Jeronýme, ještě jsme se dnes nepomodlili ke svatému Pavlovi. To se svatému Pavlovi určitě nebude líbit. A teď dokonce opovrhuješ návštěvou.“

„Ne, počkej, počkej!“ vykřikl Jeroným náhle. „Už ho mám! Sedí v pasti, abys věděl. On si myslí, že mi upláchne, he, he. Hned tě dostanu.“

Henricus se na návštěvníky výmluvně podíval.

„Co to dělá?“ šeptal Jaspar.

„Je pevně přesvědčen, že se mu před lety někdo nastěhoval do ucha. Se všemi svými krámy, prostě se vším všudy. V zimě si tam údajně topí, a to si pak Jeroným stěžuje na bolesti ucha.“

„Proč ho tam tedy jednoduše nenechá bydlet?“

Henricus ztlumil hlas. „Protože mu ten uvnitř vypráví ošklivé příběhy, jak říká. Hledali jsme už v různých knihách, protože se tu pochopitelně projevuje přítomnost ďáblova, to je zcela zřejmé, to vidí každé malé dítě! Na druhé straně je naprosto nové to, že se ďábel usídlil v uchu.“

„Ten sídlí v pekle a peklem bych taky nazval bolavé ucho.“ Jaspar se sklonil k Jeronýmovi jemně mu vytáhl prst z ucha.

„Potřebujeme vaši pomoc,“ pronesl tiše.

„Pomoc?“

Jeroným působil tak zmateně, že záležitost obyvatele jeho ucha na chvíli ušla jeho pozornosti.

„Vy jste statečný muž, Jeronýme. Bojoval jste za kříž, víte to ještě?“

Jeroným si Jaspara nedůvěřivě prohlížel se sevřenými rty. Pak horlivě přikývl.

„Já jsem to věděl,“ usmál se přívětivě Jaspar. „Hrdina před Pánem. Bojoval jste s nejstatečnějšími ze statečných! To je věru pozoruhodné.“

„Bok po boku,“ zašeptal Jeroným.

„Vzpomínáte si na ty hrdé rytíře?“

„Já nebyl rytíř,“ odpověděl Jeroným jaksi s lítostí. „Já byl pěšák. Rád chodím pěšky, ještě dneska. Ne jako rytíři. Oni se vždycky posaděj na nějakou herku a jsou samý železo. Jenže v tom železe nic není.“

„Co znamená, že chodí rád pěšky?“ zeptal se Jacop udiveně.

„Inu.“ Henricus rozpřáhl paže. „Prostě to má rád.“

„Ale on přece nemá…“

„Ticho tam vzadu!“ okřikl je Jaspar. „Můj přítel Jeroným a já si potřebujeme o něčem pohovořit.“

„V těch brněních vůbec nic nebylo,“ uchichtl se Jeroným. „Do jednoho jsem nakouk, leželo v písku.“

„Ale na ty rytíře si určitě ještě vzpomenete, na šlechtice?“

„Ale jo. Rád chodím pěšky.“

„Ano, to vím. Všichni tenkrát rádi chodili pěšky, došli jste až do Akka.“

Jeroným sebou škubl.

„Akko,“ zašeptal. „Až do Akka. Prokletý Akko.“

„Vzpomínáte si…“

„Když Jeroným chce, vzpomene si na všechno,“ dodal hrdě Henricus, jako by to byla jeho zásluha.

„Já ten dojem ale nemám,“ zapochyboval Jacop.

„Takhle to rozhodně nepůjde!“ Jaspar namířil ukazovák k protější straně místnosti. „Zmizte a lehněte si na palandu, tancujte nebo si dělejte, co chcete, ale hlavně oba zmizte!“

Jacop se neodvážil odporovat. Henricus měl dokonce radost, poděkoval děkanovi a okamžitě se zase vzadu uložil. Zanedlouho se ozvalo jeho tiché chrápání. Jacop ho závistivě pozoroval, opřel se o dveře a oddal se vlastním myšlenkám.

Po chvíli viděl, jak Jeroným začal živě gestikulovat. Jeho prsty kreslily ve vzduchu ty nejpodivnější obrazce. Některé z nich vyvolávaly v Jacopovi nepříjemný dojem, že mrzák popisuje metody mučení.

Pak naříkavě vykřikl a skryl si tvář do dlaní. Jaspar ho objal kolem ramen a konejšivě k němu mluvil.

Po chvíli se beznohý mečivě zasmál a pokračoval ve své zmatené gestikulaci.

Jacop naslouchal větru, který kvílel za klášterními zdmi.

Když uplynula, jak se mu zdálo, celá věčnost, Jaspar konečně přišel a probudil Henrika, aby je zase pustil ven. Mlčky prošli křížovou chodbou ke klášternímu portálu a stručně se potom rozloučili.

„A nezapomeňte na komplet“ připomněl Jaspar s úsměvem.

„Ach!“ vzdychl Henricus. „Jak bych mohl? Abych nezapomněl, co ten starej blázen vlastně vykládal?“

„Říkal, že mniši v tomhle klášteře jsou příliš zvědaví.“

„Opravdu?“ zarazilo to Henrika. „No dobrá.“

Nechali ho tam stát a spěchali blátem zpátky na Potoční.

„Tak co?“ začal vyzvídat Jacop. Musel mluvit hlasitě, protože jim kolem uší fičel vítr. „Dozvěděl jste se něco?“

„Ano i ne.“

„Tak co vlastně? Jo, nebo ne?“

„Ne i ano. Jeronýmova paměť má mezery, ale na samostříly si ještě vzpomněl. Věděl také, že svého času pár těch menších kousků ukořistili. A navíc uvedl překvapivě velké množství jmen rytířů a hrabat, seznámil se dokonce s králem Ludvíkem, ach, co znamená seznámil, slyšel ho mluvit, ale celkem toho ví ještě dost. Pak vyprávěl o válce a o tom, co tenkrát po obsazení Dimjátu udělali s nevěřícími.“

„A co?“

Jaspar zavrtěl hlavou. „Buďte rád, že to nevíte. Oni nahnali dohromady děti a mladé dívky. Kdybych řekl, že je všechny prostě zabili, tak bych to nesmírně bagatelizoval, prováděli jiné věci, ale nemluvme o tom. Na někoho s vlasy až po pás si ale rozhodně nevzpomínal.“

„Tak jsme tu byli zbytečně?“

Jaspar na Jacopa nesouhlasně pohlédl. „Nic není zbytečné, zapamatujte si to.“

Kuno

Mezi Tříkrálovou branou na jihu a Neckelskaulenskými vraty, ležícími naproti Werthchenu, se za městskými hradbami táhl celý areál starých kamenných stavení, jež původně sloužila k uskladnění ryb. Kámen chránil před horkem. Některé z těchto budov patřily Overstolzům, ale nebyly využívány. Vzadu přiléhaly k hradbám a zčásti měly úzké průchody k řece. Po setmění tam bývalo v letních měsících dost živo, i když potají, neboť Werthchen sloužil mileneckým párkům jako romantické hnízdečko lásky. Milenci mohli ležet vedle sebe a kochat se hvězdnou oblohou za tichého skřípotu lodí, z nichž byly vidět jen siluety, skřípění mísícího se s uspávajícím pleskáním vody. Na vodní ploše se měsíční světlo rozplývalo jako roztavené stříbro, v pozadí se tyčila Bayenská věž a špice sv. Severina, které se daly prstem obkreslit, a přece byly téměř již na hranici k neskutečnu. Rheinau byl ostrovem fantazie
. Zde bylo vše dovoleno, pokud to nikdo neviděl, milenci se ocitali ve zvláštní atmosféře, nemuseli se omezovat, a přesto nikoho nerušili. Bylo to pěkné a klidné místo.

Anebo také ne.

Kuno tiše proběhl podél vnitřního okruhu zdi, Bayenskou ulicí se proti němu hnal vítr takovou silou, až měl dojem, že se na něho valí voda ze všech stran, shora, zdola, zezadu i zpředu. Tak asi začínala potopa světa. Až dosud byly v Kolíně pěkné dny, třebaže se už chýlilo k podzimu, avšak v tuto noc měl nastat prudký obrat. Déšť už nebyl teplý, žádné letní bouřky, které aspoň na pár hodin pročistily vzduch. Obloha již nesla předzvěst mrazů a vítr přinášel ledový chlad od Severního moře. Také v tuto zimu Rýn opět zamrzne, takže bude možno chodit pěšky přes řeku k zámečku Deutz.

To je zvláštní, říkal si Kuno, proč na to myslím právě teď? Rád bych k tomu zámečku ještě jednou zašel. Rád bych viděl sníh na cimbuřích a věžích, na šikmých střechách a vrcholech zdí kostelů, kaplí a klášterů, na stromech v sadech a na Foru, když lidé opatrně našlapují mezi stánky a dávají si pozor, aby neuklouzli a nesklidili posměch ostatních.

V tom dešti se otřásl jako pes. Vlevo před ním začínala pochmurná řada starých skladišť. Bylo třeba se věnovat důležitějším věcem než vzpomínkám.

Některé ze skladů přilehlých k Tříkrálové bráně byly obehnány zdí a měly dvůr, který byl částečně schován za těžkými trouchnivějícími dřevěnými vraty, jež jedinec sotva dokázal sám otevřít. Kuno se nejdříve pustil do průzkumu ostatních stavení. Bylo jich více, než předpokládal. Hned první bylo zamčené. Pokoušel se nahlédnout dovnitř okénky, ta však byla tak vysoko, že musel šplhat nahoru. Vnější zdi byly kluzké od deště. Několikrát sklouzl, pak se mu s jistou námahou podařilo dostat nahoru, ale nakoukl jen do neproniknutelné tmy.

„Je tu někdo?“

Ozvěna jeho hlasu splynula s vytím bouře ve strašidelný chorál. Vytáhl se výš, přehodil nohy přes parapet okna a seskočil dovnitř. Za pasem měl louč, kterou teď zapálil, a rozhlížel se. V koutech u zdi polekaně začalo pobíhat několik krys. Jinak tu nebyl nikdo.

Vracet se opět oknem se mu nechtělo. Dveře byly zevnitř z jakéhosi důvodu zavřené na závoru. Odstranil ji a vyšel opět ven na Bayenskou ulici. Nešťastně putoval pohledem po němých černých fasádách. Mezi silnými poryvy deště se Bayenská věž již nedala rozeznat. Všechno měl ještě před sebou, ale už teď byl promočený až na kůži.

A co když ho Daniel obelhal? Sám si teď nejspíš sedí v suchu a teple, popíjí další víno a může se k smrti uchechtat.

Kdyby, kdyby…

Kuno se přikrčil a běžel k dalšímu skladu. Tentokrát to měl jednodušší, tam už nebyly žádné dveře, jen zrezivělá a napolo vyvrácená mříž. Ale ani zde nikoho nenašel.

Vůbec nevěděl, kolik uplynulo času, když konečně dorazil k prvnímu stavení stojícímu ve dvoře, a tak ho čekal další úkol nějak se tam dostat. Opět bude muset šplhat. Prsty ho bolely, ale nedalo se nic dělat. Vrata byla pevně zavřená. Tápal po výstupcích ve zdi, až konečně jedno místo nahmátl, zachytil se v mezeře mezi cihlami a opět se dal do namáhavého šplhání. Avšak ani ve dvoře, ani ve stavení vzadu nikoho nenašel. Do horního poschodí vedl žebřík, jehož příčky podezřele vrzaly, když po nich lezl nahoru. To první, co tam uviděl, byly opět krysy. Zde bylo ostatně víc světla, protože budova ležela výše a bylo tu pět širokých oken směrem k Rýnu. Kdysi tu bývala kancelář, nyní se však po zemi povalovalo jen pár prken. Trhlinou ve střeše sem soustavně zatékalo. Odhrnul si vlasy, které se mu přilíply na čelo, přistoupil k oknu a zahleděl se na řeku. Připadala mu jako cosi šedivého a nevlídného, rych
le se ženoucí vířící masa, snažící se vymanit z příliš úzkého koryta, v čemž jí brání pouze boží záměr.

Pokud to počasí vydrží, mohou ho zítra pověsit za městskými hradbami na šňůru, aby se usušil.

Když slézal opět dolů, všiml si na zadní stěně úzkých vrátek, která vedla na břeh. Také ta byla zevnitř na závoru. Otevřel je a vyběhl kousek na přístaviště. Vichr mu přitiskl kabát k nohám. Viděl na lanech se kolébající nákladní lodě, které přivezly z Drachenfelsu stavební materiál na nový chrám. S velkým třeskem za ním narazila na zeď jakási bedna. Mezi Tříkrálovou branou a místem, kde stál, nejasně rozeznával dva další úzké průchody v městských hradbách, oba však byly zavřeny a zcela jistě pevně zajištěny na závoru. Proklínaje počasí vběhl opět dovnitř a opustil dvůr stejně namáhavým způsobem, jakým se sem dostal. Když stál celý udýchaný na Bayenské ulici, neměl daleko k rozhodnutí, že všeho nechá.

Rozhlédl se kolem. Po této trase procházela jednou za hodinu noční hlídka. V té chvíli však její světlo nebylo nikde vidět.

Pak zažil překvapení. Vrata na další vnitřní dvůr tvořily jen dvě rozviklané ztrouchnivělé fošny. Aspoň o jednu zeď, kterou musí přelézat, míň. Spěchal dovnitř. Očima prohledával dvůr, ale nic nenašel. Běžel dál ke stavení a opřel se do dveří. Byly jen přivřené, a tak povolily snáz, než očekával, a on jen o vlásek neztratil rovnováhu a nevpadl dovnitř po hlavě. Včas se zachytil a nahmatal svou louč. Dveře za ním opět tiše zapadly. Počkal, až se rozhoří smůla, a vykročil kupředu.

Přesně před ním stála velká ruční kára. Nevypadala na to, že by patřila k některé haldě sutin všude kolem. Na podlaze se válely hadry. Ten obraz mu připadal natolik bizarní, že na něj chvíli zíral, když tu ho náhle přepadl pocit, jako by se do kvílení větru mísilo ještě cosi jiného, tiché sténání dítěte nebo zraněného zvířete. Nejistě zdvihl pochodeň a prošel kolem káry dál. Světlo ozářilo masivní zděný sloup, pak další a ještě jeden.

Čtvrtý sloup ho upoutal.

Bezpočtem řemenů byla zde ke kameni připoutána dívka. Zcela jistě nemohla pohnout ani prstem. Ústa měla ucpána roubíkem, jen oči jí nezavázali. Prameny tmavých kadeří jí padaly do čela a splývaly na ramena.

Vypadala k politování, a přesto se Kuno vítězoslavně rozesmál. Louč zastrčil mezi prkna káry, spěchal ke sloupu a odstranil jí šátek z úst, roubík již vyplivla sama.

„Ach bože!“ zasípala. Pak se zhluboka nadechla a rozkašlala se. „Už jsem myslela, že se udusím.“

„Jak se jmenujete?“ zeptal se rozrušený Kuno.

„Co?“ zakroutila zmateně hlavou.

„Už je to dobré.“ Kuno ji pohladil po tváři, aby se uklidnila, vytáhl dýku, kterou měl za pasem, a rychle přeřezal řemeny, jimiž byla připoutána ke sloupu. „Dostanu vás odsud, nebojte se. Jsem váš přítel.“

„Můj přítel?“

Kolena se pod ní podlomila, ale Kuno ji včas zachytil. Tělo měla celé obtočené řemeny, mezi něž Kuno několikrát zajel nožem. Pracoval klidně a soustředěně, uvolnil jí nohy, poté i ruce. Okamžitě se pokoušela vstát, ale hlasitě zasténala. Údy měla jako odumřelé.

„Počkejte, já vám pomůžu.“

„Ne!“

Se zaťatými zuby se sunula po sloupu nahoru. „To musí jít bez vás. Kdo vůbec jste?“

„Jmenuju se Kuno.“

Celá se chvějíc se konečně postavila a začala si masírovat zápěstí. Opět podklesla, ale zachytila se.

„Přicházíte od Jacopa?“ zeptala se udýchaně. „Od Jaspara?“

„Od Jaspara?“ opakoval Kuno. Daniel přece hovořil o nějakém děkanovi a nějakém…

„Máte na mysli Lišáka?“

„No ano!“ Zavrávorala o krok k němu a pevně se ho chytila. „Kde ti dva jsou?“

„To nevím. Opravdu to nevím, vždyť neznám ani vaše jméno.“

„Richmodis. Ale jak…“

„Myslíte, že jste schopna jít?“

„Pokusím se.“

„Počkejte.“ Rozhlédl se kolem. U jednoho sloupu bylo několik dřevěných holí. „Potřebujete se o něco opírat.“

Sledovala jeho pohled a zavrtěla hlavou.

„To je hloupost, Kuno, ty klacky, to není žádná opora. Už je to lepší.“

„Určitě?“

„Určitě. Jak jste se sem vůbec…?“

„Později. Především odtud musíme zmizet.“

Přešli prostorný sklad, on rychle, ona sice nemotorně, ale pevně rozhodnutá udržet s ním krok.

„A kam?“ otázala se.

„Mohu vás zavést do svého domu,“ odpověděl se spokojeným úsměvem. „Je to jen kousek odsud, a počasí je pěkné, přímo líbezné. Zavěste se do mne.“

Usmála se a Kuno otevřel dveře.

Přímo před nimi stál Daniel.

Goddert

Goddert z Weidenu měl pocit, jako by ho rozsekali na kousky a potom zase neuměle slátali dohromady. Celá léta toho nenadělal tolik jako toho dne. Už brzy budou zvony vyzvánět devátou, a on pořád ještě nebyl doma, a ke všemu byl mokrý jako myš. Dobře, dalo by se namítnout, že během posledních dvou hodin vlastně pracoval méně, když u jednoho svého odběratele popíjel černé pivo, jež mu zákazník ve své velkorysosti naléval po džbánech. Jenže pořád přitom mluvili o obchodu, jak taky jinak!

Stejně jsi starej osel, říkal si Goddert, když se brodil břečkou podél Vysoké brány. Kdo by v tomhle počasí taky vystrčil nos z domu? Přes cestu mu nepřeběhl ani pašík, ani jediný hafan. Při každém novém přívalu deště, který se na něho snesl, cítil, jak se v něm revma opět hbitě ujímá své vlády. Toužebně myslel na oheň v krbu a na Jasparovy zásoby vína. Již pouhé čvachtání jeho kroků, jak kolem něho cákalo bláto, mu připadalo jako posměch. Starej, říkala levá noha, osle, říkala pravá. Levá, pravá. Levá pravá. Starej osle! Starej osle!

Pak si vzpomněl na Lišáka a potřásl hlavou. Richmodis měla pravdu. Co jí chtěl vlastně dokázat? Že bez něho, Godderta z Weidenu, by se běh světa zastavil? Jen těžko ji mohl uvázat doma k noze u stolu. Ale ještě hloupější by bylo pouštět se s tím mladíkem do závodění, o něž kromě něho nikdo nestojí a v němž on může jedině prohrát, potupně a zoufale, jako komická figurka.

Rozhodl se, že se Richmodis omluví. Tato myšlenka v něm vyvolala pýchu. Kdopak má v sobě takovou velkorysost, aby prosil za odpuštění vlastní dceru! Pak mu bude vyprávět, co je v té pozoruhodné záležitosti, do které se pustil Jaspar, nového, on si natáhne nohy proti příjemně praskajícímu ohni a bude děkovat pánubohu za milost, že má střechu nad hlavou.

Nohy mu říkaly, už dost, ty starej osle.

Se sípavým dechem doškobrtal poslední kousek po Potoční až nahoru. Před sebou měl svůj domek. Okenice byly zavřené, škvírami neprosvítalo ani světélko. Že by Richmodis už spala?

Vstoupil do místnosti. Skutečně byla všude tma.

„Richmodis?“ zavolal, ale vzápětí si přitiskl dlaň na ústa. Takový neotesanec! Chudák dítě, ještě ji probudí. Pak si uvědomil, co všechno ten den udělal, a že by si tedy zasloužil večeři. V krbu se však netopilo. A vůbec, copak se sluší jít si lehnout dřív, než se otec po tak těžkém dni vrátí domů? Alespoň pohár vína mu mohla přichystat.

„Richmodis?“

Zapálil olejovou lampu. S hekáním se vybelhal nahoru, kde spali, a jen udiveně zíral. Nebyla tu. Vůbec nebyla doma!

„Bodejť by byla, ty fantasto,“ mluvil nahlas sám se sebou. Chtěla jít přece k Jasparovi, nebo ještě spíš k tomu zrzkovi. Teď tam dřepí a nemůže se odlepit, zvlášť když Jaspar čile nalévá víno. To se to pak popíjí.

Dát si rundu bez Godderta z Weidenu? To by tak hrálo.

S energickým přikývnutím tedy sešel dolů, zhasil lampu a opět se vydal na cestu.

Sklad

Muže, který proti ní stál s taseným mečem, již viděla. Jmenoval se Daniel Overstolz, a ještě než Konrad z Hochstadenu odebral patricijům moc a úřady nově rozdělil, býval konšelem. Od té doby Daniela v Kolíně pokládali za bouřliváka, který si rád přihne a běhá za každou sukní. Často ho vídali s jeho kumpány v ulicích jezdit na koni. Děvčata ho měla ráda, protože byl pohledný a stále v dobré náladě, ale současně se o něm říkalo, že je bezcitný, a navíc mu není právě shůry dáno.

Teď už nebyl ani pohledný. Rozcuchané vlasy měl slepené, tvář opuchlou a znetvořenou ošklivou grimasou.

„Ty jidáši,“ sykl.

Kuno vzal Richmodis za ruku a o krok ustoupil.

„Pomalu, Danieli. Špatně to chápeš.“

Daniel Overstolz k nim pokročil, ale oni opět couvli.

„Ale?“ ušklíbl se. „Takže já to špatně chápu? Kampak máš s tou kurvičkou namířeno?“

„Danieli, prosím tě, nemá smysl, abychom se bili.“

„Ach, ty mě dokonce prosíš? To mi ale lichotí! Ještě nedávno jsi mi šel po krku, a najednou jsi učiněná zdvořilost a uctivost? Ty prase! Co si myslíš, že jsi? Kdo ti dává právo se nafukovat a pokládat se za něco lepšího? Hraješ si na moralistu, ty svině jedna, ty zrádce! Vzal sis do hlavy, že náš spolek rozbiješ a všechny nás dostaneš na šibenici?“

Kuno smířlivě zvedl ruce. „O to nejde,“ řekl naléhavě. „Pochop přece, že se ten spolek už stejně rozpadl. Vzali jsme na sebe až příliš mnoho viny, na tom jsme se nedohodli, to už dávno není naše věc.“

Daniel si zachmuřeně prohlížel nejdřív jeho, potom Richmodis. Aniž věděla, o co jde, přikývla.

„Kuno má pravdu, my…“

„Ty drž hubu, děvko zatracená!“ okřikl ji. Několika kroky byl u ní a za vlasy ji strhl od Kuna. Richmodis se chtěla bránit, ale bolavé nohy jí vypověděly službu, a tak padla na zem. Rozčilený Kuno k ní přiskočil, ale v následujícím okamžiku se jeho hrudi dotkla špice Danielova meče.

„Nepokoušej se přiblížit, ty vyvrheli.“

„Danieli,“ řekl Kuno chvějícím se hlasem, i když se ovládal, jak to jen šlo. „Pohovořme si, prosím tě. Byl jsi přece kdysi konšel…“

„Ano. Byl jsem konšel.“

„Vykonával jsi právo, na tos už zapomněl? Býval jsi dobrým soudcem, měl jsi obdiv i úctu, protože jsi byl neúplatný, protože jsi opovrhoval násilím a hledal pravdu. Nikdy bys neprolil krev nevinného!“

Richmodis vstala a celá se třásla. Daniel ji dosud držel za vlasy, ale jinak se nehýbal.

Kuno zvedl opatrně ruku a pomalu odsunul čepel meče ke straně. Pak přistoupil o krok blíž. Oči se mu leskly.

„Mysli na to, co bylo, Danieli. Vzpomeň si, jak jsi byl spravedlivý. Zaslíbili jsme se společnému cíli, protože jsme věřili ve vyšší spravedlnost a já v ni věřím dosud. Naším cílem bylo dobro, ale jakmile jsme obětovali nevinné, změnilo se to ve zlo. Zahleď se do svého nitra, Danieli. Přišel jsi o úřad, ale nikoli o čest. Já vím, co znamená ztrácet! Ztratil jsem rodiče i jediného přítele, obětovali jsme ho své zaslepenosti. Nemám na tom menší vinu než vy. Chápu, co cítíš, vztek, zklamání, touhu po pomstě. Jenže odpuštění je cennější, mnohem cennější než pomsta. Danieli, prosím tě! Pomoz mi, abychom s tím šílenstvím skoncovali.“

„Zůstaň stát!“

„V pořádku, Danieli! To je dobré.“

Daniel otočil Richmodinu hlavu k sobě.

„Byla to krásná a chytrá slova. Co vy na to? Chci slyšet váš názor.“

Podívala se mu do očí. Strach jí sevřel hrdlo.

„Ano,“ zašeptala. „Měl byste dát na jeho slova. Kuno má pravdu. Nevím sice, co to všechno tady má znamenat, ale vy rozhodně nejste špatný člověk. Pevně věřím, že jste dobrý, že chcete mír.“

„Slyšíš?“ vykřikl Kuno. V hlase mu zazněla naděje.

Daniel dosud nehybně stál, pak rozvážně přitakal.

„Je hezké, že mi věříte. Opravdu je to pěkné poznání,“ ušklíbl se. „Protože teď bude pro mě ještě větším potěšením poslat vás k čertu!“ Nezřízeně se rozesmál a zdvihl meč. „Žijte blaze, prosťáčci. Já jsem nebyl nikdy neúplatný, Kuno, bral jsem peníze i majetek, kde se dalo. Spravedlnost mě nikdy nezajímala, ale měl jsem moc, chápeš? Moc! O moc mi šlo! A teď mám moc useknout ti hlavu, tuhle děvku tady zneuctít a pak ji poslat za tebou a…,“ nedomluvil a zařval.

Richmodis se totiž bleskurychle sehnula a uhodila Daniela loktem do žaludku. Overstolz se zhroutil. Kuno se rozpřáhl a zasadil mu ránu pěstí do týlu. Daniel se zapotácel a klesl na kolena.

„Utíkejte!“ vykřikl Kuno.

Meč se vymrštil a zabodl se Kunovi do nohy. Zaúpěl a zapotácel se. Jeho ruka sáhla po dýce.

Když se Daniel vzpřímil, vše lidské z jeho rysů zmizelo. Vrčel jako vlk. Čepel jeho meče se mihla vzduchem a Kuno jí jen tak tak unikl, zakopl a upadl.

Richmodis se uštvaně rozhlédla kolem. Zrak jí padl na dřevěnou hůl ležící u sloupu.

„Utíkejte, proboha!“ křikl Kuno znovu. Odkulil se stranou a v příštím okamžiku již držel v ruce dýku. Danielův meč dopadl na kámen, až se zajiskřilo.

„Svině,“ sykl.

Richmodis prostě nemohla utéct. S pocitem, jako by měla v těle tisíc nožů, se rozběhla ke sloupu a hůl popadla. Byla hrubá, těžká a sukovitá.

Kuno se bránil zoufale, ale už byl opět na nohou. Dýkou odrážel Danielovy rány, jak to jen šlo. Po stehně mu stékala krev.

Daniel vztekle zavrčel a znovu se vrhl na protivníka. Skladem se ozývalo řinčení, to velkým obloukem odlétla Kunova dýka. Daniel se rozesmál a zabodl meč Kunovi do boku. Když jej vytáhl, byl celý od krve.

Kuno se na něho podíval, jako by tomu nemohl uvěřit. Pak klesl na kolena.

„Měj se, milovaný Kuno,“ těžce oddechoval Overstolz a zvedl zbraň k poslední ráně.

„Danieli!“ vykřikla Richmodis a ze všech sil se rozpřáhla.

Daniel se otočil a pochopil, ale příliš pozdě. Hůl prolétla vzduchem a zasáhla ho doprostřed obličeje. Tíha úderu jím mrštila na Kuna. Přepadl přes něho, dopadl na záda a meč mu vyklouzl z ruky.

Richmodis odhodila klacek, popadla meč a zvedla jej nad hlavu.

„Ne,“ zasténal Kuno. „To ne!“

Jednou rukou si držel bok, druhou natáhl k Richmodis.

„To ne. Musíme… pryč… nechte ho…“

Těžce oddechující Richmodis dosud stála se zdviženou zbraní nad Danielem, který kňučel jako raněný pes a zakrýval si obličej dlaněmi.

„Tak dobře,“ řekla drsně.

„Musíte… mě podepřít. Dejte… dejte mi ten meč.“ Kuno byl bílý jako křída. Richmodis se snažila ho zvednout. Opřel se a nakonec se mu podařilo položit jí paži kolem ramen.

„Kde je váš dům?“

Zavrtěl hlavou. „Do mého domu už nemůžeme. Už ne. Až se Urquhart dozví…“

„Nemluvte,“ napomenula ho přísně. „Pokuste se ještě chvíli vydržet.“

Pevně ho stiskla a pak se společně vypotáceli ven do bouře.

Goddert

Goddert si přitáhl kabát k tělu. Kráčel tak rychle, jak jen to na svých krátkých nohou dokázal. Nic proti dešti, ale tohle bylo opravdu příliš dobrého najednou. Má snad už nastat konec světa? Apokalypsa?

Měl pocit, že někde vzadu u Severinské brány zahlédl na okamžik světlo noční hlídky, ale pak opět prudce zafičel vítr a všechny obrysy smazal.

„Uf, uf,“ zavzdychal Goddert, čímž přesně shrnul své mínění o současném stavu věcí, oklepal se a zabušil na Jasparovy dveře.

„Co tam vevnitř děláte? Chci se něčeho napít!“

Nedostal však žádnou odpověď. To už je tedy opravdu vrchol! Bratr jeho zesnulé ženy ho nechce pustit do domu? Ještě jednou rozmrzele vrazil do dveří a ty se otevřely.

Goddert nahlédl udiveně dovnitř. Také zde byla tma jako v pytli, jen popel v krbu ještě doutnal. K čertu, kde všichni vězí? A proč si s sebou nevzal světlo?

Přece jen starej osel!

Tápavě vešel a uvažoval, kde Jaspar skladuje svíčky. Když je jednou tady, mohl by si trochu loknout. Od člověka, který se už podruhé trmácel tím psím počasí, nemůže přece nikdo očekávat, že se teď vrátí s nepořízenou domů. Aspoň něco málo na posílenou by mu Jaspar neodmítl, i když si neustále vyprošuje, že se ho musí nejdřív zeptat.

Goddert hodil mokrý kabát jen tak naslepo do kouta a podél stolu se doštrachal k lavici u krbu. Nejdřív si musí sednout. Jeho oči mezitím přivykly tmě. Nestál na stole svícen? Našel ho, dotápal s ním ke krbu a pokusil se zapálit knot v doutnajícím popelu. Po několika marných pokusech se mu to konečně podařilo. Spokojeně nesl svícen ke stolu, aby ho tam opět postavil a poohlédl se po nějakém tom pití.

Tu mu padl zrak na Rolofa.

Strnul.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ šeptal.

Pak se celý roztřásl. Svícen spadl s třesknutím na zem, plamen zhasl. Goddert pozpátku vycouval ke dveřím.

„Richmodis,“ naříkal. „Jaspare, Rolofe, ach bože, co mám dělat, Pane můj, co si jen…“

Ucítil na svém rameni těžkou ruku.

„Nic,“ pravil hlas.

Sklad

Daniel lezl po čtyřech, aniž věděl kam. Všechny směry byly stejné. Před očima se mu dělaly mžitky, ale světlo vycházelo z jeho hlavy. Jinak neviděl vůbec nic. Osahal si obličej. Nos a čelo ho pekelně bolely. Prsty nahmatal cosi lepkavě mokrého. A pak jím projela hrůzná myšlenka.

Ta děvka mu vypíchla oči!

Tato představa ho zvedla na nohy. Zavyl a naslepo se rozběhl, o cosi zakopl a znovu se natáhl jak dlouhý, tak široký. Opět se vyhrabal na nohy. Kdosi kňučel. Pokoušel se zjistit, odkud ty zvuky vycházejí, až si uvědomil, že je vydává on sám. S rukama nataženýma před sebe tápal vpřed, nemaje nejmenší představu, kam se může dostat. Prsty mu klouzaly po jakémsi zdivu, až po chvíli narazil na výklenek. Rozhodl se, že prostě půjde jen po hmatu dál a dál, bude šátrat, dokud nenajde cestu ven. Potom přes dvůr a podél zdí domů…

Náhle nahmatal cosi jiného. Nějakou látku.

Látku, která se hýbala…

Daniel uskočil zpět a zády se opřel o zeď.

„Kuno?“ zašeptal.

Kdosi pokročil vpřed.

„Vidíš, že jsem bezmocný,“ vypravil ze sebe Daniel. „Přece bys bezbranného… chci říct, Kuno, ta čarodějnice mě připravila o zrak, jen se podívej, rozdrtila mi oči, ach bože, Kuno, prosím tě, buď ke mně milosrdný, teď jsem to já, kdo tě prosí, slyšíš, jsem slepý, já…“

„Jen tolik nepřehánějte. Nejste slepý. Pomohlo by vám, kdybyste prostě otevřel oči.“

Daniel ztuhl. Pak zamrkal. Víčka měl zalepená krví, ale najednou zase viděl. Před ním se v temnotě skladiště rýsovaly kontury velmi vysokého muže.

„Ty nejsi Kuno.“

„Ne. Jsem váš nejoddanější služebník. Jak vidím, můj šarmantní host vzal nohy na ramena. Že byste snad té dámě přidržel dveře?“

„Urquhart?“ vykřikl Daniel překvapeně.

„To ponechme na později.“ V tom hlase zaznívala opatrnost. „Teď je důležitější, kdo jste vy. Váš osud totiž závisí na vaší identitě, proto odpovídejte správně. Musí to být ostatně velice přesvědčivé jméno.“

„Je pro vás Daniel Overstolz dostatečně přesvědčivý?“

„Stojí to za úvahu. Pro případ, že mluvíte pravdu, budu Urquhartem. Pokud ne, jsem stejně vaším osudem.“

„Vy jste ale nestoudný!“ Daniel cítil, jak se mu opět vrací jeho přirozený pocit, totiž nadřazenost. „Můj otec je Johann Overstolz, jeden z nejmocnějších mužů v Kolíně. Platíme vás za vaše služby, a proto tu nemáte co vykládat takové drzosti, vy máte poslouchat!“

Nastala chvíle ticha. Pak to plesklo a Danielovou hlavou to trhlo ke straně.

„Co to znamená?“ zasípěl.

„Příští facka vám přiletí z druhé strany,“ řekl klidně Urquhart. „A ta další zase odtud. Můžeme v té hře pokračovat klidně až do svítání. Jak víte, času mám dost. Zřejmě jste skutečně jeden z Overstolzů. Pouze bohatá kupecká verbež, která si vyčachrovala rytířský stav a v životě nedržela v ruce jedinou učenou knihu, na sebe upozorňuje takovými přihlouplými žvásty. Co tady pohledáváte?“

„Já budu svého otce…“

„Ne, to já budu vašeho otce! Já ho budu informovat, že má zástava utekla a nechala tu jeho syna, který, jak to tak vypadá, dostal výprask. Že by nakonec od té uprchlice? Bude se to otci líbit, co myslíte? Bude na vás hrdý? Nebo snad přece jen nejste jeho syn? Ale to by se mělo dát zjistit velice jednoduše.“

Daniel cítil, jak ho popadl za límec a cloumá jím kupředu. „A teď rychle,“ naléhal Urquhart. „Chci mluvit s Mathiasem.“

„Ale Mathias se přece chtěl s vámi každé dvě hodiny…“

„To je příliš pozdě, ty osle. Kde je teď?“

„To já nevím,“ bědoval Daniel.

„Tak to bude vědět váš otec. Pokud je vaším otcem.“

Pustil Daniela a smýkl jím na zeď. Daniel se chrčivě rozkašlal.

„Já za to přece nemůžu,“ bránil se téměř šeptem.

„Ne, jistěže ne.“ Urquhart se usmál. „Nikdy nikdo za nic nemůže, co? Za nic na světě. Nikdy za to nikdo nemůže. Tak do toho, povídejte. Co se stalo?“

Čekání

Goddert vykřikl. Setřásl ruku, která se ho dotkla, a předvedl neuvěřitelný skok, který by od sebe nikdy neočekával.

„Panebože!“ zvolal. „Tys mě tedy vyděsil!“

„To je mi líto.“ Jaspar si prohlížel ruku, jako by to byl jedovatý pavouk. Pokrčil rameny, shýbl se pro svícen a zmizel s ním v temnotě světnice. Chvíli bylo slyšet, jak se vzadu v čemsi přehrabuje, a pak se v blikotavém světle svíčky znovu objevil.

„Kde jste byli?“ Goddert to doslova zavyl, z čehož Jacop usoudil, že je s nervy úplně v koncích. Rolof ležel nehybně na lavici, vypadalo to, že chce jako obvykle veškeré dění zaspat.

„Godderte, musíme ti něco říct…,“ spustil Jaspar.

„Říct? A co je s tím… s tímhle tady?“ ukázal Goddert třesoucím se prstem na Rolofa.

„Je mrtvý.“

„Propána, to přece vidím!“

„To teď není důležité, Godderte…“

„Tohle že není důležitý?“ Goddert doběhl rozčileně k Rolofovi a zase se vrátil. Popadl se za své rozježené vousy a divoce se rozhlížel.

„Kde je vůbec Richmodis?“ zaskřehotal.

„Právě to ti chci už celou dobu říct. Udělej mi tu laskavost a posaď se, ano?“

Goddert zbledl ještě víc a zhroutil se na židli. Jacop by nejraději vyběhl ven. Je to jeho vina, že všechno dopadlo takhle. Přináší všem jen neštěstí. Co mají Goddertovi říct?

„Vy taky, Lišáčku!“ přikázal Jaspar.

Jacop se zaraženě posadil proti Goddertovi a snažil se mu podívat do očí.

„Richmodis se nic nestalo, že ne?“ ptal se starý z Weidenu jako dítě.

„Já nevím.“ Jaspar zavrtěl hlavou. „Nevím. Nemám tušení, Godderte. Unesli ji.“

„Unesli?“

„Gerhardův vrah, aspoň si to myslíme, ji dopravil někam na neznámé místo. Žije, pokud se mu dá věřit, a já mu v téhle chvíli věřím.“

„Unesli ji,“ šeptal Goddert s nepřítomným pohledem.

„Musíme…“

„Co se to jen stalo?“ naříkal Goddert. „Včera bylo přece ještě všechno v pořádku. Kdo unesl moje dítě! Vždyť nikomu nic neudělala, ona…“

Jacop a Jaspar na sebe krátce pohlédli a pak Goddertovi opatrně pověděli, co se od jejich posledního setkání událo.

Zdálo se však, že Goddert z toho vnímá sotva polovinu. Pohledem se neustále vracel k Rolofově mrtvole. Nakonec bylo zřejmé, že je už vůbec neposlouchá. Stále jen s pláčem opakoval Richmodino jméno.

„Nemá to smysl,“ pošeptal Jaspar Jacopovi. „Je to pro něj příliš velký šok.“

„Tak co s ním provedeme?“ zeptal se šeptem Jacop.

„S kým? S Goddertem, nebo s Rolofem?“

„S oběma.“

„Godderta vezmeme pod paží a dopravíme ho domů, tam se aspoň nemusí pořád koukat na mého ubohého podomka. Prozatím to pro něj bude nejlepší. A pokud jde o Rolofa… já nevím, ani trochu se mi nelíbí, že mi v baráku leží rozpáraný chlapík, kterého popsali jeho vlastní krví. Až podezřele se to podobá pohanským obřadům. Myslím, že bychom ho měli nechat zmizet, i když mě velmi mrzí představa, že se chudáku Rolofovi nedostane řádného pohřbu. Dopravme tedy Godderta domů. Vy zůstanete s ním, já se vrátím a…,“ odkašlal si, „a uklidím.“

Goddert se nechal bez odporu vzít pod paží a vyvést ven. Pro slzy vůbec neviděl. Běsnící bouře mezitím ještě zesílila, a tak se jim několikrát podařilo až v poslední chvíli zabránit tomu, aby se všichni dohromady vyváleli v blátě. Byl to vlastně učiněný zázrak, že Goddert dokázal posouvat nohu před nohu. Postupně upadal do čím dál větší apatie. Jacop vzpomínal, jak on sám přede dvěma dny klopýtal podél Kachní mokřiny, poté co objevil Mariinu mrtvolu, připraven přijmout jakoukoli lež, pokud bude jen o málo lepší než pravda, otřesený, a přece podivně nezúčastněný, cosi jako zaujatý pozorovatel vlastní bídy.

Toho starce mu bylo nesmírně líto.

Konečně se před nimi vynořily domky v Potoční ulici, či spíše jejich obrysy na rozbouřeném pozadí. Přidali do kroku, s hlavou staženou mezi ramena. Goddert jen tiše pro sebe bědoval.

Jacop zaťal zuby. Pak najednou cosi zahlédl…

Rázem se zastavil.

Protože Jaspar normálně pokračoval v chůzi, se všemi to jaksepatří škublo. Goddert jim vyklouzl z rukou a upadl, natáhl se do bláta, až se voda rozstříkla na všechny strany.

„K čertu, Lišáčku,“ nadával Jaspar. „Co to má znamenat?“

„Tam vpředu,“ hlesl Jacop.

Jaspar přimhouřil oči. Ve škvírách mezi okenicemi Goddertova domku to slabě blikotalo.

Světlo.

„Godderte,“ zeptal se opatrně Jaspar, zatímco oslovený se pomalu sbíral z bahna. „Nenechal jsi něco hořet, když jsi odcházel?“

Goddert zvedl hlavu a nechápavě se na Jaspara podíval. „Ne.“

„Žádnou svíčku ani olejovou lampu, žádný oheň v krbu?“

„Určitě ne. Proč se ptáš?“

„Promiň, zapomněl jsem, že ti Pán vzal dar vidění do dálky. Vypadá to, že máš návštěvu. Čekáš někoho?“

„Neočekávám vůbec nikoho. Musíš se mejlit.“ Goddertova tvář se na okamžik rozjasnila: „Ale možná… možná se vrátila Richmodis!“

Chtěl se rozběhnout, ale Jaspar ho znovu zadržel.

„Nesmysl, Godderte. Podívej se skutečnosti do očí. Unesli ji.“

„Ne,“ křičel Goddert. „Je to Richmodis, moje dítě se vrátilo! Moje dítě! Vidíš, Jaspare, byla to všechno jen veliká mejlka, a ona je zase tady, tak už mě konečně pusť!“

„Godderte, zatraceně!“

„Ne, pusť mě!“ Jako by se v něm síly náhle ztrojnásobily. Vytrhl se jim a rozběhl se k domu.

„Blázen jeden!“ ulevil si Jaspar. „Godderte, zůstaň s námi! Vždyť nemáš ani tušení, kdo tam uvnitř je.“

„Richmodis!“

Oba se za ním hnali, ale Goddert byl příliš hbitý. Viděli ho, jak prudce rozrazil dveře a zmizel v nich, pak zazněl výkřik.

„Nebesa,“ zasténal Jaspar.

Několika rychlými kroky doběhli k domku, vtrhli do světnice a zarazili se, jako by do země vrostli.

„Richmodis,“ vydechl Jaspar a brada mu poklesla.

Goddert ji k sobě tiskl, jako by s ní chtěl srůst, aby mu ji už žádný osud nemohl vyrvat. Plakal. Richmodis ho konejšivě poplácávala po shrbených zádech. Rozcuchané vlasy jí splývaly po ramenou a kapala z nich voda. Jemně se mu vyprostila z objetí a pohladila ho po tváři.

„Všechno v pořádku, táto?“

Goddert se smál a plakal současně. „Kohopak zajímá, co je se mnou? Svaté Panně patří dík! Ach bože, já myslel, že tě už neuvidím!“ Ohlédl se na Jaspara a Jacopa. „Přece jsem ti to říkal, Jaspare. Dítě moje!“

Jaspar se usmál. Přistoupil k nim a oba svýma rozmáchlýma rukama objal.

„Godderte,“ prohlásil slavnostně, „o tvém všeobecném vzdělání lze říct leccos. Avšak kam se mé břicho hrabe na to tvoje.“

Smáli se a tiskli se k sobě. Jacop stál ve dveřích a sledoval, jak jejich štěstí na onen krátký okamžik zastínilo všechno ostatní. Pak cítil, jak v něm narůstá smutek, a odvrátil se.

„Tak už dost,“ ozvala se Richmodis. „Pojďme dozadu.“

Šli za ní. Na těžkém stole v kuchyni ležel muž. V tváři byl hrozivě bledý, šaty měl na mnoha místech prosáklé krví. Když vstoupila, s námahou pohnul hlavou.

Jaspar byl okamžitě u něho.

„Co se stalo?“

„Rány mečem. Jedna do nohy, druhá ho zranila na boku. Právě jsem ho chtěla obvázat.“

„Musíme ho umýt. Přines mi víno, ocet a vodu a taky něco na obvázání, ale rychle.“

„Víno přinesu já,“ nabídl se Goddert.

„Tím vínem chci vymýt rány, Godderte. Vymýt, rozuměl jsi?“

Goddert si ho zlostně změřil a odspěchal. Richmodis přinesla plátno na obvazy. Jaspar zraněného beze slova prohlížel, prohmatal mu tělo, zkontroloval tep a otřel mu pot z čela.

„Jak se cítíte?“ zeptal se konečně.

Muž zasténal a pokoušel se vstát. Jaspar ho jemně přinutil, aby si opět lehl.

„Nehýbat se, nejdřív vám musíme obvázat žebra. Řekněte mi své jméno.“

„Kuno Kone,“ zašeptal muž.

Jaspar se na okamžik zarazil.

„Kuno z rodu Koneů? Ten kupec?“

Kuno přikývl.

„U všech všudy, to se to pěkně vybarvuje.“

Jacop shlížel na ležícího muže a připadal si k ničemu. Chtěl něco říct, ale právě v té chvíli ho Goddert odstrčil stranou a postavil vedle stolu po okraj naplněnou bečku s vodou a dva džbány. Jaspar k nim přičichl.

„Tenhle čpí octem,“ usoudil a sáhl po druhém. „A tohle by mohlo být víno. Musím mít jistotu.“ Přiložil džbán k ústům a mohutně si lokl.

„A hele,“ zaprotestoval Goddert. „Mluvilo se o vymejvání ran.“

„Za prvé,“ hájil se Jaspar a olízl si rty, „tady našeho ubohého přítele nebudu omývat něčím, čemu nedám své výslovné požehnání, a za druhé bys místo těch hloupých řečí mohl přinést nůž. Musím mu rozříznout oděv.“

Bručící Goddert opět odspěchal, zatímco Richmodis přicházela s plnou náručí hadrů. Jacopa si nikdo nevšímal.

„Nemůžu nějak pomoct?“ zeptal se nesměle.

Jaspar vzhlédl.

„Zahrajte něco na flétnu,“ navrhl.

Jacop udiveně vytřeštil oči. „Cože mám?“

„Zahrajte na flétnu, mluvím snad řečí Babylonu? Hrajte, dokud ho neobvážeme.“

Kuno zasupěl a vzepjal se.

„A vy držte zobák,“ obrátil se Jaspar ke zraněnému. „Později si můžeme promluvit. Godderte, ten nůž. Richmodis, tenhle hadr namočit v octě. Jacope, co je? Vy snad nemáte flétnu? Myslel jsem, že na vás tyhle věcičky visí jak opice na stromě. Tak tedy do toho. Chci muziku, když už musím v tuhle dobu pracovat.“

Jacopovy prsty zajely pod kabát. Myslel teď na všechno možné, jen ne na flétnu. Ale dosud byla na svém místě, přečkala rybí trh i tu pekelnou jízdu pod povozem. Vytáhl ji a bezradně jí otáčel sem a tam.

Vtom zvedla Richmodis hlavu a podívala se na něho. Usmála se.

Byl to ten její lehoučký, teplý úsměv.

Jacop spustil tu nejveselejší písničku, jakou znal. A zatímco Jaspar zbavoval Kuna oděvu a spolu s Richmodis ho omýval, zatímco Goddert poslušně nosil vodu a ždímal hadry, Jacopova melodie jako by pomalu prohřívala prostor. Z každého jeho stříbřitého tónu proudil klid a síla, s každým flažoletem a arpeggiem se od nich přízraky strachu vzdalovaly. Tváře naslouchajících se uvolňovaly a Jacop cítil takovou radost ze hry, jakou už dlouho nezažil. Jeho flétna se stávala zbraní proti bázni, neboť v této bezvýchodné situaci zazněla tak, jako by měla důvod k oslavě, vysmívala se nebezpečí posměšnými trylky, kouzlem svých tónů zaháněla hrůzu, vzdouvala se ve stále nových třpytivých kaskádách, vyprávěla o hvězdných oblohách a perlivém dešti meteoritů, o cizích městech s minarety a štíhlými věžemi, vykládanými jaspisem, jásala a podněcovala fantazii k celým příběhům, jaké mu kdysi vyprávěl starý Bram, k
terý možná nikdy žádným křižákem nebyl, zato však uměl vykouzlit radost. Jacop svou hudbou přinášel zpět cosi z životní síly, kterou zdánlivě ztratili v bouři, zklidňoval vlny zmatku a osvěžoval jejich ztýraného ducha, až jim krev v žilách opět žhnula a Goddert se náhle hlasitě a radostně rozesmál.

Jacop flétnu provinile oddálil od rtů. Nálada opět poněkud opadla, ale ledový chlad a beznaděj byly definitivně tytam.

Jaspar si umyl ruce a zatvářil se spokojeně.

„Tak. Kuno teď spí. Rád bych si trochu svlažil jazyk. Co říkáš, Godderte, nedáme si…“ Jasparův pohled doputoval k Richmodis a pak k Jacopovi. „Co říkáte, nedáme si?“

„Dáme!“

Naplnili poháry, přešli do přední světnice a navzájem si pověděli, co se předtím zběhlo. Jaspar předstíral, že je na mluvení příliš vyčerpaný, a nechal na Jacopovi, aby ostatním vše vylíčil. Jacop ovšem pochopil, proč to fyzikus dělá: Jaspar nejspíš vycítil, že si Jacop připadá odstrčený a sám, proto se k němu choval jako k dobrému příteli.

Pak chvíli mlčky seděli a každý se obíral vlastními myšlenkami.

„Neoddávejme se žádným iluzím,“ promluvil konečně Jaspar. „Naše situace je horší než kdykoliv předtím.“

„Proč?“ zeptal se udiveně Goddert. „Richmodis je zase tady a chudáka Rolofa už stejně nemůže nikdo oživit. Byla to vůle boží.“

„Přestaň už s tou boží vůlí,“ soptil Jaspar. „Připadá mi dost divné, že vším by měl být vinen pořád jenom Bůh.“

„Jaspar má pravdu,“ přidal se Jacop. „Pokud ten chlap, co Richmodis zajal, a zcela určitě je to ten samej, kterýho jsem viděl v chrámu, pokud zjistí, že mu utekla, bude nás hledat. Teď už nemá nic, čím by nás mohl vydírat. Všechno je jako předtím, takže nás musí zabít, jestli chce zabránit tomu, abysme promluvili. Dřív nebo pozdějc…“

„Dříve či později se objeví tady,“ doplnil Jaspar.

„Ale vždyť on náš dům vůbec nezná,“ namítl Goddert třesoucím se hlasem.

„Dozvěděl se i o mém domě, i když jsem mu neposlal písemné pozvání s popisem cesty. Kromě toho mluvil s Rolofem a z toho se dá leccos snadno vymáčknout.“

„Dalo vymáčknout,“ tiše ho opravila Richmodis.

„To bylo hloupé!“ Jaspar se zatvářil provinile. „Jsem to ale osel! Mimochodem, měl bych se teď vlastně vrátit a s tím nebožákem něco udělat. Nakonec ještě mou hospodyni napadne, že by se mohla uzdravit, a bude chtít u mě v domě poklidit. Už ji slyším, jak pronikavě vřeští na celou Severinskou ulici, jak ten její vřískot proniká do sousedních domů. Ještě se pak bude říkat, že Jaspar Rodenkirchen svého podomka začaroval. Bůh ví, co si tyhle ženské všechno nevyfantazírují.“

„No tak už se rychle zvedej,“ pobídl ho Goddert.

„Nemůžu, pitomče.“

„Cha! Jseš zbabělec. Tak tedy půjdu já.“ Pořádně se napil a udeřil pěstí do stolu. Jaspar ho pozoroval se smíšeným pocitem shovívavosti i nechápavosti.

„Co tam chceš dělat? Copak myslíš pořád jen žaludkem? Kde asi bude vrah hledat nejdřív, co myslíš? Musel by nás sice považovat za úplné idioty, kdyby předpokládal, že jsme se sešli právě u mne, ale já mu neudělám to potěšení, abych byl jedním z těch idiotů.“ Krátce se zamyslel. „Jako první nejspíš navštíví Kunův dům. Jestli Daniel všechno pověděl, je Kunův život stejně ohrožen jako náš. Asi budeme muset chtě nechtě zůstat tady, jinak bych navrhl, abychom se schovali v mém kostele. Jen se obávám, že by Kuno cestu tam nevydržel.“

„Mohli bychom ho odnést,“ navrhl Jacop.

„Ani pak ne.“

„Stejně by to nemělo smysl,“ soudila Richmodis. „Pokud znal tvůj dům, zná i tvůj kostel.“

„To lze předpokládat. Nemáš v domě nějakou zbraň, Godderte?“

Goddert sebou bezděky trhl. „Snad nechceš bojovat?“ zeptal se zděšeně.

„Já nechci, ale možná budu muset. Nebo musí Jacop a Richmodis. Anebo…“ Jaspar se zašklebil. „Ty! Kdo je tedy ten zbabělec?“

„Jenže já mám jen běžnou výbavu,“ odpověděl Goddert. „Brnění a dvě kopí.“

„Meč nemáš?“

„Ale ano,“ řekla Richmodis. „Jeden máme. Leží ve skříňce pod oknem, co slouží jako lavice. Vzali jsme ho Danielovi.“

„Vida, aspoň něco.“

„To přece vůbec nic není! Jak se chceš tak obrovitýmu protivníkovi ubránit?“ zeptal se skepticky Goddert.

„Copak se Richmodis taky nebránila?“ namítl hněvivě Jacop.

Jaspar se zazubil. „Tak vidíš, Godderte, jen se podívej, jak pěkně Lišák zaštěkal! Co všechno chceš vlastně dát všanc, aby sis zachránil svůj vypasený život? Máš snad mozek obarvený namodro, že jsi zapomněl, jak se bojuje? I sám Abélard uměl zacházet s mečem, a byl to duchovní.“

„Abélard byl dobrodruh. Duchovním se stal, až když mu to jeho dobrodružství ušmikli.“

„Ano, připravili ho o mužství, jen se směj! Co ty víš? Fuj, ten tlustý Goddert je ale malomyslný! Obrovitý protivník, to si mohl říct David, když se Filištínští utábořili u Efesdammímu. Goliáš byl vysoký šest loktů a jednu stopu, na hlavě měl bronzovou přilbu a na sobě bronzové brnění, které vážilo pět tisíc šekelů, a co David? Ten zbraně neměl, jen pár šutrů a prak.“

„To byl boj muže proti muži,“ namítl Goddert. „A všechno bylo všem jasný. Ve válce, kterou vedli Filištínští, nebyla žádná tajemství. David svého protivníka znal, kdežto my bojujeme proti stínu, je to fantom, za kterej se schovávají mocipáni.“

„Inu, Godderte, časy se změnily. Ďábel si počíná rafinovaně.“ Jaspar si masíroval kořen nosu. „Jenže náš protivník neví, kdo všechno na něj čeká, kdyby nás skutečně vypátral. Jacopa a mě ztratil z očí. Beztoho bude hledat nejdřív Kuna. Ten je zřejmě jediný, který skutečně něco ví, a nejspíš je taky připraven všechno prozradit. Pokud se ovšem ještě někdy probudí,“ dodal tlumeně.

„Godderte,“ řekl po chvíli energicky a vstal. „Měl bys to tady obejít a domek zavřít. Dohlédni, aby se ten satan nemohl nějak dostat dovnitř. Zavři dveře na závoru a zataras všechno, jako bys chtěl hřebíky zatlouct celý svět, a pak si může klidně přijít!“

Richmodis si podepřela hlavu do dlaní a skepticky se na něho podívala.

„Já jsem viděla jeho oči,“ řekla.

Jaspar svraštil čelo. „Hm. A co ti řekly?“

„Že pro něj nejsou zavřený žádný dveře.“ Na chvíli se odmlčela. „Až na jedny.“

„Které dveře to jsou?“

„Ty, co jsou v něm.“

Rýnská ulička

„Náš plán ztroskotal,“ prohlásil Johann velmi energicky. „Vzdejme to.“

„Ne!“ odsekl Mathias ostře.

Tak to šlo již hezkou chvíli, pořád dokola. Poté co se vrátil Daniel, zraněný a sotva se držící na nohou, svolali bleskově poradu. Tu noc by stejně nikdo z nich nemohl spát. Rozhodli se tedy, že se sejdou v Rýnské, nahoře v prvním poschodí, kde všechno začalo. Chyběla pouze Blithildis. I když to bylo z Plstnického příkopu do Rýnské jen kousek, odmítla, aby ji tam v židli donesli. Nebyla to ani tak bouřka, která ji odradila, jako spíš okolnost, že celý ten rozruch nechápala. Ona nepochybovala, že půjde všechno tak, jak naplánovali.

Johann však mezitím pochyboval o to víc.

„Ta věc se nám vymkla z rukou,“ souhlasil Theoderich. „Když jsem slyšel, že máme rukojmí, na chvíli jsem si říkal, že Urquhart má opět všechno pod kontrolou. Teď se kamsi řítíme bez kormidla.“

„Ničeho jsme nedosáhli, vůbec ničeho!“ pochmurně shrnul situaci Heinrich z Mohuče.

Mathias vyskočil. „Ale vždyť to není pravda! Já tomu prostě nemůžu uvěřit. To chcete teď, krátce před cílem, stáhnout ocas a zalézt? Vždyť jsme to už skoro dokázali!“

„A co velkolepého jsme podle tvého názoru dokázali?“ zeptal se Johann ironicky.

„My přece…“

„Zbavili jsme se Gerharda Morarta,“ řekl Theoderich. „To je taky všechno. Zbytek se nezdařil. Bylo by líp, kdyby Urquhart nechal toho zrzka na pokoji.“

„Kdyby ho nechal, věděla by to teď půlka Kolína.“ Mathias začal rozčileně přecházet sem a tam.

„Tomu pobudovi by přece nikdo neuvěřil.“

„Jenže to není pravda. Vždyť ani nevíme, co mu Gerhard pošeptal. Neměli jsme na vybranou.“

„Jestli budu počítat špatně, opravte mě,“ ozval se Johann rozvážně. „Ale s tím Lišákem, děkanem a jeho neteří jsou to už nejméně tři lidi, kteří pro nás mohou být nebezpeční. A k tomu je třeba ještě přičíst všechny další, které neznáme, na to nezapomeňte. Každý z nich měl a má spoustu příležitostí to roztrušovat dál. Pak by tu byl taky ten Bodo Schuif, jemuž děkan už nasadil brouka do hlavy…“

„Bodo je hlupák,“ poznamenal Theoderich.

„Rozhodně ale není takový hlupák, aby to pustil z hlavy jako blábol ochlasty v kutně. Takže co teď, máme snad oddělat taky Boda?“

„Pokud to nepůjde jinak,“ odpověděl Mathias.

„Jenže to nám k ničemu nebude. Mathiasi, teď už je moc pozdě lidi umlčovat! Vzdejme to. Běž za Urquhartem a řekni mu, ať vypadne z města. Všechno ostatní při troše štěstí odvane čas. Že jsme za těmi vraždami my, to zatím ještě nikdo neví. Nám nic nedokážou a bez Urquharta tu žádný vrah není. Vzdejme se svého záměru, dokud je čas.“

„Vzdát se, to tak!“ soptil Mathias. „Tohle slyším pořád. Jaký to má ještě teď smysl? To si vážně myslíš, že se něco změní? Gerhardovu smrt nemůžeš zrušit, jenže právě tady je riziko, můžou nám dokázat, že jsme k ní dali podnět. Tvé šlechetnosti všechna čest, jenže ve srovnání s tím, co jsme už napáchali, je to, co se stane zítra, naprosto bezvýznamné.“

„Tady vůbec nejde o nějakou šlechetnost, jen se snažím zabránit tomu nejhoršímu.“

„To nejhorší se už dávno stalo. Můžeš všechno odtroubit, ale přesto nemůžeš zabránit tomu, že se pár pitomců rozběhne po Kolíně a bude tvrdit, že Gerharda zamordovali patricijové.“

Johann se chystal promluvit, ale pak jen zvolna vydechl a zavrtěl hlavou.

„Souhlasím s tebou,“ ujistil ho Mathias. „Nesmí to dojít až k tomu, že bychom vyvolali krvavou lázeň. Jenže my jsme už zašli příliš daleko. Existoval bod, kdy jsme se mohli ještě vrátit, ale ten jsme už překročili.“

„Gerhardem.“

„Přesně. Gerhardem. Gerhard je po smrti. Existuje jeden svědek. Pravda, něco nešlo tak, jak jsme si naplánovali, ale kdybychom toho teď nechali, bylo všechno zbytečné. Ti lidé by zbytečně zemřeli. A taky Gerhard by zemřel zbytečně.“

Johann mlčel.

Mathias si opět sedl a rozhlédl se po ostatních. „Myslím, že jednu šanci ještě máme. Podaří-li se nám dokázat, že ten zrzek je zloděj a lhář, neuvěří mu ani ti, kterým to vyžvanil. V téhle chvíli existuje pouze jeden, kdo pro nás může být skutečně nebezpečný.“

„Kuno,“ zahuhlal Daniel.

Otočily se k němu všechny tváře.

„Ty drž hubu,“ zavrčel Johann. „Tys toho napáchal už dost.“

Daniel se předklonil. Vypadal strašně. Tvář měl opuchlou a místy zbarvenou do modročerna. Jeho nos ztratil jakýkoliv tvar, v očích mu však jiskřila stále stejná nenávist.

„Já vím, co jsem napáchal,“ řekl klidně. „Přesto. Půjde-li Mathias za Urquhartem, měl by mu důrazně nakázat, aby vyřídil Kuna.“

„My nebudeme obětovat někoho dalšího jen proto, že by se to tobě hodilo,“ vykřikl Johann. „Už bylo dost…“

„Ale ano, přesně to uděláme!“ vpadl mu do řeči Mathias. „Tentokrát s Danielem výjimečně souhlasím. Jestliže se Kuno rozhodl vypovídat proti nám, máme skutečně problém, a zatraceně velký.“

„Proč by měl Kuno zajít tak daleko?“ ozval se Heinrich.

Daniel se hystericky rozesmál. „Proč? Protože jsem ho málem zabil, proto!“

„Dokud tomuto spolku předsedám…,“ ozval se Johann.

Mathias vyjel. „Jenže ty mu už nepředsedáš.“

„Tak? A kdo to říká?“

„Já. Pokud jsme vůbec někomu povinováni, pak tvé matce Blithildis.“

„Jako by to pro tebe něco znamenalo. Kladu si otázku, jestli jsi vůbec kdy věřil ve společný cíl. Ty to přece neděláš pro mou matku, nevykládej tady pohádky, a tím méně pro naše vyhnance a uvězněné. Všechno, cos kdy dokázal, sloužilo jedině tobě a tvým obchodním bilancím.“

„A komu slouží tvůj náhlý ústup, tvé směšné skrupule?“

Heinrich z Mohuče vstal. „Já odcházím. Stejně k žádnému výsledku nedojdeme.“

„Ne, zůstanete!“ osopil se na něho Mathias.

„Jak můžete…“

„Posaďte se!“

Zavládlo nepříjemné ticho. Heinrich zíral vztekle na Mathiase, pak sklonil hlavu a opět se posadil na polštář protkaný zlatem.

Mathias chvíli čekal, ale nikdo nepronesl jediné slovo. Poté přešel k druhému konci stolu a opřel se o jeho desku kotníky rukou. Johanna přitom nespouštěl z očí.

„To, co děláme, je správné,“ prohlásil důrazně. „Nepřeji si žádnou hádku. Odpusť mi, Johanne, že jsem vynechal nezbytná vyjádření úcty. Jsme v obtížné situaci a já docela chápu, když se někteří z nás domnívají, že zátěž posledních dnů už nemohou déle snášet. Domnívám se však, že jsme všichni společně prošli příliš dlouhou cestu, než abychom to teď vzdali. Zapřísahám vás naposled, abyste stáli za naším plánem a ještě naposled mi dali důvěru. Zapřísahám vás! Zítra propukneme v jásot, naši nepřátelé budou běsnit a nikdo už ani nevzdechne po několika chvastounech, kteří tvrdí, že někdo Gerharda srazil do hlubin. Zítra vznikne nový svět. Navíc vám slibuju, že se Kunovi nic nestane, Urquhartovi řeknu, aby ho pouze uklidil, než bude po všem. Přísahám vám při Bohu, že již nikdo nebude muset zemřít. Věřte mi! Věř v naši věc, Johanne, prosím tě. Bude to náš triumf! Budeme triumf ovat!“

Johann si přejel hřbetem ruky přes oči a znaveně se opřel v židli.

„Co myslíš, kam utekl Kuno s tou ženou?“ zeptal se unaveně.

„To nevím. Možná k němu, možná do děkanova domu. Anebo k ní.“

„Kde bydlí?“

„Zjistím to.“

„Teď? Vždyť je hluboká noc. A Urquhart tě čeká.“

Mathias se pousmál. „Už jsem zjistil docela jiné věci za mnohem kratší dobu.“

Moc

Goddert seděl u krbu, bradu skleslou na hrudi, a tiše chrápal. Vedle něho spočíval Danielův meč. Na lavici mezi přední a zadní světnicí ležel v hlubokém bezvědomí Kuno. Opatrně ho tam donesli, protože to bylo nejteplejší místo v domě. Jasparovi se sice podařilo zastavit krvácení, ale jinak byl mladý patricij zle zřízen.

Hřáli si ruce nad plamenem a čekali, až se zase probere k životu a prozradí jim, proč se svět od pádu Gerharda Morarta tak hrůzně změnil.

Venku lomcoval vítr okenicemi s neutuchající prudkostí.

„Přežije?“ zeptal se po chvíli Jacop.

„Hm,“ reagoval Jaspar.

Jacop zvedl hlavu. „Co to vaše hm znamená?“

„Ztratil hodně krve, ale rány mu už nekrvácejí a zřejmě nebyly poškozeny žádné důležité orgány, protože to by byl už dávno po smrti. Teď dostal horečku. Můžeme tedy jen čekat.“

„Doufám, že se probudí,“ povzdechla si Richmodis. „On zná pravdu.“

„Na to se nespoléhej. Na to, co se ještě stane, musíme přijít sami.“ Jaspar si přejel dlaní po pleši. „Já si jen kladu otázku, kdo všechno ještě je do téhle věci zapleten.“

Goddert ze spaní zachrčel a několikrát mlaskl.

„Satan,“ usoudila Richmodis.

„Naprosto ti chybí fantazie,“ pokáral ji Jaspar. „Nechť tě laskavě napadne něco, co nám pomůže. Satan vězí za každým svinstvem, to není nic nového.“

„Ne, tak jsem to nemyslela. Dneska ve skladu jsem tomu cizinci stála tváří v tvář, ten satan je spíš v něm, bylo to zvláštní. Vyvolal ve mně strach, ale současně jsem měla pocit zvláštní silné blízkosti, jako by stačila pouhá maličkost a on by se z gruntu změnil, stal by se z něho opak. A já měla zčistajasna nutkání…“

„Opravdu? A k čemu?“ naléhal Jaspar netrpělivě.

„Radši ne. Nakonec ze mě ještě budeš vymítat ďábla.“

„Pociťovala jsi nutkání dotknout se ho.“

Podívala se na něho překvapeně a zrudla.

„No dobrá,“ řekl Jaspar. „Kristus a Antikrist, to je jedno a totéž. Víš, čím ďábel fascinuje? Svou tragikou. Ďábel je padlý anděl. Podívej se na Kuna, ten se zřejmě rozhodl ujít peklu a stát se opět andělem. Jde to tedy taky obráceně. A to mi dává naději. Naši nepřátelé totiž nestojí jen proti nám, ale zřejmě taky proti sobě navzájem.“

„Jenže je velkej rozdíl, jestli člověk bojuje proti lidem nebo proti ďáblovi,“ podotkl Jacop. „A já už bych nedal krk za to, koho či co jsem na tom lešení viděl. Říkal jsem, že to mohl bejt člověk, ale jak mě tak snadno dohonil, bylo to na člověka až nějak moc rychle. Skočil dolů jako kočka, a to, co se za ním táhlo, to byl možná ohon.“

„Tak už toho nechte!“ zasáhl rozzlobený Jaspar. „Plácáte tu stejné nesmysly jako všichni lehkověrní lidé, kteří hned valí oči, když slyší něco jako casisa, hasisa, mesisa medantor. Kruci, to chcete být tupí jako sedláci, kteří věří různým pověrám? A měl ohon, Richmodis?“

„Ne, ale vlasy mu visely až k pasu. To byl ten ohon.“

„No jistě.“

„Satan byl totiž v jeho pohledu!“

„Zase už žvásty zabedněnců!“ zanaříkal Jaspar. „Co se to s tebou najednou stalo, jak často jsi mě poslouchala, když jsem se snažil nalít trochu rozumu do hlavy tvému otci. To ses přitom sama v ničem nepoučila?“

„Ale, prosím tě, kdybys mě aspoň nechal domluvit…“

„A co vy, Jacope, vy bezbožný žebráku? Staral jste se vůbec kdy o víru, o nebe a peklo? Vždyť neumíte ani jednu modlitbu! Co vás to s tím satanem najednou raflo? Vy skutečně věříte, že jste ho tam nahoře viděl? Nebo tomu chcete jen věřit, protože je to tak hezky jednoduché?“

Jacop a Richmodis se na sebe podívali. Ona nejistě pokrčila rameny.

Ono je skutečně jednoduché dávat všechno za vinu ďáblovi, říkal si Jacop. Já vlastně nevěřím, že tam na lešení stál ďábel. Proč jsem to tedy říkal?

„Kromě toho,“ pokračoval Jaspar již poněkud mírněji, když viděl, že se jeho slova neminula účinkem, „víme přinejmenším o čtyřech patricijích, kteří v té zlé hře mají nepochybně prsty. To mi ani trochu nepřipadá ďábelské, spíš to vypadá jako dohodnutá intrika.“

Vstal a začal chodit po místnosti. Chřípí se mu jen chvělo. „Musíme přijít na to, co mají za lubem. Najít jejich slabé místo.“

Richmodis pomalu přikývla. „Kuno mluvil s Danielem o nějakým spolku, co se rozpadl, ale nevím, co tím myslel. Vypadalo to, jako by zpočátku byli oba na stejný straně, ale později se rozkmotřili.“

Jaspar se zastavil.

„No prosím! Je to přesně tak, jak jsem říkal!“

„Ale smysl jeho slov jsem jaksi nepochopila.“

„Já možná ano! Uvažuj.“

„Nevím. Všechno to šlo moc rychle. Měla jsem jen příšernej strach. Mám dojem, že jsem se modlila, ale netroufala jsem si ani hlesnout, zatímco Kuno neustále do Daniela hučel.“

„Co říkal?“

„Cosi o společnejch cílech a vyšší pravdě, něco v tom smyslu. A že… že prej na sebe vzali vinu.“

„Jakou vinu?“

„Někoho prej obětovali… Kunova jedinýho přítele…“

„Gerharda!“ vykřikl Jaspar vítězoslavně. „Já to věděl. Gerhard znal jejich tajemství, a proto musel zemřít. Kuno se jich proto zřekl a přešel na druhou stranu. Já to věděl. Já to věděl!“

„Počkej!“ Richmodina tvář se vyjasnila. „Ještě něco! Kuno připomněl Danielovi jeho minulost, kdy si počínal spravedlivě.“ Sešpulila ústa. „Ale je to zvláštní. Sotva si dovedu představit, že by ten hajzl vůbec kdy dokázal prosazovat nějakou spravedlnost.“

„Tu on taky neprosazoval,“ zabručel Jaspar. „Daniel patřil mezi konšely k nejmladším, byl to úplatný tlučhuba, samé peníze, ale bez inteligence. Od Kuna to byl trik, chtěl Daniela trochu uklidnit. Jenže se nepodařil.“ Zarazil se a bouchl se do čela. „A Daniel je syn Johanna Overstolze! Můj ty bože! Pokud je do toho zapleten i on, máme proti sobě skoro celý klan Overstolzů. Spolek Overstolzů s Koneovými. Ale co to má znamenat? Patricijské povstání?“

„Proč by měli patricijové plánovat povstání?“ nechápal Jacop.

„Dostatečný důvod by měli.“

„Ale proč?“

„Aby se jim vrátila bývalá moc o všem rozhodovat.“

Jacop se podíval na Kuna. Zdálo se mu to, anebo se zraněný opravdu pohnul?

„Jaspare,“ ozval se poněkud zoufale, „to nemá smysl, na mě je to zkrátka moc. Já nerozumím ani politice, ani mocenskejm kšeftům. Vím houby o patricijích, nevím vůbec nic. Jak se mám bránit něčemu, čemu nerozumím?“

„Ale vždyť v tomhle městě žijete,“ podotkl Jaspar. Neznělo to jako výčitka, spíš jako údiv.

„Jo, ale teprve pár měsíců. Byl jsem moc dlouho pryč. A když jsem se pak vrátil, bylo mi fuk, co se v Kolíně děje, chtěl jsem jen žít.“

„Zajímal jste se vůbec někdy o něco?“ vmísila se do rozhovoru Richmodis.

Její poznámka se ho dotkla.

„Možná,“ odpověděl chladně.

Jaspar přistoupil blíž a před Jacopem si dřepl.

„Mýlím se snad, nebo je pravda, že před něčím prcháte?“

„To přece víte.“

„Ne, to nevím. Mám na mysli něco, čemu nemůžete uniknout. Pořád jen zavíráte oči, abyste se něčemu nemusel postavit, o něco se zajímat, nestaráte se jaksepatří dokonce ani o tu svou flétnu, třebaže hrajete výborně. Tady přece něco není v pořádku.“

Jacop se na něho podíval. Dlaně ho pálily. Zjistil, že si do nich zaťal nehty, a pokusil se trochu usmát.

„Blahoslavení chudí duchem, tak je to, ne?“

„Nikoli u Abélarda.“

„Jděte mi k šípku s tím svým Abélardem!“

„Ale Lišáčku!“

„Proč by měli patricijové chystat povstání?“

„Odvádíte řeč jinam.“

„Jo, odvádím,“ vyjel Jacop na Jaspara. „A jestli, tak je to jen a jedině moje věc! Řekl jste, že musíme zaútočit, tak mě trochu poučte, jestli se vám to podaří.“

„Ale ano, podaří. Ty nejelementárnější věci mohou s ohledem na vaši vůli se učit klidně zabrat celý lidský život, a ani pak bych nedal ruku do ohně za to, že jste je pochopil.“

„Jaspare,“ namítl Jacop tiše. „Než jsem potkal vás, určitě jsem byl hloupý, ale nepřipadal jsem si tak.“

„Ach tak.“ Jaspar se podrbal na zátylku. „Pán se lituje. Být hloupý je určitě jednodušší.“

„Tohle se mi nechce poslouchat.“

„Vám se nechce poslouchat vůbec nic! Vy toho totiž nejste schopen. Vždycky dáváte přednost pohodlné cestě. Jakmile něco začne být nepříjemné, prásknete do bot. Vy se nechcete v ničem poučit, nechcete se nic dozvědět, ani teď ne.“

„Chci pravdu.“

„Pravdu byste ani nedokázal unést!“

Jacop dýchal zhluboka a snažil se uklidnit. Nejraději by Jaspara praštil mezi ty jeho posměšné oči. Pak náhle ucítil ve vlasech Richmodinu ruku. Drbala ho jako psa. „Nechte toho!“ zabručel.

„Jacope.“

Snažil se její ruku setřást.

„Jacope, když se rozzlobíš, vlasy ti ještě víc zrudnou. Víš to vůbec?“

Mlčel a upřeně zíral do plamenů.

„A naježí se ti jako bodliny ježkovi,“ zažertovala. „Ne, spíš jako kohoutovi peří. Malýmu vzteklýmu kohoutkovi.“

Cítil, že z něho vztek vyprchává, a kousl se do rtu. Byl nešťastný, ale jeho neštěstí nijak nesouviselo s tím vším, co se událo v posledních dnech. „Já jsem Lišák,“ řekl unaveně.

„A každej lišák má za ušima,“ usmála se Richmodis. „To já jsem jen hloupá husa. Jenže taková, která Lišákovi drbe kožich, takže pozor.“

Jaspar se opět odklidil k ohni. Jacop měl dojem, že se fyzikus zlobí a současně se i baví. V odlesku plamenů mu tvář doslova plála. Zajel pohrabáčem mezi polena, až jiskry s praskotem jen sršely.

„Tak dobře,“ povzdechl si Jacop. „Nic nevím o císaři ani o papeži a taky nemám páru, k čemu je tu arcibiskup, a tak dál, a tak dál. Spokojenej?“

„Ne,“ řekl Jaspar do plamenů. „Na to jste toho napovídal až příliš. Vy víte leccos. Dovedete se rozpomenout na udivující podrobnosti. Až do dne, kdy jste utekl z domova.“ Otočil hlavu a usmál se. „Ale nic si z toho nedělejte, Lišáčku. V téhle chvíli toho stejně moc nenaděláme, takže vás trochu seznámím s historií a budu doufat, že se ta vaše prázdná lebka chce naplnit a překypovat moudrostí. Máte zájem?“

„To určitě,“ povzdechl si Jacop.

„Dobře. Všechno vyplývá z otázky, kdo má slovo. Po zhroucení římského impéria se říše rozpadla. Po dlouhých bojích a časech nejtemnějšího zmatku byla opět sjednocena pod duchovní vládou papeže a pozemskou, světskou vládou císařů a králů, gaudium et laetitia et cetera, ti však byli tak obrovskou říší přetíženi, protože pontifex ve skutečnosti vládne jen Vatikánu. V důsledku toho tedy ti, jimž tak trochu z legrace říkám sekulární klérus, ať mi Pán mou samolibost odpustí, tedy podkrál a podpapež v jedné osobě, správce a vládce vždy jednoho vymezeného území, arcibiskupové, podléhají jak moci světské, tak i církevní. Teď ale již tkví v povaze věci, že si ti mocipáni neustále šli po krku. Papež by chtěl říši změnit v církevní stát a všechno podřídit duchovní autoritě. Císař se zase ze své strany dovolává toho, že rovněž zastupuje boží věc, jak taky jinak, vždyť Bůh je nejnezpochybni
telnější ze všech autorit!, a upírá papeži jakoukoli politickou i územní rozhodovací moc. Každý z nich se pokouší omezit kompetence toho druhého a ve vlastním zájmu ho oslabit, a proto nejsou křížové výpravy exempli causa žádnou zbožnou záležitostí, nýbrž válkou mezi světskou a duchovní mocí, vedenou týmž vojskem. Spojují se proti společnému nepříteli, ale nakonec vyhrává ten, v jehož prospěch vítězství vychází, buď císař, nebo církev. Toto skutečné dilema však vyšlo najevo teprve tehdy, když císař a papež začali proti sobě otevřeně vystupovat. Arcibiskupové jakožto sluhové dvou pánů mohli ostatně těžko bojovat proti sobě samým. Museli se tedy obávat, že budou rozdrceni mezi mlýnskými kameny. Chápete?“

„Konrad z Hochstadenu,“ ozvala se Richmodis, „mi rozdrcenej zrovna nepřipadá.“

„Chytré dítě. Vidíš, přesně k tomu to směřuje. Arcibiskup potřeboval být mocnější. A to natolik, aby se mohl ve sporné situaci rozhodnout pro jednoho ze svých pánů a toho druhého klidně nechat na holičkách. S loajalitou to nemá mnoho společného. Arcibiskupové v podstatě kašlou na císaře i na papeže. Taky se nestarají o duchovní záležitosti, nýbrž o politiku, to je všechno. Ale jejich strategie jim vyšla. Během staletí se stali dostatečně mocní natolik, aby mohli fakt, že se k někomu přidali, prezentovat jako znamení přízně. Z toho však vzniklo nové dilema. Komu slouží město?“

„Arcibiskupovi?“

„Na jedné straně. Je to jeho zeměpán. Na straně druhé samozřejmě podléhá císaři, neboť město je přece součástí říše a občané jsou jeho poddanými.“

„Když se ale arcibiskup a papež spojej proti císaři,“ pokusil se Jacop o závěr, „staví se pak proti císaři i město, ať chce, nebo nechce.“

„No právě! Ať chce, nebo nechce! Aby mohli občané rozhodovat sami, museli tedy ze své strany usilovat o nezávislost na arcibiskupovi. On totiž bez nich a jejich peněz nemůže nic. Jestliže chce arcibiskup táhnout do války, bez ohledu na to, ve jménu koho chce zemi násilím dobýt, potřebuje plné truhly. Co tedy dělali arcibiskupové? Snažili se přetáhnout města na svou stranu. Usilovali o jejich přízeň. Rozdávali privilegia a slibovali modré z nebe. A v podstatě se jim tak podařilo podrobit města své neomezené nadvládě. Jedině v Kolíně to nevyšlo.“

„A proč právě tady ne?“

„Proč?“ Jaspar zvedl obočí. „Podívejte se kolem sebe. Jaké je to bohaté, vypasené město! Obchod vínem, textilní řemesla, umělecké zlatotepectví, zpracování kovů, zbraně! Zahraniční obchod až k nejzazším hranicím známého světa, centrum a cíl poutníků. Nikde jinde v celém křesťanském světě není místo, kde by nejvroucnější náboženské horování a chladné úsilí o zisk tvořily tak dokonalé spojenectví jako v Kolíně. Nejsme pouze centrem svatosti, ale současně i nejsilnější hospodářskou mocí v říši. Není tedy divu, že Kolíňané začali v jisté chvíli panství arcibiskupů zpochybňovat. Několikrát jim sice pomohli, ale jen tehdy, když arcibiskupské záměry vycházely vstříc zájmům města.“

„Přesto tomu nerozumím. Arcibiskup vládne lidem, kteří jeho vládu nechtějí. Jak je to tedy, vládne, nebo nevládne?“

„Inu.“ Jaspar se zaklonil a sepjal ruce za hlavou. „Tady byly vždycky potíže s uznáním císaře nebo papeže, pokud se město samo nepodílelo na jejich volbě. V roce 1198 jsme měli spor o trůn, ten vyhrál Otto IV. Proč ale? Protože kolínská vládnoucí vrstva podporovala jako Ottova volebního manažera Anglii, a tím vlastně rozhodla. A proč zase tohle? Aby získala výhody pro kolínské zájmy v obchodě s Anglií. Chápejte, tohle je Kolín, tohle jsou Kolíňané! Před nikým se nechtějí sklonit, chtějí vydělávat, a jejich podstatný zájem tedy spočívá v tom, aby se toho nenáviděného arcibiskupa, který je odírá a diktuje jim, prostě zbavili. Nikoli jako osoby, nýbrž jako instituce, aby bylo jasno. No dobře, ale co má taky arcibiskup dělat jiného než je odírat a diktovat jim? Když totiž nevládne, je zbytečný. To je kořen věčného sporu, a přitom bývaly časy, kdy Kolíňané mívali své arcibiskupy docela rádi.“

„Když ještě byli křesťanštější, co?“ posmívala se Richmodis.

„Pche! Kolíňané bývali vždycky zbožní, ale nikdy křesťanští. Jenže takoví jako Reinald z Dasselu, který před sto lety přinesl do Kolína ostatky svatých Tří králů, posílili nejen pozici arcibiskupa, ale také města. Přicházelo mnoho poutníků, vzniklo mnoho nových hospod a útulků, a to vše znamenalo i další příjmy. Kolínští vděčí za vysokou reputaci města právě politice arcibiskupů, a Reinaldův nástupce Philipp z Heinsbergu založil právě na této reputaci své bezpříkladné panování. Kupoval hrady, statky i práva, získal Vestfálsko a Engernsko poté, co byl svržen Jindřich Lev, v krátké době se stal jedním z nejmocnějších knížat celé říše a vše, co dělal, současně zvyšovalo i význam Kolína. Jenže poté, co se Kolínští dostali za pomoci arcibiskupů tak daleko, začali přemýšlet, jak by se jich mohli zbavit. Proto začali stavět hradby. Na jedné straně měli strach z Philippových nepřátel, neb
oť ten vedl neustále válku, a na straně druhé dobře věděli, že jednou dojde k ozbrojenému střetnutí i mezi městem a arcibiskupem.“

„Ale když byl Philipp tak mocnej,“ poznamenala Richmodis, „proč se nedokázal prosadit?“

„Protože jeho moc byla založena na penězích, jenže ty si vypůjčil od kolínských kupců. Což taky každý věděl. Císař by nikdy nedal své požehnání násilnému podrobení, měl totiž zájem na tom, aby první obchodní moc v jeho říši vzkvétala. Philipp by riskoval proces.“

„Mohl by přece přetáhnout na svou stranu papeže.“

„To nemělo žádné vyhlídky. Vždyť byl pořádně zadlužen i v Římě. Nemohl nic dělat, Kolín mezitím ve vší tichosti pracoval na své autonomii, a konečně to vyšlo! Císař dal Kolínským za pravdu! Na tom můžete velice pěkně vidět, čeho dosáhne hospodářská moc. Museli sice zaplatit jakousi pokutu, ale ve stavbě svých hradeb mohli pokračovat. Od té chvíle ztráceli arcibiskupové na vlivu čím dál víc. Byli to Bruno a Adolf, Engelbert, Heinrich z Müllenarcku, a když i ten nakonec zemřel, byl Kolín vlastně samostatný a stál před docela jinými problémy. Kdo totiž teď bude mít ve městě slovo.“

Jacop přemýšlel. „Řekl jste, že kdo má peníze, má i moc.“

„Punctum saliens est! Je to tak. Byli to v podstatě patricijové, kdo podporovali snahy o nezávislost, a za to teď kontrolují většinu obchodu i řemesel. Richerzeche, tj. „cech bohatých“, není nic jiného než zájmové sdružení patricijů s cílem prosazovat své zájmy, vy víte, že z řad richerů neboli boháčů pocházejí i oba purkmistři, ale možná nevíte, že až do nedávné doby musel být jeden z nich současně konšelem. A v jisté době to došlo tak daleko, že vůbec každý čekatel na místo konšela musel pocházet z urozené rodiny. Hned od počátku se patricijové pokoušeli proniknout do městských úřadů, aby obsadili všechny funkce. Konšelé, kteří byli původně zavázáni prosazovat objektivní spravedlnost, se tak stali loutkami v rukou richerů. Patriciát začal zavádět daně, z nichž byly financovány správní orgány, například purkmistři. Ti však mají na druhé straně povinnost konat službu…“

„Co je to služba?“

„Purkmistři zásobují po dobu výkonu svého úřadu všemožná sdružení naturáliemi i penězi, to je ta služba. Jinými slovy, patricijové nechávají daně kolovat jednotlivými úřady tak dlouho, dokud peníze neskončí v jejich kapse. Purkmistři dbají pochopitelně na to, aby vystupovali co možná nejokázaleji. V posledních letech pořádali opulentní slavnosti, jež byly oficiálně proklamovány jako opatření úřadů, nutná k jejich financování, jenže úřady, to byli opět patricijové, chápete! Přitom vznikaly purkmistrům pěkné díry v pokladně, protože z ní neustále brali víc, než se dalo, a tak tedy zvyšovali daně. Se zastupováním občanů to už nemá skoro nic společného. Urozené rody, jak se rády samy nazývají, dávaly čím dál zřetelněji najevo své pohrdání řemesly, vylučovaly řemeslníky ze všech funkcí, což jim ovšem nebránilo v tom, aby všem sahaly pořádně do kapes a nechaly se od řemeslnických cechů dokonce volit za mistry.“

„Ale proč to řemeslníci vůbec připustili?“

„To se musíte zeptat jinak. Proč se nechávají patricijové volit za cechovní mistry?“

„Aby řemeslo prosadili.“

„A taky politicky oslabili,“ zdůraznil Jaspar. „Za to slibovali řemeslníkům ochranu před arcibiskupskou soudní mocí, protože měli pod kontrolou příslušná místa, a to byl další krok k tomu, aby arcibiskupa zcela zbavili moci. Neuvěřitelné bahno vztahů a závislostí.“ Jaspar si povzdechl. „Dal bych za to krk, že se pro to v Kolíně jednou najde výstižný výraz. Taková tedy byla situace v době, kdy se arcibiskupem stal Konrad z Hochstadenu.“

„A on chce tu starou moc zpátky?“

Jaspar přisvědčil.

„Tomu rozumím,“ pronesl zamyšleně Jacop. Celá ta záležitost ho náhle začala neobyčejně zajímat. „Jenže teď je mezi konšely jen málo patricijů.“

„Jsou v podstatě svrženi.“

„Kým?“

Jaspar se na něho podíval.

„Dokážete to uhádnout?“

„Konradem?“

„Kým jiným? Konrad vsadil od samého začátku všechno na to, aby absolutní vládu arcibiskupů obnovil. Zpočátku si počínal jako beránek. Potvrdil Kolínským jejich privilegia, choval se kooperativně a chápavě. Zhruba do té doby, než se postavil proti císaři a v souladu s papežem podporoval volbu protikrále. Kolín byl však vždycky věrně oddán císaři, čemuž se nelze divit, protože ten mu zaručoval hospodářskou svobodu a stabilitu. Jenže Konrad, třebaže uznal právo Kolíňanů razit své mince, dal potom náhle do oběhu jednu vlastní, která neměla velkou hodnotu, ale nesla jeho podobiznu, mizera jeden ješitnej. Ale tím to ještě nekončilo, protože zcela neoprávněně zavedl nové celní hranice, čímž citelně zasáhl kvetoucí kolínský obchod. Kolín vznesl protest, ale Konrad si z toho moc nedělal, shromáždil vojsko a obléhal své vlastní město, jenže to už mělo solidní hradby. Nic nepomohlo. Nakonec se s městem dohodl
na smírčím soudu, jemuž předsedal náš neobyčejně učený a ctihodný doktor Albertus Magnus, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, a ten nedal Konradovi za pravdu ani v jednom bodu.“

„Malý smír,“ prohodila Richmodis.

„Skutečně malý smír! Konrad musel svá sporná opatření zrušit. Fraška! Potřeboval celých pět let, aby vyvolal nový spor, a to obviněním Kolínských, že mu ukládají o život…“

„A co?“ zeptal se Jacop. „Plánovali to?“

Jaspar se ušklíbl. „Kdo ví? Kleingedanckové před třemi lety údajně napadli jednoho jeho příbuzného a ke všemu ještě před jeho palácem, právě když tam soudil. Byl to soukromý spor, ale Konrad to prezentoval tak, jako by usilovali o život přímo jemu. Znovu došlo na loupení a pálení, až nakonec začali arcibiskupovi jeho lidé utíkat. Další válka, kterou patricijové vyhráli, další arcibiskupova porážka. Pak…“

„Richmodis,“ zašeptal Kuno.

Hlavy všech se obrátily k němu. Kuno se s námahou trochu nadzvedl. Tvář měl bílou jak křída.

Richmodis vyskočila a podepřela ho.

„Ať zůstane ležet!“ vykřikl Jaspar.

Goddert několikrát zamlaskal, odkašlal si a otevřel oči.

„Co se to děje?“ zeptal se ospale.

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni se shlukli kolem Kuna a Jaspar mu otíral pot z čela.

„Nerozčilujte se,“ říkal mu tiše. „Jste v bezpečí.“

Kuno zavrtěl hlavou.

„Nikdo není v bezpečí.“ Víčka se mu chvěla.

„Sem s vodou!“ nařídil Jaspar a poplácal Kuna po tvářích. „Nesmí se nám zase ztratit.“

„Spolek…,“ vydechl Kuno.

Richmodis spěšně přinesla kus hadru namočeného ve vodě a Jaspar jím Kunovi otřel obličej. Patricij se křečovitě rozkašlal, lapal po dechu a opět se položil.

„Povězte nám o tom spolku!“ naléhal Jaspar.

„Je už příliš pozdě.“

„Nemůže být pozdě, jestliže se nás pořád ještě pokoušíte zabít.“

„Já ne.“ Kunova hruď se zvedala a klesla, jako by nemohl popadnout dech. „Já jsem se zřekl. Chci, aby se spolek rozpadl. Je… je to špatně.“

„To jsou Gerhardova slova,“ vyhrkl Jacop.

„Je to špatně.“

„Kdo všechno k tomu spolku patří?“ znovu naléhal Jaspar.

Čekali. Chvíli to vypadalo, že Kuno opět usnul. Pak znovu chraplavě promluvil.

„Heinrich z Mohuče…“

„Ženatý se Sofií Overstolzovou,“ doplnil Jaspar. „Pořád ti Overstolzové.“

„Moji bratři, Bruno a Hermann.“

„Oba v exilu.“

„Johann a Daniel… a Mathias Overstolz… a… Theoderich…“

„Měli jsme tedy pravdu. Kdo ještě?“

„Nechte mě. Jsem unavený, já…“

„Kdo!“ křičel Jaspar. Popadl Kuna za ramena a začal jím třást. Kuno zasténal. Jacop rychle popadl Jaspara za zápěstí a odtrhl ho od zraněného.

„Odpusťte.“ Jaspar si přejel dlaní přes oči.

„Ta čarodějnice,“ sípal Kuno.

„Čarodějnice?“

„Blithildis. Čarodějnice. Slepá čarodějnice.“

Jaspar se nechápavě rozhlédl kolem sebe.

„Blithildis Overstolzová?“ šeptal skoro neslyšně. „Můj bože, a co vlastně máte v plánu?“

„To byl její nápad,“ vypravil ze sebe Kuno. Mluvení mu dělalo potíže. „Všechno to byl její nápad. Proklínám ten večer, kdy jsme seděli pohromadě, když jsme se sešli v Rýnské, chtěli jsme prostě jen slavit a dobře se najíst. Ach bože! Dejte mi vodu, mám žízeň, já mám… takovou… žízeň…“

Přinesli pohár a počkali, až se dost napije. Trvalo to dlouho.

„Uzavřeli jsme pár dobrých obchodů,“ pokračoval Kuno již pevnějším hlasem. „Overstolzové a rodina z Mohuče a…“

„Ano? A dál?“

„A taky já. Obchodní jednání s Angličany a Johann… on chtěl vlastně jen udělat radost Blithildě, říkal, že už dávno nebyla v žádné společnosti, že od té doby, co jí Bůh vzal zrak, sedí pořád jen ve své komůrce jako živá mrtvola. Já jsem požádal, jestli můžu přivést Gerharda, on… on byl můj jediný přítel. Seděli jsme tam, víno teklo proudem, a pak… pak najednou poslala Blithildis všechny sloužící pryč a začala mluvit. Byla plná nenávisti, smála se, křičela a plakala, očarovala nás a zamlžila nám smysly krvavými myšlenkami, to bylo to zlo, co nás jejími ústy svedlo k tomu, abychom z plna hrdla souhlasili, a… a Gerhard říkal…“

„Co, propánaboha? Říkal, že to je špatně, ne?“

Kuno zkřivil tvář, jako by chtěl plakat, ale nemohl.

„Byl tak smutný. Pokoušel se nám to vymluvit, ale my jsme ho zapřísahali, aby se k nám přidal. Johann prohlásil, že bude Gerhardův upřímný postoj respektovat, pokud slavnostně slíbí, že bude mlčet.“

„A Gerhard? Mohl by si tuhle přísahu dovolit?“

Kuno zoufale zavrtěl hlavou. „Nevěděl, co má dělat! Církvi vděčil za všechno, ale musel by zradit přátele, aby… zkrátka neměl na vybranou, chápete?“ Kuno se pevně chytil Jaspara a úpěnlivě se na něho podíval, jako by byl fyzikus schopen zvrátit běh času. „Cokoli by udělal, okamžitě by se to z jeho pohledu stalo zradou. Zabila ho jeho loajalita. Prosil jsem ostatní, aby mu důvěřovali, aniž jsem sám věděl, zda mu ještě můžeme věřit, vždyť přece o všem věděl. Jakému šílenství musela propadnout Blithildis, jestliže si namlouvala, že by mohla stavitele chrámu získat pro své plány!?“

„Pro jaké plány, Kuno?“ tázal se Jaspar bez dechu.

Ale Kuno ho zřejmě neslyšel.

Díval se mimo Jaspara. Pak se pustil Jasparova oděvu a klesl zpět.

„Nakonec jsme přivedli Urquharta,“ pokračoval Kuno šeptem. „Dali jsme dohromady peníze a přivedli do města toho satana.“

„Urquharta?“

„Satan přijde člověka draho.“ Kuno se ironicky ušklíbl. „Wilhelm z Jülichu nám doporučil jednoho, kterého zase doporučili jemu, takového, co vraždí za peníze. Nic jiného o něm nikdo nevěděl. Mysleli jsme si, že Urquhart je prostě nájemný vrah, jenže…“

„Kdo Gerharda zabil? Byl to Urquhart?“

Kuno přisvědčil.

„Urquhart. Ten povraždí všechno. Je to řezník, ďábel. Tu nevěstku z Berlichu, toho žebráka, oba mnichy…“

„Které mnichy?“

„Ty… své svědky.“

Jaspar se letmo podíval na Jacopa.

„Kuno,“ řekl, „co má Urquhart v úmyslu? A co celý ten spolek? Odpovězte, proboha, odpovězte!“

Jenže Kuno opět usnul.

Goddert se bezradně rozhlédl kolem sebe. „Mám ho…?“

„Ne,“ zasáhl Jaspar. „Nechme ho, ať si trochu odpočine. Potřebuje spánek, nedá se nic dělat.“

„Kolik je hodin?“ napadlo Richmodis.

„Nevím, krátce před půlnocí, řekl bych.“

„Je mi příšerná zima,“ postěžoval si Goddert.

„Z toho si nic nedělej,“ zavrčel Jaspar. „Dovedu si představit, že ti ještě dneska v noci bude zatraceně horko.“

Mathias

Johann ztratil sílu. Duch starých Overstolzů ho již opustil.

Mathias zápolil s bouřkou a s odporem krčil nos. Slabostí opovrhoval, ale opovrhoval také Johannem. Tenhle pach sentimentality, jak jen jej po celý život nenáviděl! Ta zatuchlina, člověk se jí nezbaví. Neustále někdo proti jeho plánům remcá. Je to hřích. Není to správné. Je to proti božím zákonům.

Člověku se z toho může udělat špatně.

Kličkoval uličkami kolem tržišť až k Markmanově ulici, která ústila přímo na Forum feni. Podle svého společenského postavení by sice měl jet na koni, jenže jezdec je příliš nápadný. Dokonce i za tohoto počasí chodily po městě noční hlídky. Bylo by nanejvýš nevhodné, aby ho někdo v téhle chvíli zahlédl.

Poslední dvě hodiny strávil tím, že shromažďoval všechno, co musí Urquhart vědět, aby s tou nepříjemnou záležitostí jednou provždy skoncoval. Mathias se neoddával iluzím. Umlčet všechny, kteří se dozvěděli o Gerhardově násilné smrti, nebylo možné, ale pokud by se to podařilo, tím líp. Nevěřil sice, že o tom Jacop Lišák a Jaspar Rodenkirchen příliš vykládali, jenže to byla pouhá spekulace. Především záleželo na tom, aby odstranili Kuna. Kdyby Kuno promluvil, mohl by on i jeho noví přátelé ještě před úsvitem všechno zkazit. Kunovi by uvěřila každá vysoce postavená osobnost v Kolíně, a taky by mohl počítat se shovívavostí soudců, kdyby se jim vydal. Nějaký užvaněný pobuda nebo opilý klerik naproti tomu pro Overstolze skutečné nebezpečí nepředstavuje.

Respektive nebezpečí pro mne, říkal si Mathias. Co je mi po ostatních? Ať udeří o Modrý kámen Koneovými a Mohučským nebo Danielem či Theoderichem.

Během několika hodin bude stejně po všem.

Až do té doby však platí, že je nutno vydržet ještě tuto noc. Urquhart musí znovu, již naposledy, zasáhnout, než to velké dílo, po němž Mathias prahne, dokoná. V zuřivém uspokojení myslel na to, že možná nejedná v Johannově smyslu, zato se však dočká Blithildina potlesku. Tu jedinou také skutečně obdivoval. Ona byla opravdová Overstolzová, skutečná síla a moc!, třebaže byla slepá a v křesle. Měla být jeho matkou, nikoli Johannovou.

Krátce si shrnul, co všechno se dozvěděl. Urquhartovým rukojmí byla jakási Richmodis z Weidenu. Žila spolu s otcem v Potoční ulici. Ten domek znal. Jaspar Rodenkirchen neměl jinak žádné příbuzné, jen jednoho podomka a kuchařku a jednu ženu, která docházela poklidit. Kde ta bydlí, nevěděl. Podomek byl po smrti. Je to malá skupinka ztracenců. Však on si je Urquhart najde.

Mathias náhle cítil, jak v něm narůstá jistota, že zvítězí. Rychle se rozhlédl kolem, zda za ním někdo nejde, a zmizel v jednom průchodu. Vešel do opuštěného obrovského vnitřního dvora. V tomto závětří bouře tolik nezuřila. Ve dne tady prodávali len a svíčky, ale teď bylo všude pusto. Před očima se mu vlnily jen husté clony deště.

Mžoural a vytíral si vodu z očí. Pak uviděl velký stín, jak se k němu v té nepohodě blíží.

„Očekával jsem vás dřív,“ řekl Urquhart. Jeho hlas zněl klidně jako vždy, ba téměř vlídně, ale přece jen s lehkým nádechem břitkosti.

„Přišel jsem, jak nejrychleji jsem mohl.“

„Samozřejmě.“

„Co jste mezitím pořídil?“

Urquhart mávl rukou. „U děkana jsem už byl, ale tam nikdo. Ten není padlý na hlavu.“

„Tak jděte za Kunem. Ne, počkejte, to je až poslední možnost, bydlí s ním příliš mnoho dalších lidí, ženy jeho bratrů a spousta čeledě.“

„Do domu Koneových bych vůbec nechodil. Náš malý Kuno uprchl s tou ženštinou. Daniel, ostatně pozoruhodný reprezentant vašeho urozeného rodu, byl tak laskav, že ho trochu pobodal.“ Urquhart se posměšně ušklíbl, zvrátil hlavu a nechal si deštěm omýt tvář. „Ženy jsou velice starostlivé, ty mají měkké srdce. A když najdou zraněného zajíce, vezmou si ho domů a vykurýrují ho.“

Mathias se také usmál. „Povím vám, kde je najdete. Udělejte, co můžete. Pro mě za mě je klidně oddělejte všechny.“

„Všechny? Už bych nedovedl říct, kdo ti všichni jsou. Vy snad ano?“

„Ne. Ale stačí, když vyřídíte jednoho.“

„Koho?“ zeptal se Urquhart tónem muže, který už dávno všechno ví.

Mathias si odplivl.

„Toho slabocha.“

Na Potoční

„A jak ten příběh končí?“ vyzvídal Jacop.

„To se dopoví rychle,“ poznamenal Jaspar.

Goddert je nevrle sledoval a přiložil pár polen, aby nevyhasl oheň. Praskot dřeva vyhnal ze vzduchu poslední vlhkost.

„Měli bysme spíš něco podniknout, než nad tím vším pořád jen špekulovat,“ zahuhlal.

„Něco podnikáme už tím, že filozofujeme o tom, co bylo kdysi,“ namítl Jaspar. „Teď známe spiklence a víme, že mají něco za lubem, jen netušíme, co to má být a kdy se to má udát. Odpověď musí vyplývat z nejbližší minulosti.“ Začal si masírovat kořen nosu. „Musí to nějak souviset s tím velkým smírem.“

„Já myslel s tím malým,“ ozval se Jacop.

„Ne, on byl totiž ještě jeden,“ vysvětlovala Richmodis. „Před dvěma lety, to když Konrad tvrdil, že mu Kolínští ukládali o život.“

„Konrad prohrál i tuhle válku,“ dodal Jaspar. „Z nouze uzavřel s patriciji mír. Arcibiskup však byl a zůstal nebezpečný. V té době dospěl rozkol mezi patriciátem a řemesly tak daleko, že neustále docházelo k ozbrojeným střetům. Kromě toho hrozila další občanská válka mezi patriciji samými, kteří se rozpadli do dvou táborů, Overstolzové se spřátelenými rody na straně jedné, na druhé pak Weiseové z Mlýnské uličky a od brány. Ve srovnání s Weiseovými jsou Overstolzové noví zbohatlíci, Weiseové představují nejstarší kupecký rod v Kolíně, přičemž se obě strany nikdy neměly zvlášť v lásce. Pokud však měly společného nepřítele, arcibiskupa, táhly jakžtakž za jeden provaz. Pak ale začali Weiseové proti stále vlivnějším Overstolzům hledat spojence a přidali se na Konradovu stranu.“

„Ne tak docela,“ poznamenal Goddert. „S důstojností se odebrali do městský rady.“

„Ba dokonce se podle toho i oblékali. Tomu ty říkáš důstojnost? Prodali se. A hloupě, jestli se ptáš, zda mám Konradovi vůbec důvěřovat.“

„Je to náš pán,“ vyjel Goddert. „Poddanejm nepřísluší zpochybňovat jeho autoritu, ještě tak možná jeho poněkud světský chápání věcí…“

„Mluvíš jako kněžour!“

„Zatímco ty kněžour jseš!“

„Já jsem děkan, ty zmoklá slepice. Ostatně, Weiseovým ta jejich zrada stejně nebyla k ničemu.“

„Jenže…“

„Nech mě domluvit. Důvěřovat Konradovi je totéž jako podat ruku vzteklému hafanovi. Každý ví, co se stalo anno domini 1225 v Neussu.“

„To se nikdy neprokázalo!“

„Co? Neprokázalo se snad, že Konrad podpálil stan krále Viléma z Holandska a papežského legáta Petra Capocciho, když ti dva byli ve městě, aby ho přiměli k propuštění padernborského biskupa Simona? Nebylo by to poprvé, co by se Konrad snažil prosadit zákeřností a násilím. To, že se po své druhé velké porážce v boji proti Kolínským změnil ze Šavla v Pavla, byla čistá taktika. Kvůli svým dluhům měl na krku proces před kurií a ten musel nejdřív proběhnout, ale současně mohl v klidu a pohodlí sledovat, jak se patricijové hádají mezi sebou a jak si všichni dohromady znepřátelili cechy.“

Jaspar se na chvíli odmlčel a čekal, zda Goddert něco namítne, barvíř však zřejmě už ztratil veškerou chuť do debaty.

„Spor kolínských měšťanů,“ pokračoval Jaspar, „o rozdělení práv a privilegií rozhodně ještě nebyl u konce a vyžadoval další smírčí soud, aby se otevřené otázky vyjasnily. Opět mu předsedal velký doktor Albertus, jmenoval pět členů smírčí poroty, a aby nevzbudil dojem, že někomu straní, vybral je dokonce z řad Konradových příznivců. A přece se Konrad musel znovu sklonit! Jeho vztek sice málem otřásal nebem i peklem, ale musel se podrobit a obrnit trpělivostí. Albertus odmítl všechny Konradovy požadavky vůči městu, ale tentokrát vykázal také patricije s jejich spletitými vztahy do patřičných mezí. Cechy zavětřily svěží vánek. To postačilo k tomu, aby se Konrad ještě jednou odhodlal vyčkat. Velký smír vyhladil rozbouřené vlny alespoň navenek.“

Jacop si podepřel bradu do dlaní. „Hádám, že to moc dlouho nevydrželo.“

„To věru ne. Loni na jaře Konrad zbavil takřka přes noc členy představenstva mincovny, mincovní komisaře a mincmistry jejich úřadu, privilegií a lén, údajně proto, že překročili své pravomoci. Tím bylo kolínské mincovnictví zbaveno moci. Patricijové zvedli obrovský pokřik, cechy naproti tomu viděly, že nadchází jejich den, a tak veřejně obvinily purkmistra i konšely, načež Konrad zbavil úřadu i všechny konšely až na jednoho. Nepřestával sice ujišťovat, že velký smír tím není nijak porušen, ale to bylo pochopitelně jen lakování na růžovo. Ve skutečnosti Konrad rozhodl, že v budoucnu bude jmenování do kolegia konšelů provádět sám, čímž byli patricijové vyloučeni ze hry. Ještě včera město prakticky ovládali, a dnes byli zbaveni všech svých úřadů. Konrad je obvinil z těch nejtěžších zločinů, předvolal si je, a když jeho výzvy neuposlechli, vyřkl nad pětadvaceti z nich klatbu, mimo jiné i nad Kuno
vými bratry Hermannem a Brunem. Museli z Kolína uprchnout, jinak by je byli lidé rozsápali. Potom dosadil nové konšely, a protože byl mazaný, vybral mezi ně i pár patricijů, ale jinak to byli samí řemeslníci a cechovní mistři jako třeba Bodo Schuif.“

„Ten pivovarník, co mu vděčíme za svoje odhalení?“

„Ano. Bohužel.“

„A co tím teď chceš říct?“ vmísil se zase Goddert, jehož hlas se chvěl hněvem. „To, co udělal Konrad, je úplně v pořádku. Patricijové se dívali na cechy svrchu, jako na nějakej dobytek! Nakládali na nás berně, až z nás tekla krev. Purkmistr z Mlýnský byl prolezlej korupcí až do morku kostí, celá ta konšelská sebranka si žrala a kurvila se na bedrech poctivejch prostejch lidí a zákony si vykládala, jak se jí to hodilo. Patricijové se vyznačovali touhou po zisku, úplatností a zneužíváním úřední moci a taky tím, že mezi konšely najmenovali takový cucáky jako toho zločince Daniela. Konrad je pak soudil a bylo to tak v pořádku, já na našeho arcibiskupa nedám dopustit, i kdybys mi tisíckrát tvrdil, že vhrdlolže a je to vrah!“

„Ale on je lhář a vrah.“

„No a co?“ Goddert zvedl zrudlou hlavu. „A co jsou ti tvoji čistí patricijové? Podívej se na mě, co se ze mě stalo. Kdy jsem měl v životě něco z vlastní práce, něco, co mi oni neukradli?“

„Táto…“ Richmodis se snažila otce uklidnit.

„Ne, teď mluvím já! Nechali nás vykrvácet, a proto jim patří, že je Konrad povolal k odpovědnosti. Kolín bude městem, kde vládnou cechy, to vám povídám, jednou už skoncujeme s těmi vydřiduchy, co se promenujou na koních v těch svejch drahejch róbách a kožiších, vyženeme je z města, Konrad je vypráská, aby cechy konečně dostaly, co jim patří!“

„Ty zasluhují dostat přes hubu,“ vyjel na něj Jaspar, „protože se zaprodaly.“

„Nezaprodaly!“

„Ne? Godderte, zatraceně, ty máš pravdu, ale jen v tomhle případě máš skutečně pravdu. Ano, konšelé byli zkorumpovaní a oškubali lidi. Ano, to je svatá pravda, a patricijům patří, že jednou dostanou do zubů. Ale copak nechápeš, že vy řemeslníci jste taky jen nástroj v Konradových rukou? Jemu je úplně fuk, kdo mu dopomůže znovu k moci! Loni se přece pokoušel domluvit právě s patriciji. Poté co je sesadil z úřadu, jim slíbil, že milostivě dovolí návrat vyhnanců, a jedině nebesa vědí, co všechno jim ještě nasliboval, jen aby mu prodali městské svobody. Až teprve když zůstali patricijové neoblomní a odmítli, spojil se proti vznešeným rodům s tkalci a ostatními cechy! Pochop to konečně, Konrad není žádný váš spasitel, ten vás podrazí stejně, jako podrazil patricije.“

„Bude jednat po právu,“ konstatoval Goddert suše a odvrátil se.

„Dobré nebe!“ zaúpěl Jaspar. „Všem nám jde o krk a já se tady musím hádat o politiku s takovým přiopilým, podagrou zkrouceným žvanilem.“

„Sám jsi přiopilej.“

„Jo, ale alespoň vlastním vínem.“

„Já se můžu na to tvý podělaný víno klidně vykašlat,“ zavrčel Goddert. „Vlastního mám dost.“

„Ale? Že jsem ho ještě nikdy neochutnal.“

Goddert se zhluboka nadechl, chvíli uvažoval a pak opět pomalu vydechoval. „Hm,“ zabručel.

Jaspar svraštil čelo do tisíce vrásek. „Jen se mě teď neptej, jestli si trochu nedáme!“

„Tak dobře. A nedáme si?“

„Dáme.“

„Ne,“ zakročil Jacop.

Jaspar si ho udiveně změřil. „A pročpak ne?“

„Ještě jste to nedopověděl.“

„Ale jo. Vlastně už jo.“

„Já v těch vašich slovech pořád nevidím žádný vysvětlení, co mají patricijové za lubem. A… pořád ještě mám strach.“

Jaspar zamrkal a chvíli mlčel.

„To já taky.“ Letmo se podíval na Kuna. Patricij ležel na lavici u krbu. Hruď se mu zvedala a klesala jen nepatrně. „Richmodis,“ zeptal se tiše. „Ty ses tomu Urquhartovi dívala do očí. Přijde?“

Richmodis mlčky přikývla.

„Tak dobře. Goddert všechno zavřel na závoru a zatarasil, je to tak, Godderte?“

„Jo, těmahle rukama!“

„Dobře. Můžeme si tedy být jakžtakž jisti do úsvitu, kdy se zase na ulici objeví dost lidí.“ Na chvíli se odmlčel. „Takže to dopovím: Počátkem letošního roku se v Kolíně rozpoutalo peklo. V kostele u Bílých sester si jeden řezník utahoval z patricije Bruna Hardefusta kvůli tomu, že mu Konrad odňal konšelské místo. Došlo k prudké hádce, Bruno vytáhl dýku a řezníka probodl. A to byla kapka, kterou přetekl džbán. Cechy, k nimž řezník patřil, volaly po pomstě! Srotil se dav, táhl k domu Hardefustových a zapálil ho. Obrovské nepokoje, rabování, jaké si jen dovedete představit! Hardefust shromáždil své kamarády z patricijských řad a ti se do řemeslníků pustili. Byli mrtví a spousta zraněných. Konšelé si dali na čas, poskytli patricijům dostatek příležitosti k mordování, snad proto, aby tak zvětšili tíhu obvinění. Teprve večer vyhlásili příměří a požádali Konrada, aby vynesl rozsudek. Ten se totiž
do té doby elegantně stáhl do pozadí.“ Jaspar se ironicky zasmál. „Teď konečně nadešla jeho chvíle: odsoudil obě strany k peněžité pokutě, ale patricijové před něho měli veřejně předstoupit a bosky na kolenou prosit o odpuštění a celé město tomu smělo přihlížet. To bylo pokoření! Většina patricijů se se skřípěním zubů té ponižující proceduře podřídila, za potlesku a pokřiku dvacetitisícového davu! Jeden se z toho za obrovskou sumu vykoupil a další uprchli z města. Tři z nich ještě týž den chytili, dovlekli do města a okamžitě stali.“

„Vzpomínám si,“ zabručel Goddert. „To byl radostnej den.“

„Potom, Lišáčku,“ pokračoval Jaspar, jako by nikdo nic neřekl, „v květnu, těsně předtím, než jste se vrátil do Kolína, patricijové ty nové konšely zažalovali a požadovali jejich odstoupení. Arcibiskup reagoval chytře, slíbil spravedlnost. Když došlo k soudu, Konrad se zpočátku pokoušel celou věc přátelsky urovnat, ale patricijové trvali na rozsudku. Mezitím se srotily cechy pod vedením Hermanna rybáře, všichni byli ozbrojeni. Patricijové okamžitě zareagovali. Vytáhli pod korouhvemi před arcibiskupský palác, protože podezírali Konrada, že proti nim řemeslníky poštval, a možná docela právem. Vybudovali dvě bašty, jednu v Rýnské ulici, jednu u sv. Kolumby. Konrad povolal vlastní ozbrojence. Už moc nechybělo, aby se strhla bitva, a já děkuju pánubohu, že k ní nedošlo –, Konrad však vyslal do tábora patricijů v Rýnské své posly. Ti navrhli schůzku beze zbraní u arcibiskupa na usmířenou a tvrdili, že ti od s v. Kolumby již dali souhlas. U sv. Kolumby to zaonačili stejně.“

„To je tedy svinstvo.“

„A jaké! Konrad slíbil patricijům volný příchod i odchod. Patricijové přicházeli v dobré víře a neozbrojeni ke Konradovi, ale jeho lidé je okamžitě napadli. Čtyřiadvacet z nich bylo zatčeno, spoutáno a vrženo do žaláře na hradech Altenahr, Godesberg a Lechenich. Rada dalších uprchla z města. Konrad si je předvolal, ale nikdo z nich nebyl pochopitelně tak praštěný, aby mu ještě jednou uvěřil, a on o to ani nestál. Hlavně že měl důvod dát je do klatby. Udělal to a papež mu k tomu všemu požehnal. Taková je tedy situace.“

Jacop nad tím přemýšlel, ale pak ho něco napadlo.

„Můžou patricijové očekávat, že jim dá Konrad milost?“

Jaspar zavrtěl hlavou.

„To si nedovedu představit. Před několika týdny jsem zaslechl, že si mu vězňové na Godesbergu stěžovali a úpěnlivě ho prosili, aby je propustil. On na to odpověděl ještě tvrdšími podmínkami vazby. Domnívám se, že Konrad dostává každodenně z řad patricijů prosby, aby uvězněné a vyhnance omilostnil, ale zdá se, že neúspěch Godesberských vzal patricijům už i poslední špetku odvahy.“

„Nebo taky ne,“ prohlásil zamyšleně Jacop.

Jaspar zvedl hlavu a zkoumavě na něho pohlédl. „Spolek?“

„Ano. Kuno sice neřekl, kdy došlo k onomu setkání patricijů, na kterém se spolčili, ale muselo se to stát krátce po tom bezvýsledným pokusu z Godesbergu.“

„U sta hromů, Lišáčku, já vás nepoznávám.“

Jacop pokrčil rameny.

„Vy jste nám tady vyložil historii tak zeširoka, že jste přehlédl rozluštění hádanky. Mně se řešení právě jasně ukázalo.“

„Jak to myslíte?“

Jacop nedokázal zakrýt spokojený úšklebek. Malý triumf, že Jaspara převezl, byl vším, co v této chvíli měl, ale chtěl si jej vychutnávat tak dlouho, jak to jen půjde.

„Copak to není jasný jako facka?“ zeptal se.

Jaspar naklonil hlavu ke straně. „Asi by to mělo být zřejmé, aspoň předpokládám.“

„Je to jasný jak voda v Rýnu. Patricijové chtějí…“

Od vchodových dveří se ozval tichý, ale nepřeslechnutelný šramot.

„Ticho!“ poručil Jaspar.

Zaposlouchali se do vytí a bubnování bouře venku za dveřmi.

„To musel být vítr,“ usoudila Richmodis, ale hlas se jí sotva znatelně zachvěl.

„Ne,“ šeptal Jaspar. „To nebyl vítr. On je tam venku.“

Jacop zavřel oči a celou svou pozornost soustředil na ono místo venku za dveřmi. Během let se naučil ostražitě sledovat každý zvuk, každičkou maličkost.

A ozvalo se to znovu.

Hrabání. Škrabání.

Potom cosi, co se otíralo o domovní zeď. Kroky, tiché a velmi opatrné. Opět škrabání na zeď, tentokrát o něco výš.

Goddert si přitikl ruce k ústům a jednoho po druhém si je vytřeštěnýma očima měřil.

„Panebože!“ hlesl skomíravým hlasem.

Jacop cítil, jak mu srdce bije až kdesi pod bradou. Měl týž pocit jako před několika dny, když se ukryl v kostelíku a škvírou sledoval postavu podobnou stínu, která po něm slídila a vypadala, jako by ho větřila, takže na sebe v náhlém záchvatu strachu vylil spoustu svěcené vody. Hlavou se mu honily mlhavé obrazy Marie, Tilmana, Rolofa a… Přinutil se však zachovat klid. Ostatní se na něho dívali plni očekávání. A všichni bez výjimky měli v očích strach.

„Ano,“ řekl. „Tam venku je Urquhart.“

Johann

Ponocní už dávno ohlásili jedenáctou hodinu a vítr rozerval jejich hlasy na cucky, ale Johann ještě seděl ve své pracovně a pozoroval dohořívající svíčku.

Spolek chtěl původně strávit celou noc společně. Nyní se zdálo, že od tohoto rozhodnutí uplynuly již celé roky. Daniel se stáhl do ústraní, stejně tak Theoderich, Mohučský se vrátil na koni domů a Mathias se již neukázal. V této chvíli připadalo Johannovi jakékoliv pomyšlení na nějakou jejich pospolitost absurdní.

„Je to správné,“ mumlal si pro sebe.

Bylo to tak? Ta slova se mu nyní jevila jako vyslovený výsměch. Co bylo na zabíjení lidí správné? Správný byl jen společný cíl a také přinášet mu oběti. Ale jaký cíl to vlastně byl?

Pokoušel se vybavit všechno v paměti a udělat si jasno. Ale nedařilo se mu to. Cítil se zmatený a unavený, neschopný říct, čeho vlastně svou činností chtěli dosáhnout. A přece to měli všechno jasně před sebou, každý z nich složil přísahu, neboť všichni byli prodchnuti vírou ve velkou věc.

Ta věc.

Uvědomil si, že už celé dny hovoří jenom o ní. Nikdy se nezmínili o účelu svého plánu. Jako zloději se plížili kolem slov a pojmů, jako by se obávali, že by s nimi mohl být kdokoliv z nich spojován, jako by tak mohli zapřít všechno, na čem se podíleli, stejně jako zlobivé děti, které si zakrývají oči a věří, že se tím stávají pro ostatní neviditelnými.

Ta věc.

Ale společný cíl přece existoval! Byl tu, tak naprosto jasný, zřetelný, cíl, před nímž se všichni sklonili bez ohledu na vlastní zájmy…

Johann nedokázal ovládnout smích a přitiskl si kotníky rukou ke rtům. Podnikl Mathias kdy něco proti svým zájmům? Nebo Daniel? Skutečně to bylo k popukání.

Ale alespoň Mohučský. A Kuno!

Ale ne, Kuno je na nejlepší cestě všechny je prozradit. Pokud to už neudělal.

Theoderich? Možná, jenže…

Johann vyskočil a začal pobíhat po místnosti. Cítil se jako v horečce. Oni ten cíl ztratili! Sám už nikdy nebude moci klidně spát, nikdy už neprožije šťastný den. Kdesi snad existuje nějaké oprávnění, nějaké rozhřešení. To všechno tady přece nedělali pro sebe, ale pro jiné, pro nějaký vyšší cíl.

Položil ruce na hranu pracovního stolu a pátral hluboko ve svém nitru.

Ale tam bylo jen pusto a černo.

Útok

„Je pryč?“ zeptala se po chvíli Richmodis.

„Měli jsme zhasnout,“ mínil Goddert. Na čele mu vyrazily drobné perličky potu.

Jacop zavrtěl hlavou. „Příliš pozdě. A nemá to smysl.“

„Já už neslyším vůbec nic.“

Jaspar si položil prst na špičku nosu. „Znamená to snad, že to prostě jen tak vzdal?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Jacop.

Richmodis upřela oči na dveře.

„Ten to nevzdá,“ řekla tiše. „Ten to nikdy nevzdá.“

„No dobře, ale nám se toho nemůže moc stát.“ Goddert zaťal pěsti. „Tohle je fortelnej barák. Dveře a okenice jsou zevnitř na závoru, musel by si na to vzít leda beranidlo.“

„Možná nějaké má.“

„To je hloupost.“

Jacop dál naslouchal zvukům zvenčí, ale kromě vichru nedokázal nic rozpoznat. Přesto v něm vzrůstal pocit stísněnosti. Nechat věc nevyřízenou, to se Urquhartovi nepodobá.

„Ten žádný beranidlo nepotřebuje,“ zašeptal. „Bez něj je mnohem nebezpečnější.“

„Co by mohl udělat?“ uvažoval Jaspar.

„Zadní dveře!“ vyjekla Richmodis.

„Co?“

„Zřetelně jsem to slyšela, je u zadních dveří!“

Goddert energicky zavrtěl hlavou. „Ani tamtudy se nedostane dovnitř! Vlastnoručně jsem je zavřel na závoru, tudy neprojde ani rohatej!“

„Jak by se mohl dozadu dostat?“ uvažoval Jaspar. „Po střechách?“

„Jak jinak,“ přisvědčil Jacop.

Goddert se na něho nechápavě zahleděl.

„Sám jsem několikrát zdrhal po střechách,“ vysvětlil Jacop. „Kdyby Urquhart vyšplhal po fasádě…“

„Je to zatraceně úzká a zatraceně strmá střecha,“ prohlásil Goddert, jako by to tím bylo vyřízeno.

„No a? Pro mě by to nebyl problém, a pro něj teprve ne.“

Goddert si setřel pot z čela.

„A i kdyby,“ předstíral bezstarostnost, „dovnitř stejně nikudy nemůže.“

Kuno tiše zasténal.

Od zadních dveří již nebylo nic slyšet.

Čekali.

Po chvíli se začal Jacop trochu uklidňovat.

„Vypadá to, že je opravdu v tahu.“

„Tomu sotva můžu uvěřit.“

Jaspar se poškrábal na bradě a odešel dozadu do kuchyně. Když se vrátil, vypadal o něco klidnější.

„Všechno je zabezpečeno.“ Posadil se vedle Jacopa a poplácal ho po zádech. „No tak, Lišáčku, chtěl jste mi něco vypravovat. Vyřešení záhady z vašich úst si přece nemůžu nechat ujít.“

Jacop přikývl, ale nebyl ve své kůži. Měl pocit, že zapomněli na něco důležitého, na cosi…

„Godderte?“ zašeptal.

„Hm?“

„Jen tiše, docela tiše. Zavřel jste opravdu všechno?“

„Aby ne! Kolikrát to mám ještě…“

„Je tu nějakej vikýř?“

Goddert se na něho podíval a náhle zbledl jako stěna.

„Ach můj bože!“

„Tak je?“

„Ten… na ten jsem dočista zapomněl. Ach můj bože.“

Jacop měl pocit, že se mu chvěje země pod nohama.

„Klid,“ zašeptal. „Něco musíme vymyslet. Urquhart je tedy už v baráku.“

„Jenže co…?“

„Bavte se dál jakoby nic. O čemkoli.“

„Ach bože, ach bože!“

Jaspar si důkladně odkašlal. „Takže pokud se mě, Godderte, ptáš,“ pravil hlasitě, zatímco se díval upřeně na Jacopa, „ten panchart se už nevrátí. Nejspíš pochopil, že se umíme chránit.“

„Možná má taky strach a utekl,“ poznamenala Richmodis rovněž silnějším hlasem.

Jacop jejich další řeči neposlouchal a horečně přemýšlel. Pokus přemoci Urquharta fyzickými silami by neměl žádné vyhlídky. Je silnější než oni všichni dohromady a jistě ozbrojen. Pravděpodobně sedí právě teď na sýpce s nataženým malým samostřílem.

Nad schůdky mezi obývací světnicí a kuchyní na ně zírala černá díra otvoru do horního podlaží. Že by byl už tam a poslouchal je? Zaútočí hned, nebo je nechá ještě chvíli čekat, dokud se zcela nerozklepou? Jenže oni se klepou už teď.

Na okamžik Jacop uvažoval, že by se odplížil nahoru a postavil se mu.

Snílku, vysmál se pak sám sobě, Urquhart tě zabije, jakmile se tvá hloupá zrzavá kštice objeví v otvoru.

Zrzavá kštice. V té chvíli Jacopa cosi napadlo.

Zatahal Godderta za rukáv. Barvířova hlava sebou prudce škubla. Zdálo se, že se už brzy složí. Jacop si dal prst na rty.

„Máte olej do lampy?“ zeptal se tiše.

„Cože?“

„Olej do lampy, ksakru. Nebo nějakej jinej olej, plnej džbán!“

Goddert se zmateně díval střídavě na něho a na Jaspara. Děkan a Richmodis se ze všech sil snažili vést alespoň trochu smysluplný dialog.

„J-jo, vzadu pod kuchyňskou lavicí je džbán.“

„Přineste ho.“

Goddert zbledl ještě víc, podíval se nahoru k otvoru a roztřásl se. Jacop obrátil oči v sloup a poplácal ho po tváři.

„To je v pořádku.“

Všechno teď záviselo jedině na tom, budou-li mít štěstí. Vroucně doufal, že jim Bůh přidá navíc tenhle okamžik, tenhle okamžik v křesťanství, tuhle nicku v čase, kterou potřeboval, aby džbán přinesl. Musel projít pod otvorem, a pokud mu Urquhart pošle shora do zad šíp, bude po všem. Jaspar byl obr co do ducha, ale tělesně mohl někomu, jako je Urquhart, klást stejně malý odpor jako Goddert. A Richmodis, ta dokázala ošálit opilého patricije, ale to bylo tak všechno.

Pane, pomyslel si, já vím, nemodlím se k Tobě moc často. Děkuju ti za jablka, kolik jsem jich směl kdy ukrást. Buď mi milostiv. Ještě tentokrát, naposledy.

Buď milostiv taky k Richmodis!

„Donesu nám trochu vína,“ zahlaholil.

„To je dobrý nápad!“ zvolal Jaspar.

Jacop se protáhl a odcházel vzpřímeně dozadu, přičemž se snažil, aby se nepodíval nahoru k otvoru. Strach ho zalil ledovým chladem. V zadní části domu nenechali svítit žádné svíčky, a tak tam bylo dost šero. Bolestivě se udeřil o hranu stolu.

Kuchyňská lavice stála pod oknem.

Jacop pod ni sáhl a hmatal po džbánu. Prsty mu narazily na cosi vypouklého. Chladného. Vytáhl nádobu ven a přičichl k ní.

Páchlo to po tuku. Tedy olej.

„Mám to víno!“ zavolal dopředu. „Bylo pod lavicí. Vyprázdněte číše, už jdu.“

„Stalo se,“ zakrákorala Richmodis.

Její hlas zněl nepřirozeně ostře.

Určitě si toho všiml, pomyslel si vyděšený Jacop. On ví, že my víme, že on…

Z posledních sil potlačil třas rukou a úmyslně se na cestě zpět loudal. Otvor nad ním zel jako brána do pekel. Když pod ním procházel podruhé, nohy mu málem vypověděly službu, ale dokázal to. Když se pak posadil vedle Jaspara a vtiskl mu do ruky džbán, jazyk se mu lepil na patro. Cosi mu pošeptal do ucha, pak se sklonil pro štěpinu, přešel s ní ke krbu a podržel ji v ohni.

Richmodis a Goddert jen bezradně přihlíželi. Jacop ukázal němě na otvor a snažil se v duchu odhadnout, zda mu plán vyjde. Záleželo teď jedině na jeho a Jasparově rychlosti. Richmodis a Goddert seděli poblíž stěny směrem k ulici, ti nepřekáželi. Fyzikus naproti němu se zvedl. Pevně svíral džbán a neustále vykládal cosi nepodstatného. Kuno ležel stranou od průchodu do zadní světnice na lavici u krbu a byl tak k otvoru nejblíž, ale tvrdě spal.

Mohlo by se to podařit.

Tak už konečně pojď, říkal si Jacop. Kde jsi, nenechávej nás tak dlouho čekat.

Ukaž se!

„A co když vůbec nepřijde po střeše…,“ začal uvažovat Goddert. Ruku měl na jílci meče, ale prsty se mu třásly tak, že by zbraň ani na okamžik neudržel.

„Drž hubu!“ sykl Jaspar.

Jacop se zakabonil.

Náhle cítil, jak se v něm vzmáhá nejistota. Co když má Goddert pravdu? Nestojí tu nakonec jako blázni, zatímco pro to není vůbec žádný důvod? Urquhart si mohl taky říct, že je nechá vařit ve vlastní šťávě, dokud neuskuteční vlastní plány. Ví, že dům před rozbřeskem neopustí, ale ví to skutečně? A kdo vlastně tvrdí, že jejich úkryt zná? Ani to není jisté. Richmodis sice cosi zaslechla u zadních dveří, ale mohl to být taky vítr. A ty kroky před domem, co v něm vyvolalo jistotu, že to je Urquhart? Možná to byl některý z ponocných. Anebo prostě nějaký pes.

Čas se žalostně vlekl.

Kuno cosi zamumlal a otevřel oči. Bylo v nich nepřirozené světlo. Horečka mu zřejmě silně stoupla. Opřel se na loktech.

Jacop mu rukou naznačil, aby se nehýbal, ale Kuno ho nejspíš neviděl. Pomalu se zvedl a natáhl ruku, jako by chtěl po něčem sáhnout. Obličej se mu leskl potem.

„Gerharde?“ zasténal.

„Ležte!“ zašeptal Jacop.

„Gerharde!“

Kuno seskočil nečekaně hbitě z lavice a potácivě se napřímil. Stál přesně v průchodu a pohledem mířil do prázdna.

„Gerharde!!!“ doslova zavyl.

„Pryč od otvoru!“ křičel Jacop. Přiskočil ke zraněnému a chytil ho za paži, aby ho odtáhl. Kunova tvář se k němu prudce obrátila, oči vytřeštěné, ústa doširoka otevřená. Ruce se mu vymrštily a uchopily Jacopova ramena jako dva svěráky. Jacop se zoufale snažil vytrhnout, ale Kuno ho zřejmě nepoznával. Svíral ho v železném stisku, vyvíjel sílu šílence a neustále vykřikoval Gerhardovo jméno, až mu přeskakoval hlas.

A najednou šlo všechno ráz na ráz.

Jacop zahlédl, jak se za Kunem v otvoru objevuje cosi velkého, černého, a zaslechl podivné cvaknutí. V Kunových očích se objevil výraz nepopsatelného údivu. Jacopovi stačil okamžik, aby pochopil, odkud pochází hrot šipky, která náhle trčela z doširoka otevřených patricijových úst. Kunovo tělo vzápětí ochablo, zhroutilo se na Jacopa a strhlo ho s sebou k zemi.

Jacopovi vyklouzla z ruky štěpina a mířila po dřevěné podlaze kamsi pryč.

„Jaspare!“ vykřikl.

V jeho zorném poli se objevila Urquhartova postava. Jacopův pohled tak zachytil na kratičkou chvíli vrahovu tvář.

Byla naprosto nehybná a bezvýrazná.

Jaspar s pokřikem rozhoupal džbán a vychrstl na Urquharta olej. Vrah se otočil na patě a rozmáchl se. Jaspar vzápětí proletěl světnicí jako hračka a zarazil se až o Richmondis. Vší silou odstrčil Jacop Kunovu mrtvolu stranou, a tak se mu naskytl pohled na Godderta, který snad v nejstatečnějším okamžiku svého života na Urquharta zaútočil a mával nad hlavou pravicí třímající meč. Jeho pokroucené prsty svíraly jílec tak pevně, že by je nic na světě nedokázalo uvolnit.

Urquhart ho popadl za zápěstí.

Goddert supěl. Stáli proti sobě nehybně jako sousoší, zatímco Richmodis se marně snažila vyprostit zpod Jasparova těla a Jacop horečně hledal hořící louč.

Goddert měl v očích zvláštní výraz; směs zloby, odhodlanosti a bolesti. Jeho dech zněl jako sténání.

„Táto,“ vykřikla Richmodis, „pusť ten meč!“

V Urquhartově tváři se nepohnul ani ten nejmenší sval. A Goddert se pomalu hroutil k zemi.

Kde jenom je ta zatracená louč?

Tady leží! Tady pod lavicí! Jacop se tam přenesl jediným skokem, sáhl po štěpině, vytáhl ji a skulil se na záda.

„Táto!“ opět vykřikla Richmodis.

Konečně se Jaspara zbavila a vrhla se na Urquharta. Jacop zahlédl zvedající se samostříl a málem se mu zastavilo srdce.

„Ne!“ zašeptal.

Pak ho napadlo, že v něm není žádný šíp. V příštím okamžiku zbraň zasáhla Richmodis do čela a mrštila jí dozadu. Urquhart stál uprostřed světnice jako strom a nadále svíral Goddertovo zápěstí.

„Jaspare,“ zasténal Goddert. Meč se mu pomalu vysmekl z dlaně.

14. září

Jacop zaslechl praskot lámajících se Goddertových kostí právě v okamžiku, kdy se rozmáchl a vrhl hořící štěpinu. V letu ji zasáhl padající meč, čímž dostala další podnět a dopadla na Urquhartův plášť.

Olej okamžitě vzplanul.

Urquhart zíral nepřítomně na Jacopa, zatímco se po něm začaly plazit plameny. Stál, ani nehlesl, a v příštím okamžiku se změnil v hořící sloup.

A ten plamenný sloup se velice rychle řítil přímo na Jacopa.

Jacop sotva popadal dech. Sápaly se po něm dvě hořící paže, cítil, jak ho uchopily a zvedly. Plameny teď přeskočily i na něho. Vykřikl a narazil zády do zavřené okenice, jak jím Urquhart mrštil proti oknu a znovu a znovu to opakoval. Jacop měl pocit, že se v něm všechno tříští na droboučké částečky, ale to jen praskaly okenice, které pod prudkostí nárazů jeho těla povolovaly. Zahalen do oblaku jisker a třísek nakonec okno prorazil a tvrdě dopadl venku do bláta.

Obličej mu bičoval déšť. Lapal po vzduchu, viděl, jak se na obloze klikatí obrovské blesky a jak ho přeskakuje prchající Urquhart.

S námahou se převalil na břicho. Postava hořící jasným plamenem mířila dlouhými skoky k proudu vody, tekoucímu prostředkem ulice. Voda vystříkla a postava zmizela.

Jacop se po čtyřech brodil bahnem, až se konečně postavil na nohy, a vrávoral dál.

Utopí ho. Přidrží Urquharta pod vodou tak dlouho, dokud nezhebne, pokud ovšem tu obludu vůbec lze zabít.

V místech, kde hořící postava zhasla v potoce, padl na kolena. Rukama prohraboval špinavě hnědou záplavu, hledal všude.

„Kde jsi,“ sípal. „Kde jen jsi?“

Ale ve vodě nebylo nic.

Jako šílený prohledával dno, brodil se dál a dál. Neviděl, jak se v Potoční ulici otevírají dveře, jak lidé pobíhají sem a tam, vzrušeně na sebe pokřikují a mávají lojovými kahany. Neviděl, jak z domu vrávorá nejistým krokem a s krvácejícím nosem Jaspar a uklidňuje dav tazatelů. Neviděl Richmodis, držící chvějícího se Goddderta. Viděl jen tu vodu.

A když si konečně uvědomil, že Urquhart unikl, zuřil přesto dál.

Po půlnoci

Jacop, mokrý až na kůži, seděl na lavici u krbu a díval se, jak Goddertovi dávají paži do dlah. Připadal si zubožený, bezmocný a strašně unavený.

Goddert tiše naříkal, ale nesl své zranění statečně a téměř hrdě. Vyděšení sousedé okamžitě vyhnali z postele nejbližšího felčara. Ten se na rozdíl od Jaspara vyznal v chirurgii. Teď se s výrazem odborníka věnoval Goddertovi, zatímco Jaspar ošetřoval velkou ránu na Richmodině čele. To zranění vypadalo hůř, než opravdu bylo. Jaspar sám kromě krvácení z nosu a znetvořující boule žádná vážná zranění neutrpěl.

Skutečným zázrakem byl Jacop. Ten by měl být vlastně mrtvý anebo na cimprcampr. A skoro jako mrtvý se taky cítil. Za to, že z té šlamastyky vyvázl jen se spoustou zhmožděnin, odřenin a lehkých popálenin, děkoval snad jedině tomu, že Goddertovy okenice byly ještě ztrouchnivělejší než kosti svatých Tří králů.

Naklonil hlavu a těkal pohledem po místnosti. Tam, kde bylo původně okno, zela díra, jíž dovnitř nemilosrdně řičel vítr. Ještě než se seběhli sousedé, vrhla se Richmodis na dvorek ke studni a podařilo se jí uhasit zárodky hrozícího požáru, ale zato to teď uvnitř vypadalo jako po nájezdu Tatarů. Nábytek byl převrácený, a kamkoli se člověk podíval, všude viděl stopy po ohni.

Na zemi ležel Kuno. Jacop se snažil, aby nad ním pocítil lítost, ale nedařilo se mu to. Bylo toho prostě příliš. Jen bezmezná úleva při pohledu na Richmodis mu prozrazovala, že ho ty plameny v nitru zcela nespálily.

Před domem i uvnitř postávalo dost lidí. Každý chtěl vědět, co se zběhlo, a Jaspar znovu a znovu vysvětloval, jak je přepadl strašidelný mordýř se samostřílem, který se v jejich městě, jak se všeobecně ví, v posledních dnech již několikrát objevil. A že Kuno, přítel či vlastně spíš náhodný známý, u nich ten večer hledal přístřeší před bouří, ne, kde Kuno předtím byl, to neví a taky se ho na to neptal, a teď už se ho na nic zeptat nemůže, Bůh buď milostiv jeho ubohé duši.

Jacop nechápal, proč Jaspar jednoduše neřekne celou pravdu, ale v té chvíli mu to taky bylo dokonale jedno.

Někdo mu podal misku s teplým vývarem. Udiveně vzhlédl a spatřil vlídnou, starostlivou tvář starší ženy.

„Musíte bejt celej promrzlej,“ řekla.

Jacop na ni nechápavě civěl. Jak dlouho tu vlastně takhle sedí? Kolik času uplynulo od chvíle, co…

„Jste v pořádku?“

„Co?“

„Tady máte trochu polívky.“

„Ach… ach ano, díky.“ Podařilo se mu na ženu usmát, chopil se misky a přiložil ji ke rtům. Polévka byla horká a příjemně ho zahřála. Pochutnával si na hovězím mase a zelenině. Teprve teď si uvědomil, jak je hladový. Lačně polévku zhltl a chtěl misku té ženě vrátit, ale ona mezitím zmizela.

„Přicházejí konšelé!“ houkl do místnosti někdo z ulice. Ve shluku lidí nastalo hemžení. Konšelé? Ach správně, Jaspar někoho poslal, aby je probudil. Nežádal dokonce výslovně, aby přivedli Boda Schuifa, toho sládka?

To už Jacop nevěděl. V hlavě měl dokonalý zmatek. Nedokázal myslet na nic jiného než na to, že mu Urquhart unikl, že ho nestačil utopit.

Kladl si otázku, do jaké míry byl Urquhart zraněn. Když ho vrah uchopil a mrštil jím na okenice, instinktivně zavřel před žárem oči. Všechno se to událo příliš rychle. Možná si Urquhart odtud odnesl jen pořádné zděšení. Jacop si však nebyl jist, zda lze Urquharta tímto způsobem vůbec vyděsit. Podle toho, jak si počínal, když ho zachvátily plameny, je jasné, že mu rozum pracuje ostře jako břitva. Jaspara a Richmodis srazil k zemi, Goddertovi zlomil ruku. Toho jediného, který mu mohl být nebezpečný, když vzplál olej, okamžitě popadl a použil jako beranidlo, aby si vytvořil únikovou cestu.

Vypadalo to, že si Urquhart dokázal zachránit taky svůj samostříl. Ta zbraň se totiž nikde nenašla.

Jacop postavil prázdnou misku vedle sebe a přidružil se k Jasparovi a Richmodis. V té chvíli se již Bodo Schuif prodíral mezi kolemstojícími a nakoukl do místnosti. Jeho zrak putoval přes Godderta a chirurga, zastavil se u Jaspara, Richmodis a Jacopa, poté padl na Kuna.

„Svatá Panno,“ zahuhlal.

„Byli jsme přepadeni…,“ začal Jaspar.

Bodo pokynul hlavou ke dveřím.

„Dělej, pojď ven. Musíme si promluvit.“

Jaspar se na něho nechápavě podíval, pokrčil rameny a vyšel za Bodem na ulici. Jacop chvíli váhal a potom je spěšně následoval.

„Cos to proboha vlastně vyváděl?“ vyjel Bodo okamžitě na Jaspara, pak se ohlédl, uviděl přicházejícího Jacopa a pohybem ruky ho odháněl.

„Jen ho nech,“ řekl Jaspar. „Ten může všechno vyslechnout.“

Bodo si Jacopa nedůvěřivě měřil.

„Pojďte,“ navrhl, „půjdeme kousek stranou, ale rychle.“

Poodešli pár metrů, aby je nikdo nemohl slyšet. Bouřka mezitím ustala, takže už jen pršelo a promáčelo jim to oděv ještě víc. Jacop to mokro už ani necítil.

„Nevím, co s tebou mám dělat!“ osopil se Bodo na ranhojiče. „Opravdu nevím. To všechno snad ani nemůže být pravda.“

„Bodo, nikdo z nás tu obludu neznal. Přišel přes střechu, nevím, co chtěl…“

„O to přece vůbec nejde. Zatraceně, Jaspare, běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Jdou tě zatknout, chápeš? Chtějí tě uvrhnout do věže.“

„Kdo?“ nechápal Jaspar.

„Theoderich Overstolz.“

Jaspar na chvíli skutečně ztratil řeč.

„Odkud to víš?“ vypravil ze sebe.

„Odkud to víš, odkud to víš! To nemáš jiné starosti? Ještě než u mě zaklepali Goddertovi sousedi, vytáhli mě z postele drábové. Původně jsem totiž měl jít za Theoderichem Overstolzem do Severinské, že prý na základě jistého podezření prohledali tvůj dům a našli jednoho mrtvého, a taky říkali, že máš toho tlusťocha na svědomí, prý jsi mu rozpáral břicho, dobrotivý Bože! Pak ale přišli tamhleti,“ Bodo se rozmáchl rukou, „vyprávěli o té pohromě tady a zase padlo tvoje jméno, proboha, Jaspare, Theoderichovi nepotrvá dlouho, aby zjistil, kde jsi! Můžeš mi vysvětlit, co se tu vlastně děje?“

„Poslouchej mě, Bodo,“ začal Jaspar co možná nejklidněji. „Ty mě přece neznáš odvčerejška. Jsem snad někdo, co druhým rozparuje břicho?“

„Ne, to rozhodně ne. Jinak bych tu taky nebyl.“

„Vzpomínáš si, jak jsem se včera ráno zmínil o tom, že smrt Gerharda Morarta může být něco jiného než nehoda?“

„Co to má s tím společného?“

„Než bych ti to stačil vysvětlit, ocitl bych se ve věži, a to už tam můžu jít rovnou sám. Prostě to s tím souvisí. Tečka.“

Bodo se nervózně ohlédl.

„Musíš mi toho povědět víc, jestli ti mám pomoct.“

„Ty nám chceš pomoct? No výborně!“

„Tobě chci pomoct,“ zdůraznil Bodo. „A komu ještě?“

„Tadyhle Jacopovi, Richmodis a Goddertovi. Potřebujeme čas.“

„A jak si to představuješ?“

„Zmínili se Theoderichovi lidi o něčem, z čeho by se dalo soudit, že jsou do případu zapleteni taky Richmodis nebo Goddert?“

„Nesmysl, jde jen o tebe. Co s tím mají společného tvoji příbuzní?“

„Tím líp. Pak pro nás skutečně můžeš něco udělat. Jacop a já, my dva potřebujeme úkryt.“

„Úkryt?“ opáčil Bodo zaraženě. „Okamžik, já…“

„Myslel jsem na tvůj pivovar.“

„Jenže…“

„Teď hned. Neztrácejme čas. Potřebujeme klíč, nebo je někde u tebe něco otevřeno?“

„Je vůbec možné ještě tě zachránit?“ sykl Bodo. „Tou pomocí jsem myslel, že za tebe možná ztratím dobré slovo.“

„Dobré slovo nám nepomůže.“

„Zatracená práce, Jaspare!“ Bodo se zatvářil zoufale. „Víš vůbec, co ode mě žádáš? Pokud vyjde najevo, že schovávám domnělého vraha, můžu se s úřadem konšela rozloučit.“

„To se můžeš rozloučit dokonce i se svou hlavou. Přesto to udělej. Všechno ostatní by byla chyba.“

Bodo zalapal po dechu a opatrně se přesvědčil, že má hlavu dosud na krku.

„Ach, takový hnůj! K čertu, co je to za hnůj!“

„Klíče,“ opakoval Jaspar.

„Hnůj! Hnůj!“

„I když to budeš opakovat v jednom kuse, zlato se z toho nestane. Dávám ti slovo, že jsem svého podomka nezavraždil. Jde tu o bezpříkladnou intriku, už muselo zemřít několik lidí, a ještě jich pár přibude, pokud s tím přízrakem co nejdřív neskoncujeme.“ Jaspar se na Boda výmluvně podíval. „Možná to budeš dokonce ty,“ dodal.

„Já? Při všech svatých, proč zrovna já?“

„Protože Gerhard Morart byl zavražděn,“ pošeptal mu Jaspar. „A protože z těch, kteří o tom věděli, žádný nežil dost dlouho na to, aby to mohl roztroubit dál. A teď to víš i ty.“

Bodo zaraženě kroutil hlavou. „Rozhodni se, co tedy chceš dělat,“ naléhal Jaspar.

Bodo se podíval na Jacopa, jako by ho Lišák mohl probudit ze zlého snu, který se mu právě zdá. Jacop jen pokrčil rameny.

„Má pravdu,“ řekl jen.

Sládek vztekle zaklel, použil slova, která se nedala opakovat. „To všechno nemůže být pravda. Stojím tady a… zatraceně! Kůlna vedle pivovaru je otevřená. Právě teď tam nejsou žádné sudy, takže vás žádní psi nepokoušou. Ale Jaspare!“ Podržel ranhojiči zaťatou pěst pod nosem. „Časně ráno ať jste pryč, a je mi putna, co budete dělat.“

Jaspar rozpřáhl paže a přitiskl si sládka na hruď.

„Ale pokud si ze mě děláš blázny,“ zaduněl Bodův hlas ze záhybů Jasparovy kutny, „vlastnoručně tě dovedu k šibenici a tvého zrzavého kumpána taky. Je to jasné?“

„Děkuju ti, příteli.“

„Ptám se, jestli je ti to jasné?“

Jaspar se ohlédl na Jacopa. „Jakže jste to tak hezky řekl, Lišáčku? Jasný jako voda v Rýnu. Bodo, pokud se tě někdo zeptá, tak jsme ti utekli, právě když jsi nás chtěl zatknout. Dávej pozor na Godderta a Richmodis, slyšíš, a Richmodis řekni, že jsme v bezpečí. Dej na ně dobrý pozor.“

„Samozřejmě,“ povzdechl si Bodo. „Samozřejmě! Kvůli tobě přestěhuju chrám do Deutzu a papežovi obstarám manželku. Musel jsem se dočista zbláznit. Teď už konečně vypadněte.“

Odcházeli a ani se neohlédli.

Po nějaké chvíli, když minuli klášter Bílých sester a před nimi se vynořilo ústí Keyovy uličky, Jaspar se ohlédl a řekl: „Když jsme teď konečně nabrali dech, co podle vás mají patricijové vlastně za lubem, Lišáčku?“

Jacop se na něho podíval. „Je to jednoduchý,“ odpověděl. „Chtějí zavraždit arcibiskupa.“

Plstnický příkop

Kdesi zakokrhal kohout.

„Nějak sis přivstal,“ zamumlal Johann.

Přikradl se nahoru do Blithildina pokoje, zmítán mezi přáním probudit ji a strachem z toho, co by mu mohla říct. Spala nebo se alespoň zdálo, že spí. Když vstoupil, slovo nepromluvila ani se nepohnula, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Někdy prostě jen naslouchala a v tom tichu slyšela věci, které jiným zůstávaly utajeny. Měla dar zaposlouchávat se do času a to se jí budoucnost stávala minulostí a minulost budoucností.

Když jeho oči přivykly tmě, mohl pozorovat její tvář a shledal, že se víc než kdy jindy podobá mrtvole. Toto zjištění v něm však nevyvolalo zděšení, jen smutek, že ji Bůh nechá tak trpět a nevezme si ji k sobě.

Nechtěl ji ztratit, ale přesto jí znovuzrození v Kristu přál. Našla by svůj klid.

Nebo to byl spíš vlastní klid, který doufal najít, až tu ona nebude?

Ten cíl. Ta věc.

Byl to Blithildin nápad. Od té doby, co Konrad uvalil na zajaté patricije ještě přísnější vazbu, všichni pochopili, že od něho až do konce života žádnou milost očekávat nemohou. A Konrad z Hochstadenu byl neústupný. Arcibiskup, na jehož pečeti byl on sám pod žehnající rukou boží, což byl projev sebevědomí nemajícího obdoby, nenechal nikoho na pochybách, že patricije z hloubi duše nenávidí. Nešlo mu o spravedlnost, o tu vůbec nestál, uvedl jen odstrašující příklad, předvedl, na čem spočívá jeho moc. Dal jasně najevo, co čeká ty, kteří by zpochybňovali jeho autoritu.

Byla to Blithildis, která je onoho včera ostře napomenula, když chtěli oslavovat: „Jak můžete slavit, když se naši ve vyhnanství strachují o svůj život a v těch studených vlhkých podzemních kobkách zvolna hynou? Jak se můžete opájet drahým vínem, když tenhle bezbožný arcibiskup bere starým rodům veškeré jejich svobody, připravuje je o privilegia a okrádá, nedrží slovo a čest každého vláčí bahnem? Jak si můžete otupovat smysly, když se to hrdé město Kolín mění v žumpu vazalů a zrádců, kde vládne strach? Jak si můžete blahopřát ke svým obchodům, když se už nikdo neodváží vyjádřit svůj názor veřejně, protože má strach, že by ho mohl Konrad lapit a nechat během hodiny popravit?“

Všechny je tenkrát zahanbila, a dovedla jejich myšlenky až k osudovému závěru. Kdyby Konrad zemřel, mohlo by se ze dne na den všechno změnit. Vyhnaní a uvěznění by se navrátili domů. Mohli by v Kolíně ustavit nový stabilní řád, řád patricijů, v němž by měl každý své místo, a žádný nový arcibiskup by se už nedostal k tomu, aby jim v tom bránil. Neboť Konrad, jakkoli suverénně si počínal, byl poslední nadějí kolínského arcibiskupství. Jestliže to nedokáže on, nepodaří se trvale obnovit starou moc arcibiskupů již žádnému dalšímu.

Blithildis onoho dne ze skupiny lidí, kteří se sešli vlastně náhodou, vytvořila spolek, ať už chtěli či nikoli. Až na Gerharda upadli všichni v opojení. Patricijové zvítězí! Pravda, dopustili se chyb, ale z chyb se lze poučit. Ta věc za to stála. Stála i za zabití arcibiskupa.

Přinejmenším tehdy za to stála. Ale bylo to správné?

„Cítím tvůj dech,“ zašeptala Blithildis.

Takže byla vzhůru. Zněl její hlas slaběji než jindy, nebo se mu to jen zdálo?

Johann křečovitě strnul. „A co ti říká?“

„Že si pořád ještě děláš starosti.“

Přikývl. Bylo to zvláštní. V její přítomnosti se stále choval tak, jako by ho mohla vidět.

„Něco se událo, máti,“ řekl. „Dlouho jsi spala. Mathias vyhledal Urquharta. Rukojmí utekla, a jak to tak vypadá, máme problémy s Kunem.“

„Kuno pro nás nic neznamená,“ odpověděla Blithildis. „Já vím, ty si děláš starosti, jestli naše věc…“

„Máš na mysli zavraždění Konrada,“ opravil ji Johann.

Zarazila se a vystrčila bradu. Chřípí se jí zachvělo, jako by byla schopna větřit, co si právě myslí.

„… jestli spravedlivá poprava té arcibiskupské děvky bude mít alespoň nějaký úspěch. Já jsem se modlila, Johanne, nespala jsem, a Pán mě vyslyšel. Konrad zemře, jak jsme rozhodli.“

Johann chvíli mlčel.

„Máti,“ začal potom váhavě, „já jsem o tom přemýšlel. Chce-li Bůh naši víru podrobit zkoušce, zavádí nás občas na mylnou cestu. Zamlží jasnost našeho myšlení a zbavuje nás pohledu na to, co je správné a pravdivé. Už nerozeznáváme svůj cíl a propadáme vlivu sil, které nás kazí, jenže my tu zkaženost nejsme schopni rozpoznat, nýbrž ji pokládáme za jediný boží projev, tak jako se Mojžíšův lid shromáždil kolem Árona a nabádal ho, aby vytvořil zlatá božstva. Já si ale myslím, že to nebyla ani tak pýcha, jako spíš nejistota a strach, které nechaly ulít zlaté tele. Oni zkrátka nevěděli jak dál. Někdy mě napadá, že nebyli božích přikázání vůbec hodni, protože ani předtím nenásledovali skutečně Boha, nýbrž jiné zlaté tele jménem Mojžíš. Jenže Mojžíš skutečně žil, on byl… byl jednoznačný, přinejmenším něco znamenal, byla to osvícená osobnost! Tele naproti tomu vytvořilo pouhý le
sk, nic jiného, a Mojžíš dobře udělal, když je spálil. Jenže kdo ví, možná by i bez Mojžíše pochopili, že je toto tele v jejich beznadějné situaci nedokáže sjednotit, protože je to pouhý dutý kus kovu, jemuž chybí jakýkoliv smysl a vůbec vše, co lidi v pokoře a nezištnosti povznáší ke skutečnému Bohu. Možná by to postřehli, jakmile by byli mezi sebou nejednotní, a kdyby se každého z nich někdo zeptal, kdo je jeho Bůh, odpověděl by každý jinak, tak aby to bylo pro něho co nejpohodlnější.“

Johann se na chvíli odmlčel. Blithildis se ani nepohnula.

„Viděli by, že nenásledují společného Boha,“ pokračoval posléze, „nýbrž že každý jde jen za svou představou o něm, že tu představu mají rozdílnou, a že tudíž všechno, co ve jménu Boha dělali, bylo mylné. Mylné a hříšné.“

Blithildis položila bílé ruce na opěradla křesla a pomalu změnila polohu, vzdálila se od Johanna a přiblížila se k zavřeným okenicím.

„Ty o našem poslání pochybuješ?“ otázala se drsně.

„Nevím. A je to vůbec nějaké poslání? V jakém smyslu? Přišel jsem, abych si udělal jasno v tom, zda následujeme Boha či nějaké zlaté tele. Zda cíl, který nás spojuje, má všeobecnou platnost. O tobě jsem, máti, nikdy nepochyboval, avšak…“

„Tak se společně se mnou pomodli,“ zašeptala Blithildis. „Modli se, aby Konrad nepřežil zítřek. Pokořil nás před veškerým křesťanstvem! Našemu stavu náleží lesk a vznešenost, nikoli vyhnanství a žalář. Sláva našeho svatého města měla být naší slávou, ne slávou kněžourů a tohohle násilníka, který nám ukradl majetek a držbu. Přála jsem si, abych byla ku konci svého života hrdá a směla svou hrdost také projevit. Místo toho tady kvůli tomu proklatci z Hochstadenu sedím jako budižkničemu. To on mě ponížil, a za to ať ho pohltí peklo a všichni ďáblové ať ho trýzní až do apokalypsy. Pak ať shoří a ať zmizí taky jeho duše!“

Odmlčela se těžce oddechujíc. Seschlé prsty sevřely opěradlo jako drápy. Nyní se pomalu uvolnily a stařena otočila hlavu k Johannovi.

Ve tmě zahlédl, jak jí přes tvář, která již dávno odvykla se smát, přelétl plachý úsměv.

„Tvůj otec zemřel tak brzy,“ řekla.

Johann mlčel.

V jejích slovech byla jakási konečná platnost, která již nepřipouští žádnou reakci. Podíval se na ni a náhle pochopil, že matka žije jen pro svou pomstu. Byla dcerou otce všech Overstolzů. Zažila velkolepý vzestup svého rodu, byla dědičkou bezmezného sebevědomí, symbolem štěstí. Pak ji ale štěstí opustilo. Před třiceti lety jí zemřel manžel, kterého milovala. Duše jí povadla, oči osleply a sen o vznešenosti Overstolzů, proměněný v kámen, dům v Rýnské ulici zíral prázdnými okny na jiný Kolín a jiný lesk, který ji zesměšňoval.

Žádný společný cíl neexistoval. Mathias ani Daniel, Hermann, Theoderich, ba ani Kuno a už vůbec Blithildis netoužili po nějaké vyšší spravedlnosti. Daniel chtěl zabít Konrada z osobní zatrpklosti, že ho připravil o konšelský úřad. Také Mathias býval konšelem, jeho však zajímaly jedině kupecké domy, které vyžadovaly jinou politiku, než byla ta Konradova. Theoderich byl souputník, oportunista. Kunovy zájmy patřily bratrům a jeho bratři se chtěli vrátit, to bylo všechno. Heinrich z Mohuče myslel stejně jako Mathias jen na obchody, Lorenzo byl koupený a Blithildis trpěla posedlostí.

A za tím vším se skrývala tajná závist Overstolzů, že nikdy nebyli mezi vznešenými rody první, nýbrž že to byli vždycky Weiseové. Že tato nenáviděná starší rodina ovládla cech bohatých, Richerzeche, společenství nejbohatších a nejmocnějších v Kolíně, podplacené Konradem, zatímco Overstolzové se museli obávat své definitivní porážky.

Nešlo tedy o to, aby triumfovali patricijové, nýbrž Overstolzové. Konec Konradův by byl současně koncem Weiseových, konec desítky let trvajícího boje mezi rody.

Uchvátit moc za každou cenu.

Jejich spolek se nerozpadl. On totiž nikdy neexistoval. Všichni šli jen za leskem a to jediné, co je na krátkou dobu sjednotilo, bylo zlato, částka, na niž se složili, aby zaplatili vraha, který jim nyní uděloval strašnou lekci.

Bylo již pozdě někoho zachraňovat. Zemře Konrad, zemře Jacop Lišák i Jaspar Rodenkirchen a všichni kolem nich. Věci se změní, jedněm ku prospěchu, druhým ke škodě.

Johann vstal, přešel k Blithildis a vzal ji do náruče. Dlouho její seschlé tělo něžně objímal a byl překvapen, jak je křehká a drobounká, téměř jako dítě.

Políbil ji na čelo a zvedl se.

„Mám tě rád, máti. Měla by ses aspoň trochu prospat.“

Energicky zavrtěla hlavou.

„Já spát nebudu. Počkám, až přijdou a řeknou mi, že je všechno vyřízeno. Pak budu šťastná.“

„Ano, máti,“ přitakal Johann s těžkým srdcem. „To budeš. To zcela určitě budeš.“ Tiše za sebou zavřel dveře a vrátil se do své pracovny.

Keyova ulička

Jacop si uvědomil, že si měli vzít lampu. V kůlně si neviděl ani na ruku před očima. Po chvíli klopýtání a přehrabování objevil Jaspar větší hromadu prázdných pytlů, nejspíš připravených na odvoz ječmene, a tak na ně ulehli. Pytle byly vlhké a studené, ale ani jednomu z nich to nijak zvlášť nevadilo.

„Proč jsme na to vlastně nepřišli dřív?“ vyjel zlostně Jaspar.

Právě nyní, v té neproniknutelné tmě, Jacopa napadlo, že se děkanův hlas ani trochu nehodí k jeho zevnějšku. Byl zvučný a silný. Podle tohoto hlasu by očekával vysokého a urostlého muže, chlapíka Urquhartova formátu. Pak ho napadlo, že Jaspar vlastně takový formát je, pouze to není vidět.

„Možná bysme na to přišli dřív, kdyby se nás neustále nepokoušeli oddělat,“ nadhodil.

„Ten spolek mi jde pomalu na nervy,“ vrčel Jaspar. „Myslím si, že Urquhart musel mít nějaký záměr, když zabil Rolofa nožem. Že já kolem sebe střílím šípy, to by nikoho nenapadlo, ale možná jsem svého podomka rozpáral. Jak je pohodlné hodit mě do věže.“ Pohrdlivě si odfrkl. „A přece jen, jak je hloupé to zpackat. Theoderich je mizera. Měl si počkat, až mě bude mít v hrsti, než začal ty svoje podlosti o mých údajných zločinech vytrubovat.“

„Já to stejně nechápu,“ ozval se na to Jacop. „Kdyby vás předvedli před soudce, museli by se bát ještě víc, že všechno vyjde najevo.“

„Myslíte?“ Jaspar se suše zasmál. „Ba ne, on by se žádný soud nekonal. Všechno by šlo podle Theoderichova plánu, seděl bych teď ve věži. A než by mě vůbec vyslechl nějaký jiný konšel, nejspíš bych si zlámal vaz. Víte, co všechno se může přihodit, když jde člověk po schodech? Politováníhodná nehoda. Nebo se můžu pokusit o útěk a někdo naneštěstí vytáhne nůž, jak nepříjemné. Taky během výslechu při využití útrpného práva už leckdo umřel, když to pochopové trochu přehnali, ale předtím se třeba zaleknu rozžhavených kleští a zradím vás, Godderta i Richmodis, a dokonce jim vyklopím, že o tom ví taky Bodo Schuif. Prostě zradím kdekoho.“

Jaspar zmlkl a dlouho se zdálo, jako by ani nebyl.

„A teď?“ zeptal se Jacop konečně.

„To je dobrá otázka.“

„Pořád ještě útočit?“

„Co jiného?“ V Jasparově hlase narůstala zuřivost. „Po celou tu dobu přemýšlím o tom, jak to asi Urquhart naplánoval.“

„Ten se sotva vypraví přímo do arcibiskupskýho paláce.“

„Nevím. Ten zkurvysyn je totiž všeho schopen. Jde jen o to, že se ke Konradovi jen tak přiblížit nedá. Ten se z historie v lecčem poučil. Engelberta zavraždili ani ne před čtyřiceti lety. Nedokážu si vzpomenout, že bych někdy spatřil Konrada na veřejnosti jinak než obklopeného svými obrněnci.“

Jacop přemýšlel.

„Já si nedokážu vzpomenout, že bych ho vůbec kdy viděl.“

„Není divu, za těch pár měsíců, co tady jste.“

„Přesto. Kdy se vlastně lidem ukazuje?“

„Nikdy.“

„A kdy bude to nikdy příště?“

Měl to být pokus o chabý žert, ale pak Jacop jasně slyšel, jak Jasparovi poklesla čelist. „Jsem to ale hlava skopová!“ vykřikl. „Křížová výprava! Bude sloužit mši a potom z kazatelny vyzývat ke křížové výpravě proti Tatarům, jak mu papež nařídil.“

Jacop vyskočil. „Kdypak?“

„Zítra. Ne, už je to jen za pár hodin. Není divu, že Theoderich zareagoval tak uspěchaně. Mají strach, že bychom to mohli v poslední chvíli překazit. Ti musí být s nervy docela v koncích.“

Jacop polkl knedlík, který mu vězel v krku.

„Upřímně řečeno, já taky,“ přiznal sklesle. Teď mu navíc připadl čestný úkol zachraňovat kolínského arcibiskupa! To je tedy nádhera! Proč ne hned samotného císaře?

„Měl jste nám tohle všechno povědět už předtím na Potoční,“ uvažoval. „Možná bysme tam nějakou pomoc našli.“

„Našli bychom, našli bychom! Možná jste měl vy, prosím pěkně, dřív vyrukovat s tím, že mají spiklenci zálusk na Konrada, protože já starý pitomec jsem měl před očima vlčí mhu. Ale ani pak by to nebyl dobrý nápad. Theoderich by nás tak jako tak vyřídil.“

„Kdybysme přesto utekli, tak ne.“

„No a? Vrhl by se na Godderta a Richmodis. Že se usiluje o Konradův život! Kdo to říká? Cože, Jaspar Rodenkirchen? A co o tom ví ta hezká slečinka a ten starej tlusťoch, co má pokroucený prsty? Do věže s nimi, k výslechu. Kdepak, Lišáčku, dokud jsou oba pouze obětí nějakého přepadení, nemá Theoderich nic v ruce, aby je zadržel. A pokud jde o nás, my si nestěžujme. Ve věži ještě nesedíme.“

Jacop si povzdechl.

„Ne. My sedíme v ledový kůlně a nemáme nejmenší tušení, kde se Urquhart za pár hodin objeví.“

„Tak to prostě zjistíme.“

„To určitě. A nevíte náhodou jak?“

„Ne. A vy?“

Jacop se opět položil s rukama za hlavou.

„Řekl bych, že Urquhart bude číhat před kostelem.“

„To právě není jisté. Konrad bude sloužit tu mši v ústřední kapli na stavbě nového chrámu. Tam má taky kázat. Mohl by si vybrat tisíc mnohem příjemnějších míst, jenže on chce být právě pohřben v téhle kapli. Rozhodně to bude poprvé, kdy se bude v novém chrámu sloužit mše, takže obrovská událost. Předtím však půjde procesí od Páterské brány podél domů U ostruhaře a U erbaře až ke Svatoštěpánské kapli, pak doleva na Platea gallica, kolem kapitulního kostela sv. Panny Marie přes Forum, ještě jednou doleva Martovou branou a zpátky k chrámu. Potrvá to asi hodinu.“

„Myslíte, že Urquhart bude čekat někde na téhle trase?“

„Je to možné.“

„Pokud je Konrad tak opatrnej, jak říkáte,“ uvažoval Jacop, „nemůže se k němu Urquhart moc přiblížit.“

Opět zavládlo mlčení.

„A co když to ani nepotřebuje?“ namítl Jaspar.

„Jak to?“

„Inu, začínám si zvykat na myšlenku, že je výborný střelec taky na větší vzdálenosti. Ten jeho samostříl je velice precizní kousek, může zasáhnout cíl až s fatální přesností. To si totiž myslí Jeroným a ten to musí vědět. Chci říct, že právě ta vzdálenost je možná Urquhartova výhoda. Něco, s čím nikdo nepočítá. Představme si, že se arcibiskup během průvodu náhle zhroutí na zem. Nastane obrovský zmatek. Nikdo v té chvíli nepochopí, co se vlastně stalo ani odkud šíp přiletěl, a už vůbec nikoho nenapadne, že střelec je hezký kus daleko, či spíš byl, protože Urquhart bude pryč dřív, než Konrad upadne a rozbije si lebku.“

Jacop se snažil představit, kde taková dostatečná vzdálenost je. Ulice lemují lidé, hned za nimi jsou domy, všude je těsno, pokud to vůbec někde jde, tak na Foru. Jenže tam je zase mezi vrahem a arcibiskupem spousta lidí, a někdo se samostřílem by byl nápadný. A i kdyby se mu podařilo…

„Dům,“ vykřikl vzrušeně.

„Jaký dům?“ zeptal se zmateně Jaspar, neboť jeho myšlenky se zřejmě ubíraly jinudy.

„Urquhart může Konrada zasáhnout, jen když bude výš než on. Musí na něj střílet přes hlavy lidí. Bude v nějaký budově.“

„Pravděpodobně máte pravdu,“ uznal zamyšleně Jaspar. „Pak jsme ale v bryndě. Sotva můžeme prohledat všechny domy.“

„Je ještě jedna možnost,“ pronesl Jacop váhavě. Ale byl by si ji nejraději nechal pro sebe, naháněla mu strach.

„Jaká?“

Strach, protože by pak už nemohl utéct, jak se mu to pokaždé podařilo. Jako tenkrát, když…

„Tak ven s tím, Lišáčku!“

Jacop pomalu vydechl a dodal si odvahy.

„Já to přece všechno nadrobil. Půjdu tedy do arcibiskupskýho paláce, abych Konrada varoval.“

Jaspar na chvíli ztratil řeč.

„Máte vůbec všech pět pohromadě?“

„Ne.“

„Tak jen pomalu. Samozřejmě se můžete pokusit Konrada varovat, jenže já pochybuju, že vás vůbec vyslechne.“

„Za pokus to stojí.“

„Proboha, Lišáčku. Copak netušíte, že Overstolzové už všude roztroubili, že jste zloděj? Hledají vás stejně jako mě. Když mně můžou přišít vraždu, aby mě zneškodnili, znemožní tím spíš taky vás. Mathias říká, že jste mu ukradl jeden zlatý. Jak můžete vědět, že jich mezitím není sto nebo tisíc? Vydáváte se dobrovolně do rukou arcibiskupské vrchnosti v naději, že vám uvěří, jenže oni vás nejspíš bez okolků vsadí do věže. Kdo má věřit někomu, jako jste vy?“

Jacop se kousal do spodního rtu.

„Vám by uvěřili,“ řekl.

„Ano, mně by uvěřili a já bych tam byl taky šel. Jenže ten trouba Theoderich všechno zpackal.“

Jacopovi bylo náhle jasné, že Jaspar uvažuje špatně.

„Felčare,“ začal rozšafně, „co byste asi teď dělal, kdybyste byl v Theoderichově kůži?“

„Nejspíš bych nás nechal hledat.“

„Jo? To já bych si nafackoval a počínal si přesně naopak.“

„Proč? Vždyť jsme mu vlastně u…“ Jaspar se zarazil a hvízdl. „Ach tak. K čertu!“

„Sám jste to řekl. Kdyby nás měl Theoderich v hrsti předtím, plán by mu vyšel. Jenže on to vzal za špatnej konec. Šanci, že nás najde, má chabou. Když teď rozhlásí, že jste zabil Rolofa, chytne vás dříve či později někdo jinej, předvedou vás před jiný konšely a pak už on nemůže nic ovlivňovat, může tak akorát poslouchat, jak jim to všechno vyzvoníte. Přece jen jste na rozdíl ode mě váženej muž, vašim slovům budou věnovat tu největší pozornost. Tak mě napadá, co byste teď na Theoderichově místě asi udělal?“

Jaspar se tiše zasmál. „Co nejrychleji bych se postaral o to, aby byla obžaloba proti mně co nejdřív stažena.“

„To on už nejspíš taky udělal.“

„Tvrdil bych, že se jedná o nedorozumění. Možná bych dokonce vykládal, že skutečného vraha už chytili nebo něco podobného. U čerta, to je taky jeho jediná šance, jak to všechno zase napravit! Máte pravdu! Tomu spolku v téhle chvíli musí jít jedině o to, aby se o nás nikdo nezajímal, alespoň do té doby, než Urquhart splní svůj úkol.“

„Právě. A proto taky nevěřím, že o mně ty svý pomluvy šíří dál. Můžu se tedy klidně vypravit do arcibiskupskýho paláce a pokusit se o to, aby mě přijali. Když se to nepodaří, taky dobře.“ Jacop si přitáhl kolena k břichu a snažil se, aby jeho hlas zazněl pevně a rozhodně, avšak nutkání utéct bylo téměř nesnesitelné. Zachvátil ho strach, plíživý a šerý, a náhle si uvědomil, že by neprchal před Urquhartem ani před Overstolzovými, ale před čímsi zcela jiným a mnohem strašlivějším. Jenže ono „cosi“ si ho najde, jako po všechna ta předcházející léta, a on bude opět prchat, znovu a znovu, až se jednoho krásného dne uštve k smrti…

Urquhart byl jeho osobní démon, určený pouze jemu. Bůh stvořil pro Jacopův strach bytost, jíž se musí vzepřít, chce-li se vůbec kdy osvobodit.

„Nemám na vybranou,“ prohlásil. Znělo to pevně a odvážně, ba téměř opovážlivě.

Jaspar mlčel.

„Nemám na vybranou,“ opakoval Jacop.

„Lišáčku.“ Jaspar si důkladně odkašlal. „Nevysvětlil jste mi snad, že já jsem na vybranou měl, totiž zda vám pomůžu, či nikoli? Byla to hezká slova. Ale vy sám se podle nich nechováte. Nejspíš byste měl jinou možnost, každý má vždycky nějakou možnost. Co vás tedy drží v Kolíně? Proč nevezmete hezky do zaječích?“

„A co bude s vámi a Richmodis?“

Že by ten zatracený felčar uměl číst myšlenky?

„To není důležité,“ odpověděl Jaspar klidně.

„Samozřejmě to důležitý je!“

„Proč? Chovejte se prostě tak, jako by to všechno byl jen sen. První dny vám možná bude těžko, ale dokážete-li tomu dostatečně uvěřit, zmizíme, Goddert, Richmodis i já, bez jediného zlého slova do říše představ, jako bychom existovali jen v nějakém románu. Pokuste se lhát sám sobě! Možná jsme skutečně jen šašci z nějaké knížky, nic víc. A vy taky! Staňte se zkrátka smyšlenou postavou! Tak je to v pořádku, Lišáčku. Představy žádnou odpovědnost nemusí nést.“

„Já tomu, co chcete, nerozumím.“

„Prostě jen chci, abyste se zachránil. Utečte.“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Už nemám chuť utíkat,“ slyšel Jacop vlastní hlas.

Tam, kde Jaspar seděl, to zašustělo. Zřejmě si lehl. Jacop čekal, že něco řekne, ale žádné reakce se nedočkal.

Jacop to tedy vzdal.

„Dobře, Jaspare,“ řekl unaveným hlasem. „Co vlastně chcete vědět?“

„Já?“ zavrčel fyzikus. „Naprosto nic.“

Chvíli bylo ticho. Jacop naslouchal tlukotu svého srdce, jež se ozývalo čím dál hlasitěji, až v něm dunělo jako údery kladiva.

Náhle zjistil, že pláče.

Udivilo ho to, ale současně i potěšilo. Prolil vůbec kdy nějaké slzy? Nemohl si vzpomenout. Zmocnil se ho nesmírný smutek, zaplavil ho pocit neštěstí, ale současně se v něm rozhostila bezmezná úleva. Plný zvědavosti i bezradnosti se tomuto novému zážitku oddal, vzlykal a popotahoval, a ten pláč mu připadal, jako by se jeho trápení proměňovalo v zářivý, do výše šlehající plamen, v němž on pomalu mizí, zatímco mu v žilách začíná pulzovat nová, neznámá síla. Viděl, jak ho míjí starý, příliš dlouho zamlčovaný příběh, a s každým tím obrazem, s každým zvukem i pocitem se postupně rozplýval jeho strach, který ustupoval touze po domově.

Jaspar ho nechal v klidu.

Po chvíli, která Jacopovi připadala jako celá věčnost, mu slzy konečně oschly. Zíral do tmy a uvědomil si, že se mu srdce opět uklidnilo. Dýchal klidně a pravidelně. Vlastně se už vůbec necítil špatně.

„Jaspare?“

Hlas se mu chvěl. Veškerá rozhodnost i síla ho opustily. Ale bylo mu to jedno.

„Jaspare, když jsem se tenkrát vrátil, myslím ještě jako dítě do otcova domu –, vyprávěl jsem vám, že z něj zbyly jen trosky, co doutnaly, jinak nic.“ Na chvíli se odmlčel. „Ale ono tam bylo ještě něco.“

„Já vím,“ přiznal Jaspar klidně.

„Vy o tom víte?“ vykřikl překvapený Jacop.

„Ne, Lišáčku. V podstatě nevím vůbec nic, jen to, že jste si dokázal vybavit všechno, co se stalo před oním dnem. Nebo že jste si to chtěl vybavit. Každou maličkost. Byl jste bystrá hlavička a to jste ještě pořád, ale jednoho krásného dne jste uviděl hromadu trosek a dal se na útěk. Od té chvíle se vám život změnil v jakýsi rozmazaný obraz, skoro jako by šlo o život někoho jiného. Když jsme spolu předevčírem seděli poprvé, řekl jsem si, že pokud budete v tom svém vzpomínání i nadále pokračovat tak zeširoka, praskne na to celý můj vinný sklípek. A pak všechno náhle skončilo u jakýchsi trosek a zbytek jste mi popsal několika nic neříkajícími frázemi. Vy jste tenkrát něco viděl, nemám pravdu? Něco, co vás pronásleduje dodnes. Váš útěk začal tím, že jste se k troskám obrátil zády, jenže nikdy neskončil. Je úplně jedno, před čím jste celé ty roky utíkal, zda před biřici, před ženskými nebo p
řed odpovědností, v podstatě pořád utíkáte pryč od toho baráčku. A kdybyste utekl i teď, stále by to byla ta chatrč.“

„Jak tohle všechno víte? Vždyť mě sotva znáte.“

„Ale jo, znám vás docela dobře. Rozpoznávám ve vás jiné, Lišáčku. Co jste to tenkrát viděl?“

Jacop se pomalu posadil a zíral do tmy, ale viděl cosi jiného. Venkovskou krajinu, pole, sloup kouře…

„Tátu a bratra,“ odpověděl.

„Byli mrtví?“

„Leželi před baráčkem. Vypadalo to, že je někdo odpravil. Stál jsem hezkej kousek od nich a nedokázal se k nim přiblížit. Byl jsem moc zbabělej na to, abych došel až k nim a podíval se jim do tváře, bál jsem se, že si tím potvrdím jejich smrt. Říkal jsem si, když se nebudu koukat, rychle na všechno zapomenu, jako by se nic nestalo. Prostě všechno zapřít.“ Ztěžka polkl. „Pak jsem se odvrátil. A právě v tom okamžiku jsem měl dojem, že jsem koutkem oka zachytil pohyb, jako by mi táta pokynul.“

„A vy jste přesto utekl.“

„Jo. Už jsem neměl kuráž se k nim vrátit. Už nikdy se nedozvím, jestli jsem utekl od dvou mrtvol, anebo jestli jsem svým strachem odsoudil k smrti někoho, komu jsem ještě mohl pomoct. Nechtěl jsem se přesvědčit, že jsou mrtví, a tak jsem se nemohl ani přesvědčit, jestli ještě náhodou nejsou naživu.“

„Zdá se vám o tom někdy?“

„Zřídka. A když už, tak právě o tom pohybu tátovy ruky. Někdy je to zoufalý mávnutí umírajícího. Jindy mám zase dojem, jako by se ti mrtví se mnou posměšně loučili. Taková je pravda, Jaspare. Nechal jsem je na holičkách a teď se pořád ptám, co by bylo, kdyby se dalo všechno vrátit.“

„Nic se nedá vzít zpět.“

„Já vím, jenomže já nedovedu na nic jinýho myslet. Přál bych si, abych to uměl zařídit tak, že se to všechno vůbec nestalo.“

Slyšel, jak se Jaspar drbe na hlavě.

„Ne,“ řekl fyzikus. „To není dobré přání.“

„Ale jo! Prostě by se nic nestalo!“

„Myslíte? Takovým přáním lidé popírají svůj cíl, své přesvědčení, celou svou existenci. Je to přání nerozhodných a slabochů. Víte vůbec, že Abélard, dokud žil, ani na okamžik nelitoval své lásky k Héloise? Strašně ho za ni potrestali, ale on by se pro ni kdykoli rozhodl znovu.“

„O tom Abélardovi mluvíte často,“ poznamenal Jacop.

„Je to můj vzor,“ odpověděl Jaspar. „Třebaže je už víc než sto let po smrti. Petr Abélard byl jedním z vynikajících francouzských učenců, pokorný před Bohem, a přesto natolik smělý, že se na vrcholu své slávy nazval největším z filozofů. Říká se, že disputace je kláním kleriků; v tom byl neporazitelný! A on měl dokonce zálibu v tom, že si dělal nepřátele. Jeho přesvědčení, že k člověku patří svobodná vůle, přece stálo v přímém protikladu k učení mystiky. Nakonec se zamiloval do Héloisy, neteře svého kanovníka, kterou mu svěřili, aby ji vyučoval. Zapovězená láska. Následovala celá řada skandálních zápletek, na jejichž konci přišla v noci do jeho domu trestná výprava. Kanovník ho nechal zbavit mužství.“ Jaspar se tiše zasmál. „Láska těch dvou se však nedala zvrátit, a tím méně mohl zabránit tomu, aby byli nakonec pohřbeni vedle sebe. Abélard na svou minulost nikdy nereptal a to ho u činilo velikým. Všechno bylo jeho svobodným rozhodnutím.“

„Můj otec,“ ozval se zamyšleně Jacop, „pořád hovořil jen o bezmocnosti hříšníků. Jako že nemáme na vybranou, že se nemůžeme rozhodovat.“

„A vy jste tomu věřil?“

„Ne.“

„Goddert tomu věří,“ povzdechl si Jaspar. „I mnoho jiných jako on, kteří postrádají přesvědčení a slabost zaměňují za víru. Potácí se mezi různými názory sem a tam. Z každého rozumí něčemu, ale ze žádného něčemu správnému, a z toho si sestaví cosi, co pokládá za svůj názor. A jak je hádavý! Od úsvitu do soumraku trávíme čas v nejrůznějších debatách, ale ty stejně nejsou k ničemu. Je to jen žert, za nímž se skrývá smutné poznání, že Goddert nemá vůbec žádný názor. Vím, že bych o něm tak neměl mluvit, jenže on je prostě představitelem oněch fatálních duševních stavů, které ovládají naši dobu. Jakmile si však lidé přestanou tvořit názor, jakmile pokládají útržky za celek a nepátrají po souvislostech, stává se svět kostelem, jehož stavební kameny nejsou spojeny maltou. Takový kostel se pak ve vší své nádheře zřítí a mluví se o příchodu Antikrista, jehož povolával svými
zanícenými slovy svatý Bernard jako nikdo jiný před ním a po něm. Jenže Antikrist není žádný pekelný kazisvět, žádný rohatý ďábel ani zvíře, které vystoupí z moře. Antikrist je dílem křesťanů. Je to prázdnota za vírou, která zná jen klid a trest. A stejně tak je to prázdnota za fatalismem, jemuž jste se odevzdal, prázdnota ve vašem životě. Dalo by se říct, že ďábel číhá, aby vás uchvátil do svých spárů.“

Jasparova slova působila Jacopovi téměř fyzickou bolest.

„Copak mě už nedostal?“ zeptal se. „Tenkrát u tý naší chatrče. Nejsem snad už navždy ztracenej?“

„To nejste!“ prohlásil Jaspar důrazně. „To vaše zpěčování, to, že nechcete přiznat, že život jde dál a minulost nemůžete změnit, vzdát to, utéct, právě to je sám ďábel, nic jiného!“

„Vy myslíte, že on vůbec není?“ Jacop zavrtěl hlavou. „Že není jako… jako bytost?“

„Ďábelské je upírat člověku, co mu je vlastní, schopnost přemýšlet a svobodně se rozhodovat, a právě tak ďábelské jsou zaslepené a zběsilé procesy s kacíři ve jménu Všemohoucího boha. Není nic troufalejšího než fanatická pokora. Ale současně je cosi ďábelského i na rozumu bez víry a každý, ať už je otrokem rozumu nebo víry, je svým způsobem zaslepený. Křesťanstvo se vyčerpává ve válce, kterou vedou slepí. To je právě to, co cisterciáci, co Bernard nebo Vilém ze Saint-Thierry chápou jako bezmocnost hříšného člověka, který nedokáže jednat, protože Bůh si prý nepřeje, aby jednal. Každé svémocné, samostatné jednání pokládají za nactiutrhání Všemohoucího, a tudíž za kacířství. Jenže kdo nemůže jednat, ten smí, ba dokonce musí zůstat slepý! Pokud by člověk chtěl tu myšlenku dovést do důsledku, slepí by nesměli nic samostatně podnikat, o ničem rozhodovat, nesměli by žádné vidoucí an
i jiné slepé přivádět na hranici, vést války, veřejně vyučovat, ti by vlastně, čistě logicky vzato, nesměli vůbec existovat. Oni to však přesto dělají, hovoří o bezmoci, ale moc vykonávají, hlásají pokoru, ale pokořují jiné. Jaká slabost ducha! Tohle je ten satan, Lišáčku, na kterého já věřím!“

Jacop se to snažil strávit.

„Jestliže takhle vypadá satan,“ uvažoval nahlas, „kdo nebo co je pak Bůh?“

Jaspar mu neodpověděl okamžitě. A když potom konečně promluvil, zazníval z jeho hlasu lehký posměch.

„Jak mám vědět, kdo je Bůh?“

„Ne, já myslím… vždycky jsem si myslel, že Bůh a satan jsou…“ Jacop zápolil se slovy.

„Vy si myslíte, že Bůh a ďábel jsou nějaké osoby?“

„Jo, přesně tak!“

„To nevím, mám-li být upřímný. Můžu vám jen říct, čím je Bůh pro mne, pokud vaše otázka směřuje tam. Abélard zastával pojetí, že se člověk může rozhodnout, zda hřešit či nehřešit. Má na vybranou. Nikdy samozřejmě nemůže něco zpětně změnit, po čemž jste vy tak srdceryvně vzdychal, ale může se ke svému jednání přiznat a převzít za ně odpovědnost. Chápete, co to znamená? Vše je dáno od Boha, ne všechno je ale zřejmě bohulibé. Bůh možná chce, abychom sami měli vůli, nebyli slepí, abychom rozvíjeli jeho myšlenky, protože jsme jeho myšlenkami. Je-li Bůh ve všem, a my jsme tudíž sám Bůh, pak by byla naše bezmocnost i boží bezmocností, a to si já při nejlepší vůli nedovedu představit. Ale pokud je Bůh tvořivou silou, pak musíme být tvořiví také my, abychom naplňovali jeho vůli, a pak musíme za to, co děláme, taky odpovídat. Bůh je spojenectvím mezi krásou víry a rozumu, tedy tím, co naz
ývá scholastik ratio fide illustrata. Je to harmonie, to, co spojuje, nikoli rozděluje, je to tvořivý pokrok v čase. Bůh je však především svobodná vůle celého tvorstva, které samo sebe stále znovu vytváří, a také svobodná vůle každého jednotlivce. A proto se můžete stále ještě obrátit, Jacope. Vzepřel jste se minulosti. Hříchy lze odpouštět. Odpusťte si. A už neutíkejte, jsou lidé, kteří vás potřebují.“

Na kůlnu tiše bubnoval déšť. Jacop tomu šustotu naslouchal, jako by jej slyšel poprvé. Měl pocit, že musí jít ven, aby vůbec teprve objevil svět.

„Díky,“ řekl tiše.

„Není zač, Lišáčku. Ale teď mě nechte hodinku si zdřímnout, buďte od té dobroty.“

„Vy chcete spát?“ udivil se Jacop. „Teď?“

„Ano. Proč ne?“

„Musíme přece něco podniknout, Urquhart bude…“

„Urquhart si bude lízat rány. Jsme uprostřed noci. To chcete Konrada vytáhnout z postele? Bůh ví, že si potřebujeme trochu odpočinout. Nebojte se, já vás včas probudím.“

Jacop si váhavě lehl na záda.

„Jenže já nemůžu spát,“ prohlásil.

„To je škoda.“

Jak mám po tom všem, co se událo, spát, říkal si. Budu vzhůru, a protože Jaspar začne za chvíli chrápat, nedokážu usnout tím spíš. Měli bychom využít čas!

Jeho myšlenky putovaly k Richmodis.

Nebudu spát, říkal si.

Jacop

„Vstávat!“

Někdo jím zatřepal. Chvilku si myslel, že je ve svém kutlochu u hradeb, ale potom se vzpamatoval.

Stále ještě byla tma, ale přece jen už rozeznal Jasparovu siluetu. Fyzikus se smál.

„Takže vy jste ten chlapík, co nemůže spát.“

„Kolik je?“

„Krátce po laudes. Za dvě hodiny vyjde procesí. Máte tedy dostatek času na to, abyste v arcibiskupském paláci poprosil o slyšení. Setkáme se pak mezi čtvrtou a pátou v Hedvábnické, tam bývá v neděli ráno nádherně pusto. U městské váhy, řekněme.“

„Okamžik.“ Jacop si protíral oči. „Co to vykládáte o setkání? Myslel jsem, že půjdeme společně.“

„Taky jsem si to myslel. Ale zatímco jste spal, něco mě napadlo. Souvisí to s tím vaším příběhem. Já půjdu jinam.“

„Nechystáte se ke Goddertovi?“

„To bych moc rád.“

„Já taky, zatraceně!“

„Jenže kdybychom se v téhle chvíli ukázali na Potoční, byli bychom blázni. Teď není pravá chvíle. Běžte a koukejte, ať máte cestou k paláci tu svou ohnivou kštici jaksepatří přikrytou.“

Jacop vstal a chtěl se protáhnout, ale nějak to nešlo. Od toho, jak proletěl oknem, byl po těle nejspíš samá modřina. „Co máte vlastně za lubem?“ zasténal.

„Chci…“ Jaspar mu poklepal na rameno. „To vám povím až později. Víte vůbec, kde je ta váha?“

„Aby ne.“

„Tak dobře. Pokud vás tam nenajdu, půjdu k paláci a budu doufat, že vaše mise byla úspěšná.“

„Proč mi nemůžete říct, kam jdete?“

„Protože by vám to v téhle chvíli stejně k ničemu nebylo a vyžádalo by si to spoustu času. Teď běžte a nepadněte Urquhartovi do spárů. Vztekem na vás nejspíš doslova plane.“

Než na to Jacop mohl cokoli namítnout, popadl ho Jaspar za ramena a vystrčil na ulici. Déšť mezitím ustal, ale stále ještě bylo chladno. Jacop se rozhlédl. Před Bodovým domem se vedle pivovarských budov houpala olejová lampa. Hned naproti stál v hlubokém klidu Keyenský dvůr. Venku nebyla živá duše.

„Běžte,“ pobídl ho Jaspar.

Jacop přikrčil hlavu mezi ramena a nadechl se, až měl plíce na prasknutí. I při bolavém těle měl pocit, že po dlouhé době znovu začíná žít. Pak ranhojiče objal, přitiskl si ho na hruď tak pevně, až cosi křuplo, a na pleš mu vlepil polibek. Jaspar jen překvapeně zíral.

„Jinak tohle nemám ve zvyku,“ zazubil se Jacop, otočil se a vyrazil nahoru po Keyenské uličce.

Arcibiskupský palác, zvaný též „dvorana“, se rozkládal jižně podél chrámového areálu mezi Dračí branou na východě a Vysokou branou na západě. Ten palác nechal postavit před sto lety arcibiskup Reinald z Dasselu coby impozantní dvoupodlažní hrad s mnoha velkými arkádami v horním podlaží. Arkády spočívaly na řadě dvojitých sloupů a zdobily až marnotratně vypravený sál. Zde Konrad soudil a zde také přelstil patricije, když sem přišli na údajně pokojné setkání beze zbraní.

Na druhé straně, naproti chrámu, kam nebylo z ulice vidět, zřídil Reinaldův následovník Philipp z Heinsbergu přístavbu. Byla v jedné linii se starší částí a sloužila Konradovi, pokud se právě zdržoval ve městě, jako vlastní sídlo. Domnívat se, že bude návštěvník vpuštěn až tam, bylo iluzorní. Kdo chtěl něco od arcibiskupa, měl se obrátit na jeho vojáky a úředníky, což znamenalo vejít předním vchodem do prostoru pro prosebníky.

Jacop se vyhnul hlavním ulicím a jako ještěrka se protáhl těmi nejužšími uličkami. Nedalo se vyloučit, že po něm a po Jasparovi patricijové dosud slídí, ale taky nemohli prolézat kdejaký kout. A právě v takových místech se Jacop vyznal nejlíp.

Na chvíli se zastavil, aby se vydýchal. Právě dorazil na konec Pützovy uličky, která ústila do ulice U dvora: ta byla široká, reprezentativní, s honosnými budovami, jako byl dům U koruny, který sloužil vévodům z Brabantu coby kolínské sídlo, nebo Klockring, což byl hlavní stan drábů. Jacop teď stál přímo proti arcibiskupskému paláci. V přízemí se v některých oknech svítilo a křídla hlavního vchodu byla otevřená. Povšiml si skupinky obrněnců, kteří se bavili se dvěma jezdci z noční hlídky. Jejich tlumené hlasy k němu dolehly, ale tomu, o čem spolu hovoří, nerozuměl. Ozýval se jen drsný smích, pak oba strážní pobídli koně a vojáci se opět stáhli do budovy. Za nimi s velkým lomozem zapadla křídla brány.

Jacop se opatrně podíval na širokou ulici. O něco dál nahoře zahlédl ve tmě několik mnichů spěchajících do chrámového proboštství. Kamkoli oko pohlédlo, všude se válela spousta odpadků a špíny. Silné deště jako ten poslední splachovaly všechno, co Kolíňané vyhodili na ulici, svažující se východní částí města dolů k Rýnu, a přitom nebylo nic, co by Kolíňané na ulici nevyhodili. Všudypřítomné prasečí výkaly se mísily se změtí shnilých zbytků zeleniny i ohlodaných kostí a pobuřovaly smysly. Neustálé výzvy, aby se nečistota házela do latrín, byly marné anebo se odbývaly poznámkou, že „zlatokopové“, jak se říkalo čističům stok, jen zřídkakdy konají svou práci, proti čemuž se sotva dalo něco namítat.

Jacop se rozhodl, že déle již čekat nebude. Ujistil se, že mu z kápě nevykukuje ani vlásek, přistoupil k bráně a silně na ni zabušil.

Okamžitě se odsunula záklopka. Objevil se pár očí, který si ho prohlížel, a on cítil, jak v něm narůstá naděje.

„Mám důležitou zprávu pro arcibiskupa,“ řekl bez dechu.

„Jakou zprávu?“

„Jde mu o život.“

„Cože?“

„Proboha, pusťte mě dovnitř, než bude pozdě.“

Záklopka zapadla, křídlo dveří se otevřelo a Jacop stanul tváří v tvář muži v brnění a přilbě. Za ním stáli tři další a zvědavě si příchozího prohlíželi.

„Pán budiž… ach, to je jedno,“ zahuhlal Jacop, naznačil žehnající gesto a spěchal dovnitř. Vrata za ním okamžitě zapadla.

Rozhlédl se. Hala byla ozářená smolnými loučemi, zasunutými po dvou do umně zpracovaných nástěnných držáků. Po straně vedlo do horního poschodí široké kamenné schodiště s masivním sloupovým zábradlím. Mezi loučemi visely goblény, na nichž rejdili obři s chimérami, sfingy, rusalky a kentauři, bytosti s hadí hlavou a netopýřími křídly, mantichory s vyceněnými tesáky, trpaslíci s psí hlavou, kyklopové, šupinatí ďáblové, Gorgony, ptáci se ženskou hlavou a vlkodlaci. Tyto bytosti vytvářely kruh radostné hrůzy kolem světců s rozjasněnou tváří, vzhlížejících k nebesům, s údy samou ránu po mučení, s pažemi vztaženými k andělům s okřídlenou svatozáří a s mohutnými modravými perutěmi. A nad tím vším byl Ježíš Kristus s pravicí zdviženou k přísaze a vážným přímým pohledem. Jeho tmavé oči vypadaly, jako by všechno viděly a přitom nahlížely každému do nitra, až se Jacop zachvěl. Viděl ivého Boha a cítil v sobě sílu a novou odvahu.

Na rameni mu těžce spočinula ruka v železném brnění. Odvrátil se od utěšujících Kristových očí a zíral do tváře vojáka.

„Jaká je to záležitost, mnichu?“ vyjel na něho obrněnec.

Mnichu? Ach ano, samozřejmě.

„Musím mluvit s arcibiskupem,“ odpověděl Jacop, což nebylo ani trochu rozumné.

Muž se na něho zahleděl a propukl v hurónský smích. Jeho kamarádi se k němu přidali.

„S arcibiskupem se jen tak nemluví, bratře krobiáne. To vám nikdo nevštípil, že se o audienci prosí s pokorně skloněnou hlavou?“

„A co vštípili tobě?“ odsekl Jacop. „Konrad z Hochstadenu je v nejvyšším ohrožení a ty se vysmíváš poslovi, který mu možná může zachránit život. Chceš být naražen na Modrý kámen, protože jsi dal raději přednost tomu, abys mě zesměšňoval?“

Smích ostatních zmlkl. Voják se nerozhodně poškrabal ve vousech. „O jaké ohrožení vůbec jde?“ zeptal se.

„Ohrožení života!“ vykřikl Jacop. „Ať tě blesk zasáhne, jestli mě okamžitě nezavedeš ke Konradovi.“

„Já tě k Jeho Excelenci nemůžu dovést,“ křičel na něho voják. „Arcibiskup je zaneprázdněn přípravami na procesí.“ Rozčileně zafuněl a pak pokračoval již klidněji: „Ale můžu zavolat arcibiskupova sekretaria. Spokojen?“

Jacop se zaradoval.

„Ano,“ souhlasil záměrně mrzutě. „Co se dá dělat.“

Voják přikývl a poslal dva kamarády, kteří se vydali po schodech nahoru. Jacop si založil ruce za zády a čekal. Co je to sekretarius, vlastně ani nevěděl, ale znělo to důležitě.

Překvapivě rychle se nahoře na schodišti objevil v doprovodu obou vojáků malý hubený mužík a drobnými krůčky scházel dolů. Na taláru v černé a lila barvě se mu skvěl zlatý kříž, na rukou měl vínově červené kožené rukavice. Rozježený bílý plnovous mu lemoval dobrotivou tvář s vodnatě modrýma očima. Přistoupil k Jacopovi a usmál se. Když promluvil, postřehl Jacop v jeho hlase jižanský přízvuk.

„Pán s tebou i s duchem tvým.“

Jacop v rozpacích popotáhl nosem.

„Jo, jistě. Docela určitě.“

Arcibiskupský tajemník naklonil hlavu. „Co pro tebe mohu udělat, můj synu? Bylo mi řečeno, že prý máš nějakou zprávu pro arcibiskupa, ale nechceš o tom s nikým mluvit.“

„Musím mluvit přímo s ním osobně,“ prohlásil Jacop. „Arcibiskup je totiž ve velkým nebezpečí.“

„V nebezpečí?“ Tajemník přistoupil blíž a ztlumil hlas. „Nemluv tak hlasitě před vojáky, můj synu. Jsou nám věrně oddáni, ale člověk nikdy neví. Arcibiskupa občas zákeřně zavraždí i vlastní synovec. Pošeptej mi do ucha, kdo chce našemu arcibiskupovi ublížit.“

Jacop se naklonil a zašeptal: „Konrada mají dnes zavraždit. Jen nevím, jestli během průvodu nebo při mši, ale chtějí ho zabít.“

V tajemníkových modrých očích se objevilo zděšení. Sepjal dlaně před ústy a odstoupil.

„Kdo to chce udělat?“ špitl.

„Obávám se, že patricijové. Slyšel jsem o spiknutí…“

„Počkej!“ Tajemník se plaše podíval směrem ke strážím. „O tom bychom neměli mluvit tady. Tvá slova mnou otřásla, můj synu, hluboce mne zasáhla. Nemohu tomu uvěřit. Musíš mi povědět všechno, co víš, slyšíš? Naprosto všechno!“

„Nic neudělám raději než to.“

„Potom tě zavedu ke Konradovi. Pojď.“

Otočil se a zamířil po schodech nahoru. Jacop ho následoval. S jistým pobavením pozoroval tajemníkovu strojenou chůzi. Je pyšnej jako páv, prolétlo mu hlavou. Pravděpodobně Ital. Bram mu často vyprávěl, že italští šlechticové a duchovní mají rádi jemné drahé látky a nechávají si šít drahocenná roucha z hermelínu a sobolí kožešiny. Jacop si prohlížel celou jeho postavu od hlavy až k patě a…

A málem přitom spadl ze schodů.

Rozechvěle se chytil zábradlí a uvažoval, co má dělat. Jistě existovalo mnoho bohatých kolínských měšťanů, kteří nosili drahé boty. Avšak pár s přezkami ve tvaru fialové lilie viděl do té doby jediný.

A nyní na něj civěl znovu.

„Promiňte, pane… ehm,“ zakoktal se.

Tajemník se k němu na schodišti obrátil a ozářil ho svou dobrotou.

„Jmenuji se Lorenzo z Castellofiore, můj synu.“

Jacop se křečovitě usmál. „Inu, Lorenzo z… právě mě napadlo, že musím… musím ještě…“

V Lorenzově pohledu se objevil ostražitý výraz.

„Ano, můj synu? Copak?“

„Můj kůň. Myslím, že jsem ho zapomněl uvázat. Pokud byste laskavě okamžik posečkal, zajdu ven a…“

Lorenzův výraz se změnil v led.

„Stráže,“ vykřikl. „Chopte se toho muže!“

Jacop se uštvaně ohlédl dolů. Ke schodišti se sbíhali vojáci s tasenými zbraněmi. Na okamžik byl naprosto bezradný. Proběhnout kolem vojáků bylo nemožné, a i kdyby se mu to podařilo, musel by si u brány otevřít závoru, a zatím…

Otočil se tedy a vrazil Lorenzovi pěst do žaludku. Tajemník se se zdušeným výkřikem zhroutil. Jacop ho popadl a mrštil jím proti vojákům. Nečekal, co bude dál, dlouhými skoky zdolával zbývající schody, zatímco za ním to chrastilo a lomozilo a od stěn se odrážel Lorenzův křik.

Před ním se prostírala chodba, která o kus dál končila zdí. Vlevo se pak otvíraly dva průchody. Jacop na okamžik zaváhal. Zřejmě to však bylo dostatečně dlouho, aby se stráže dokázaly opět vzchopit, protože zaslechl řinčení na schodišti.

Dál už nepřemýšlel a jedním průchodem proběhl.

„Zadržte ho!“ vřeštěl Lorenzo ze všech sil. „Bando prokletá, holoto jedna bezbožná, neschopná. Máma vás měla utopit! Ten lump nám nesmí uniknout!“

Jacop se otočil kolem své osy a vytřeštil zrak. Ocitl se v obrovském honosném sále s vyřezávanými trámy a sloupy. Zadní část zabíraly po celé šíři mohutné lavice z leštěného černého dřeva. Podlahu zdobily složité, umně do sebe vkládané intarzie, zatímco protilehlá strana byla přerušena protáhlým arkýřem, lemovaným okny ve tvaru lilií a ve střední části otevřeným.

Arkády. Byl v arcibiskupském sále.

„Tady je!“

V průchodech se objevili vojáci výhrůžně mávající mečem a za nimi Lorenzo, ve tváři celý rudý. Jacop se zoufale rozhlížel po jiném východu, ale žádný neviděl, jen okna v arkádách, a ta byla příliš vysoko nad ulicí, než aby jimi mohl vyskočit. Couvl, a vtom zahlédl v Lorenzových očích triumfální výraz.

„To je ten chlap, který ukradl Mathiasi Overstolzovi zlaťák,“ syčel. „To se tedy povedlo, že tě tu máme na návštěvě. Líp uděláš, když se odevzdáš svému osudu, pokud nechceš, abychom tvou páchnoucí zdechlinu roznesli tady po sále. Tak co myslíš?“

Stráže se blížily. Jacop klopýtl a ohlédl se. Co kdyby přece jen vyskočil? Jenže je to příliš vysoko, zpřerážel by si nohy.

Před arkádami čnělo cosi do výše a větvilo se to.

Strom.

Svěsil ramena a pokorně přikývl.

„Zvítězil jste, Lorenzo. Půjdu s vámi.“

Vojáci se uvolnili a svěsili meče. Lorenzo se spokojeně zašklebil.

„Chytré rozhodnutí, můj synu.“

„To jo,“ přisvědčil Jacop. „V to taky doufám.“

Hbitě se obrátil a byl jedním skokem u okna. Lorenzo zařičel. Jacop vyskočil na římsu, pod ním se táhla ulice. Strom byl však mnohem dál, než předpokládal.

Příliš daleko. To nedokáže.

„No tak,“ křičel Lorenzo. „Chyťte ho, vždyť vám upláchne!“

Ono to nikdy nebude mít konce, říkal si zoufalý Jacop.

Mírně se pokrčil v kolenou a odrazil se. Jeho tělo plachtilo z arkád ven přes ulici. Na jednu nádhernou chvilku měl dojem, že je lehký jako pírko, vznášející se jako pták, připadal si bez tíže jako anděl.

Pak to zapraštělo a dopadl do koruny stromu.

Větve ho řezaly do obličeje, do rukou i nohou. Pokusil se získat rovnováhu, aby zabrzdil pád, ale stále padal a strom mu připravil takový výprask, jaký ještě v životě nedostal. Cosi ho bolestivě uhodilo do kříže. Jacop viděl všechno vzhůru nohama, jako kočka se chytil nejbližší větve a zhoupl se nízko nad zemí. Pak seskočil dolů, dopadl na obě nohy a uháněl do nejbližší uličky.

Když nemotorné stráže v těžkém brnění konečně otevřely bránu a vyhrnuly se na ulici, byl Jacop již tak daleko, že ho nemohly dohonit.

Plstnický příkop

„Zařídil jsi něco?“ vyjel Johann.

Theoderich vypadal zaraženě.

„Urquhart mi vyprávěl, že si dal záležet na tom, aby toho podomka zřídil tak, že by to klidně mohl udělat taky ten děkan,“ řekl Mathias konejšivě. „A tak mě napadlo, že bychom mohli na Jaspara Rodenkirchena ještě trochu přitlačit.“

Johann jen nevěřícně zakroutil hlavou.

„Ještě přitlačit! Nic nepotřebujeme míň než nějakou štvanici biřiců na toho Jaspara, zatímco ty chceš ještě trochu přitlačit! Proč jsi aspoň chvíli nepočkal, až ho budeš mít v hrsti?“

„To jsem taky chtěl,“ bránil se Theoderich.

„Žes chtěl? Vždyť jsi vůbec nevěděl, kde je.“

„Myslel jsem si to.“

„Tak ty sis myslel. Ale nevěděl jsi nic, co?“

„Mohli jsme vycházet z toho, že se schovává u svých příbuzných, což se pak taky potvrdilo,“ vysvětloval Mathias.

„Ach, to je ovšem něco jiného,“ podotkl Johann s nepřeslechnutelným sarkasmem. „Mohli jste z toho vycházet. Nejspíš jste si nechali hádat z ruky od nějakých čarodějnic. Blázni!“

„Ale vždyť jsme měli pravdu!“ vykřikl vztekle Theoderich. „Mohl jsem snad tušit, že vezme roha, než tam dorazíme? Někdo ho totiž musel varovat.“

„Ale kdo?“

„To je jako houska na krámě. Samozřejmě Bodo Schuif.“

„A co chceš teď proti Bodu Schuifovi podniknout?“

Theoderich zaváhal.

„Proti němu totiž nemůžeš podniknout vůbec nic,“ uzavřel Johann. „Proti ničemu a nikomu už nemůžeš nic podnikat. Od samého začátku bylo všechno špatně, nic z toho, do čeho jsme se pustili, se nezdařilo. Bravo! Výborně, milí pánové.“

Mathias jen odmítavě mávl rukou. „My jsme už dál nerozhlašovali, že Jaspar zavraždil svého sluhu.“ Přešel k oknu a pohlédl ven na temnou ulici. „A taky to už neuděláme. Dobře, byla to chyba. No a co? Urquhart zabil Kuna, to by snad mělo stačit, aby ostatní přestali žvanit.“

Johann zaťal zuby, až to zabolelo. Nemohl si vzpomenout, kdy vůbec měl tak obrovský vztek.

„Jo, zabili, pořád jenom zabíjení,“ zavrčel. „Stala se z nás bídná tlupa řezníků. Tys mi přece slíbil…“

„Proboha, a co jsem měl dělat?“ vykřikl Mathias. „Ty celý boží den neděláš nic jiného, než že mi pořád kážeš o morálce. Je to k poblití! Už ty kecy nemůžu poslouchat, provinili jsme se, máme na rukou krev, bla, bla, bla!“ Uhodil pěstí do rámu okna. „Kuno by nás byl zradil. Toho bylo třeba odstranit. Být po mém, tak bych je byl dnes v noci odpravil všechny. Poslal bych do Potoční uličky pár pacholků a nechal toho Godderta i s jeho holubičkou podříznout, tím by bylo těch, co o všem vědí, o dva míň. A ostatní dostaneme taky, na to se spolehni.“

„Už nebudeš nikoho dostávat. Tohle stačí, Mathiasi.“

„Houby stačí! Johanne, přemýšlej přece! Víš, co si myslím? Že tamti o tom už nikomu neřekli. Ani na to neměli čas. Nech Theodericha, ať Godderta a Richmodis z Weidenu vsadí do věže, mně je naprosto jedno, jestli je k tomu důvod, však my už nějaký najdeme.“

„Ne.“

Mathias zalomil rukama. „Johanne, my se musíme chránit.“

„Řekl jsem ne. Kde je Urquhart?“

„Co?“ Mathias vypadal zmateně. „Jak to? Já nevím, kde teď je. Jak to tak vypadá, oheň ho snad nezasáhl v takové míře, že by nemohl splnit úkol. Jinak by mi podal zprávu.“

„A kde k tomu dojde, až přijde ta pravá chvíle?“

Mathias si Johanna podezíravě změřil. Pak se lehce usmál.

„Máš snad nějaký záměr…“

„Kde se to stane, zatraceně?“

„Na vhodném místě.“

Johann k němu těsně přistoupil.

„Konradově smrti už asi nedokážu zabránit.“ Hlas se mu třásl hněvem. „I když jsem mezitím dospěl k přesvědčení, že jsem nikdy nesouhlasil s ničím zlotřilejším a hříšnějším, než byl tenhle spolek. Nedá se už nic změnit. Chci však zabránit tomu, aby kvůli téhle nešťastné věci umírali další lidi, jejichž smrt není nic jiného než zbabělá vražda pouze kvůli tomu, aby si každý z nás mohl uspokojit své osobní choutky. Příliš dlouho jsem přihlížel, jak si tu všichni dělají, co se jim zachce. Od téhle chvíle je každé další rozhodnutí v mých rukou, Mathiasi, slyšel jsi? Každé! Už nikdo nezemře.“

Mathias sešpulil rty.

„Ty ses zbláznil,“ prohodil.

„Ano, jsem blázen, že jsem vůbec poslechl matku. Od samého začátku jsem měl…“

Zdola se ozvalo bušení. Zmlkli a pohlédli si do očí. Bušení se opakovalo. Ozvaly se šouravé kroky, to se jedna ze služebných spěchala podívat, kdo se v tuto hodinu domáhá vstupu. Nahoru dolehly tiché hlasy, pak přišla děvečka sama.

„Je to Jeho Excelence, sekretarius Lorenzo z Castellofiore, pane!“

Theoderichovi poklesla čelist.

„Co ten tady chce?“

„Přiveď ho nahoru!“ přikázal Johann příkře. Děvečka pokorně přikývla a zmizela. Johann svraštil čelo a přemítal, co se asi mohlo stát. Theoderich měl pravdu. Lorenzo by měl být v paláci. Sotva se dalo vysvětlit, proč se právě teď objevil tady.

Tajemník se vřítil dovnitř. Nemohl popadnout dech.

„Víno!“

„Cože?“

Lorenzo těžce dosedl na podnožku.

„Dejte mi něčeho napít. Rychle, nemůžu se dlouho zdržet.“

Mathias se bezradně rozhlédl po ostatních a zamířil k příborníku, nalil víno do zlatého poháru, který poté podal Lorenzovi. Sekretarius pil, jako by umíral žízní.

„Johann právě dospěl k jasnému názoru, že jsme tlupa bláznů,“ poznamenal jedovatě Mathias.

Lorenzo si otřel ústa a zahleděl se na něho.

„Ano,“ zasípal. „Dá se to tak říct.“

Pátrání

Jaspar kráčel uměřeným krokem přes Forum a zdál se být hluboce pohroužený do meditace, tvář krytou kápí a ruce pohřížené v rukávech. Před Hedvábnickou uličkou zůstal nehybně stát a pátravě si prohlížel budovy po obou stranách. Chýlilo se k páté a lidé ještě spali. Prodejní stánky kožešníků a sedlářů byly pusté právě tak jako obchůdky naproti, dnes však stejně nebudou prodávat. Byl totiž den Páně.

Vlevo se rýsovala městská váha. Nikde se nic ani nepohnulo.

Popošel několik kroků do uličky a cítil, jak v něm narůstá nervozita. Jestliže tu Jacop není, musí se chtě nechtě vydat k paláci. Jacopova nepřítomnost mohla být dobrým znamením, ale právě tak to mohlo znamenat, že k paláci vůbec nedošel. Možné bylo všechno.

Kráčel podél krámků a drmolil si Otčenáš.

Když konečně Jacop vykoukl zpoza jednoho sloupu brány a mávl na něho, srdce mu radostí až poskočilo. Přesto se přinutil rozvážně kráčet dál, až konečně dorazil k Lišákovi.

„Řádoví bratři rukama nemávají,“ pokáral ho. „Alespoň ne na veřejnosti.“

Jacop zavrčel a neklidně se rozhlédl na všechny strany.

„Jdete zatraceně pozdě.“

Jaspar pokrčil rameny. „Řekli jsme si přece mezi čtvrtou a pátou. Dal jsem přednost tomu, abych tu vzdálenost zdolal bohulibou rychlostí. Pán nerad vidí duchovní pobíhat.“

„To je mi teda zbožnost!“

„Nikoli, pouze opatrnost. Čeho jste dosáhl v paláci?“

„Naučil jsem se lítat.“

„Jakže?“

Jacop vyprávěl.

„To je ale svinstvo!“ vyjel rozčileně Jaspar. „Takže máme dalšího spiklence.“

„Kdo je vlastně ten Lorenzo?“

„Ital z Milána. Je v Konradových službách, ale teprve pár měsíců. Pokud vím, vyřizuje Konradovi korespondenci. Neprůhledný chlapík. Ješitný a neoblíbený, úlisný jako had. Patricijové ho pravděpodobně podplatili, aby se dozvěděli, kudy půjde procesí a jak budou rozestaveny stráže.“ Jaspar rozzlobeně dupl. „Tenhle prodejný klérus! Není divu, že je křesťanstvo tak roztříštěné, když každý prodá každého.“

„Museli mu slušně zaplatit.“

„Cha!“ odsekl pohrdavě Jaspar. „Kdekdo to udělá za mísu čočovice. Z Říma se stala prodejná děvka, co jiného se dá tedy čekat!“

„Na to, že budeme varovat Konrada, můžeme rozhodně zapomenout,“ konstatoval sklesle Jacop.

„Určitě,“ přisvědčil Jaspar. „Pravděpodobně i na to, že najdeme Urquharta. Řekl bych, že se u chrámu už scházejí na průvod.“ Svraštil čelo. „Moc času nám nezbývá.“

„Přesto ho hledejme,“ navrhl energicky Jacop.

Jaspar chmurně přikývl. „Začneme tady. Vy si vezměte na starost pravou stranu ulice, já levou. Nejdříve projdeme Martovou branou, tudy prochází i procesí. Zkontrolujeme celou cestu krok za krokem.“

„A po čem se budeme rozhlížet?“

„To kdybych věděl. Zatraceně! Po otevřených oknech, nápadném pohybu. Zkrátka po všem.“

„To je opravdu mazaný.“

„Vás snad napadá něco lepšího?“

„Ne.“

„Tak jde se.“

Prohlíželi si fasády domů, ale mnoho toho k vidění nebylo. Na východě ozářil první náznak nového dne kopce, ale v úzkých uličkách dosud panovala temná noc.

Alespoň mraky se rozplynuly. O minulé bouři svědčily již jen kaluže a také spousta odpadků a špíny.

„Odkud jste vlastně přišel?“ zajímal se Jacop, když procházeli Martovou branou.

„Cože?“ Jaspar zmateně zamžikal. „Ach tak. Od sv. Pantaleona přece.“

„Vy jste tam zašel ještě jednou?“ nechápal Jacop. „A proč?“

„Protože…“ Ale Jaspar jen podrážděně mávl rukou. „To vám povím později. Teď na to není ta pravá chvíle.“

„K čemu takový tajnůstkářství?“

„Teď ne.“

„Je to něco důležitýho?“

Jaspar zavrtěl hlavou. V horním podlaží jednoho poněkud zasunutého domu objevil podezřelou černou díru a málem si vykroutil krk.

Nebyla to však díra. Jen černé okenice.

„Je to něco důležitýho?“ naléhal dál Jacop.

„Záleží na tom.“

„Na čem?“

„Zda najdeme Urquharta.“

„A potom?“

„Později, později.“ Jaspar si náhle připadal bezmocný. Zastavil se a pohlédl na Jacopa. „Doposud jsem neviděl nic, kde by se mohl schovávat. Tím myslím nic očividného. Nebo jak?“

„Já si myslím, že to, co děláme, je k ničemu,“ prohlásil Jacop. „Ten se může schovávat kdekoli. Každej dům je dost vysokej.“

„Ale příliš blízko.“

„Blízko na co? Na šíp ze samostřílu?“

„No dobrá, máte pravdu.“ Jaspar si povzdechl. „Ale přesto. Svěřme se do rukou Prozřetelnosti. Pokud to Bůh chce, tak vraha najdeme.“ Sklonil hlavu a pokorně řekl: „Pane, jsme dva hříšníci a úpěnlivě prosíme, stůj při nás. Shlédni na nás ve své věčnosti milostivě dolů, a jestli se ti to líbí, tak zvláště teď. Ano právě v této hodině zoufalství, ó Pane, Bože všemohoucí! Buď s námi a dej nám znamení. Amen.“

Na potvrzení svých slov pokývl hlavou a opět vykročil.

Jacop se zastavil. V hluboké úctě pozvedl zrak k nebi.

„Co je?“ zvolal netrpělivě Jaspar.

Jacop sebou trhl. „Já jen myslel…“

„Zapomeňte na to. Nepostávejte tady, Bůh je velice zaneprázdněný pán.“

Další odbočka vedla do Zlatnické ulice. Prokazovala svému jménu skutečně veškerou čest. Zde měli své sídlo mincíři, stál tady cechovní dům zlatotepců, kolem sv. Vavřince byly seskupeny staré budovy radnice a kurie. Na východ odtud začínala židovská čtvrť. Putovali kolem židovského pekařství, synagogy a špilhausu, na protější straně míjeli dům U zlatého rohu, kde se scházeli zlatníci, radniční kapli, dům komořího z Buysenu, vesměs velmi počestné adresy. Potkávali první lidi, kteří chvátali do kostela. Nikdo jim nevěnoval pozornost, i když měl Jaspar obavy, že to jejich neustálé pokukování po horních patrech domů je více než nápadné.

Odvaha v něm upadala s každým krokem. Urquhart totiž mohl být kdekoli. Chovali se jako děti. Kdyby ho skutečně našli, pak se jeho druhá návštěva u bláznivého Jeronýma možná vyplatila. Možná, a to za předpokladu, že si to Jeroným všechno jen tak nevymyslel.

Jenže Urquhart nedopustí, aby ho našli.

Po chvíli se před nimi opět objevil arcibiskupský palác.

„Počkejte,“ řekl Jacop.

Jaspar se po něm ohlédl a začal si třít hřbet nosu.

„Myslíte, že vás poznají?“

„Je to možný.“

„Ti budou podle mého názoru sotva očekávat, že se tu ukážete znovu. Jste jen jedním z té gens cucullata, na to nezapomínejte. Mnich nemá tvář.“

Jacop na něho pohlédl pochybovačně.

„Vy to musíte vědět.“ Ukázal k paláci. „Ale vědí to taky oni?“

„Nechcete se tedy raději vrátit?“

„Ne,“ odmítl vztekle Jacop. Rozhodnými kroky minul Jaspara a zamířil na ulici vedoucí kolem paláce. Šikmo naproti se tyčil strom, jímž při skoku z okna propadl dolů.

„Pomalu,“ sykl Jaspar. Chytil Jacopa za paži a táhl ho podél paláce směrem k Páterské ulici. Viděli, jak se tam před klášterním chrámem houfují do dlouhé řady kněží, biskupové a bratří z nejrůznějších řádů. Mezi tím pobíhali novicové a přinášeli kříže a relikvie. Jaspar na chvilku zahlédl horní třetinu vysokého širokého baldachýnu. Dalo se předpokládat, že pod ním pojede na koni Konrad, obklopený ozbrojenci. Arcibiskup jen nerad chodil pěšky.

Jaspar náhle znejistěl. Baldachýn je obrovský a bude Konrada zcela zakrývat. Jak by ho chtěl tedy Urquhart z vyvýšeného stanoviště vůbec zahlédnout, natož pak zasáhnout? Nebo má v plánu něco úplně jiného?

„Ale co?“ mumlal si pro sebe.

Pak ho náhle osvítil nápad, tak jasný, že přestal dbát na jakoukoli opatrnost a zrychlil krok.

Jacop by nejraději dlouhými kroky prošel celou trasu procesí, ale Jaspar má pravdu. Pokud jsou na dohled od paláce, je nanejvýš rozumné, aby se chovali co nejnenápadněji. A nejméně nápadný byl nyní pomalu kráčející mnich.

V té kutně mu začínalo být horko. A nebylo to počasím. Že by se potil strachy? Vzpamatuj se, domlouval si. Už jsi vydržel mnohem horší věci.

Zrak mu padl na dav lidí vpředu. V nadcházejícím svítání mohl rozeznat purpur, modř a zlato. Za chrámovým proboštstvím se objevila skupina jezdců, velmi působivá v lesknoucím se brnění, jež v prvním světle ranních červánků připomínalo tekutý cín. Na okamžik mezi nimi vznikla mezera, takže Jacop zahlédl dalšího jezdce, byl štíhlý, seděl zpříma, měl ostrý bezvousý profil a šedivé vlnité vlasy. Pak zmizel a do výše se začal zvedat baldachýn. Jen slabě sem doléhaly tiché tóny duchovní hudby. Před velkými průvody vždycky jezdil vůz s varhanami.

Jacop už viděl mnoho takových procesí a ta hudba mu pokaždé připomínala nádherné lodě, které kdysi pluly kolem k Isabellině poctě. Na chvíli se ho zmocnil zármutek.

Jiná doba. A také někdo jiný pod baldachýnem.

Náhle si Jacop uvědomil, že je unavený jako pes.

Byla to únava bezradných. Co tu vlastně pohledávají? Bylo směšné rozhlížet se po domech, jako by Urquhart někde vyhlížel z okna, aby jim přátelsky pokynul, tady jsem, tady nahoře. To je dobře, že jste tady, pojďte nahoru a zabraňte mi v té vraždě.

Příliš mnoho ulic. Příliš mnoho budov. Pokud Urquhart ten oheň přestál ve zdraví, arcibiskup zemře. Nic tomu vrahovi nemůže zabránit v tom, aby svůj úkol splnil, protože ho prostě nenajdou.

Ohlédl se k chrámu.

Tady to všechno začalo. Několika jablky.

Prokletá jablka! Od samého počátku lidstva nebyla ničím jiným než pramenem neustálé zloby.

Sledoval hustou spleť lešení a znovu na něm viděl Gerharda, jak stoupá nahoru na nejvyšší plošinu, a poté Urquhartův černý stín…

Stín.

Jacop zmateně zavřel oči a pak se podíval znovu. Na chvíli měl pocit, že se to skutečně všechno opakuje. Ale to je přece naprostý nesmysl. Na stavbě nebylo nic mimořádného, všechno vypadalo jako obvykle.

Opět soustředil pozornost na procesí.

V té chvíli zahuhlal Jaspar cosi nesrozumitelného a rychle se vzdaloval. Jacop na něho civěl s otevřenou pusou, tiše zaklel a pospíchal za ním.

„Jaspare,“ sykl.

Fyzikus ho však neslyšel. Zřejmě cosi objevil a zapomněl na všechny užitečné rady, které mu předtím dal. Namířil si to rovnou k procesí.

„Jas…“

Rozezněly se zvony.

V té chvíli se dalo procesí do pohybu. Jacop ještě pár kroků běžel a pak se zastavil. Jaspar zmizel mezi kolemstojícími. Zřejmě se domníval, že ho Jacop následuje.

Jacopa však cosi přimrazilo na místě a přinutilo ho, aby se opět obrátil k chrámu.

Chrám vypadal jako vždy.

Nedělo se tam nic mimořádného. Vůbec nic. Světlý kámen chóru. Lešení. Nikdo na něm. Ovšemže ne, bylo příliš časně, a k tomu neděle. Dnes na ně vůbec nikdo nevystoupí.

Z průvodu zazněl zbožný zpěv, ale Jacop jej nevnímal. Přepadla ho silná sklíčenost.

Co je s tím kostelem?

Gerhard na lešení. Pak náhle stín. Stín se objevil jakoby odnikud. Ten stín však nebyl žádný satan, nýbrž Urquhart, a to byl člověk.

Jakoby odnikud…

Žádný člověk nepřichází odnikud.

Jacop se váhavě podíval opět na průvod a snažil se najít Jaspara, fyzikus však byl tentam. Z okolních domů se rojilo stále víc a víc lidí, páni a hrdé měšťky, mnohé vznešeně oblečené, zatímco jiní přijížděli na koni jednotlivě nebo ve skupinkách a řadili se do průvodu. Přicházeli i prostí řemeslníci, pacholci a děvečky, poutníci a sedláci, kteří přišli do Kolína o den dřív, aby tu událost nezmeškali, nemocní, pobudové i žebráci, zkrátka všichni.

Jacop se pomalu vracel a míjel palác. Z vojáků už nebylo nikoho vidět. Běžel dál, téměř až k Rýnu, a pak zahnul doprava. Po několika krocích byl u Francké věže, kde bývali útrpným právem vyslýcháni podezřelí a delikventi pak předáváni arcibiskupským soudcům.

Jacop se ocitl východně od chrámu. Mezi ním a chórem zel jen rozlehlý prostor a kostelík sv. Panny Marie ad gradus. Opět zaklonil hlavu a prohlížel si mohutnou zeď s neuvěřitelně vysokými štíhlými okny.

Od Francké věže se tam mohl dostat, aniž by musel projít střeženou branou.

Když přecházel přes volný prostor, zvolna a předstíraje, že je zabrán do modlitby, náhle si uvědomil, že ví, odkud ten stín přišel.

A v tom okamžiku věděl všechno.

Rozběhl se za průvodem, protože ho náhle napadlo, že by tam Urquhart mohl být v převleku za kněze, mnicha nebo možná dokonce za jezdce v brnění. Vysloužil si nevoli kolemstojících, kteří pocítili jeho lokty, když spěchal podél zpívajících a modlících se. Kus před ním jel na koni Konrad pod baldachýnem, pečlivě střežený, maje vždy po dvou obrněncích vedle sebe, před sebou a za sebou. Vítr si pohrával s jeho vlasy. Mezi živýma, světlemodrýma očima čněl nos, který mu dodával jakousi dravčí důstojnost sokola. Arcibiskup nebyl ani vysoký ani neměl statnou postavu, a přesto jeho zjev ovládal všechno a všechny.

Urquhart mezi účastníky procesí nebyl. Když si Jaspar připomněl svůj nápad, že poběží jako dvorní šašek před průvodem a bude přitom civět na domy kolem, připadal si jako učiněný pitomec. Ohlédl se a s údivem zjistil, že se dostal takřka až k ústí do Štítařské ulice.

Tlačenice kolem něho narůstala.

Očima hledal Jacopa.

Rozběhl se jako osel, jen aby vyhověl hloupému nápadu. Teď se rozzlobeně prodíral mezi zvědavými diváky, aby se dostal zpět k Jacopovi.

„Jen si poslechni,“ říkala těsně vedle něho jakási otrhaná žena malému děvčátku, které nesla v náručí, „jak pěkně ti svatí pánové zpívají. Zpívají všichni sborem, jako na kůru.“

„Jako na kůru,“ žvatlavě opakovalo děvčátko.

Na kůru…

Chór chrámu!

To poznání zasáhlo Jaspara jako blesk z čistého nebe.

Hlasitě zasténal a téměř se mu udělalo nevolno. Pěstmi a lokty si začal razit cestu zpět.

Chrám

Ve srovnání s tím, čím se jednou měl nejvznešenější kostel celé societas Christiana stát, působil chór nového chrámu spíše skromným dojmem. Gerhard stačil dokončit pouze přízemí s věncem kaplí a větší část přilehlé sakristie na severní straně.

Ovšem v porovnání se vším ostatním, co v Kolíně stálo, byl výsledek již nyní titánský. Mohutný půlkruh chóru se dotýkal svou plochou stranou zbytků původního dómu, takže kdo se chtěl dostat dovnitř novostavby, musel nejprve oněmi zbytky projít. Byl to podivný obrázek. Starý dóm, mohutná, asi sto metrů dlouhá bazilika s chóry a příčnými loděmi na východě a západě, vyhořel několik měsíců předtím, než byl položen základní kámen k novému chrámu. Provizorně byla obnovena jen západní polovina, ale teď to vypadalo, jako by někdo starý kostel rozťal mocnou ranou mečem uprostřed. Za tímto předělem začínal nejen nový dům boží, nýbrž i nový věk.

Jacop stál před stavbou a pohledem putoval vzhůru po vzdušné konstrukci lešení. Vysoko nahoře rozeznával šlapací kola, rumpály a jeřáby.

Náhle si uvědomil, že před sebou nemá prostě půlkruh. Chór tvořil podkovu, a vzhledem ke tvaru podkovy se konstrukce střechy táhla jen nad kaplemi. Když se zdálo, že Urquhart najednou přichází jakoby odnikud, nebylo to tím, že by se objevil nějakým kouzlem, ale protože vystoupal nahoru otevřeným vnitřkem podkovy, zatímco Gerhard ji obcházel vnějškem. Urquhart tedy nečekal na chrámu, nýbrž uvnitř chrámu.

Jenže jak tohle může vědět člověk, který je sice machr na kradení jablek, ale neví zhola nic o stavitelském umění? Jacop prostě předpokládal, že se nad celým dílem klene jediná souvislá střecha bez mezer.

A místo toho se vnitřek nacházel pod širým nebem. To pak znamenalo, že se ze střechy dá nahlédnout do každé z kaplí, podle toho, kde se člověk právě nachází, a při jisté dávce šikovnosti dokonce tak, aby sám nebyl vidět. Dalo se tedy dovnitř nahlížet, a taky po někom uvnitř střílet.

Jacop vešel pod lešení a opřel se čelem o chladný kámen. V době primy, až procesí opět dorazí k chrámu, začne mše. Konrad vstoupí do osové kaple, aby pronesl kázání. A vše proběhne přesně tak, jak to předpověděl Jaspar, nikoli však na ulici, nýbrž v chrámu. Konrad bude zasažen a padne k zemi, aniž by kohokoli napadlo podívat se nahoru. Střelce budou hledat v davu, zatímco Urquhart bude moci uprchnout přes střechu a po vnějším lešení.

Jaspar jim sdělil, že si Konrad přeje být pochován právě v osové kapli. A jak to tak vypadá, taky tam zemře.

Zbývala již jen necelá hodina.

A kdyby se podíval po drábech? Ale komu by mohl ještě věřit, když se i z arcibiskupova tajemníka vyklubal zrádce?

Jedna hodina.

Jacop se přistihl, jak si prsty masíruje hřbet nosu, stejně jako ten myslitel Jaspar. Kdy vystoupí Urquhart nahoru, kde vůbec zaujme pozici? Poté ho napadlo, že vrah vlastně nemá na vybranou. Aby mohl mířit do osové kaple, musí číhat na jednom z konců podkovy. Po jižní fasádě však nemůže utíkat, protože by pak vyšel ven na chrámovém dvoře a musel by projít Dračí nebo Vysokou branou, tedy kolem silně střeženého arcibiskupského paláce. Naproti tomu se na druhé straně táhla podél staveniště chrámu Dranckova ulička, a to byla podstatně lepší trasa útěku.

Tak tedy severní fasáda. Tam bude Urquhart číhat na Konrada. Pokud ho ovšem někdo nepředběhne a nepokusí se vraždě zabránit.

Jacop se znovu podíval nahoru. Stál vedle sakristie, tam, kde se chór začal zvolna zaoblovat. Přímo před ním čněl do výše žebřík, málem jako by ho sama Prozřetelnost umístila na správné místo, aby mohl vylézt nahoru a obětovat svůj život.

Svůj život. Nakonec přece?

Váhavě se přidržel svislého žebříku, který vedl na spodní patro lešení. Až do dvou třetin výšky chóru byla celá konstrukce, tvořená trámy, pevným rákosem a prkennými podlahami, omezena na minimum nutné k tomu, aby se dalo vyšplhat do vyšších pater. Práce na spodní části byly víceméně skončeny. Zato o něco výše, kde se již pilně pracovalo na detailní úpravě oken kaplí, byly výztuhy lešení mnohem hustší, aby se pak rozmáchly nad stavbou v přípravě dalšího stupně lešení a následujícího patra na cestě k nebi.

Učiněný Babylon…

A co kdyby přece jen utekl?

Jacop ten nápad ještě ani nedomyslel, ale už šplhal nahoru. Nikdo ho nepozoroval, neboť celý Kolín lemoval cestu, po níž se ubíralo procesí. Nahoře snad najde nějaký nástroj, palici nebo páčidlo, jímž by se mohl bránit, kdyby Urquhart skutečně přišel. Měl jedinou výhodu, že tam mohl být před ním. Vrah bude sotva počítat s tím, že na střeše někoho najde. Jacop by se mohl ukrýt za některým ze šlapacích kol nebo jeřábů a napadnout ho zezadu. Bylo by to sice zbabělé, ale statečnost by mohla velmi rychle znamenat smrt. Pokoušet se přemoci Urquharta statečností byl nesmysl.

Když se Jacop vyšplhal výš, žasl, jak jsou okna ve skutečnosti obrovská. Pokud se při pohledu z ulice s přibývající výškou zužovala v graciézní štíhlost, nyní se mu jevila mohutná a široká, a podpěrné pilíře vypadaly spíš jako opevnění. Skla, ačkoli byla pestrá, připadala Jacopovi ve světle úsvitu černá, protkaná olověnými žilkami. Šplhal dál nahoru, až dosáhl prvního podlaží lešení. Když se podíval dolů, viděl již na střechy protějších domů.

Před ním stál další žebřík vedoucí nahoru. Jacop stoupal pomalu, příčku po příčce. Neměl v úmyslu zdržovat se na lešení déle, než bylo třeba, avšak to, co viděl, ho nesmírně fascinovalo. Právě byl na úrovni lomeného oblouku podvojných oken chóru, kolem něhož vedla jeho cesta dál do výše. Nad tím začínal vlastní okenní lomený oblouk, plný ornamentální nádhery. Jako by na této stavbě neulpělo nic z tíhy kamene, jako by mohly všechny žebříky a podpěry zmizet, a přesto by vše držela pohromadě vzhůru se vypínající lehkost myšlenky, která se stala základem tohoto chrámu všech chrámů…

Byla to Gerhardova myšlenka. Gerhard však nahoru nevystoupil. Ten se naopak zřítil.

Jacop se přestal kochat výhledem. Rukama se chytal stále vyšších a vyšších příček. Minul druhé podlaží a šplhal dál. Okraj střechy se blížil.

Náhle se lekl a málem spadl. Ale byl to jen bizarní kamenný chrlič s otevřenou tlamou, který trčel hned vedle něho z kamenné stěny. Žádný důvod ke znepokojování. Zatím ne.

Pak minul okraj střechy a s údivem se rozhlédl po obrovském oválu obloukovitě uspořádaných střech nad kaplemi, plochých sedlových střech, po nichž nebylo radno lézt. Jacopovi to na chvíli připomínalo půlkruh pahorků, v jehož středu je hluboká temná propast. Nad tím vším se klenulo lešení se svými přechody a plošinami, jakási krajina nad krajinou. Věže starého chrámu se v neskutečné vzdálenosti snažily vůči tomuto monumentu uplatnit, avšak z této perspektivy byly jen zbožnou hračkou.

Jacop rychle zdolal poslední příčky a v příštím okamžiku stanul na vrcholu lešení. Odtud se dalo po úzkých lávkách a plošinách křížem krážem chodit po celé stavbě chóru. Nikoho neviděl. Hezký kus daleko, až na severním okraji mohl rozeznat dvě šlapací kola, dost vysoká a široká, aby se do nich vešli dva muži. Do jednoho se schová a bude čekat, až se objeví Urquhart. Za koly vykukovala hrubě stlučená nízká bedna. Jacop doufal, že do ní dělníci ukládají nářadí, neboť beze zbraně by klidně mohl opět slézt dolů.

Opatrně přecházel po vzdušných lávkách. Když dospěl téměř ke kolům, přešel k vnitřnímu okraji chóru a podíval se dolů.

Ten pohled bral dech.

Vnitřní pilíře, na nichž spočívala konstrukce a které od sebe oddělovaly jednotlivé kaple, vypadaly jako spleť mnoha menších sloupů o různých průměrech, korunovaných hlavicemi ze zkamenělého listí, než se nad nimi klenuly arkády a křížová klenba. Byla to strž, do níž se Jacop díval, hrůzná i nádherná, propast, v níž nebylo nic těžkopádného ani širokého, nýbrž jen nekonečné svislé linie.

Jacop si až nyní jasně uvědomil, koho to zde Urquhart vlastně shodil z lešení.

Jeho pohled putoval k osové kapli. Zřetelně mohl vidět kazatelnu, z níž bude Konrad pronášet svou řeč. Z vrahova hlediska si arcibiskup ani nemohl vybrat lepší místo.

Jacop o krok ustoupil a těkal pohledem přes střechy města až k řetězci kopců na obzoru. Brzy bude vycházet slunce. K uším mu doléhal tlumený hluk. Procesí nemohl vidět, na to byly uličky příliš úzké, slyšel však zpěv i šum, který vydával dav lidí. Vítr mu cuchal vlasy. Tady nahoře bylo hezky. Zdalipak i Gerhard prchal, že by to byl stavitelův útěk do výšin? Jedni prchají pryč po rovině, říkal si Jacop, jiní se zase snaží povznést.

Opět se naklonil nad propast, co nejdál, jak to jen šlo. Možná tam dole zahlédne ještě podivuhodnější věci.

Běž, šeptalo mu cosi. Schovej se konečně!

Hned. Tady je přece tak krásně.

Tak dělej, rychle!

No dobře, už jdu, chci jen…

„To je ale bída, že tě nemůžu poslat tam dolů!“

Jacop měl pocit, že se mu v žaludku zvedlo hejno drobných ptáčat a v panice poletuje sem a tam. Než se mohl otočit, kdosi ho strhl dozadu, a tak dopadl tvrdě na prkna.

Z výše se na něho šklebil Urquhart. Vypadal hrozně. Levou stranu obličeje měl znetvořenou, obočí sežehnuté. Ze světlé kštice toho mnoho nezbylo.

„To je ale překvapení, za jakých okolností se staří přátelé někdy setkají, co?“

Jacop se rychle odsunul dozadu a pokoušel se vstát. Vtom se k němu napřáhla Urquhartova paže. Popadla ho za kutnu a zvedla jako pytel.

„Myslel sis, že ses mě zbavil.“ Urquhart se rozchechtal. Jacop zahlédl, jak vyrazil pěstí, a vzápětí mu hlavou prolétl obrovský blesk. Narazil na hranu předního šlapacího kola, padl na kolena, ale opět byl zdvižen.

„To ses tedy spletl.“

Další úder mířil do oblasti žaludku. Bolest mu projela celým tělem. Zhroutil se a dopadl před kolo.

„Nikdo se mě nezbaví.“

Jacop se začal dusit v křečích. Vstal, ale znovu se zhroutil. V ústech ucítil kovovou pachuť krve. Urquhart se sklonil a oběma rukama ho zvedl tak vysoko, až mu nohy visely ve vzduchu. Bezmocně sebou mrskal, mával pažemi a snažil se dosáhnout Urquhartovi na krk.

„Nikdo, slyšíš?“ šeptal Urquhart. „Máš mě v hlavě, odkud mě nemůžeš vyhnat, nemůžeš mě ani spálit, ani utopit. Tvá nenávist nestačí k tomu, abys mě porazil, ta mě jen posiluje. Já se nenávistí živím. Jsem silnější než vy všichni, jsem rychlejší a taky chytřejší. Mě se nikdy nezbavíš! Jsem tvou součástí. Jsem v tobě! Jsem ve vás všech!“

Jacop cítil, jak ho Urquhart zdvihá ještě výš, až nad svou hlavu, a pak mu všechno splynulo, obloha i prkna, letěl vzduchem a dopadl na bok. Náraz otřásl lešením. Jacop se skulil k samému okraji plošiny, takže hluboko pod sebou zahlédl Dranckovu uličku.

Rukama chňapal do prázdna. Padal.

Ucítil strašnou bolest na hlavě, to když ho Urquhart popadl za vlasy a přitáhl zpátky. Prudkým pohybem jím mrštil přes plošinu rovnou dovnitř šlapacího kola.

V následujícím okamžiku byl Urquhart u něho a sklonil se nad ním.

„Jaká škoda, že tě nemůžu poslat za Gerhardem,“ sykl. V očích mu jiskřilo zvrácené potěšení. „To by totiž můj úkol jen zdrželo. Vznikl by příliš velký poprask, kdyby ses ocitl tam dole, nemyslíš? Musíme se tedy spolu dál bavit tady nahoře…“

Jacop chtěl něco říct, ale z hrdla mu vyšel pouhý skřek. Chvějícími se prsty se zachytil osy kola, aby se zvedl.

Urquhart se rozpřáhl.

„… kde je přece tak útulno!“ dodal.

Po další ráně Jacop málem ztratil vědomí, protože hlavou narazil na vnitřní stěnu kola.

Musí se odsud dostat. Jinak ho Urquhart umlátí.

„Ne,“ zasupěl.

„Ne?“ Urquhartova pravice uchopila horní okraj kola. „Ale jo!“

Pryč, pryč odsud, říkal si Jacop. Jen pryč! Vrávoravě vstával, ale opět upadl, neboť se ta obrovská konstrukce dala za skřípání do pohybu. Náhle zahlédl své nohy nahoře, pak se mu tělo překlopilo a opět se koulelo ke středu. Kolo se točilo rychleji, žádné nahoře a dole už ani nerozeznával. S nataženýma rukama se Jacop točil v kole. Slyšel Urquhartův chechtot, který přicházel současně ze všech směrů, a zatmělo se mu před očima.

Z posledních sil se vzepřel, oběma rukama se odrazil a mrštil sebou ke straně.

Vypadl z kola na podlahu.

V hlavě se s ním však všechno točilo dál. Lezl po prknech, aniž věděl kam. Zaslechl pár rychlých kroků, zvedl hlavu a stačil ještě zahlédnout blížící se Urquhartovu nohu. Špička jeho boty ho zasáhla do hrudi. Ten zásah ho znovu odmrštil, až zády narazil na zábradlí.

Svět kolem začal vychládat.

Urquhart k němu přistoupil a shovívavě potřásl hlavou.

„Neměl jsi sem chodit,“ prohodil.

Zaznělo to téměř soucitně.

Jacop kašlal a cítil, že mu po bradě teče krev. Měl dojem, jako by plíce odmítaly přijímat vzduch.

„To vím taky,“ vypravil ze sebe.

„Já tě nechápu. Proč jsi jednoduše neutekl?“

„Byl jsem moc pomalej.“

„Ty vůbec nejsi pomalý.“

„Ale jo,“ zasténal Jacop. Hvízdavě nabral dech. „Když člověk utíká, vždycky je moc pomalej.“

Urquhart chvíli zaváhal, pak nečekaně přikývl. Ruka mu zmizela v plášti. Když ji opět vytáhl, zahlédl Jacop dobře známý malý samostříl. Znetvořená tvář nad ním vyloudila úsměv.

„Vítej v nicotě, Jacope.“

Jacop odvrátil hlavu.

„Urquharte z Monadhliathu!“ ozval se pronikavý hlas.

Reakce byla ohromující. Na Urquhartově tváři se objevilo skutečně zděšení. Otočil se a namířil zbraň směrem, odkud hlas přicházel.

Jasparův hlas!

Těžce dýchající Jacop se překulil a po čtyřech se plazil ke kolu. Nemyslel na nic jiného, než aby se dostal co nejdál od Urquharta. Zdálo se však, že na něho vrah zapomněl. Divoce se rozhlížel po Jasparovi. Děkana nebylo vidět, jen se dál ozýval jeho hlas.

„Vzpomínáš si na ty děti, Urquharte? Co udělali s těmi dětmi? Chtěl jsi tomu zabránit, víš to ještě?“

Znělo to zpod okraje střechy. Jaspar musel být někde na lešení. S velkými bolestmi se Jacop přitáhl ke kolu a vrávoravě se postavil. Urquhart skočil přes prkna k okraji lešení a nakoukl dolů do Dranckovy uličky. V tu chvíli se o kousek dál objevila Jasparova hlava.

„Ale tys tomu nedokázal zabránit!“ zvolal.

Se zuřivým výkřikem se Urquhart prudce otočil za Jasparem, ale ten mezitím opět zmizel.

„Lžeš!“ houkl v odpověď Urquhart. „Nebyl jsem při tom, když se to stalo!“

Dole zazněl dupot, jako by tam někdo utíkal. Vzdaloval se. Urquhart chtěl pokročit dopředu, ale tam už nic nebylo, ani prkna, ani lešení. Ještě se mu podařilo couvnout.

Pak se opět otočil k Jacopovi.

Chlad z jeho pohledu zmizel. Teď z něho čišela čirá hrůza. Šíp v jeho zbrani mířil Jacopovi přímo na čelo.

„Nezdává se ti někdy o těch dětech?“ hřímal Jasparův hlas přes střechu.

Urquhartovi se začala třást ruka a v příštím okamžiku se rozběhl po plošině, pryč od Jacopa, přeskočil mezeru na další plošinu a spěchal až k okraji střechy, a potácel se. Tělo se mu zkroutilo. Sklonil samostříl a volnou rukou se chytil za hlavu.

Jacop zatajil dech.

Přímo před Urquhartem se na příčkách objevil Jaspar. Měl výraz maximálního soustředění. Rychle pohlédl na Jacopa a pomalu vylezl na plošinu. V očích se mu zračil nesmírný strach, ale hlas měl pevný a každé slovo připomínalo ránu mečem.

„Jsi Urquhart, kníže z Monadhliathu,“ řekl.

Urquhart o krok couvl.

„Sestoupil jsi ze skotské Vysočiny a připojil ses k Ludvíkovi Francouzi na šestou křížovou výpravu. Auld Alliance, Urquharte. Chtěl jsi sloužit svému Bohu a dobýt zpět Svatou zemi, ale to, cos viděl, když jste obsadili Dimját, byla tvář satana.“

Urquhart se ani nepohnul.

„Mysli na Dimját!“

Jacop nevěřil vlastním očím, když viděl Jaspara, jak přistoupil k obří postavě a pomalu napřáhl ruku. Musel dočista přijít o rozum!

„Egypťany jste povraždili. Nejdříve muže. Pak se Ludvíkovi vojáci vrhali na ženy. Tys to nechtěl, Urquharte, já vím, tys nechtěl jméno boží zneuctít, uplatnil jsi veškerý svůj vliv, ale bylo to marné. Přišel jsi příliš pozdě.“ Jaspar se na chvíli odmlčel. „A Ludvíkovi pochopové pak sehnali dohromady děti, vzpomínáš si ještě?“

„Ne,“ zahuhlal Urquhart.

Nyní se ruka chvěla i Jasparovi. Natáhl ji po samostřílu. Urquhart zaúpěl a uskočil. Byl to groteskní pohled, jako by ty dvě nerovné postavy tam na okraji propasti předváděly tajemný pohanský tanec.

„Vzpomeň si na ty děti,“ opakoval Jaspar. „Vojáci je…“

„Ne. Ne!“

„Jen poslouchej! Musíš mě vyslechnout.“ Jaspar zaťal pěsti a přistoupil blíž. „Stejně tak jsi musel poslouchat, když se francouzský král posmíval jejich nářku a říkal, že mu to připomíná zpěv racků, právě tak jsi musel přihlížet, když meče sekaly děti na kusy, páraly jim břicho, a ty děti ještě žily, Urquharte, ještě žily, ty jsi z toho málem přišel o rozum a…“

Z Urquhartova hrdla se vydral výkřik, jaký dosud Jacop od člověka nikdy neslyšel.

Fyzikus sahal po samostřílu.

Nedosáhl na něj.

Jacop viděl, jak se Urquhart vztyčuje. Měl dojem, že se to všechno odehrává přímo s bolestivou pomalostí. Urquhart zvedal paži, špička šípu začala mířit do výšky, a v Jasparových očích se zračilo poznání, že prohrál.

V tváři mu povolilo napětí a on s úsměvem pohlédl k nebi.

Odevzdal se osudu.

Jaspar to vzdal.

Bylo to příliš absurdní, než aby se s tím dalo souhlasit.

Jacop se rozběhl, naprosto tiše, ani nemukl. Na bolest v té chvíli zapomněl. Zapomněl i na strach. Zapomněl na všechno, co se během posledních dní událo. Zapomněl na Godderta a Richmodis, na Marii, na Tilmana, Rolofa i na Kuna.

Konečně zapomněl na doutnající zbytky rodinné chatrče, na otce a na bratra.

Viděl jen Urquharta a Jaspara.

Dlouhými kroky k nim zamířil. Zdálo se, že mezi jednotlivými údery jeho srdce leží celá věčnost. Míjela ho staletí. Jako ve snu se Jacop nesl nad vysokým lešením, zatímco samostříl mířil výš a výš, až se zastavil před Jasparovou hrudí.

Nějak překonal zející propast a dostal se na další plošinu. Běžel pořád dál.

Urquhartův ukazovák se zahnul.

Čas se zastavil.

Jacop napřáhl ruce a veškerou sílu, jíž bylo jeho tělo ještě schopno, vložil do tohoto posledního skoku. Cítil nádhernou lehkost. Úder, který uštědřil Urquhartovi, byl takřka něžný. Uchopil knížete z Monadliathu za paži, jako by ho chtěl doprovodit domů, postrčil ho přes okraj lešení a ochotně ho následoval.

Urquhart měl pravdu. Stali se jedním tělem.

Možná by mohli společně vystoupat nahoru. Bez nenávisti, beze strachu i bez všech hrůzných vzpomínek.

Jacopa zalila vlna štěstí, zavřel oči.

„Tohle je prostě k nevíře,“ ozval se Jaspar.

Jacop zamžoural.

Visel nad Dranckovou uličkou. Hluboko dole pod ním čenichal pes k Urquhartovu tělu.

Ohromeně se podíval nahoru a uviděl Jasparovu špičatou tvář. Fyzikus ho pevně držel oběma rukama, až se mu čelo lesklo potem.

„Tak to jsem tedy skutečně chytil toho nejhloupějšího lišáka, jakého jsem kdy potkal,“ láteřil. „On si vážně myslel, že by dokázal lítat.“

Městské hradby

Nikdo se nedozvěděl, co spolu Jaspar Rodenkirchen a Johann Overstolz toho dopoledne 14. září léta Páně 1260 vyjednali.

Ale na konci toho rozhovoru již nebylo žádné ohrožení a na oplátku také nikdy neexistovalo žádné spiknutí. Smrt stavitele chrámu byla nehoda a chudáka Rolofa přepadli lupiči. Ve světě už vůbec nic nehrálo, a tak byl opět v pořádku.

Konrad tedy za primy svou mši v klidu odsloužil a během kázání ohlásil další svatou a bohulibou válku, aniž se kdy dozvěděl, že jen o vlásek unikl smrti. V Dranckově uličce se našla mrtvola neznámého muže, který měl tvář i tělo znetvořené popáleninami a byl identifikován jako hledaný vrah se samostřílem. Zbraň vedle jeho těla nenechala nikoho na pochybách, že v Kolíně připravil o život přinejmenším tři lidi. Nebylo známo ani jeho jméno, ani původ, o svých motivech už nemohl mrtvý nic vypovědět, a tak ho katovi pacholci na popravčí káře dopravili na popraviště na Židovském vršku, kde ho bez okolků zahrabali do země a rychle na něho zapomněli.

Goddert pýchou málem pukl. Nosil svou paži v dlaze s takovou okázalostí, až by člověk málem uvěřil, že byl pasován na rytíře. Mezitím už věděl celý Oursburg, že si změřil síly v souboji mečem s jakýmsi nadlidským soupeřem a jak toho vetřelce, inu, možná přímo nezahnal, ale cosi na ten způsob. Přece jen něco!

Richmodis se při líčení této historky jen usmívala a dávala si dobrý pozor, aby z ní ani jediné slůvko nezpochybnila.

A Jacop zmizel.

Byl časný večer, když ho Jaspar konečně vypátral. Nalezl ho nahoře na městských hradbách, nedaleko rozpadající se chýše v hradebním výklenku. Jacop se opíral o pažení a díval se ven do polí. Vypadal, jako by ho podupalo celé stádo dobytka, zároveň však měl ve tváři jakousi uvolněnost, takřka veselí.

Jaspar vedle něho stanul beze slova a potom společně sledovali západ slunce.

Po chvíli k němu Jacop pootočil hlavu.

„Je Richmodis v pořádku?“

Jaspar se usmál. „Proč se nezeptáte raději jí?“

Jacop neodpověděl.

„Chcete snad zase vzít roha?“

„Ale ne.“

„Teď se už nemáte čeho bát, Lišáčku. Johann sice řinčel šavlí, ale já taky. Každý z nás tomu druhému pohrozil peklem na zemi, pokud okamžitě nenastane mír.“ Jaspar se spokojeně zazubil. „A já jsem se kvůli tomu chvástal. Ale jen trochu.“

„Co jste mu vykládal?“

„Bude líp, když se o tom nikdo nedozví. Nemluvme o tom. Jsem přítelem vědění, ale když toho ví člověk příliš, někdy to znamená neštěstí.“

„Vždyť to, co jste věděl o Urquhartovi, přineslo štěstí.“

„Inu, Lišáčku,“ vysvětloval dále Jaspar, „ten váš příběh mi zkrátka nešel z hlavy. Celou tu dobu jsem si kladl otázku, jak takový zcela zjevně chytrý a vzdělaný muž jako Urquhart mohl klesnout tak hluboko. A zničehonic mě napadlo, že má něco společného s vámi, že i na něm lpí jakási kletba, kterou je třeba hledat v jeho minulosti. Zašel jsem tedy ještě jednou do kláštera sv. Pantaleona, abych si znovu promluvil s Jeronýmem. Teď jsem znal taky vrahovo jméno, a to mi dávalo jistou chabou naději. Ovšem zastihnout Jeronýma ještě při posledních záblescích jasného rozumu, to byla skoro jakási truchlohra.“

„Proto jste přišel tak pozdě.“

„Jeroným si nedokázal vzpomenout na žádného muže s dlouhými světlými vlasy. Ale jen proto, že Urquhart tenkrát dlouhé vlasy nenosil. Zato jméno mu cosi říkalo. Nakonec jsem se dozvěděl, kdo Urquhart skutečně byl.“

„A kdo to byl?“

Jaspar se zamyšleně zahleděl do kraje, kde zapadající slunce pozlatilo pole.

„Byl obětí,“ odpověděl po chvíli.

„Obětí…,“ přemýšlel Jacop. „A našel jste taky pachatele?“

„Tím byla válka, Lišáčku. To, co nás zabíjí ve chvíli, kdy sami zabíjíme. Urquhart byl kníže z Monadhliathu ve Skotsku. Jeho hrad se vypínal nad jezerem Loch Ness. On však nepatřil k tupým řezníkům v čele klanu. Urquhart se v rámci Auld Alliance dostal do Paříže, kde získal dobré učitele. Jeroným ho líčil jako muže smělého a ušlechtilého ducha. Byl rychle připraven chopit se zbraně, ale právě tak zvítězit ve slovních potyčkách. Měl rád souboje, nikoli však krveprolití. Mezi šlechtici, kteří jeli v čele křížové výpravy, patřil k nejčestnějším, propadl však bohužel stejně jako mnozí jiní bludu, že boží sémě může vzklíčit i v půdě prosáklé krví. Ludvíkovy oddíly pak obsadily Dimját a začalo cosi, co Urquhart nechápal. Vraždění. Ludvík nechal shromáždit stovky dětí, aby dal jednou provždy najevo, co si myslí o nevěřících. Nechal je zmučit a povraždit, až se dokonce i leckteří z nej
tvrdších a nejukrutnějších, kteří se tažení zúčastnili, křižovali a zděšeně se od té zločinnosti odvraceli.“

Jaspar si povzdechl.

„S jakým pohrdáním přehlížejí panovníci slova, která tu válku proklínají, jak znuděně je vnímají vzdělanci, protože nejsou ani originální, ani nová. Budou však platit, dokud budeme války vést. Podrobíme si tvorstvo tak, jak by to samotného Boha ani ve snu nenapadlo. Nebudeme trpaslíky na ramenou obra, nýbrž národem obrů, kteří si příliš rychle navzájem přerůstají přes hlavu, ale když přijde na věc, rozbijeme si lebky jako v temných dobách. Když v Dimjátu povraždili děti, Urquhart se změnil. Válka zná subtilnější metody jak ničit lidi, než je zabíjet. Propadl zuřivosti a šílenství. Srdce se mu zatvrdilo. Nakonec se ho báli všichni, i sám Ludvík. Vyslal do stanu knížete z Monadhliathu tucet svých nejlepších mužů, kteří se tam v noci vplížili, aby ho ve spánku zabili.“

„A jak to dopadlo?“

„Jen jeden odtamtud unikl. Ven se vyplazil po břiše. Jeho poslední slova zněla, že ve stanu nenašli člověka, ale zvíře, a to zvíře musel být sám ďábel. Příštího rána Urquhart zmizel. Uprchl stejně jako vy. Sám před sebou, před tím, co se už nedalo zvrátit. Ale zatímco vy jste se s tím nakonec vyrovnal, Urquhart oné temné straně propadl. Zlo, které chtěl přemoci, se stalo jeho přirozeností. Urquhart už nepoznával sám sebe, jinak by věděl, že se lze kdykoli obrátit.“

Jacop chvíli mlčel. „Ne,“ řekl konečně. „Nevěřím, že by se on ještě někdy obrátil.“

„Vy jste to přece dokázal.“

„Já jsem měl pomoc.“

„Hm.“ Jaspar si masíroval hřbet nosu. Drahnou dobu nepadlo jediné slovo.

„Co teď zamýšlíte podniknout?“ zeptal se po chvíli.

„Nevím. Chci trochu přemejšlet. Hrát na flétnu. Rozhodně už nebudu utíkat.“

„To je chvályhodné. Já vás rozhodně nechci nijak přemlouvat, ale… Ehm. Goddert bude muset to svoje barvení definitivně pověsit na hřebík a Richmodis… tedy, ona vás má, myslím, docela ráda…“

„Já mám Richmodis rád víc než docela.“

„No výborně!“ Jaspar plácl dlaní na kámen. „Proč tu tedy okouníte na hradbách?“

„Jaspare.“ Jacop zavrtěl hlavou. Poprvé se usmál. „Ono se dá utýct, i když člověk zůstane. Musím se nějakej čas zabejvat jen sám sebou. Pro mě to všechno ještě neskončilo. Myslím si, že se nedá prostě jen říct: Urquhart je po smrti, spolek se rozpadl. Tím ten příběh není vyřízen. Stačí, že jsem se už jednou příliš brzy přestal dívat skutečnosti tváří v tvář. Dejte mi zkrátka trochu času.“

Jaspar ho dlouho pozoroval.

„Takže odejdete?“

Jacop pokrčil rameny. „Možná. Jistým způsobem jsme si byli my dva opravdu podobní. Urquhart se už nepoznával, zatímco já jsem tak dlouho utíkal, až jsem za ta léta sám sebe ztratil. Myslíte, že by Richmodis mohla být šťastná s chlapem, co sám sebe nezná?“

Jaspar o tom chvíli přemýšlel.

„Ne,“ přiznal pak tiše. Náhle zesmutněl. Ale současně byl na svého Lišáka tak trochu hrdý.

Obloha se zbarvila do růžova. Nad nimi přelétlo hejno vlaštovek. Také ty brzy zmizí.

„Ale pokud půjdete hledat…“

Jacop se na něho podíval.

„… a až to, co hledáte, najdete…“ Jaspar rozpřáhl ruce. „Chci říct: máte na vybranou.“

Jacop přikývl. „Abélard,“ usmál se.

Jaspar se doširoka zazubil. Neměl snad zatraceně další důvod být hrdý?

„Ano,“ přitakal. „Abélard.“

Epilog

Konrad z Hochstadenu zemřel 28. září 1261, aniž udělil uvězněným patricijům milost. Všechny prosby byly zbytečné. Není známo, zda existovaly další plány na jeho zavraždění. Moc kolínských arcibiskupů dovedl nepochybně k novému, a poslednímu, rozkvětu. Byl pohřben nejprve ve starém dómu a později v osové kapli chrámu nového. Dnes má náhrobní desku v kapli sv. Jana. Osová kaple je naproti tomu vyhrazena památce svatých Tří králů, a v jistém smyslu i památce Gerharda, prvního stavitele chrámu. Budeme-li sledovat oblouk středního okna až k místu jeho zlomu, uvidíme obraz hlavy s dlouhými vlnitými vlasy a s otevřenými ústy, jako by stále ještě dával kameníkům hlasité příkazy. Nikdy asi nebude objasněno, zda to je místo, odkud se Gerhard zřítil do smrti a zda skutečně jde o jeho zobrazení.

Konradův nástupce Engelbert II. z Falkenburgu zprvu všechny naděje patricijů na propuštění z vězení zmařil, takže ti nakonec vzali záležitost do vlastních rukou a uprchli. V rámci široce založeného „směnného obchodu“ se konečně směli vrátit do Kolína: Engelbert za to dostal 1500 marek. V téže době se množily stížnosti na nové kolegium konšelů pro nepřiměřené a korupční jednání. Engelbert však svůj slib, že patricije opět včlení do správy města, nesplní, nýbrž se vypracuje na násilného vladaře a nechá přebudovat Bayenskou a Kunibertovu věž ve skutečné tvrze. V důsledku toho se patricijové ještě jednou spojí s cechy a obcemi. Dochází k válce. Engelbert město bez úspěchu obléhá, přispěchá biskup z Lutychu a hrabě z Geldernu, urovnávají spor, na jehož konci Engelbert uznává Velký smír z roku 1258, jemuž se musel podřídit již Konrad, a tak se patricijové a původní konšelé definitivně navra cejí.

Engelbertova moc je tatam. Musí si nechat líbit, že ho kolínští měšťané na dvacet dní uvězní, protože údajně snoval ozbrojené intriky proti patricijům. Poté se papež Urban IV., jemuž úsilí Kolíňanů o nezávislost vyhovuje čím dál méně, pokouší několikrát intervenovat, ačkoliv o Engelbertovi nemá valné mínění. Ten opět sahá ke všem prostředkům, popouzí cechy, které starým rodům podlehnou v krvavé občanské válce, a přece jen dosáhne smíru, patricijové musí zase jednou jít bosky prosit o odpuštění. Co však za Konrada znamenalo počátek těžkých časů, stává se za Engelberta fraškou. Arcibiskup se znovu pokouší podřídit si Kolín vojensky a zosnuje spiknutí, které zcela ztroskotá a jeho přinutí uchýlit se do Bonnu. Z nouze dochází k usmíření. Zatímco se však Engelbert navenek tváří rozumně, tajně rozdmychuje nenávist mezi jednotlivými rody a poštvává rod Weiseových proti Oberstolzovým. S p
omocí hraběte Wilhelma z Jülichu, dávného nepřítele Konrada a arcibiskupů vůbec, se v poslední chvíli podaří zabránit otevřenému konfliktu. Engelbert poté vyhledává s Jülichem konflikt, zpustoší mu pozemky, načež se na dalších půlčtvrta roku dostává do Jülichova zajetí.

Mezitím jsou veškeré snahy marné, Weiseové a Overstolzové si jdou vzájemně po krku. Purkmistr Ludwig Weise a Mathias Overstolz se dostanou do sporu, Weise podlehne a je zabit. Ostatní Weiseové se uchýlí do církevní imunity, a tak jedině Wilhelm z Jülichu, který kvapně přispěchá do města, dokáže Overstolzům zabránit v tom, aby rod Weiseových vyhladili. Weiseové jsou vyhnáni z města a Overstolzové se ujímají vlády.

Nastal čas nových intrik. Engelbert, který vládne Kolínu již jen na papíře, uzavírá spojenectví s rodem Weiseových a s kolínskými řemeslníky. Peníze tečou a pod kolínskými městskými hradbami se kopá tunel, jimiž se Weiseové chtějí vrátit zpátky. Ani tento plán se nezdaří, i když Weiseové do města vtrhnou, v krvavé bitvě jsou odraženi. Mezi mrtvými je také Mathias Overstolz.

V roce 1271 se očištěný Engelbert vrací z Jülichova zajetí a uzavírá s Kolíňany mír. O tři léta později umírá.

Jeho nástupce Siegfried z Westerburgu se ještě jednou pokouší získat zpátky moc, kterou si vydobyl Konrad. Pokládá se za vojevůdce a žije s Kolíňany v celkem dobrých vztazích až do té doby, kdy jeho neustálé sváry již nelze financovat. Siegfried je však chytřejší než jeho předchůdce Engelbert. Jakožto mezitím nejmocnější pán na dolním Rýnu po delší dobu udržuje svou násilnou vládu a toleranci v jisté rovnováze, dokud se jeho plány nedostanou do definitivního protikladu se snahami Kolíňanů o autonomii. Ve slavné bitvě u Worringenu Kolínským a jejich spojencům podlehne, naposledy se pokusí prosadit a definitivně ztroskotá. Kolín se stává svobodným říšským městem. Moc arcibiskupů je pro všechny časy zlomena.

Také na jiném území Evropy končí jedna vláda. Skotský hrad Castle Urquhart je zpustošen. Kníže z Monadhliathu se z křížové výpravy nevrátil, a tak země zůstala bez vlády.

Dnes je zřícenina hradu na břehu jezera Loch Ness jednou z pozoruhodností, která potvrzuje sama sebe, a to na rozdíl od populární příšery, na jejíž šupinaté tělo katolická církev ještě před několika lety poslala vymítače ďábla. Ten cákal svěcenou vodu na rozvlněnou hladinu jezera a dlouho se modlil. Měl úspěch, jak se zdá. Příšera se od té doby již neobjevila.